Miroslav Sígl: O cykloturistice a cykloknihách
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| Nejdříve o mém vztahu k cykloturistice… Od malička jezdím na kole. Absolvoval jsem tisíce kilometrů za svůj život. Jako kluk jsem sjezdil mnohokrát okolí svého domova, na cestách poznával nejen krásy naší přírody, památky, ale začali mne zajímat víc lidé – stařenky a dědečkové, sedávající před svými domky, na návsích. Co všechno jsem se od nich nedozvěděl!  Tak se rodily moje krátké zprávy do novin, a jakmile jsem se tím psaním uchytil, přitahovaly mne čím dál více dějiny, události v nich. Nejvíc jsem se dozvídal od lidí v muzeích, od učitelů a různých letopisců. Vzniklo tak na stovky informací, zpráv, článků, fejetonů, rozhovorů. V období 2. světové války, tedy i v době mého studia na Obchodní akademii, které jsem si navzdory chudým rodičům „vytrucoval“ (zejména tatínek požadoval, abych se vyučil nějakému pořádnému řemeslu), živil jsem se mimo jiné také psaním do novin a časopisů. Kromě toho jsem navazoval kontakty s mladými, věkově příbuznými vrstevníky v celém tehdejším protektorátu. Zase přišlo ke cti jízdní kolo. O prázdninách v roce 1940 – ještě mi nebylo čtrnáct let - jsem se vydal na cestu za svými přáteli, s nimiž jsem si nejprve dopisoval (jejich adresy otiskovaly tehdy dětské časopisy, Mladý hlasatel zvláště, než ho fašisti zastavili), po vlastech českých a moravských. Dospěl jsem do Baťova Zlína, do jehož týdeníku jsem pravidelně přispíval, pobyl si zde v jejich redakci, a odtud jsem se vydal za svým přítelem gymnazistou Stanislavem Sohrem (budoucím nakladatelem) do Přerova. Sjezdili jsme spolu kus Moravy, vytěžil jsem z cest velkou reportáž, kterou otiskl v nedělním vydání Lidový deník. Na druhý rok mi Stáňa oplatil návštěvu, aby poznal také zajímavosti mého Polabí, Povltaví, Kokořínska, Podbezdězí, Pojizeří a Máchova kraje. Nebýt jízdního kola, zdaleka bych nepoznal tolik svých přátel, s nimiž udržuji kontakty po celý život, pokud někteří z nich už neopustili navždy tento svět. Poznenáhlu se rodilo velké seskupení mladých lidí, začali jsme si tajně říkat Masarykova kulturní generace. Po válce se mnozí z nás stali redaktory Mladé fronty či jiných novin. Abych je všechny poznal, k tomu mi opět sloužilo jízdní kolo. Do Českého ráje mne to táhlo nejvíc, však dodnes píšu do vlastivědného sborníku Od Ještěda k Troskám. Po vojně (1948-50) jsem se oženil a s manželkou jsme přivedli na svět tři děti. Sotvaže trochu odrostly, koupil jsem jim postupně jízdní kola a jezdily hlavně o sobotách a nedělích a nejvíce o prázdninách – všichni pěkně za sebou. Silnice tehdy nebyly zdaleka tak frekventované, takže jsme se o bezpečnost pro ty mé nezletilé potomky neobávali. Všechny moje děti – dnes už ctihodné matky Jana a Lenka a otec Mikola - jezdí se svými ratolestmi na kolech dál. Mikola naloží bicykly na střechu, vyjíždí do nejbližšího či dalekého okolí, které pak křížem krážem na nich sjezdí. Nejdále byl v Evropě v Norsku na „konci světa“ a potom na Novém Zélandu, Lenka se svým manželem v pobaltských republikách a Jana má nejradši naše kraje a Slovensko. Všechno na kolech! Bylo by o čem vyprávět, desítky příhod a zážitků (včetně krádeže synova kola a honbě s četníky za jeho zlodějem, o nešťastných-šťastných pádech, o opravách propíchnutých duší na těch cestách – kolik jich jen bylo!)… |
| … a nyní o cykloknihách a jejich vydavateli Předsevzal jsem si už mnohem dříve vyzpovídat profesionála, jehož knížky jsou součástí nejen knihoven mých dětí, ale nebyla jaksi ta příhodná chvíle. Na internetu jsem o něm našel přes 500 odkazů, jeho jméno Jiří Říha mne přitahovalo už dávno. Až nyní se naskytla ta pravá příležitost. Ozval se sám, četl v Pozitivních novinách moje povídání s autorem knížek o naší šlechtě, a rád by ho poznal. Jde o mého dlouholetého přítele Vladimíra Votýpku (PN 13. 7. 2008), který se podobným rozhovorům (zejména s novináři) vyhýbá, přestože na rozhovorech jsou postaveny všechny jeho nesmírně čtivé knížky (Příběhy české šlechty, Návraty české šlechty, Paradoxy české šlechty). Vyhověl jsem mu a zároveň vyslovil také svůj požadavek. • Takže, vážený a milý vydavateli, mohu Vás požádat o odpovědi na několik mých otázek, které zajímají jak mne, tak mé okolí a předpokládám, že i ostatní čtenáře, najmě cykloturisty? Co můžete prozradit ze svého života běhu? Narodil jsem se před třiapadesáti lety v Plzni a od té doby zde bydlím stále. Můj kladný vztah ke kolu začal hned v dětství a jsem rád, že přetrvává až do současnosti. Za klíčový mezník v životě považuji vstup do cykloturistického oddílu mládeže, který tehdy vedl Jan Kraus, přezdívaný Šiwo. V dobách tuhé totality nám vštěpoval zásady skautského života, jezdil s námi po celé republice, díky němu jsme mnoho poznali. Později jsem vedení oddílu převzal a pokračoval v něm plných 22 let. Mám dvě děti ve věku 28 a 25 let a jsem moc rád, že obě zdědily též lásku ke kolu. Dcera jezdí rekreačně, syn závodil, nyní se zúčastňuje závodů jen pro radost. • Jak jste dospěl k tomu, že jste začal vydávat cykloknihy? Pracoval jsem dvacet let jako technik velkých sálových počítačů ve Výpočetním středisku Českých drah v Plzni. V devadesátých letech už tyto počítače, které zabíraly místnosti větší než tělocvična, nebylo potřeba, takže náš podnik zrušili. Stál jsem před rozhodnutím, zda pokračovat v oboru, nebo se živit něčím jiným. Převážilo to druhé. S manželkou a s jedním kamarádem jsme založili časopis Cykloturistika s podtitulem „časopis pro cesty na kole“. Zprvu to byl čtvrtletník, později dvouměsíčník, až jsme nakonec dospěli k měsíčníku téměř o sto stránkách. Že by nás časopis hned od počátku živil, o tom nemohla být řeč. Dali jsme do rozjezdu veškeré naše úspory i úspory našich známých a peníze se vracely pomalu. Pracoval jsem ještě u známého plzeňského cyklistického podnikatele Antonína Bartoníčka. Měl jsem na starosti vyřizování reklamací a posílání zboží poštou. Časopis se stával oblíbeným a vyhledávaným, slušně vydělával. Současně nám začal přerůstat přes hlavu. Co my vyprodukovali každý měsíc ve třech lidech, jinde dělaly redakce s mnohem větším počtem redaktorů. Po osmi letech jsme dospěli do stadia, kdy nebyla pro nás žádná dovolená, neexistovalo třeba omarodit. V roce 2002 také Plzeň zasáhly povodně. Nám vyplavily archiv, přišli jsme o nenahraditelné: písemností, snímky, diapozitivy, časopisy, knihy… Také o cennou sbírku známek, o všechna vysvědčení, památky na dětství a podobně. Řekli jsme si dost! Časopis jsme předali jinému vydavateli a dali si oddechový čas. Zhruba po roce jsme začali s manželkou s vydáváním cykloknih. • Co všechno představuje vlastně Vaše vydavatelství? Předsevzali jsme si vydávat hlavně cyklocestopisnou literaturu, ale postupem doby jsme zařadili i průvodce pro cyklisty. V našem internetovém obchodu nabízíme také knihy s cyklotematikou od jiných vydavatelů. Troufám si říci, že v dnešní době máme největší výběr knih s cyklistickou tematikou v České republice. Chceme dosáhnout stavu, že pokud bude kdokoli shánět jakoukoli cyklistickou knihu, dostane ji u nás. Pochopitelně kromě okrajových titulů, které vycházejí v limitovaných nákladech, nebo si je některý autor vydá vlastním nákladem pro okruh svých kamarádů. • O které knížky z Vaší produkce byl až dosud největší zájem? Zpočátku zaznamenaly obrovský úspěch knihy Lucie Kovaříkové a Michala Jona z jejich tříleté cesty na kolech kolem světa. O ní jsme vydali celkem čtyři díly. Velice úspěšným spisovatelem je také cyklotremp Honza Vlasák, jehož některé tituly jsme tiskli už ve třetím vydání. V poslední době je nejúspěšnější jednoznačně kniha Rájem rozhlednovým, což je publikace o rozhlednách České republiky, vytvořená neobvyklým způsobem. Obsahuje popis celkem 266 rozhleden, čímž je neúplnější publikací toho druhu u nás. Autor Jiří Štekl se nespokojil s jejich vyfotografováním, jako to dělají ostatní autoři, on všechny rozhledny nakreslil! Nesmírně náročné dílo bylo korunováno úspěchem, takže jsme první vydání loni na jaře rozprodali za dva měsíce a z letošního druhého vydání zbývá jen pár výtisků. • S kolika autory spolupracujete? V evidenci máme 18 kmenových autorů, kterým jsme vydali knihy. Některým z nich až šest titulů, jiným opakovaná vydání. Kontakty máme také s dalšími a s nimi připravujeme nové tituly. Z doby, kdy jsme vydávali jenom časopis, máme registrováno více než čtyři stovky spolupracovníků. Jde o lidi, kteří přispívali buď pravidelně nebo jen občasně. Všechny jsme vedli v evidenci, korespondovali s nimi, telefonovali, scházeli se. Neexistoval jediný nezodpovězený dopis nebo e-mail. Většina zůstala našimi přáteli dodnes. Někteří z nich u nás už také vydali své první knihy. • O čem Vám píší Vaši čtenáři, co na Vás žádají? V době dnešního boomu cyklistiky čtenáři žádají literaturu, která by jim přinášela informace o tom, kam jet, jak tam jet, kde jsou nejlepší podmínky pro jízdní kolo, ale třeba i jak zvládnout nejzákladnější jeho opravy… Prakticky každá publikace z oblasti cyklistiky a cykloturistiky v dnešní době stále ještě zajišťuje úspěch. • S jakými zajímavými příběhy je spojena Vaše profese? Je to hlavně o setkávání se zajímavými lidmi, většinou něčím naprosto výjimečné osobnosti, které dokázaly často nemožné. Absolvovali cesty, na které by si ostatní netroufli, nebo dovedou o svých cestách poutavě vyprávět a posléze sepsat knihu. Každý takový člověk je jedinečný a kontakt s ním nesmírně obohacuje. Každý první nabídnutý rukopis je pro nás nesmírně vzrušující. Máme možnost ho zatratit nebo naopak rozhodnout o jeho vydání a o jeho další cestě k lidem. V tom je pochopitelně i velká odpovědnost. Vydání každé knihy je příběh sám o sobě. • Kolik kilometrů jste sám najezdil na kole? V posledních letech najezdím kolem čtyř tisíc kilometrů ročně, ale dříve to byl minimálně dvojnásobek. Celkový počet kilometrů sečtený nemám, ale předpokládám, že je to asi tak pětinásobek obvodu zeměkoule. • Zvětšilo se vydáváním cykloknih Vaše bohatství, majetek? Zajímavá otázka. Ekonomika vydávání knih se u nás řídí zvláštními pravidly. Vezmete-li v úvahu, že přibližně polovinu prodejní ceny knihy si vezme distributor (rabaty se pohybují kolem 50 procent), tak se vším ostatním se musíte vejít do té druhé poloviny ceny. Tu představuje sazba knihy, odborné korektury, tiskárenské náklady, honoráře autorů, vlastní režie, zejména telefony, pronájem kanceláře, náklady na auto, pronájem skladu… Nemluvě o nutnosti prezentace na knižních výstavách a veletrzích, což stojí nemalé peníze. Navštěvujeme různé cykloakce, cestovatelské festivaly, jezdíme za autory, pečujeme o propagaci firmy i jednotlivých titulů. Nechť si každý zkusí spočítat, jak velká částka z prodaných knih může zbývat pro vydavatele. • Jaké knížky můžeme ještě od Vás očekávat? Máme ediční plán zhruba na rok a půl dopředu. Delší časový horizont slouží pro nezávazná jednání s autory, v kratším zhruba ročním, se dolaďují konkrétní detaily a podrobnosti kolem knihy. Předem anoncujeme pouze takové tituly, které jsou před odevzdáním do tisku. Z důvodu konkurence nechceme přijít o některá zajímavá témata, se kterými by nás mohl někdo předběhnout. Takže v závěru letošního roku obohatíme knižní trh třemi tituly: Muž se železným sobem – arktická odyssea cyklisty Travina. Příběh neuvěřitelného hrdinství a odvahy člověka, který za tři roky objel na kole bývalý Sovětský svaz, včetně polárních oblastí. Jel po sněhu a ledu, mnohokrát byl v ohrožení života, omrzly mu prsty na nohou, které si sám amputoval, živil se tím, co ulovil. Je to překladová záležitost, jejíž autorská práva nebylo vůbec snadné sehnat v dnešním Rusku. Nebeští cyklisté – aeroplány poháněné šlapáním. (Ojedinělý námět, u nás dosud nikým nezpracovaný. Autor popisuje snahy vznést se vlastní silou a překonat zemskou přitažlivost. Šlapací letadla dosahovala před lety těch nejlepších výkonů, nezapomenutelný zůstává přelet kanálu La Manche. Vývoj těchto letadel i materiálů, z nichž musely být konstruovány, posunul letecký i kosmický průmysl o hodně velký kus dopředu. 100 + 1 osobností a bicykl – kolo v životě a díle známých a slavných lidí. Významných osobností, které se při nejrůznějších příležitostech potkávaly s bicyklem, ať již jako aktivní cyklisté nebo pouze ve svém díle, bude v knížce skutečně stojedna. Je to sešlost lidí, kteří vynikli ve svém oboru a většinou dosáhli i světového věhlasu (jen Nobelových cen bylo mezi ně rozděleno osm, filmových Oscarů sedm a desítky různých jiných ocenění. Jde o lidi veskrze pozitivní, zasluhující obdiv a úctu. Za každou kapitolou je stručný miniprofil dotyčné osobnosti s několika životopisnými poznámkami. Textová část zahrnuje ilustrace a v několika přílohách také barevné snímky. Nechybí jmenný rejstřík, v němž je přes 500! jmen. Tolik postav je v knize zmiňováno v různých souvislostech a ve spojení se 100+1 významnými osobnostmi. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 09. 2009.
