Policajti se mi v Austrálii líbili. V roce šedesát osm mě udivovala jejich velikost, protože tenkrát policejní sbor, aspoň ten viditelný, který střežil bezpečnost na ulicích a v terénu, si vybíral a bral jen muže od šesti stop (180cm) výše. Já, který měřil 177 cm, jsem byl pro policajty moc malý a neměl jsem šanci, i kdybych ke sboru chtěl.
Jelikož tenkrát policie používala anglická auta Mini Morris, kde už i jen název naznačuje, že šlo spíš o autíčka než o auta, bylo impresivní pozorovat, jak policejní auto někde zaparkovalo a vylezly z něj čtyři obrovské „gorily“. Jak se tam vešly bylo záhadou. S takovými se nikdo nehádal, a když dvoumetrový polda někomu domlouval, bylo slyšet jen uctivé... „ Ano, pane. Ne, pane. Děkuji, pane“. Policajtům se zkrátka neodmlouvalo a oni užívali značné úcty mezi prostým lidem.
V Blackheathu, kde bydlel Ivoušek, lokální policajt před zavírací dobou vždy zašel do hotelu, zkušeným zrakem přehlédl mužskou populaci v lokále popíjející (ženy do hospod tenkrát nesměly) a prstem ukázal na pár chlapů, kteří se mu nezdáli a mezi zuby procedil: “Klíče!“ Nestalo se, co se pamatuji, že by si někdo dovolil mu odporovat a klíče od auta nevydat.
Druhý den ráno si provinilci skočili na policejní stanici, kde jim byly klíče vydány a oni uctivě poděkovali. Připomínám, že v té době pít a řídit nebylo výslovně zakázáno. Ovšem jak stárnu, zdá se mi, že si tu dobu třeba idealizuji, ale nešť!
Jednou jsem se ženou zastavil u hospody v Colytonu. Bylo příšerné vedro, přes čtyřicet. Přinesl jsem jí pivo do auta a pak se vrátil do klimatizovaného lokálu, kde jsem vypil to svoje...

Pak se doby změnily a Ivoušek se odstěhoval Springwoodu, kde jsme spolu měli obchod, a policejní sbor začal brát nejen muže pod míru, ale i ženy. Jednou jsem jednu viděl v Sydney.
Přijela na silné policejní motorce kubatury 750 a nemohla ji zaparkovat na stojánek, který se zašprajcoval nohou pod motorkou a motorka se „přetáhla“ dozadu na ten stojánek. Jenomže ona chtěla zaparkovat v kopci a musela motorku táhnout zpět na sebe do kopce. Byla to mladá holka s krásně vyšpulenou zadničkou, které to v policejní uniformě moc slušelo, ale měřila sotva 160 cm a na tu motorku jí holt chyběla síla.
Už už jsem se nabídl, že jí pomohu, když mne předešel jiný náhodný pozorovatel. Bože, ta mu dala! Zuřivě pak ještě chvíli zápolila s motorkou a nakonec vztekle odjela na druhou stranu silnice a zaparkovala přetáhnutím z kopce, což se jí hned na podruhé podařilo. Rozumějte, já nic proti policajtkám memám, ba ani proti těm malejm s krásnou zadničkou, konec konců jak z popsané události vidět, holka nebyla blbá a dokázala si v té prekérní situaci poradit, ale přece jen... jak říkají Anglos „horses for courses“... a někdy se hrubá síla chytrostí nahradit nedá.

Vedle Ivouška bydlel ve Springwoodu také policajt, Ian. Menší než já, ale jinak celkem prima kluk se smyslem pro humor. Jelikož měl mladou rodinu a potřeboval peníze, tak po večerech prodával zboží známé americké společnosti Amway. Ivouškova žena od něj kupovala prací prášek a jiné drobnosti. Prej to byla výhodná koupě.
„Je to moc výhodný“, tvrdil Ivoušek: „Žena od něj kupuje ten zasranej prášek a von zase nevidí, když občas uděláme nějakej ten přestupeček.
Tuhle jsem jel stovkou v osmdesáti kilometrový zóně a najednou za mnou policejní auto. Okamžitě jsem zpomalil na osmdesát. Nezastavili mě, ale pořád mě sledovali a jeli těsně za mnou. Tak já jel všude kolem, jen ne domů, ale oni pořád za mnou v těsným závěsu. Nakonec jsem to nevydržel a jel teda domů. Zajel jsem do vjezdu a zastavil. Policejní auto také. To už jsem měl propocený i povlak na sedadle. Vylezu z auta a z policejního vylez Ian a mohl se uřehtat...“

Tohle mně Ivoušek všechno vykládal v sobotu, kdy jsme se u něj scházeli. My jsme to v obchodě měli spolu zařízeno tak, že jeden pracoval celý týden sám a v sobotu jsme se vyměnili a začal pracovat ten druhý. Kromě toho, že jsme se nepředřeli, to mělo i tu výhodu, že jsme se nikdy nepohádali.
V sobotu jsem krám zavřel v jednu hodinu a jel k Ivouškovi na víno. V létě jsme se koupali v jeho krytém, ale sluncem vyhřívaném bazénku. V bazénku se sedělo v betonových sedačkách, které byly vymodelovány do stěn, a uprostřed plaval vzduchem naplněný stoleček s flaškou vína a skleničkami.
Zde jsme trousili moudra, postrkovali si stoleček a nezřídka se koupali nazí. Jednou přijel na návštěvu kamarád Roňkof i s jeho ženou. Ten to neměl lehké. Byl to kluk dříč, který pracoval šest dní v týdnu ve fabrice a sedmý den stavěl obrovský palác na svém pozemku u řeky. Tou dobou se už stavba nachylovala ke konci, jakož i jeho manželství, ale to tenkrát nevěděl ještě ani on. Myslím, že to byl rok dvanáctý jeho stavění a Roňkof už byl značně sedřený, unavený a po pár skleničkách upadal v hluboký spánek. Což se stalo i tentokrát. Akorát, že Roňkof upadl ve spánek u stolu na balkóně, který vyčuhoval značně vysoko nad zahradu a nad bazének. My jsme s jeho ženou, které se říkalo Kruhový sval, což tady teď nebudu rozebírat, pili dál, až jsme byli všichni opilí a Ivoušek navrhl, abychom se šli koupat do jeho bazénku.
„Když já nemám plavky,“ zaprotestovala slabě Roňkofna.
„No právě!“ odvětil Ivoušek a šlo se.
Svlékli jsme se do naha, vlezli do bazénku a nalili sklenky vína. Vtom se ale ozval zvuk a k naší hrůze se Roňkof svalil na lavici na balkóně tak, že hrozilo, že spadne dolů. Ivoušek okamžitě vyletěl, vyběhl schody na balkón a pokusil se Roňkofa vzbudit, ale to se mu nepodařilo. Roňkof byl obrovitý muž a Ivoušek střízlík, takže se mu jen podařilo ho znovu posadit. Nechat ho tak znamenalo, že by se znovu mohl svalit. Ivoušek tedy vzal silný špagát, udělal na něm smyčku, tu navlékl nešťastníkovi na krk a konec špagátu uvázal k trámoví nad balkónem.
Roňkof sice vypadal jako sedící oběšenec, ale my měli jistotu, že se nesvalí a z balkónu nevypadne. Všichni tři jsme dál seděli ve vyhřáté vodě bazénu popíjeli víno a moudřili. Pak jsme se šli všichni vymočit. Stáli jsme vedle sebe před bazénkem, v kterém plavalo víno i s hořícími cigaretami v popelníku a močili ve stoje do trávy, když se na balkóně objevil policajt Ian..
My jsme strnuli a ztuhli, jen Kruhový sval močil dál a Ian nevěděl, co má sledovat dřív. Ivoušek začal blekotat, že jestli mu přinesl prášek na praní, tak ať ho nechá na balkóně vedle Roňkofa a sejde dolů na skleničku červeného. Ian chvíli mlčel a pak řekl:“ Kluci, vás je v tom obchodě škoda, proč se nedáte k nám?“
Pak nemějte policajty rádi!