V sobotu 21. června 2008 proběhne v malé obci Branov u Křivoklátu jubilejní 25. ročník Pochodu krajem Oty Pavla.
První ročník pochodu se konal v roce 1984 za účasti 115 turistů. Tratě v délce 15 a 35 km jsou na pořadu dne i letos. Za 24 let se pochodů zúčastnilo přes 13 000 turistů. Ti ušli celkem úctyhodných 220 000 km. Letošní jubilejní ročník bude jako vždy s přehledem a nezištně organizovat turistický oddíl TJ Sokol Branov ve spolupráci s obecním úřadem a jeho obětavým starostou Františkem Štyllerem.

Připomeňme si, že významný český prozaik a sportovní novinář Ota Pavel (vlastním jménem Ota Popper), se narodil 2. července 1930 v Praze jako třetí, nejmladší syn obchodního cestujícího Leo Peppera a jeho půvabné manželky Hermíny. Právě otec měl na svého milovaného syna nejsilnější vliv a jeho záliby – příroda, rybaření a sport - se staly celoživotními zálibami i Otovými.

Za okupace se rodina přestěhovala „do závětří“ - do Buštěhradu na dědečkovu usedlost. Leo a dva jeho synové - Hugo a Jiří - však ani zde neunikli transportu do Terezína, odkud byli později odvlečeni do německých koncentračních táborů. Ota byl tohoto osudu ušetřen a s matkou strávil válečná léta v Buštěhradu. Od třinácti let byl nucen těžce pracovat jako horník na dole Dubí u Kladna.

Po válce Ota navštěvoval obchodní jazykovou školu v Praze (rodina si po válce změnila své příjmení ze židovského Popper na české Pavel). Později, na přímluvu Arnošta Lustiga, Ota započal v československém rozhlase slibnou kariéru sportovního novináře, kterou předčasně, v únoru 1964, ukončila zákeřná nemoc – maniodepresivní psychóza, se kterou zápasil po zbytek života. Ota okusil téměř všechny novinářské žánry, nejblíže mu však byla reportáž. Později se proslavil svojí knižní prvotinou Dukla mezi mrakodrapy.
Přestože měl velké zdravotní potíže a byl poslán do invalidního důchodu, nepřestával literárně tvořit. Vrátil se, myšlenkově i ve skutečnosti, do kraje svého dětství - na milovanou Berounku.

  
 

Pavlovic rodina před válkou často a ráda zajížděla právě k Branovu, do osady Luh, kde našla útočiště ve staré rybárně svérázného převozníka Karla Proška. Po válce se Ota u Proškových již neusadil. Ve své povídce Jak jsem potkal ryby poodhaluje, z jakého důvodu: „Hned po válce jsem se do Luhu okamžitě rozjel. Pospíchám, abych byl na přívoze co nejdřív, jako bych chtěl všechno stihnout. Už minu jez a Šímovic skálu…Utíkám. Batoh mi skáče na zádech a dělá buch, buch! Jako mé srdce. Po úzké pěšince kolem akátu pádím nahoru k převoznické chalupě…Tluču na dveře. Nikdo neotevírá. Přišel jsem pozdě! Mé dětství je už pryč!“

Po určitém hledání a bezcílném bloudění krajem konečně našel útočiště na Kouřimecké rybárně, v pustině, kde se zastavil čas. Zde prožil posledních šest let svého pohnutého života. A byl zde šťastný. To místo pak nazval příznačně: Poslední ráj na zemi!

Svému bratru Hugovi o tom ve svém dopise (datovaném 9.října 1970) píše: „Nejkrásnější nebylo krásné prostředí, tisíciletý dub, pod nimž je pochován švédský důstojník, krásná rybařina, ale společník Jaroslav Zýka. Řekne dvě věty za den. Nikdy mne za celou dobu nekritizoval, nic mi nevytýkal. Myl jsem se, kdy jsem chtěl, šel spát, kdy jsem chtěl, a jedl, co jsem chtěl. Měl jsem - poprvé v životě - absolutní svobodu.“ 

 
 

Ota Pavel v kraji svého dětství chodil přírodou a mezi lidi, a usilovně sbíral materiál pro své povídky a také pro scénáře, které se měly realizovat ve Filmových studiích Barrandov. V té době vznikla jeho vrcholná díla: Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby.

Převoznice Marie Vlková, známá z Otových povídek, mi pod pověstným akátem v Luhu pod Bránovem, těsně před svou smrtí prozradila to, co věděla jen ona:
„Z celé Pavlovic rodiny jsem měla Otu nejraději. Byl takový milý, jemný a zranitelný. Rád se u mne na přívozu zastavil. Na kus řeči, na bramboračku nebo na kafe s koláčema. Sedával na zahrádce mezi rozkvetlými jiřinami a povídal mi o dětství, o rodičích, o bratrech i o svojí první zaoceánské cestě s československými fotbalisty.
Díky prožitému utrpení se na svět díval jinak než dříve. Radoval se z návratu k řece, k potoku U Rozvědčíka, radoval se z napsaných dvou až čtyř stránek denně, radoval se z prchavých chvilek štěstí mezi těžkou prací a ještě těžší nemocí. Radoval se, když mohl opustit ústav. V hlavě se mu rodil jeden námět za druhým. Vyprávěl mi o knihách, které chtěl ještě napsat. Vrcholem měla být ta o Fialovém poustevníkovi Václavu Matouškovi, kterou však již nedokončil.
Jednou se ke mně jen tak tak dopotácel. Byl unavený a měl smutné oči. A ty oči marně vyhlížely slunce uvězněné za březnovými mraky. Chtěl se ho chytit pohledem, jako se chytá tonoucí stébla. Poznala jsem, že je na dně. Byl duchem nepřítomen. Bloudil myšlenkami v časech, které byly nebo teprve budou. Uchopila jsem ho za ruku a tím dotekem jsem ho konejšila tak, jako se konejší malé děti. Odvrátil hlavu a po tváři se mu rozběhly slzy. Věděl, že ho opět čeká pavilon za závorou a nevlídný pokoj se zamřížovanými okny.
Než odejel od řeky, která v jeho životě tolik znamenala, klekl si do trávy, naklonil se k ní, a když ucítil, jak mu voda teče mezi rty, políbil ji a pokřižoval se. Amen! Pak už jsem ho nikdy neviděla.“

Ota Pavel zemřel 31. března 1973 ve věku 43 let za dosud nevyjasněných okolností. Je pochován na židovském hřbitově v Praze Strašnicích vedle svého otce Lea a matky Hermíny.

 

Start jubilejního 25. ročníku Pochodu krajem Oty Pavla je v sobotu 21. června 2008 průběžně od 7:00 do 10:00u rybářské bašty Oty Pavla v Branově.

Doprava na start je pořadateli (zdarma) zajištěna autobusem v 07,15 ze zastávky ČD (vlakové nádraží) z Roztok u Křivoklátu. Navazující spojení z Berouna, Prahy a Rakovníka si musí vyhledat každý sám, protože těch možností je povícero. Musí si vybrat tak, aby do roztockého nádraží dorazili před 07,15.
Jiný bus do Branova před ani potom už nejede.

Ve 14,00 hodin se koná u Otovy pamětní desky pietní akt. Na místo zesnulého herce a milovníka Pavlových děl Petra Haničince bude pietní akt již potřetí v řadě uvádět autorka Pozitivních novin Petra Haasová.

Z díla Oty Pavla:
Jak jsem potkal ryby
Zlatí úhoři
Výstup na Eger
Jak šel táta Afrikou
Fialový poustevník (nedokončeno)
Z korespondence

Doporučená literatura:

Jaroslava Pechová: Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla,
nakladatelství Laguna, Praha, 1. vydání v roce 2000.