Jiří Krytinář-M.Richtermoc-P.Haasová: Dívám se vzhůru!

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Divadelní a filmový herec Jiří Krytinář vzbudil nedávno pozornost veřejnosti nečekaným prohlášením, že se v podzimních parlamentních volbách 2008 bude ucházet o post senátora. Vzápětí se Pozitivní noviny v Jirkově senátorské kampani staly jeho mediálním partnerem. A právě jim, bezprostředně po ohlášení kandidatury, poskytl exkluzivní rozhovor (viz PN 18. 3. 2008), který byl čtenáři přijat nad očekávání dobře.
Navštívili jsme jej s Petrou v neděli v šatně Divadla Broadway, kde se převlékal do kostýmu Gendéra pro muzikál Angelika.
• Jirko, co se v tvém životě od března 2008 změnilo?

„Již v minulém rozhovoru jsem zdůraznil, že jsem především herec a tím chci i zůstat. Nejsem, a v případě mého zvolení za senátora ani nebudu, politikem v obvyklém slova smyslu. Chci si zachovat chladnou hlavu, potřebný nadhled a trvalý, bezprostřední kontakt s „obyčejnými“ lidmi. Především kvůli nim, kvůli lidem handicapovaným, potřebným, odstrkovaným a osudem zkoušeným, chci být senátorem a v senátu pak pro ně něco konkrétního udělat. Kandiduji jako nezávislý a v senátu si chci případnou podporu pro dobrou věc sjednat mezi slušnými senátory napříč politickým spektrem.“

• Jak pokračuje tvá herecká kariéra?

„Stále účinkuji v muzikálu Angelika, ve kterém mám roli Gendéra. Představení budou probíhat už jenom do 30. června, ale já věřím, že se Angelika na prkna pražského Divadla Broadway zase brzo vrátí. Každé představení si užívám a hraji s velkým nasazením. Tak, jako bych hrál naposledy. Cítím v tom i kus nostalgie nad něčím, co odchází, a současně naději, že se Angelika na scénu brzo vrátí.
Dále hraji Pána času v Magic Light show, kterou v Opletalově ulici provozuje Divadlo Radka Brzobohatého. Je to podařený kus. Bohužel, nestálé počasí, které v poslední době v Praze panuje, nepřilákalo do našeho hlavního města tolik zahraničních turistů jako obvykle, a to se pochopitelně odráží i na návštěvnosti některých představení. Doufám, že i tohle se brzo srovná.
K tomu všemu jsem s Liborem Petrů nastudoval pohádku, které se jmenuje Sedm sněhurek a jeden trpaslík. Určitě nemusím připomínat, jakou roli zde hraji. Naše představení není určeno pouze dětem, jak by se mohlo zdát, ale i dospělým a seniorům, kteří se rádi zasmějí a snad přijdou na jiné myšlenky. Pohádku Sedm sněhurek a jeden trpaslík koncipujeme nejen pro kamenná divadla, ale také jako zájezdové představení. Chceme ho představit publiku už v květnu. Přijďte se podívat!“

• Vzpomenul jsi seniory. Slyšeli jsme, že jim věnuješ speciální představení?“

S Janem Řehounkem, managerem výstavy Senior-Handicap: aktivní život, která probíhá na výstavišti v Lysé nad Labem od 24. do 27. dubna 2008, jsme se dohodli, že seniorům – jako náš projev úcty k nim a poděkování za jejich aktivní práci - věnujeme zábavný pořad. Spojili jsme se s ředitelem Nové tiskárny Pelhřimov (NTP) Bedřichem Kocmanem a s mými spolupracovníky, kteří mi pomáhají v senátorské kampani, a v sobotu 26. dubna ve 14. 00 hodin začínáme. Pořad se jmenuje Bavíme se s Novou tiskárnou Pelhřimov, a kromě mne v něm vystoupí i Petra a mladý talentovaný houslový virtuóz Michael Hejč.
Po skončení pořadu se sejdeme na stánku NTP k neformální besedě a celou akci završíme autogramiádou.“

• Jaké je, podle tvého názoru, postavení seniorů ve společnosti?“

Většina seniorů nemá na růžích ustláno. Mnozí mají neobyčejně složitou a těžkou situaci. Myslím, že reforma včetně tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví, byla špatně a necitelně nastavena a staří lidé na ni tvrdě doplácejí. Podstatně se jim zvýšily výdaje na bydlení, energii, stravování a potřebnou lékařskou péči.
Není proto divu, že jim pak nezbývají prostředky na aktivity, kterým se dosud věnovali a věnovat by se měli i nadále. Myslím, že společnost by měla podporovat, aby vedli aktivní život. Aby po odchodu do penze nerezignovali, ale nadále dělali většinu z toho, co měli doposud rádi. Pěstovali své koníčky, chodili do společnosti, byli všestranně aktivní a hlavně, aby se neuzavřeli do sebe a nezůstávali sami.
Proto, když se ještě vrátím k „Seniorovi“ a k Lysé nad Labem, této výstavě fandím. Několikrát jsem se přesvědčil, že tady dělají dobré věci. Všichni si zde přijdou na své. Nejen, že dobře vyplní svůj volný čas a se slevou nakoupí věci, které by určitě jinde nesehnali, ale najdou tu i potřebnou inspiraci, která podpoří jejich nová rozhodnutí. A pak…uvědomí si i to, že nejsou zbyteční.“

• Jirko, prozradil jsi nám něco ze své herecké kuchyně, pozval jsi nás na zábavný pořad do Lysé, řekni nám na závěr, co je nového ve tvé rodině?

V rodině je naštěstí vše v pořádku. Vyznávám Masarykovo heslo, že rodina je základem státu a to platí v každé společnosti. Rodina je mi oporou a zázemím.
Konec dubna je u nás ve znamení oslav. Dcera Janička spolu s námi 26. dubna oslaví své osmnácté narozeniny a já dva dny na to, 28. dubna, oslavím s rodinou a s přáteli jednašedesátiny. Dcera je nyní v období, které je trochu složitější a vyžaduje z mé strany větší pozornost a toleranci, ale jsem moc rád, že ji mám. Je hodná, milá a moc mi pomáhá. A co se mne týká, tak mám pocit, že rok od jubilejní šedesátky mi utekl moc rychle. Stále se však cítím dobře. Jakoby se do mne s příchodem jara vlila nová energie. Mám radost ze života, chuť pracovat a být užitečný. Cítím se na pětačtyřicet.“

***
Jiřímu Krytinářovi jsme s Petrou v divadelní šatně poděkovali za rozhovor a popřáli mu za sebe i za čtenáře „jeho“ Pozitivních novin k jeho narozeninám hodně zdraví, energie a elánu. Pak jsme shlédli Angeliku a musíme říci, že je to velmi dobrý muzikál s vynikajícími hereckými a pěveckými výkony. Jirka hrál „svého“ Gendéra jako o život a při závěrečné „děrovačce“ sklidil bouřlivý potlesk publika. Diváci si pak vyžádali přídavek. I my pro vás jeden máme.
Na doporučení šéfredaktora PN Václava Žídka a se svolením autorů, vám exklusivně přinášíme úryvek z Jirkovy připravované knížky Dívám se vzhůru, kterou dokončují s Petrou Haasovou.

Bližší informace o senátorské kampani Jiřího Krytináře najdete na http://www.police-ondra.cz   

Jiří Krytinář – Petra Haasová
ukázka z připravované knihy
„Dívám se vzhůru“


Juro, protože ses z toho nepodělal!

Mým kamarádem z nejmilejších byl Láďa Menšík.Kromě kolegů, se kterými jsem se normálně stýkal a kteří mým životem procházeli téměř bez povšimnutí, existují lidé, kteří můj život ovlivnili obrovskou měrou. Láďa Menšík mi dal přezdívku Prďola. Když mi tak říkal, znělo to láskyplně a něžně. Abych vám vysvětlil, proč zrovna Prďola. Můžete uhadovat, že to bylo kvůli mé výšce, ale to byste se pletli. Právě ten první film, který jsem v Praze točil, Šest černých dívek aneb kam zmizel doktor Zajíc, mě s ním dal dohromady. Hrál jsem tam jeho druhé já. On hrál školníka a správce knihovny Filozofické fakulty a studentky praktikantky u něj nalezly Almanach lásky a sexu. Udělaly si z něj pokusného králíka a vařily mu podle Almanachu čarodějné lektvary, po kterých měl prapodivná vidění. Měl svůj systém zařazování knih do regálů. Řadil je podle velikosti a když byly nadměrečné, prostě je na cirkulárce přefiknul a zbylé kousky zařadil do regálů. V halucinacích vyvolaných elixíry viděl mě jako sebe – tudíž cirkulárkou zkráceného školníka. Viděl mě v regálech, uhánějícího po chodbě, zkracujícího knížky. Celá věc měla jeden háček. Nevešel jsem se úplně do regálů. Takže, když se měla točit scéna, ve které na něj jukám z regálu, na druhé straně mi provokativně koukal zadek. Kameramanovi se to nepozdávalo a tyto scény se ne a nedařilo pořádně natočit. Láďa převracel oči v sloup a hulákal.
„Že to nenatočíme? Já tě tam prostě „uprdelím“. Od té doby jsem byl pro něj Prďola. A měl mě moc rád. A já jeho. Už když jsme spolu točili Tři oříšky pro Popelku, rád si se mnou povídal a já bych mu snesl modré z nebe. Natáčeli jsme v Drážďanech, na zámku Moritzburg. Láďa hrál štolbu a já královského šaška. Byly strašné mrazy.
„To ti slovo mrzne v hubě“ říkával Láďa a já mu radil, že to chce něco na zahřátí.
„To jo“ spekuloval Láďa. „Víš co, popadni tadyhle tu flašku a zaběhni do zámku, na nádvoří dělají ten jejich vánoční punč. Hlavně dávej pozor, ať tě nikdo nevidí, tumáš tašku.“
Popadl jsem tašku a uháněl do zámku. Tu strastiplnou cestu jsem podnikl asi třikrát, přičemž mi to trvalo čím dál tím déle. Na Láďovi nebylo nic poznat, zatímco já jsem se při poslední cestě motal jako maďar v kukuřici a táhl tašku s flaškou za sebou jako minisáňky. To samozřejmě neušlo bdělým očím paní produkční Lavecké, která si mě pozvala na kobereček. Tam mi patřičně předestlala, že jestli nepřestaneme, pošle nás oba domů. Mě za to, že jsem ožralej a Láďu za to, že nemá rozum.
„Ale paní produkční“ dělal jsem na ni psí oči. „Nezlobte se, vždyť je tady taková zima.“ Vyslechl jsem si kázání, že od toho jsou tady asistenti a v případě nutnosti horký čaj či káva a slíbil jsem jí, že už to nikdy neuděláme. Příští várku punče jsem už dokázal mistrně utajit. Ale stejně jsme se, navzdory napjatým vztahům, dokázali s paní produkční vřele skamarádit.
Pohádky. Miluji je a strašně rád v nich hraji. Láďa byl bezva parťák a pokaždé dokázal vytvořit pozitivní atmosféru. Někdy, pravda, na můj účet.
Tak třeba – když jsme točili Dívku na koštěti s Petrou Černockou. Láďa Menšík hrál kouzelného školníka a já učitele zmenšování. Při jedné scéně jsem utíkal chodbou a Láďa neplánovaně vyšel ze školního kabinetu se sovou v náručí. Měl jsem na sobě dlouhý plášť a špičatou čepici. Situace se odehrála před učebnou plnou mladých dívek. Láďa mi nechtěně přišlápl plášť, pod kterým jsem neměl nic, kromě trenek. Dveře do třídy byly otevřené a já jsem jimi proletěl přímo do houfu mladých čarodějnic a divoženek, jen tak, pouze v červených trenýrkách a s kouzelnickou špičatou čepicí na hlavě. Co vám mám povídat, to bylo radosti. A největší měl Láďa. A nejmenší pan režisér Vorlíček, kterého tato akce stála několik metrů drahého filmového materiálu. Anebo Arabela.Tam jsem si dokonce střihnul dvojroli. Jednoho ze sedmi trpaslíků a Mekotu, služebníka čaroděje Rumburaka. Jako Mekota jsem málem uhořel. Míchal jsem v jedné scéně v kotli nějakej dryák. Pan režisér nařídil, abych kolem kotle běhal co nejrychleji. Pan kameraman Sirotek chtěl udělat detail, popadl kameru ze stativu a hulákal na mě:
„Přidej, přidej!“ Jsem poslušný kluk, a tak jsem běhal kolem kotle jako čamrda a navíc jsem plamen rozpálil jak se patří. Najednou přeskočila jiskra a můj umělohmotný kostým vzplál. Ze začátku jsem nic nevěděl, protože to bylo na zádech a kostým byl celkem bytelný. Všichni s očima navrch hlavy sledovali, jak Krytinář plápolá, jediný Láďa vyskočil, popadl kýbl s nějakou tekutinou, co byl poblíž, a vychrstnul to na mě. Od té doby tvrdím, a jsem přesvědčen, že mi zachránil život a kameraman Sirotek nazývá „malý detail“ Krytinářem. Jako trpaslík jsem si užil také svoje. Znáte přece tu scénu, kdy trpaslíci pohřbívají mluvícího vlka. Jdou po kládě, která vede přes potok, do lesa. Strašný problém. První šla Aťka Janoušková a uprostřed klády se jí zamotaly nožky. Spadla a všichni ostatní, včetně mě, jsme se v tu chvíli ráchali v potoce, nožky nahoře. Láďa nás zachmuřeně pozoroval a povídá:
„Děcka, musíme to dotočit. Už se stmívá a rejža je na nervy. Uděláme to tak. Krytinář je z vesnice a umí vzít za motyku. Půjde první a ponese svoji motyku i Aťčin krumpáč. A ostatní za ním. Jedem.“ Tak se stalo a scénu jsme během krátké chvilky úspěšně natočili. Všichni nám zatleskali, ale Láďa byl nejuznalejší. Povídá:
„Děcka. Dal bych vám čokoládu, ale tím byste si akorát zkazili žaludek. Já vás zvu na panáka!“
Naložil nás dozadu do svého auta a odvezl do asi 250 metrů vzdálené hospody. Tam nás tak zpumprlíkoval, že jsme o sobě nevěděli a nechali se naložit jako pytle brambor zase dozadu do auta. Funěli jsme, chrochtali a vydávali různé další zvuky. Láďa nás dovezl do hotelu do recepce, kde nás skládal zase zpátky z auta na křesla. Slečna recepční scénu chvíli pozorovala mlčky, ale potom to už nevydržela a zoufale se ho zeptala.
„Pane Menšíku, co jste s těmi dětmi udělal?“
Láďa si utřel pot z čela a pohrdlivě odfouknul:
„Slečno, to nejsou žádný děti, to jsou ožralí trpaslíci!“
Druhý den za mnou Láďa přišel do kostymérny,a povídá.
„Ahoj Juro, víš, proč tě mám rád?“
To byla těžká otázka,proč asi?
„Já nevím, Láďo, třeba z lítosti? Že jsem malý?“
„Blbost, Prďolo. Mám tě rád, protože ses z toho všeho nepodělal.“
JK – PH

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 04. 2008.