Neodmyslitelnou součástí českých vánoc, výrazným symbolem a zlatou perlou jejich tradic je Česká mše vánoční Hej mistře…, kterou zkomponoval prostý rožmitálský kantor a ředitel kůru ve zdejším farním kostele Povýšení sv. Kříže Jakub Jan Ryba (1765-1815).
Traduje se, že Česká mše vánoční byla poprvé provedena v již vzpomínaném starorožmitálském chrámu Páně před 201 léty - na Štědrý den 24. prosince 1796. Někteří badatelé o této skutečnosti pochybují, ale co na tom? Česká mše vánoční je a bude už asi navěky spojena právě s Rybou, venkovským kostelíčkem a Starým Rožmitálem.

Hořím nadějí…

Česká mše vánoční vznikla v čase Rybova plodného tvůrčího období i šťastného osobního života. A je to na ni znát. Je svěží, jiskrná, radostná a – na onu dobu překvapivě - opatřena českým textem, neboť, jak si Jakub Jan poznamenal…“z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský účinek ani zpívající ani poslouchající“. Česká mše vánoční byla a zůstala důstojnou oslavou narození Ježíše Krista. Samotný autor však neměl život snadný ani radostný. Skončil předčasně a tragicky! 

    

Jakub Šimon Jan Ryba se narodil 26. října 1765 v Přešticích v hudební rodině. Není proto divu, že byl již od mládí veden ke hře na housle, klavír a varhany. Později byl zasvěcen i do základů harmonie a komponování. Malý Ryba v šesti létech s rodinou opouští Přeštice a zabydluje se v Nepomuku, v rodném městě svého otce. Rybovi bylo dopřáno dobrého vzdělání. Díky svému strýci Janu Vaněčkovi, který v něm rozpoznal talent, studoval pět let v Praze na věhlasném (a bezplatném) piaristickém gymnáziu a poté, v roce 1785, pokračoval ve studiu filosofie. Protože byl talentovaný a pilný, měl úměrně tomu i velké plány. Za dob svých pražských studii se intenzivně zajímal o zdejší hudební život a nejen to - aktivně se do něj zapojil - jako obratný houslista a varhaník i nadaný kompozitor. V době svých pražských studií Ryba složil a instrumentoval mj. 12 klavírních koncertů, 24 kvartety, 4 koncerty, četné menuety, německé tance, písně, mši i jiné duchovní skladby. Ano, Ryba měl velké plány, ale…

Sbohem vzdušné zámky!

Jaké muselo být jeho zklamání, když v dalším studiu už nemohl pokračovat. Milovanou Prahu musel opustit. Ve svém deníku si k tomu hořce poznamenává:
“Sbohem, moji přátelé z ovzduší školy! Sbohem, milá Praho - veselý světe! Sbohem, mé vzdušné zámky!“

Po absolvování jednoročního učitelského kurzu se mladý Ryba v roce 1785 vrací do Nepomuku. Stalo se tak na výslovné otcovo přání a panu otci nebylo radno odporovat. Buďme však spravedliví.
Rybův otec to se synem nemyslel špatně. Když se v Nepomuku náhle uvolnilo místo učitelského pomocníka, viděl v něm pro Jakuba Jana příhodnou šanci na dosažení odpovídajícího postavení i dobrého živobytí. Proto svého syna vyzval, aby se o místo ucházel. Stalo se.  Vše ale nakonec dopadlo jinak.

Rožmitál - Rybův osud

Než Jakub Jan do Nepomuku dorazil, magistrální úředníci jemu přislíbený post nečekaně obsadili protekčním kandidátem. V dubnu 1786 proto zklamaný Ryba odešel do Mníšku, kde se usadil a zůstal téměř půldruhého roku.
Díky svému strýci Josefu Janu Jakoubkovi zde získal místo učitelského pomocníka. Má se za to, že přes své mládí se Ryba v Mníšku těšil neobyčejné vážnosti a také on, jak lze dovodit z jeho korespondence, se cítil šťasten. Uplatnil zde vlastní kompozice a také se seznámil s některými díly W. A. Mozarta (1756-1791), jehož obdivoval.
Ale ani v Mníšku Ryba nakonec nezůstal. Počátkem roku 1788 byl úředním rozhodnutím ustanoven substitutem a povolán za školního zástupce (za vážně nemocného kantora Ondřeje Poddaného) do Rožmitálu. Karty osudu byly rozdány.

Jakub Jan se v Rožmitále usadil natrvalo a plně se věnoval svým četným povinnostem. Stal se znamenitým kantorem, osvíceným pedagogickým i hudebním myslitelem a také schopným regenschorim (ředitelem kůru) nejen ve farním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, ale i v novějším rožmitálském filiálním kostele sv. Jana Nepomuckého. Učil, organizoval, studoval, psal, hrál, komponoval a … také žil!

Jakub Jan Ryba se v roce 1790 oženil s půvabnou dcerou bývalého rožmitálského purkrabího Annou Laglerovou. Svatba se však nekonala v Rožmitále, ale docela jinde - ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku, ve které byl duchovním správcem Rybův přítel – Páter Filip Vaníček.
Někteří badatelé dovozují, že právě proto Rybova Česká mše Vánoční mohla být poprvé na Štědrý den 1796 provedena právě zde – v Třebsku, a nikoliv ve Starém Rožmitále. Tohle je však jiná kapitola zajímavé a na překvapení bohaté historie, kterou v tomto příspěvku nemůžeme dále rozvíjet.

Život je poutník, který kolem míjí

Rybovi vedli šťastný rodinný život. Měli spolu celkem třináct dětí. I v tomto případě k nim však byl osud tvrdý. Šest dětí Rybovým zemřelo ještě v útlém věku. Přeživší potomci byli – každý po svém - nadaní. Největšího věhlasu však dosáhl Rybův syn Josef Arnošt (1795-1858), uznávaný zemský oční lékař a c.k. profesor na pražské univerzitě.

Stejně tak, jako byl pohnutý život Jakuba Jana, ve kterém permanentně narážel na nepochopení, neúctu i obyčejnou lidskou závist, silně okořeněnou arogancí mocných, byl dramatický také Rybův konec.

Spáchal rožmitálský kantor
a regenschori sebevraždu?

Údajně se tak stalo v sobotu 8. dubna 1815. Traduje se, že Ryba po splnění svých povinností ve starorožmitálském farním kostele se vydal na obvyklou procházku, ze které se již nevrátil.
Jeho tělo bylo nalezeno až v pondělí 10. dubna po náročném pátrání v nepřístupném křoví na okraji lesa Štěrbina poblíž obce Voltuš. I když se brzy rozneslo, že Ryba byl ve skutečnosti zavražděn, úřední činitelé jeho případ uzavřeli jako sebevraždu. Podle tohoto závěru byl Ryba také pochován - bez poct, bez kněze, bez hudby… Prostě a nedůstojně (jako každý sebevrah v té době) na odlehlém, Bohem a lidmi opuštěném starém morovém krchově, hezký kus cesty na severozápad od Starého Rožmitálu.

Teprve čtyřicet let po Rybově smrti (v roce 1855) byly jeho tělesné ostatky na přímluvu syna Josefa Arnošta a vytrvalým úsilím faráře Jana Fähnricha exhumovány, přeneseny a uloženy do vysvěcené půdy.

Ctitelé se tak mají kde (na rozdíl od W. A. Mozarta, o němž se dodnes neví, kde vlastně byl pochován) poklonit památce velkého a pilného skladatele (zkomponoval přes 1400 duchovních a světských skladeb) na hřbitově ve Starém Rožmitále.
Jeho hrob můžete najít na dohled od vchodu do farního kostela, ve kterém, neporušujíce dlouhou a slavnou tradici, i letos na Štědrý den, zazní hřejivé tóny slavnostní pastorální mše Hej, mistře…, která se po zásluze stala nejznámější a také  nejhranější skladbou autora, jehož životní pouť se dramaticky uzavřela v jeho nedožitých padesáti letech.