Možná pouze znalci a odborníci vědí, jak souvisí dílo tohoto všestranně nadaného umělce s jménem dalšího slavného italského skladatele Giuseppe Verdiho. V naší zemi se někdy hrává jeho jediná, za jeho života dokončená opera Mefistofele, neboli Mefistofeles podle dřívější transkripce. Jinak o něm u nás obecně příliš povědomí není.
Arrigo Boito, původním celým jménem Enrico Giuseppe Giovanni Boito, byl italský novinář, spisovatel, básník a libretista a hudební skladatel. Pro svá literární díla používal pseudonymu Tobia Gorrio, což byl anagram jeho uměleckého jména Arrigo Boito. Ve své době velmi ovlivnil italský kulturní, společenský - a dalo by se říci - i politický život.
Narodil se 24. února 1842 jako syn Silveria Boita, malíře, který po celé Evropě maloval na zakázku portréty, a polské hraběnky Giuseppiny Radolinské, se kterou se Silverio Boito seznámil při svých zakázkách v Polsku. Jeho starším bratrem byl architekt, inženýr, spisovatel a umělecký historik Camillo Boito (1836 - 1914).
Jakmile se otci podařilo rozházet matčino věno, opustil rodinu. Matka díky svým známostem získala pro syna stipendium pro studium na milánské konzervatoři. Jeho životopisci tvrdí, že více času, než studiu hudby, věnoval psaní. Avšak ve spolupráci se svým spolužákem, italským skladatelem a dirigentem Francem Facciem napsal kantátu Le sorelle d´Italia (Italské sestry), která jim vynesla cenu v podobě dalšího stipendia pro studium v zahraničí.
Konzervatoř absolvoval v r. 1861 a pak strávil další dva roky studiem jednak v matčině vlasti - v Polsku a pak navštívil Německo a Francii. Z německých skladatelů ho nejvíc ovlivnila hudba Beethovenova a především Wagnerova.
V Paříži se seznámil se spisovatelem Victorem Hugem (1802 - 1885), skladateli Hectorem Berliozem (1803 - 1865), Gioacchinem Rossinim (1792 - 1868) a s Giuseppem Verdim (1813 - 1901).
Pro Verdiho napsal text Hymny národů pro Světovou výstavu v Londýně (Inno delle Nazioni - provedeno 24.5.1862). Avšak ze začátku mu Verdi nevěřil a vztahy mezi nimi nebyly příliš dobré, protože Boito v jednom článku z r. 1863 označil italskou hudbu jako provinční a dával přednost hudbě Richarda Wagnera.
Po návratu ze studijní cesty psal básně a krátké povídky, pracoval jako novinář a hudební kritik pro několik časopisů - La Perseveranza (Vytrvalost), Il Politecnico (Polytechnika) a do hudebního milánského časopisu Il Giornale della Societa del Quartetto - časopisu hudební společnosti Societa del Quartetto, kterou spolu s dalšími hudebními nadšenci v r. 1964 založil. Dále řídil spolu s básníkem Emiliem Pragou (1839 - 1875) i časopis Figaro.
Pro svého přítele Franca Faccia napsal libreto k jeho opeře Amleto na námět Shakespearova Hamleta, uvedené v r. 1865 v Janově.
Emilio Praga i Franco Faccia byli spolu s Arrigem Boitem a jinými mladými umělci zakladateli hnutí italské bohémy, nazvané Scapigliatura (v původním smyslu označení pro nevázanost, prostopášnost), které následovalo po italském obrození. Časopis Figaro byl určitým zázemím pro činnost těchto umělců. Hnutí bylo velice pod vlivem umělců cizích - německých - básníka Heinricha Heina (1797 - 1856) a spisovatele E.T.A. Hoffmanna (1776 - 1822), skladatele Richarda Wagnera (1813 - 1883), dále francouzských básníků, příslušníků francouzské bohémy - Théofila Gautiéra (1811 - 1872), Geralda de Nerval (1808 - 1855) a Charlese Baudelaira (1809 - 1849). Velký vliv na ně měl i americký básník Allan Edgar Poe (1813 - 1883).

Je pochopitelné, že všechny tyto aktivity přivedly Boita a jeho přátele k tomu, že se v r. 1866 přihlásili jako dobrovolníci ke Garibaldiho “rudým košilím“ do války o nezávislost severbí části Itálie v prusko-rakouské válce.
Po návratu zkomponoval svoji slavnou operu na vlastní libreto Mefistofele. Je zajímavé, že legenda o Faustovi zaujala po Goethovi, který napsal první díl svého dramatu v r. 1808 a druhý v r. 1832, ještě tři význačné umělce devatenáctého století - Hectora Berlioze (Faustovo prokletí 1846), Charlese Gounoda (Faust a Markétka 1859) a v r. 1868 Arriga Boita v opeře Mefistofele. Opera měla premiéru za řízení autora v milánském divadle La Scala, ale skončila vypískáním právě pro velký Wagnerův vliv. Protože se nepokoje rozšířily i mimo budovy opery, bylo její další provedení zakázáno.
Boito ale operu částečně přepracoval a v r. 1875 byla uvedena nová verze v Bologni, kde slavila úspěch a konečně měla úspěch v r. 1881 i v Miláně.
Skladatel ale pracoval ještě na dalších operách. Orestiade byla dokončena, ale nebyla nikdy provedena, k opeře Ero a Leandro napsal Boito libreto a pár hudebních náčrtků, ale libreto nakonec zhudebnili dva skladatelé - Giovanni Bottesini (1821 - 1889) v r. 1879 a Luigi Mancinelli (1848 - 1921) v r. 1897. Jeho druhou operou byl Nerone; pracoval na ní dlouhá léta od r. 1877, avšak rovněž ji sám nedokončil. Poslední jednání dokončili skladatelé Antonio Smareglia (1854 - 1929) a Vincenzo Tommasini (1878 - 1950) a měla premiéru 6 let po Boitově smrti v r. 1924 v La Scale pod taktovkou Artura Toscaniniho (1967 - 1957).
Pak už psal hlavně libreta, hlavně pod pseudonymem Tobia Gorrio. Pro Amilcara Ponchielliho (1834 - 1886) napsal libreto k opeře Gioconda (Šťastná) na námět Victora Huga, uvedené v Miláně v r. 1876. Pro skladatele Gelia Benevenuta Coronara (1863 - 1916) napsal libreto pro operu Un tramonto (Západ) provedenou v r. 1873, pro Alfreda Catalaniho napsal libreto k opeře La False (Srp) s premiérou v Miláně v r. 1875. Neprovedeno bylo libreto pro operu Semira od L. San Germana a až po Boitově smrti v r. 1927 byla provedena opera Riccarda Picka - Mangiagalliho, strakonického „náhodného“ rodáka (1882 - 1949), nazvaná Basi e bote.
Vrcholná libreta ale napsal Boito pro Giuseppe Verdiho, v době kdy se smířili a jejich kompoziční styl se vzájemně poněkud vyladil. V době, kdy jejich přátelství začalo vzkvétat, plánoval Verdi operu Král Lear, avšak k jejímu vzniku nedošlo. Jejich přátelství trvalo až do Verdiho smrti v r. 1901, kdy byl Boito u Verdiho úmrtního lože.
Prvním jejich společným dílem byla spolupráce na revizi Verdiho opery o třech dějstvích Simon Boccanegra podle stejnojmenné divadelní hry španělského dramatika Antonia Garcii Gutiérreze (1812 - 1884), z jehož díla Verdi čerpal i pro svou operu Trubadúr. Původní libreto napsal předchozí Verdiho libretista Francesco Maria Piave (1810 - 1876). Revidovaná opera měla premiéru v r. 1881 v milánském divadle La Scala. Vrcholnými díly jejich spolupráce byly opery Otello a Falstaff.
Obě tyto opery vycházejí z dramat Shakespearových. Obě měly velký úspěch.
Pro Otella je podkladem francouzský překlad dramatu od Victora Huga. Premiéra byla v Miláně v r. 1887.
Postava Falstaffa byla zpracována již v opeře německého skladatele Carla Otta Nicolaie podle Shakespearových Veselých paniček windsorských s premiérou v r. 1849 v Berlíně. Je zajímavé, že Falstaff je jedinou Verdiho komickou operou, a sice i jeho operou poslední. Libreto k opeře je považováno všeobecně za brilantní. Opera měla premiéru opět ve Scale v r. 1893.
Od roku 1889 do roku 1897 byl Boito ředitelem konzervatoře v Parmě.
Mezi roky 1887 až 1894 prožíval Boito romantickou lásku s italskou herečkou Eleonorou Duse, s níž zůstal i po rozchodu v přátelském vztahu.
V roce 1893 získal Boito spolu se skladateli Petrem Iljičem Čajkovským, Maxem Bruchem a Camillem Saint-Saënsem čestný doktorát University of Cambridge. Čajkovský při této příležitosti řídil provedení Boitova Mefistofela.
V roce 1912 byl Boito zvolen senátorem a pokoušel se o dokončení opery Nerone, což se mu již nepodařilo.

Zemřel před devadesáti lety dne 10. června 1918 v Miláně a je pohřben na hřbitově Cimitero Monumentale, kde jsou pochovány významné italské osobnosti.
Jeho životopis je dokladem toho, že žil v době emancipace evropských národů, v době oslavované italské éry a velice aktivně se zapojil do formování tváře tehdejší italské kultury.

V naší zemi zůstane v paměti především ve spojení s Verdim - opera Falstaff s Boitovým libretem je v současné době na repertoáru Národního divadla v Praze, ale i s jeho vlastní operou - z doby nedávné je provedení Mefistofela z r. 2002 v Janáčkově divadle v Brně.
U nás byl představitelem titulní úlohy opery Mefistofele před 2. světovou válkou velký pěvec Národního divadla Vilém Zítek (1890 - 1956). Připojuju podobiznu tohoto umělce jako Mefistofela v linorytu svého otce Vlastimila Lebra (1913 - 2003).