Peníze nesmrdí, ale majitel může „Ten udělá za peníze všechno!“ praví stará okřídlená moudrost. To není myšleno jako pochvala, ale jako výraz hlubokého pohrdání. Na druhé straně morální barikády stojí vzácná věta: „Toho si za peníze nekoupíš!“ Pro většinu je ale „třicet stříbrných“ lákadlem neodmítnu-telným. Máme právo odsuzovat ty, kteří „zlatému dešti“ neodolají? Je historií potvrzeno, že ti, kteří násilím, podvody, zločiny nabyli majetku, – později se stávají váženými občany, celebritami, hodnostáři, politickými činiteli a předními osobnostmi veřejného života. Nikdo se nevrací k jejich minulosti, ale s ohnutými zády, s hlubokou úklonou se klaní vlastníkům bohatství. Pohrdavě říkáme: „peníze kazí člověka“ a v hloubi našich pokryteckých duší sníme tajné sny o jachtách, chalupách, dovolených na Havaji, o golfových mejdánech, o krásných ženách, o životě beze strachu z chudoby. Říkáme: „peníze nejsou všechno“ a dobře víme, že znamenají větší svobodu, důležitost a snadnější život. Utěšujeme se vědomím, že nemoc a Bílá paní s kosou přicházejí ke každému z nás, že „bohatství si do hrobu nevezmeš“. Závidím těm, kteří neztrácejí čas s touto zbytečnou filozofií a žijí tak, jak jim život dovolí. Radují se z každého dobrého dne, z každého pohlazení a večer uléhají s pocitem spokojeného štěstí. Mít rád, to je skutečné bohatství, které v žádné bance nezbankrotuje, ze žádné kampeličky se neukradne a které žádná pojišťovna nepojistí. Dívám se na nebe. Proti nekonečnému vesmíru s bilióny hvězd jsou lidské milióny smutnou almužnou. |
Hřbitovní pojišťovna Vysoký krevní tlak! Cholesterol! Astma! Deprese! To jsou častí návštěvníci našich středoevropských posttotalitních životů. Chodí s námi jako věrné stíny a varují: „To ještě nic není! Přijde mozková mrtvička! Infarkt myokardu! Ucpou se ti cévy! Dostaneš cukrovku! Alergie tě bude dusit!“ Zásluhou „moudré zdravovědy“, špatných stravovacích návyků a dík dědičnosti se bez pilulek neobejdeme. Jde nám o hrdlo! K naší diagnóze patří i hektická doba, migrény, šoky, strach z nemocí, o existenci, z úřadů, z politiků. Nevěříme pohádkám, že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“, – nechápeme, že velkozloději a mistři machinací dávají médiím na odiv své spokojené kukuče a občánkové marně hledají spravedlnost. Že to nic nemá společného se zdravím? Armáda nemocných bude připlácet na léky, které jsou životně důležité. „Chceš zůstat chvíli na světě? Připlať! Hřbitovní pojišťovny ti nepřiplatí.“ Zdraví národa je vetché. Babičko, dědečku, národe! Papali jsme máslo, sádlo, tučné vepřové, vaječné žloutky a tučné mléko od vyznamenaných dojnic Jednotného zemědělského družstva Rudé vidle. Socialistická akademie věd a Ústřední výbor nám dopřávaly tyto hodnotné cholesterolové pochoutky. Měli jsme si šetřit v kampeličkách a teď jsme mohli mít léky, lázně, sanatoria. Nesmíme všechnu vinu za své ztrouchnivělé zdraví házet na stát a na naše nezištné strany. Peníze jsou potřeba jinde. My, pojištěnci, pusťme si staré šlágry, spolkněme diazepam a mlčme! I kdybychom křičeli, stejně nás nikdo neuslyší. Jsme staré ojetiny, které voní vzpomínkami. Že to bylo dříve lepší? Nelžeme si! Každá doba je zlá i krásná zároveň. Tak to bylo a tak to bude. Nezaobírejme se stále sami sebou. Mysleme na ty, které jsme do tohoto našeho světa přivedli. |