Josef Fousek: Beze smyslů do nesmyslů / Zeď

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

BEZE SMYSŮ DO NESMYSLŮ

Již nyní, před volbami, mohu naznačit, jaké bude spektrum našeho politického života. Dlouhými studiemi vnímaného SMYSLUPLNA vidím budoucnost velmi pozitivně. Současná strana Levopravého středu se inverzně (převráceně) vymění za Pravolevý střed za předpokladu, že Levá alternativa anarchisticko-zmateného charakteru se přikloní k Solidnímu socialisticko-středovému levicovému totalismu.
Ultrapravicová tlampačová reprodukce radikální perspektivy se nechá ovlivnit Českým pravicovým středem, který se propojí s Křesťansko-lidovou platformou veřejně prospěšné společnosti.
Je zřejmé, že se toto přeskupení provede beze změny křesel. Platy budou navýšeny, neboť k pochopení nových trendů politické činnosti, která zůstane stejná, je potřeba více duševního úsilí jsoucích politiků. Nestálá stabilita nesmí převrátit nastolenou stabilitu.
Semknutý kolektiv LIDEM zvolených zástupců dál bude usilovat, aby státní rozpočet nepřevýšil vrstvící se dluhy sahající až do příštího tisíciletí. Naše prostá i intelektuální populace, pravdivě informována komerčními médii, vbrzku pochopí, že šubrati se (vláčeti) je nutno v zájmu příštích generací.
Tento můj epigram nesmí národ brát vážně: Už jste slyšel, pane Novák, mou poslední zprávu, klonovat prý v Čechách budou místo vola krávu, kráva ta je užitečná můžete ji dojit, vůl má pouze tenkrát význam, když se chodí volit.- Naopak! Je nutno vložit svůj hlas a celé volební období chválit nebo spílat. Jemu nebo sobě.
Bylo by dobře, kdybychom mohli sami sobě říkat: „Dobře jsem volil!“ Ale nemylme se. Budeme říkat, jako říkali ti před námi: „Já vůl!“ A nemusíte se stydět! Oni to o nás budou říkat zcela určitě. Jedinou budoucnost má kyselina. Ta žere každého!

ZEĎ

V berounském baru se válel cigaretový dým. Za oknem se nořily do tmy pevnostní hradby.
Zeď má mnoho významů. Ten nejsmutnější je – duševní hradba. Dva si nerozumí! Vystavěli mezi sebou zeď, která má maltu a cihly z odcizení.
Zeď Pink Floydů jsem slyšel prvně v sanatoriu v Třebotově. Byli jsme tam taky za zdí, ale jen na chvíli.
Ta druhá, nehmotná, se přelézt nedá. Má materiál z nepochopení, ze závisti, z hlouposti. Už není co říct. Nastává mlčení, občas mrazivá slova.
Automatické soužití. Nejdříve to poznají děti. Hledají marně skulinu, cestu za rostoucí zeď. Nejsou už vidět oči, nejsou slyšet slova. Všechno prožité – láska, maléry, doufání, naděje – se poztrácelo.
Léta společné práce, víry a naděje zůstávají za životním vlakem jako kouř. A děti si říkají: „Táta už nemá mámu rád! Máma už nemá ráda tátu!”
Pokojem chodí nedůvěra. Hlídají se slova, těžko se říkají věty. Vzduchem bloudí křeč umělých úsměvů.
Děti neví, kam rozdělit svou lásku. Dostávají první nechtěnou lekci z budoucnosti.
Na Mikuláše sedí samy. Táta zapomněl.
Budova rodiny se hroutí jak zpustošený chrám a zeď je nezničitelná. Srdce to pozná nejdříve.
Rozcestí, na kterém jde každý jinam. Zůstávají vzpomínky na krátké dětství.
„Proč se to stalo?“
„O to se nestarej, tomu ještě nerozumíš!“


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Foto © z webu Josefa Fouska

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 12. 2008.