Josef Fousek: Bezvýznamné figury / V zahradě pana Forda

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

BEZVÝZNAMNÉ FIGURY

Všeobecná nechuť k politikům všeho druhu, stran a pohlaví je našemu (a nejen našemu) národu vlastní. Občas zahoříme a v krátkém čase opadne nadšení. S dědičnými návyky z minulosti a s dávnou českou revoltou „v mezích zákona“ obracíme své nezdary, nepochopení, trápení, svůj vztek k těm, kteří jsou na místech rozhodujících.
A „Oni“ se scházejí, rokují, hádají (jen tak trošku), dohadují, usnáší: Co počít, co učinit, jak najít zázračnou živou vodu, která by pokropila stát, aby rozkvétal, aby byl prosperujícím v Evropě a ve světě. A zatím ti menší politici hledají a usilují, aby pro obec, městskou část, vesničku, městečko sehnali slušnou sumu pro svěřená „panství“.
Ti, kteří to dělají poctivě, mají šedivé vlasy a náběhy na infarkty. Oni totiž staví s občany základy. Ti, kteří jsou už na střeše, ti velcí strůjci pozdních zákonů, nařízení, novel, ustanovení, ti žijí v jiném světě. Obklopeni neskutečnou realitou, důležitostí, neseriózními rádci, imunitou, nedosažitelností a sebepopulismem začínají ztrácet radost z obyčejného života. Nechtěl bych být na té střeše.
Ta to vždy odnese, když přijde bouře. Ať to myslí na prahu svých kariér, jak chtějí dobře, jsou zformováni situací moci do pocitu ojedinělosti, nepostradatelnosti a jejich cesta od startovní čáry se mění. Nezáviďte jim. Jsou ochuzeni o ten krásný pocit dotýkat se země, hrabat se v záplavě šatů v „sekáčích“, prohlížet si hezké holky v metru, svézt se do Prahy autobusem přes letiště, dát si pivo v pivnici na stojáka, tlačit před sebou vozík v supermarketu, nakupovat u stánků vietnamských spoluobčanů, vyprávět si v čekárnách u doktorů o kyčelním kloubu.
Zdánlivě výjimeční a přece jsou jen bezvýznamnými figurami na šachovnici života. Oni, tihle vyslanci ješitnosti, jsou jakýmisi amatérskými herci trpícími dojmem spasitelů. Jsou přesvědčeni, že nám, lidu, přinášejí dobro. „DĚLÁME TO PRO VÁS ". A jací by jsme byli my, na jejich místě? Stejní! Domnívám se. Život je kolotoč, na kterém se točíme všichni.
Někdo je kůň, někdo osel, někdo labuť, někdo velbloud a někdo bloud. Občas někdo odstředivou silou spadne a dosadí se nový osel. A každý, kdo se točí, nikdy nejede dál. Skákejte z kolotoče opatrně. Stojí to za to! Poznáte místa, kde není strach, přetvářka a kde naleznete koutek pro tichou modlitbu. Zda-li jsem seskočil? Nikoli! Jsem na tom kolotoči uvázán.

V ZAHRADĚ PANA FORDA

Detroit, to není jen město blues, jazzu, černých čtvrtí, obrovských parků, bungalovů, tisíců jachet, stadionu Joe Luise. Je to město své. Na výstavě z díla Johna Lennona se hemžily stěny kresbami obnažených žen, díval jsem se na dvouhodinový film o velikánovi z Beatles idolu „beat generation“, jeho japonská levicová manželka nepříliš valně brnkala na klávesy.
Za rok jsem vzpomínal v New Yorku na hotel Dakota, kde život slavného „Brouka“ ukončila kulka. Zemřel i Harrison, a toho jsem měl nejvíc rád. V detroitské zahradě pana Henryho Forda nás pokryly stínem staleté stromy, květiny a trávníky, v nichž trůnil starobylý dům. Nedaleko stál malý dům, se vším možným, co dospělé domy mají, pro malou Luisu, dceru Fordových. V minulosti ji hlídali ostří hoši, ukrytí za kmeny velikánů. Značka Ford, symbol moci a miliard, nositel úspěchu a slávy. To vše přitahovalo ty, kteří chtějí ublížit. Výstražné a výhružné dopisy, telefonáty. Strach! Všechno výjimečné přitahuje kalné vody. Křeslo paní Fordové stálo u okna. Měla nejhezčí pokoj. Na co asi myslela, obklopena nesmírným majetkem? Pan Ford zpočátku nadržoval Hitlerovi, říká se. Později napravil svůj omyl a vyráběl skvělé bombardéry, které pomohly spojencům ve II. světové válce.

 „Tady se tančil foxtrot,“ vysvětlovala průvodkyně, „ale ten už z nás nikdo neumí!“ Můj přítel John zvolal:

 „Tady, můj přítel z Čech, z Evropy, umí foxtrot!“ Vykročil jsem na parket rodiny Fordových a při prvním taktu ze stařičkého gramofonu jsem udělal figuru, kterou jsem se naučil v „Nároďáku“ v Kročehlavech. Vyletělo mi koleno a sesul jsem se na parket. Mezinárodní turisté tleskali. Opřen o Johna jsme odcházeli. Uvědomil jsem si, že to, co mne spojuje s miliardářem, je octan hlinitý. Nic lepšího není. Na historii se nemá zapomínat, ale nikdy se k ní prakticky vracet.
U haly Joe Luise stály zástupy. Čekaly na hokej. Kdo z nich asi ví, že Joe Luis byl poražen v těžké váze v boxu Němcem Maxem Schmelingem, ale Joe mu to vrátil a knokautoval jej, což naštvalo pana Hitlera a jeho rasistickou partu. A Max, že měl za manželku krásnou českou herečku Anny Vondrákovou. Její příbuzní bydleli naproti nám v Leninově ulici, blízko kladenských hutí. Svět je malý. Na to jsem myslel na schodech stadionu v Detroitu a při odletu, když jsem pozoroval dopravník s kufry. Pásovou výrobu založil pan Ford. Už končím, abych nedostal z toho vzpomínání pásový opar.



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 08. 2008.