Josef Fousek: Králův Dvůr nedaleko Ameriky / Vzpomínkové boty

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

KRÁLŮV DVŮR NEDALEKO AMERIKY

Byl jsem kmotrem „cédéčka“ svých kamarádů Vodáků. V sále U Bělohlávků byla správná slavnostní nálada. Country naladila atmosféru směrem na západ. U stolů směsice přátel, oblečeni jak šatník dal, svobodně a každý dle svého. Ať jsem kdekoli, stále mne nutí vzpomínky k srovnávání. Tady se mi líbilo. Tady neblýskaly tituly, funkce, zazobanost, tady se pilo pivo, rum, a lidé se bavili bez rozdílu věku a generací.
Byl jsem v myšlenkách za Velkou Louží. Všude jsem potkával na koncertech, zábavách, lidi všech věkových skupin. V Torontě tancovali rock and roll mladí puberťáci i šediví kmeti – u stolů seděli pospolu – nikomu nevadilo oblečení, náušnice, klobouky, cvočkované opasky, pyžamo nebo smoking.
Bavili se jako rovný s rovným. Zdáli se mi stejně mladí. Moudrý člověk roky nepočítá. V baru v Chicagu se hrálo pravé černé blues. Bolely mne ruce od potlesku. Co tím chci říci?
U nás se buď hraje dechovka a posluchači jsou lidé důchodového věku, nebo „dýza“, a tam jsou pouze mladí. Do těchto společností není vhodné vcházet, patříš-li jinam.
Hudba u nás nespojuje duše, ale rozděluje. Táta křičí na děti, co si to pouští za „hovadiny“, a dcera a syn kroutí udiveně hlavami, jakou blbinu poslouchají rodiče. Začne se kárat, nabádat, vnucovat. Starší si myslí, že pouze jejich vkus je správný a mladí si myslí opak.
Jeden o druhém tvrdí, že se topí v kýči. Pozdněstřední a předdůchodová skupina je opojena komerčními, do nekonečna se opakujícími hlasy – a nekonvenční skupina si hledá své interprety. Nechce naslouchat předkládaným mediálním pokrmům. A časem? V zájmu klidu, přizpůsobení se, stává se stejnou jako ti, kteří bývali jako oni. Začali stárnout.
A těch pár bláznů, co zůstanou věrní své muzice? Scházejí se, dají si pivo a poslouchají. Dechovku, country, rock, operu. Večer, když milosrdně mizí vrásky, říkají: „Kluci, holky, ta naše muzika byla a je nejlepší!“
A která hudba je opravdu nejlepší? Pohřební. Hraje všem bez rozdílu ve finále.

VZPOMÍNKOVÉ BOTY

Krátce po Něžné revoluci jsem si je koupil v secondhandu za 200 Kč. Jsou krásně vyšlapané a mají punc neokázalé solidnosti. Trochu rozpraskané jako lidská tvář.
„Kdo v nich chodil?“ často se ptám. Prošel jsem v nich kousek Austrálie, Ameriky, Evropy a na letišti v Singapuru mi je pochválil starý muž: „To jsou ale krásný křusky!“
Bály se se mnou v divadle a turbulence začaly přehlížet, když jsem je polil whiskou. Hodně je krémuji. Zastírám jim vrásky. Jsou jako žena. Zasněně se mnou nosí doteky ulic, ozvěny kroků, strach nemocnic.
Byly se mnou v Semaforu a opíral jsem o ně kytaru. Zbavovaly mne trémy.
Když zpívá Yvonne, zachvějí se. Ševcovství je pro ně Jednotkou intenzivní péče. Vrací se zachráněny. Mají jizev jako já. Jsou černé a velikosti čtyřicet tři.
V Chicagu jsem je pod stolem zul. Otekly mi nohy.
Vance Kelly hrál blues a já podupával v ponožkách. Určitě klepaly se mnou. Před léty jsem je zapomněl v Ostravě v hotelu Chemik. Vrátili mně je.
Na ostrově Thassos v Řecku si nás označkoval bobkem šedý osel. Přepadá mne tíseň, když pomyslím, že jim jednou upadne podpatek, posléze podrážka a ony zemrou. Nemohu je přece jen tak, za všechny služby, vyhodit do kontejneru. Vždyť se mnou vešly na kardiochirurgii u Karlova náměstí a po operaci srdce se mnou opět vykročily do těch krásných ulic mezi lidi.
- Nechám si vás jako Obraz vzpomínek. Neopustím vás! Jedno ale nevím. Jsou duše bosé? Budu moci s vámi jít až tam? Vy se dotýkáte země první. Nebojte se! To se přece nedělá opustit někoho, kdo vám slouží. A navíc- jste věrné a to je vzácná vlastnost. Kdyby nebylo vás, asi bych zapomněl, že tuto vlastnost může mít i člověk.



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 10. 2008.