KRÁLŮV DVŮR NEDALEKO AMERIKY
Byl jsem kmotrem „cédéčka“ svých kamarádů Vodáků. V sále U Bělohlávků byla správná slavnostní nálada. Country naladila atmosféru směrem na západ. U stolů směsice přátel, oblečeni jak šatník dal, svobodně a každý dle svého. Ať jsem kdekoli, stále mne nutí vzpomínky k srovnávání. Tady se mi líbilo. Tady neblýskaly tituly, funkce, zazobanost, tady se pilo pivo, rum, a lidé se bavili bez rozdílu věku a generací. Byl jsem v myšlenkách za Velkou Louží. Všude jsem potkával na koncertech, zábavách, lidi všech věkových skupin. V Torontě tancovali rock and roll mladí puberťáci i šediví kmeti – u stolů seděli pospolu – nikomu nevadilo oblečení, náušnice, klobouky, cvočkované opasky, pyžamo nebo smoking. Bavili se jako rovný s rovným. Zdáli se mi stejně mladí. Moudrý člověk roky nepočítá. V baru v Chicagu se hrálo pravé černé blues. Bolely mne ruce od potlesku. Co tím chci říci? U nás se buď hraje dechovka a posluchači jsou lidé důchodového věku, nebo „dýza“, a tam jsou pouze mladí. Do těchto společností není vhodné vcházet, patříš-li jinam. Hudba u nás nespojuje duše, ale rozděluje. Táta křičí na děti, co si to pouští za „hovadiny“, a dcera a syn kroutí udiveně hlavami, jakou blbinu poslouchají rodiče. Začne se kárat, nabádat, vnucovat. Starší si myslí, že pouze jejich vkus je správný a mladí si myslí opak. Jeden o druhém tvrdí, že se topí v kýči. Pozdněstřední a předdůchodová skupina je opojena komerčními, do nekonečna se opakujícími hlasy – a nekonvenční skupina si hledá své interprety. Nechce naslouchat předkládaným mediálním pokrmům. A časem? V zájmu klidu, přizpůsobení se, stává se stejnou jako ti, kteří bývali jako oni. Začali stárnout. A těch pár bláznů, co zůstanou věrní své muzice? Scházejí se, dají si pivo a poslouchají. Dechovku, country, rock, operu. Večer, když milosrdně mizí vrásky, říkají: „Kluci, holky, ta naše muzika byla a je nejlepší!“ A která hudba je opravdu nejlepší? Pohřební. Hraje všem bez rozdílu ve finále.
|
VZPOMÍNKOVÉ BOTY
Krátce po Něžné revoluci jsem si je koupil v secondhandu za 200 Kč. Jsou krásně vyšlapané a mají punc neokázalé solidnosti. Trochu rozpraskané jako lidská tvář. „Kdo v nich chodil?“ často se ptám. Prošel jsem v nich kousek Austrálie, Ameriky, Evropy a na letišti v Singapuru mi je pochválil starý muž: „To jsou ale krásný křusky!“ Bály se se mnou v divadle a turbulence začaly přehlížet, když jsem je polil whiskou. Hodně je krémuji. Zastírám jim vrásky. Jsou jako žena. Zasněně se mnou nosí doteky ulic, ozvěny kroků, strach nemocnic. Byly se mnou v Semaforu a opíral jsem o ně kytaru. Zbavovaly mne trémy. Když zpívá Yvonne, zachvějí se. Ševcovství je pro ně Jednotkou intenzivní péče. Vrací se zachráněny. Mají jizev jako já. Jsou černé a velikosti čtyřicet tři. V Chicagu jsem je pod stolem zul. Otekly mi nohy. Vance Kelly hrál blues a já podupával v ponožkách. Určitě klepaly se mnou. Před léty jsem je zapomněl v Ostravě v hotelu Chemik. Vrátili mně je. Na ostrově Thassos v Řecku si nás označkoval bobkem šedý osel. Přepadá mne tíseň, když pomyslím, že jim jednou upadne podpatek, posléze podrážka a ony zemrou. Nemohu je přece jen tak, za všechny služby, vyhodit do kontejneru. Vždyť se mnou vešly na kardiochirurgii u Karlova náměstí a po operaci srdce se mnou opět vykročily do těch krásných ulic mezi lidi. - Nechám si vás jako Obraz vzpomínek. Neopustím vás! Jedno ale nevím. Jsou duše bosé? Budu moci s vámi jít až tam? Vy se dotýkáte země první. Nebojte se! To se přece nedělá opustit někoho, kdo vám slouží. A navíc- jste věrné a to je vzácná vlastnost. Kdyby nebylo vás, asi bych zapomněl, že tuto vlastnost může mít i člověk.
|