Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (5) - Židé dostávají zákon

Rubrika: Publicistika – Historie

(5)  Biblické příběhy - Židé dostávají zákon

Vítězný zástup dosahuje konečně jižního cípu Sinajského poloostrova, vlastní hory Sinaje či Chorébu. Dva názvy nám zde splývají a historici si mohou být sotva jisti skutečným místem setkání. Zdá se však, že legendární hora Sinaj je nejvyšší vrchol skalnatého pohoří Choréb, jemuž říkají Arabové Hora Mojžíšova čili Džebel Músa. Vrchol se zvedá z okolní krajiny do výše 2 244 metrů nad mořem.
Tady je tedy dosaženo v izraelských dějinách kruciálního bodu, v němž se Židům a světu dostává Zákona, zkoncentrovaného do stručných bodů Desatera. Bůh sestupuje před zraky celého Izraele na horu Sinaj v podobě velkého mraku.
Z hory zakryté před očima lidu oblakem se ozývá hromobití; pak vystupuje na svah Sinaje Mojžíš...
Dekalog, oněch deset bodů Zákona, představuje jakési mravní minimum vyvoleného národa.
„Nebudeš mít jiného boha mimo mne,“ (Ex 20,3) zní první z bodů Desatera.
Za druhé: „Člověku není dovoleno vytvářet si modly pohanských božstev.“
Za třetí: „Nevezmeš jméno svého Boha do svých úst.“
Za čtvrté: „Pomni, abys den sváteční světil.“
A dále: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního... vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
(Ex 20.12-17)
Tak tedy první body vytvářejí normu pro vztahy člověka ke Stvořiteli. V uctívání dne svátečního se připomíná šest dní stvoření se sedmým dnem, v němž Bůh odpočíval. Pátý bod chrPředání desek desatera Mojžíšovi ání rodiče – a tedy vlastně všechny staré Izraele. Šestý bod vyjádřený lapidárním „nezabiješ“ zabezpečuje lidské životy.
Sedmé přikázání tabuizuje rodinu a manželství, osmý bod chrání lidské majetky a devátý bod – o křivém svědectví – lidské vztahy, pověst a důstojnost. Jinými slovy; volá k pravdivosti ve vztahu mezi lidmi. Konečně desátý bod brání závisti a lakotě, počátku všeho zlého...
Čtenář, který se pohrouží do knih Starého zákona, přejde vzápětí od Desatera k trestům, kterými společenství Izraele stíhá jednotlivé přestupky. Zdá se, jako by pozdější doba vkládala do slov Písma ještě svůj trestní, občanský zákoník. Dlouhý výčet postihů se totiž vymyká duchovní rovině Písma – a jestliže dnešní čtenáři bible shledávají v některých pasážích (na rozdíl od ducha Nového zákona) přílišnou tvrdost, není asi náhodou, že se odvolávají právě na tyto statě izraelského civilního práva.
Životem se tu například platí za zlořečení rodičům, za prodání člověka do otroctví i za manželskou nevěru. Tím spíše to platí o vraždě, avšak pasáže věnované trestním sazbám jasně rozlišují promyšlenou vraždu a neúmyslné zabití; společenství dokonce poskytuje azyl těm, kdo se pokoušejí uniknout krevní mstě. K těmto pasážím Starého zákona se však v jednotlivých kapitolách ještě vrátíme.
Základem sinajské smlouvy se tedy stává Desatero – plyne to i z příkazu, aby Mojžíš vystoupil na Sinaj a aby tu vytvořil dvě kamenné desky, na něž ruka Páně vepíše deset bodů Zákona. Stane se tak a Mojžíš na hoře stráví čtyřicet dnů a čtyřicet nocí. Během svého pobytu se dovídá o tom, jak by měla vypadat schránka úmluvy, v níž budou uloženy desky s vepsaným dekalogem. Dovídáme se rovněž, v jakých rozměrech má být zbudován chrám Páně a jak má vypadat bohoslužebné náčiní...
Avšak, jak praví jeden z rabínů (v citátech Jiřího Langra), „kdyby nám Bůh nebyl zjevil svůj zákon, mohli bychom se mu naučiti od zvířat: čistotnosti od kočky, nezištnosti od mravence, od kohouta – dvornosti.“
Zatímco však Mojžíš přebíral dlouhá sdělení, Židé se dopustili šestého, tentokrát nejhrubšího přestupku – porušili totiž druhý bod Desatera. Požádali Árona, aby pro izraelské společenství vytvořil boha, který by šel s nimi. „Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ (Ex 32,1) Áron tedy posbíral zlaté šperky a vytvořil sošku býka, v němž si izraelsští chtěli symbolizovat božstvo, které je vyvedlo z Egypta. Áron tomuto „zlatému teleti“ obětoval a společenství se dalo do halasného hodování právě ve chvíli, kdy se Mojžíš vracel s deskami zákona.
Když prorok spatřil, co se v táboře stalo za jeho nepřítomnosti, roztříštil obě desky zákona, spálil býčka v ohni a svolal své věrné. „Všichni si připněte k boku meč,“ volal, „projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého bližního.“ (Ex 32,27) Jak praví Písmo, padlo toho dne na tři tisíce modloslužebníků...

      Věčné téma, tanec kolem zlatého telete  Nové desky Zákona

Pak se Mojžíš znovu vrátil na Sinaj, aby prosil o milost pro svůj lid a aby vytvořil nový pár desek zákona. Židé pak podle Mojžíšových pokynů zbudovali přenosný chrám a schránu, v níž byly vedle Desatera uloženy i ostatky Josefovy a snad i nádoba s manou na důkaz Boží pomoci.
Někteří historici se domnívají, že se popis chrámu, jak nám jej zachovaly knihy Mojžíšovy, týkal vlastně chrámu Šalamounova; v tom případě by byl ovšem velechrám zbudovaný judskými králi snadno srovnatelný s mnohým venkovským kostelíkem.
Tak či onak se na stánku Božím pracovalo usilovně sedm měsíců, a jak vykazuje biblická statistika, spotřebovali Izraelští více než tři tuny mědi, přes čtyři tuny stříbra a bezmála jeden a půl tuny zlata. Stánek byl přibližně 15 metrů dlouhý, 5 metrů široký a 5 metrů vysoký, jeho stěny byly pobity zlatým plechem a celá konstrukce byla zhotovena tak, aby ji bylo možno za pochodu přenášet. Ve svatyni stál stůl krytý zlatým plechem, na nějž byly ukládány chleby, sedmiramenný svícen a oltář o rozměrech 2,50 x 2,5 x 1,5 metru. Chrámová opona uzavírala před očima věřících tak řečenou velesvatyni, v níž byla uložena archa úmluvy, schrána 130 centimetrů dlouhá, 80 centimetrů široká a 80 centimetrů vysoká.
Tak strávili Izraelité u hory Sinaj téměř rok, než vyrazili k dalšímu pochodu, k dalším pokušením a trestům. Prostor nynějšího tažení leží mezi Sinají a zaslíbenou zemí, v končinách, kde se nalézá poslední překážka – poušť Páran (Faran). Tady se Izraelci dopustili už sedmé provokace vůči Bohu, když si stěžovali na obtíže cesty. Není divu, že „vyšlehl mezi nimi Hospodinův oheň a pohltil okraj tábora“. (Nu 11.1) Jen prosby Mojžíšovy zabránily nejhoršímu...
Lid se však nepoučil a počal vzápětí naříkat znovu: „Kdo nám dá najíst masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu.“ (Nu 11,4-6) V té chvíli dochází trpělivost i Mojžíšovi, který naříká na vlastní osudové břímě: „Copak jsem všechen ten lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náruči jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu?“ (Nu 11,12.13)
Hltavost se však neměla tentokrát Izraelským vyplatit. Bůh slíbil poskytnout repatriantům na poušti ještě jedenkrát maso – a to v množství: „až vám poleze z chřípí a zhnusí se vám“. (Nu 11,20) Vítr, který se přihnal od moře, přinesl vzápětí tolik křepelek, že se navršily do metrové vrstvy. Stalo se, co mohli Židé jen očekávat – těžko stravitelné křepelky, rychlá zkáza masa na tropickém slunci a nezkrotná lačnost vykonaly své. Tisíce nespokojenců přišlo vzápětí o život... Tak bylo ztrestáno osmé hořekování poutníků.
Není divu, že selhával prostý lid, když se Mojžíš nemohl spolehnout ani na vlastní sourozence. „Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše?“ (Nu 12,2) protestovali Áron a Mirjam (Miriam) proti výjimečnému postavení Mojžíše. Prorokova sestra vyvázla z této příhody s leprou; jen zásluhou Mojžíšových přímluv se malomocenství vyhojilo během sedmidenní očisty.

Bouře a nářky Izraele

Tak se tedy Mojžíš za stálých těžkostí přiblížil až na práh příštího domova. Na Boží pokyn vyslal vůdce výpravy k cíli cesty skupinu dvanácti zvědů, po jednom z každého pokolení. Ti měli vystoupit na pohoří, prostudovat, jaký lid v této zemi žije, je-li silný či slabý, bydlí-li v opevněných nebo otevřených městech a bude-li půda v zemi úrodná či nikoliv.
Dvanáctero mužů vedených Jozuem se během čtyřicetidenní výzvědné výpravy dostalo až do Chebrónu a v úvalu Eškol stačilo dokonce nasbírat i vzorky úrody, vinné hrozny, granátová jablka a fíky. Setkání s Mojžíšem v oáze Kádeš (Kádes) nebylo však právě nejšťastnější. I když všichni poslové souhlasně tvrdili, že tato země oplývá mlékem a medem, deset z dvanácti ztratilo odvahu k dalšímu putování.
Lid je tu prý mocný, města velká, opevněná. Jen Jozue a Káleb z Judova pokolení byli ochotni pokračovat v pochodu. Většina zvědů tedy poděsila lid zprávami, že nepřátelé byli obrovské postavy, doslova zrůdy, a tak „zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví“. (Nu 13,33)
Vyzvědači se vracejí ze zaslíbené země Izraelci pobouření děsivými zprávami se rozhodli vrátit se do Egypta. „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti,“ (Nu 14,2) naříkali. „Proč nás Hospodin přivedl do této země?“ (Nu 14,3)
Tak se stalo, že Bůh zasáhl svým osudným rozhodnutím, které odložilo zaslíbenou zemi o jednu další generaci. Za jeden den nepodařeného průzkumu bude celé společenství trpět blouděním na poušti jeden rok. Za čtyřicet dní zaplatí Židé čtyřiceti lety. „Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval.“ (Nu 14,22.23) Pouze Káleb a Jozue budou výjimkou.
Všichni repatrianti bez výjimky zaplatili ještě tím, že se jim vyplnilo vlastní pošetilé přání navrátit se na poušť. V té chvíli mnozí zalitovali svých slov; dopustili se však další pošetilosti, když se pokusili dobýt zaslíbené země vlastními silami a proti vůli Boží. Marně je Mojžíš od tohoto úmyslu zrazoval – a tak byli tito muži vzápětí pobiti domorodci, kteří stáli v cestě k zaslíbené zemi...
Izraelci i potom vršili dál vinu na vinu. Především povstalo 250 mužů – vesměs z kněžského rodu Lévi. Pod vedením Kóracha se snažili uzmout část moci Áronovi a Mojžíšovi. „Příliš mnoho si osobujete,“ (Nu 16,3) vykřikovali – a Mojžíš přenechal rozhodnutí Bohu; vybídl povstalce, aby příštího rána nastoupili s kadidelnicemi. Nechť Bůh dýmem zapálených kadidelnic rozhodne, kdo je vyvolen pro službu ve svatyni. Avšak dříve než se revoltující Lévijci podrobili zkoušce, rozevřela se země a Kórach se svými příznivci byl zaživa pohřben v hlubinách.
V té chvíli však nastala další vzpoura – lid počal vinit Mojžíše a Árona, že byli příčinou smrti svých soků.
V tom okamžení se přenesl trest na celou reptající pospolitost a jen díky tomu, že se Áron postavil s kadidelnicí mezi mrtvé a živé, aby vykonal obřad usmíření, byla většina Izraelských zachována při životě. Aby však napříště nemohlo být sporu o výjimečném poslání Árona a jeho následovníků, vyzval Bůh všechny kmeny, aby uložily po jedné holi do stanu setkání, do chrámu Páně. Majitel té, která rozkvete, bude Bohem vyvolen ke službám v chrámu. Již nazítří se květy obalila hůl Áronova.
V ten čas se Izraelští dostali z oázy Kádeš na poušť Sín, kde ještě jednou zahořekovali. Tato epizoda stojí za naši zmínku především proto, že zde selhal i Mojžíš s Áronem, a tedy ani tuto dvojici neminul trest, jímž Bůh stíhal celou pospolitost.
Slyšíme tu nejdříve staré nářky: „Proč jste zavedli Hospodinovo shromáždění na tuto poušť? Abychom tu pomřeli, my i náš dobytek?“ (Nu 20,4) Stížnost se tentokrát týkala zase nedostatku vody, která byla a je v této geografické oblasti otázkou života a smrti. Mojžíš dostal pokyn, aby s bratrem Áronem – jako již tolikrát – udeřil holí do skály. Jenomže Mojžíš a Áron tentokrát o účinku sami zapochybovali.
„To mám z tohoto skaliska vyvést vodu? (Nu 20,10) zeptal se Mojžíš pochybovačně. A Bůh vzápětí rozhodl: „Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.“( Nu 20,12)
Nyní se však vraťme ke sledu cesty, kterou Izraelci zdolali v pouštích Sinajského poloostrova. Oáza Kádeš, k níž dospěli od hory Sinaj, byla už vzdálena od jižních hranic Kanaanu několik desítek kilometrů. Je-li touto oázou místo, kde se i dnes nacházejí vodní prameny, pak to nebylo dále než 75 kilometrů od Beer-šeby (Ber-saby), místa někdejšího Abrahamova pobytu.
Lid se zčásti usadil zde, zčásti kočoval pouští – dokud se nenaplnil jeho čas. Konečně, jak praví Písmo, vyslal Mojžíš z Kádeše poselstvo k edómskému králi, který svůj původ odvozoval od nám již známého Ezaua. Edómci žili nyní jižně od Mrtvého moře a stáli Izraelským v cestě do zaslíbené země. Jako kdysi Jákob i Izraelští se nyní pokusili obnovit přerušený bratrský svazek slovy:
„Toto praví tvůj bratr Izrael: Ty znáš všechny útrapy, které nás potkaly.“ (Nu 20,14) Již úvodní věty nasvědčují, že se Izraelci chtěli dostat do vlasti edómským územím po dobrém. Slíbili, že půjdou královskou cestou, že nikde neodbočí, nepoškodí pole a vinice, ba že se nedotknou ani studní.
Edóm však zatvrzele odpovídal: „Neprojdeš!“ a hrozil vojenskou srážkou. Tak tedy místo dvou až třídenního pochodu seveMěděný had rním směrem vyrazili Izraelští na jih, aby Edóm obešli. Jejich cesty směřovaly až k Akabskému zálivu a odsud na sever mimo Edóm a také mimo území moábské, neboť Moábci, jak již víme, byli kmenem odvozeným od Abrahamova příbuzného Lota. Cestou míjeli horu Hór, kterou dnes nelze v oněch končinách přesněji určit. Víme jen, že tam dostal Áron Boží příkaz vystoupit na vrchol, předat velekněžské roucho synovi Elezarovi a připravit se na temnou cestu do končin smrti.
Tehdy se ještě jednou ozvalo tradiční reptání proti věčné cestě pouští, a Bůh tedy seslal na svůj lid „ohnivé hady“, kteří tisíce nespokojenců zahubili. Protože lid škemral o slitování u svého tlumočníka Mojžíše, ten se opět obrátil s bezradnou prosbou k Bohu. Pokyn zněl: Vytvoř si měděného hada a umísti jej na žerď.
„Když na něj pohlédne každý uštknutý, zůstane naživu.“ (Nu 21,8) Ne náhodou byl později podobný měděný had umístěn i v jeruzalémském chrámu a časem se stal i předmětem modloslužebného uctívání. Tento motiv se později objevuje i v Janově evangeliu, kde byl ukřižovaný Ježíš přirovnáván k hadu „povýšenému na poušti“. Nepředbíhejme však událostem. V čase, o němž hovoříme, byl již Izrael v bezprostředním kontaktu s příští vlastí. Bezejmenný aradský král, Kanaanec (Kenaanec) z Negebu, se marně pokoušel zatarasit poutníkům cestu – byl poražen. Edóm zůstal stranou a Židé prošli bez boje i pomezím Moábských, kteří drželi krajinu na východ od Mrtvého moře.
Zbývali ještě Emorejští za severní hranicí Moábska. I jim byla ponechána šance klidného soužití v případě, bude-li král Síchon souhlasit s průchodem jeho zemí. Ačkoliv se Izraelští zavázali, že se netknou polí, vinic a studní a že nesejdou z královské cesty, Síchon proti vyvolenému národu vytáhl se svým vojskem. Přišel tedy o vládu i o zemi, právě tak jako další emorejský vladař Óg /Oga).
Tak se tedy Izrael ocitl ve výchozím prostoru pro vstup do zaslíbené země, na březích Jordánu proti Jerichu. Moábský král Balák se nově příchozích sousedů obával, třebaže Židé projevili dostatek dobré vůle. Protože si však netroufal postavit se Izraeli v poli, poslal své lidi k věštci Bileámovi do poříčí horního Eufratu, tedy zhruba do míst, odkud kdysi vyšla rodina Abrahamova. „Pojď nyní, prosím a proklej mi tento lid, neboť je zdatnější než já. Snad ho pak porazím a vyženu ze země,“ vzkázal moábský vladař. „Vím, že komu požehnáš, je požehnán, koho ty prokleješ, je proklet.“ (Nu 22,6) Bileámovo proroctví
Bileáma však v noci navštívil Bůh a vydal zákaz prokletí. Balákovo poselstvo odešlo tedy s nepořízenou. Nakonec se poslové ještě jednou vrátili se slibem vyšší odměny. Bileám se přece jen vydal na cestu; tu mu však odmítla poslušnost i vlastní oslice. Bůh mu pak dal výslovný příkaz:
„Jdi s těmi muži, ale nebudeš mluvit nic než to, co já budu mluvit k tobě.“ (Nu 22.35) Stalo se – a Bileám místo prokletí třikrát požehnal Izraelským a slíbil porážku Moábu.
Jak se však ukázalo, byla i jiná cesta, jak si podmanit Izraelské – vlákat je do kulturní sféry Moábu, připravit je o duchovní dědictví Izraele. A mnozí Izraelci se vskutku dali zlákat do osidel pohanských modloslužeb moábskými a midjánskými ženami. Mojžíš tedy postavil do pole dvanáct tisíc mužů a rozbil Midjánce, příbuzné vlastní ženy Sefory.
Tehdy se již naplnil i čas Mojžíšův. Velký prorok izraelského národa má předat štafetu své dějinné úlohy vojevůdci Jozuovi. „Pak,“ praví Bůh, „vystup zde na pohoří Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi naproti Jerichu, a pohleď na kanaanskou zemi, kterou dávám Izraelcům do vlastnictví. Vystup na tu horu, na ní zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru...“ (Dt 32,49.50)
Zdá se, že onou legendární horou Nebó byl vrch ležící dvacet kilometrů východně od ústí Jordánu do Mrtvého moře. Z výšky 806 metrů je tu skutečně dobrý rozhled po širé krajině od Chebrónu až k pohořím severu.
Mojžíše – podle Písma – pochovali v moábské zemi. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob.“(St 34,6)
Pouze v Talmudu si Židé vyprávěli o detailech pohřbu. „Hlas nebeský ukonejšil ho: Upokoj se, já sám obstarám pohřeb tvůj. Hospodin sestoupil a tři andělé doprovázeli jej. Michael vykopal hrob, Gabriel rozprostřel prostěradlo v hlavách, Sagsagel v nohách. I pravil Hospodin k Mojžíšovi: Zavři oči! A Mojžíš je zavřel; přitiskni ruku na srdce – a Mojžíš tak učinil; narovnej nohy – a Mojžíš uposlechl. Svatá duše, dcero má, pravil Bůh, od 120 roků oduševňuješ neposkvrněnou tuto schránku tělesnou, avšak nadešla hodina; opusť tělo a vrať se do nebes...!
Tu poceloval Hospodin Mojžíše a polibkem tímto odletěla duše Mojžíšova do nebes“. A když se Jozue zajímal, „jaký pomník označí hrob tvůj?“ dozvěděl se, že „všichni smrtelníci obdrží hroby podle významu svého. Veškerý svět jest hrobem tvým.“ (Tolik citáty J. Hirsche.)
Mojžíšova pouť na hoře Nebó končí Na Mojžíše ovšem nezapomněli umělci v žádné době. Jednu z nejkrásnějších plastik vytvořil pro prostranství před Staronovou synagogou v Praze František Bílek. Leč nejslavnější je Mojžíš Michelangelův, nalézající se v římském chrámě sv. Petra v okovech.
Tento půvabný kostel, založený na památku okovů svatého Petra již v pátém století, prošel četnými úpravami. Krom okovů, které jsou uloženy pod baldachýnem, je v kryptě pohřbeno sedm bratří Makabejských, hrdinů židovského povstání proti Římu. A tady tedy, stranou hlavního oltáře trůní Mojžíš, kterého Michelangelo vytvořil ve svých 39 až 41 letech (1514-1516).
Ještě v době, kdy dílo tesal velký tvůrce, přicházeli každou sobotu Židé, aby se v přítomnosti tohoto velmistra Starého zákona pomodlili. Stačí ostatně, že sochař zajel pro vyhledávání vhodného kamene do Carrary, kde setrval celých osm měsíců.
G.Vasari, který dílo popisoval, poznamenal, že Michelangelo „dokončil mramorovou sochu Mojžíše, velkou pět loktů, již v kráse nedostihne žádné moderní dílo. Postava sedící, s pevným držením těla, rámě na deskách desatera, ruka dotýkající se dlouhých vousů, které jsou jako vlasy provedeny z mramoru s nejjemnější měkkostí a hebkostí. Výraz tváře toho skutečně svatého a zároveň strašného knížete, vznešený a tak jasný, vyjadřuje božství. Záhyby šatů, svaly paží, tepny, vše je nejkrásněji a nejdokonaleji provedeno.“ S Mojžíšem jsme se v Římě potkali – i shledal jsem, že G. Vasari vůbec nepřeháněl.

VSTUP DO ZASLÍBENÉ ZEMĚ

Jozue měl nyní uzavřít čtyřicetileté putování pouštěmi Sinaje vpádem do zaslíbené země, která nebyla větší než polovina dnešního Švýcarska. Soustředil proto hlavní síly naproti Jerichu, strategickému bodu, který střežil brody přes řeku Jordán. „Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám synům Izraele.“ (Joz 1,2) Tak zněl příkaz Boží. Než se však vojska odvážila prvního vpádu, vyslal Jozue k Jerichu dva zvědy.
Jerišský král se o průzkumu dověděl – dvojici Izraelců naštěstí ukryla žena Rachab (Raachab). V noci pak spustila oba pronásledované z okna a Izraelci se za prokázanou službu zavázali šetřit nejenom Rachab, ale i celou její rodinu; poznávacím znamením měla být červená šňůra v okně.
Rachab posloužila útočníkům i informací o morálním stavu Jerišských: „Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku,“ (Joz 2,9) říkala Rachab ještě před začátkem válečné kampaně.
Vlastní přechod Jordánu proběhl stejně jako přechod Rudého moře před čtyřiceti lety. Nejprve vstoupili do Jordánu nosiči se schránou úmluvy a jordánské vody se rozestoupily, jakmile kněží nesoucí truhlu vnořili své nohy do řeky. Jordán byl tehdy, v čase žní, rozvodněn... vtom již vstoupili na suché dno i bojovníci Izraele. Aby tato velká událost byla dokumentována i fyzicky, nechal Jozue vyzvednout ze dna řeky dvanáct balvanů. Ty pak byly postaveny do Gilgálské svatyně zbudované nedaleko jordánských brodů. Tady si Izrael rok co rok připomínal legendární návrat do své domoviny.

       Anděl uděluje Jozuemu příkaz k útoku na Jericho  Dobývání Izraele

Jericho se příchozím uzavřelo a Izraelští ani neměli zkušenost s obléháním hrazených měst, ani nedisponovali obléhací technikou. Bůh jim vychází vstříc pokynem, aby bojovníci obešli hradby Jericha – a to šestkrát v šesti za sebou jdoucích dnech. Sedmého dne mají obejít město sedmkrát – posedmé kněží zatroubí na polnice a hradby Jericha se zhroutí. Máme-li věřit archeologům, jde v bibli jen o obraz, o symboliku, neboť město Jericho se skutečně mocnými hradbami leželo v době Jozuova příchodu (kolem 1150 před Kristem) v sutinách.
Biblický text je snad starým liturgickým čtením, kterým si Židé v Gilgánské svatyni připomínali finále svého putování. Jozue – právě tak jako Mojžíš – nevedl zřejmě ani všechny kmeny, ale jen potomky Josefovy, kmeny Manases a Efrajim a snad i rod Benjamínův. Není také náhodou, že prostor příštích Jozuových bitev leží právě ve střední části Izraele, která byla obsazena touto trojicí kmenů.
Vraťme se však k starozákonnímu podání. Dalším strategickým bodem, jehož se měli Izraelci zmocnit, bylo město Aj. První útok byl však odražen, neboť jeden z izraelských bojovníků si ponechal stříbro, zlato a plášť ukořistěné v Jerichu. Drahé kovy dobytého města měly však, jak rozhodl Jozue, patřit Bohu. Viník Akán (Achan) z pokolení Judova byl za svůj přestupek ukamenován. Trest byl zajisté mimořádně přísný – možná proto, že plášť, stříbro a „zlatý jazyk“ patřily mezi pohanské kultovní předměty, jak uvádějí někteří znalci Písma.
Teprve pak Ajo padlo. Jozue využil válečné lsti a předstíral útěk od hradeb města. Obránci otevřeli městské brány, vydali se za prchajícími, a zatím jejich citadela padla do rukou skryté Jozuovy zálohy. Pověst o tomto vítězství se šířila zemí a obyvatelé Gibeónu se rozhodli uzavřít s Jozuem pakt o neútočení.
Gibeónští se však právem obávali, že Jozue s nimi neuzavře smlouvu, neboť Izrael se nesměl bratřit s Kanaanci. Vyslali tedy poselstvo, které předstíralo příchod z velmi vzdálené země. Izraelští prohlédli lest Gibeónu pozdě. Jozue nicméně dohodu neporušil, ale učinil z Gibeónských poddané Izraele, odsouzené ke štípání dříví a k čerpání vody.
Ostatní domorodí vladaři pokládali pakt Gibeónu za zradu společných zájmů; jeruzalémský vladař se okamžitě spojil se čtyřmi dalšími mocnáři a „zrádné“ město bylo obleženo. Jozue však nečekaně vytáhl z Gilgálu a oblehatele rozdrtil. Slunce při tom stálo na obloze tak dlouho, dokud izraelský lid nevykonal akt msty.
Na ty, kteří z místa bitvy prchali, „vrhal... Hospodin s nebe balvany“. (Joz 10,11) Pětice vladařů se ukryla v jeskyni, avšak Izraelci po bitvě vešli i do těchto míst a velitelé Izraele stoupli vítězně na šíje zajatých králů. Všichni do jednoho byli pobiti. Oněch pět vladařů představovalo celý jih Palestiny. Pokoření králové Za Jozua došlo i k rozdělení země mezi dvanáct izraelských kmenů. Parcelace probíhala v Šílo (Sílo), severozápadně od Jericha. Tady byla vybudována svatyně, v níž byla později uložena i archa úmluvy; dá se tedy říci, že se tak Šílo z vícero důvodů stávalo posvátnou základnou Izraele, zvláště cennou v dobách, kdy lid ještě neměl korunované vladaře.
Ve skutečnosti Jozuova doba nevládla celým Izraelem, aby si jej mohla rozdělit. Hranice, o nichž se mluví v prvních knihách Zákona, jsou de facto hranicemi daleko pozdější doby, časů nejmocnějších králů země.
Tradice prostě připsala i bitvy, k nimž došlo daleko později. Písemný i ústní materiál z různých dob byl rovněž zpracován biblickými autory daleko později a dnes těmto mužům můžeme sotva zazlívat, že zhustili děje a že zápasy celých generací zkoncentrovali místně i časově do krátké etapy.
Faktem ovšem zůstává, že doba, mocenské poměry Izraeli v daném okamžiku přály, i když byla tato nepatrná zemička vklíněna mezi četné cizí národy a mezi velké mocnosti tehdejšího světa.
V Jozuově době, někdy okolo roku 1150, kdy Izrael vniká do zaslíbené země, jsou chetitská a egyptská říše v relativní rovnováze.
Roku 1280 se mocní obou států shodli na takzvané „věčné smlouvě“; v pozadí jejich koalice byl snad nejspíše strach před invazí stále mocnějších Filištínů (Pelistea). Daná konstelace vytvořila ovšem na průsečíku mocenských siločar, v Kanaanu, určité vakuum. A tu tedy vnikají do země Izraelci. Izolované městské státečky, a v tom má Starý zákon naprostou pravdu, nejsou s to klást počínající invazi znatelnější odpor. Velmi tvrdým oříškem pro Izrael se však v budoucnu stanou Filišťané (Pelištejci), kteří se k výsostným sférám Izraele blíží od středomořské oblasti. Bojům s nimi je ostatně věnováno nejedno pozdější biblické vyprávění.
V době, kterou popisujeme, zaujímají tito bibličtí „obři“ již pruh území podél Středomoří a na dvou mistech se jim dokonce podařilo vytvořit strategické předmostí proti Izraeli.
Ovládli například území Jeruzaléma a vrazili tak nebezpečně klín právě do středu Izraele. V jiném, severnějším klínu postavili svou pevnost Megiddo a vytvořili tak chronickou hrozbu, že z dobytých strategických výsep rozdělí Izrael na tři části“ na severní, střední a jižní. Tato choulostivá situace bude Izrael, jak ještě uvidíme, zaměstnávat po mnohé generace.
Čteme-li biblickou knihu Jozue, zaujme nás nesporně ještě jeden fakt“ z líčení autorů se zdá, jako by za valící se izraelskou invazí nezůstal živý tvor. Nejde ani tak o životy jedenatřiceti králů, kteří padli na západ od Jordánu, jako spíš o obyvatelstvo dobytých měst. Pasáže hovořící o zničení Jericha a ostatních kanaanských městských státečků jsou názornou ilustrací „starozákonní tvrdosti“, o níž často hovořívají soudobí čtenáři. „Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.“ (Joz 6.21) „Neponechali nic, co dýchalo.“ (Joz 11,14)
Archeologové dokazují, že se ve třináctém století převalila Palestinou skutečně ničivá vlna a nevylučují, že původci mohli být první Izraelité vstupující do země. Městské hradby mnoha kanaanských měst byly tehdy pobořeny a došlo zajisté i k velkým ztrátám na životech. Na druhé straně se však nemůžeme ubránit dojmu, že neslýchaná brutalita útočníků byla často diktována spíše pozdním přáním, které je otcem myšlenky, než historickou realitou. Zjistíme to ostatně i v době takzvaných soudců, která následovala bezprostředně po době Jozuově.

Příště:  Doba soudců / Samuelova kniha nám povídá...
Všechny dosud uveřejněné díly seriálu najdete ZDE.

Původní nazarenské ilustrace upravila k tisku © Olga Janíčková 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2008.