Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (14) O modlách a zhroucených stupnicích hodnot

Rubrika: Publicistika – Historie

„Neuděláte si bohy stříbrné ani zlaté“ (Ex 20, 23)
 
Nyní je na čase si připomenout druhé přikázání Desatera, jeden ze základních bodů Sinajské smlouvy. Zákon tu praví doslova: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ (Ex 20,4.5) a v poslední repetici izraelského kodexu, krátce před svou smrtí, dodal Mojžíš ještě tato slova: „Nezahrávejte si se mnou! Nedělejte si stříbrné ani zlaté bohy!“
Na mnoha místech Starého zákona se pak toto téma znovu a znovu opakuje. V páté knize Mojžíšově se například objevuje hrozba, že Izrael bude „sloužit bohům vyrobeným lidskýma rukama“. (Dt 4,58) Jeremiáš zase vzpomíná, že Židé padali na kolena před dílem svých rukou, a i Micheáš svůj lid před takovýmto počínáním zrazuje. Odtrhli se od Boha, běželi za nicotou a stali se nicotou, vypráví Jeremiáš, zatímco se v Danielově knize konstatuje: „Pili víno a chválili bohy zlaté a stříbrné, bronzové , železné, dřevěné a kamenné.“ (Da 5,4) 

              

Jaký je podtext těchto varovných slov? Izraelité především chápali, že Bůh je smysly nepostižitelný a že žádná z našich představ, žádná modla, žádný obraz nemůže Stvořitele zastoupit. Krom toho pohanské národy své idoly vytvářely proto, aby mohly svá božstva svázat do akčního rádia svých dispozičních možností. Umístěním božstev ve svých domovech a obětováním modle si chtěli vynutit splnění svých tužeb. Bůh Zákona se však tomuto znásilnění vymyká již svou podstatou.
Biblický text jde však – v dosahu i v čase – mnohem dále. Ubíhající staletí totiž staré texty jen aktualizovala, a tak se dnešnímu čtenáři (vezmeme-li v úvahu zvýrazněné pasáže) nutně musí zdát, že Mojžíš a ostatní proroci oslovují nikoli jen starověké modláře, ale i naši konzumní společnost.
Jako by slovo Zákona překlenulo tisíce let, aby s daleko větší naléhavostí promlouvalo k synům dvacátého století. Z citovaných pasáží totiž vyplývá, že za uctívání pohanských idolů nemůžeme pokládat jen uctívání model, ale i docela určitý způsob života a myšlení.
Kdybychom se chtěli pokusit o definici, řekli bychom asi, že pohanský idol není nic jiného než projekce lidské představy a lidské stupnice hodnot na nebeskou báň. Jinými slovy řečeno: za modlářství lze pokládat obvyklou lidskou tendenci proměňovat produkty lidských rukou v bezmála božský ideál. Sinajská smlouva tedy – mimo jiné – zapověděla striktním zákazem modly jako tendenci zbožňovat to, co si vymyslel, vytvořil a prodal člověk.
Na Sinaji byly tedy zrelativizovány hodnoty pozemského původu, na nichž si tolik zakládá naše doba. Člověku, který inklinuje k tomu, aby si zbožnil stát, sebe, svou sílu, status určité životní úrovně, se tak dostalo poprvé v dějinách varování. V podtextu bible můžeme tady vyčíst, že to, co je pomíjivé a konečné, nelze vyzvednout na piedestal nekonečného, a to, co pomíjí, práchniví a rozpadá se, nesmí v lidské představě dostat pečeť stálosti. Jestliže se tak přece jen děje, pak člověk nemůže uniknout trestu.
Kde se tento trest začíná? Mezi Bohem a mezi výtvory rukou, symboly majetku a společenského postavení existuje skrytá vazba, jakási logická forma dvojitých nádob. Jestliže se stane, že se zmatou ideály života, jestliže se ze snahy o dobře prožitý život učiní vize pohodlně a bohatě užitého života, pak se nutně změní postoj člověka ke kosmu.
Tam, kde se z relativních hodnot konzumu stanou hodnoty absolutní, je zrelativizovaný sám Bůh a morální řád. V důsledku toho se člověku rozplyne před očima stabilní referenční systém, pevný bod vesmíru, k němuž vztahoval svou etiku, své úsilí a svá měřítka. A to ovšem znamená, že místo Božího vztažného bodu zvolí člověk v konečné instanci bod nový: může jím být a většinou jím je ekonomický nebo politický systém.
Avšak nic není méně stabilního než tyto zdánlivé opory veřejného pořádku – to věděli již autoři Starého zákona. Člověk, který tento historický fakt nepochopil, prožije pak znásobené deziluze ve chvíli, kdy se ony světlé pilíře začnou otřásat, když selhává princip moci, který se mohl pochlubit jen naplňováním konzumních představ. Že k takovému osudnému selhání ve světě dochází, zvláště na přelomu dvou tisíciletí, o tom se přesvědčujeme v bezpočtu krizových bodů naší planety.
V krizi se totiž ocitá všechno – naše staré sociální představy, ekonomika, životní prostředí, vztahy národů, ale také víra a prostoduchá naděje zamířená do budoucnosti ztělesněného bohatství. Potvrzuje se tak jen stará pravda, že svět, který drží pohromadě moc a mamon, může sice nějaký čas přežívat, ale neudrží se dlouho a už vůbec ne trvale.
Toho všeho si byli vědomi již staří Řekové, kteří králi Midasovi, toužícímu po zlatě, nasadili oslí uši. A ještě více si v této věci byli jisti autoři Starého zákona, kteří (bez našich nedobrých a daleko bohatších zkušeností) vystihovali podstatu věci před dvěma tisíci let. K danému tématu se vyjádřili i autoři Talmudu. Jeden citát, uváděný J. Hirschem, je mimořádně výmluvný.
„Liška chtěla vniknouti do vinice, avšak ohradní zeď jí vadila. Jen úzká skulina byla v ní. Než liška byla příliš tlustá, aby jí proklouzla. Co učinila zchytralá liška? Hladověla po tři dny, až tak zhubeněla, že proklouzla. Poté nejedla se hroznů do syta. Když chtěla však zase vyběhnouti, bylo bříško její tak naduřelé, že nemohla ven. Musila tedy opět tři dny se postíti. Ocitnuvši se posléze na svobodě, pravila: Ó vinice, vinice! Jak krásná jsi a jak chutné jsou plody tvé! Ale ach! Tak hubená, jak jsem do ní vnikla, odcházím zase z ní. – Podobně jest se světem. Proto jest psáno: nahý vyšel jsem z těla matčina a nahý vracím se do lůna země.“
Starý zákon ve své základní podstatě nám totiž nepředvádí svět jako místo vyhrazené k pohodlnému životu a jako příležitost k těžení materiálního bohatství. Starozákonní život je těžký zápas o duchovní ideály a o dosažení těžko dostupných výšin morálního řádu. V tomto smyslu se také vysvobození Izraele z Egypta překypujícího bohatstvím jeví především jako vyvázání z ekonomických a politických pout.
Cesta ke svobodě nevede totiž cestou majetku, který svazuje naše ruce a křiví životní ideály, a nevede ani cestou přetvářky a přizpůsobení se moci. Bůh Exodu také nestojí na straně Egypta, nejde s výtvory člověka, se zlatem, s mocí faraónů, ale s chudáky, kteří zakládají nové společenství a kteří si vnitřním duchovním růstem zakládají novou říši svobody.
V Písmu se přirozeně setkáváme i s modlami v pravém smyslu toho slova; zvláště legendárním se stal konflikt izraelského lidu na Sinaji. Áronův zlatý býk, toto obrazné pojetí mamonu, vstoupil tehdy do dějin v podobě tance okolo „zlatého telete“. Už tady se nám, jak vidno, biblické pojetí „modlářství“ rozšiřuje i na chtivou lačnost a na shromažďování pozemských statků.
V jiných pasážích je toto stanovisko ještě daleko zřetelnější. Připomeňme si například tragický osud jednoho z Jozuových bojovníků, Akána, který si ponechal kořist z dobytého Jericha – plášť, stříbro a zlato. Konečně celou svou koncepcí náš Starý zákon přesvědčuje o věčném přelévání drahých kovů z jedné veleříše do druhé. Nastřádané poklady mění vlastníka, stěhují se mezi Asýrií, Egyptem, Babylónií a perským královstvím...
A jestliže si dobře vzpomínáme, tak se Izraelským dostalo zvláštní lekce o ošidnosti lidské lačnosti právě během čtyřicetileté cesty do zaslíbené země. Lid, který měl namířeno do nové budoucnosti, se tehdy naopak stále ohlížel zpátky a naříkal nad ztracenou jistotou Egypta. „Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo,“ říkají, „na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek,“ (Nu 11,5) Co se stalo vzápětí, je dobře známo: Izraelcům se po zásluze dostává křepelek. Krajina se pokrývá takovým množstvím masa, že z přejedení zahynou tisíce...
Zcela zvláštní kapitolu představují ovšem výroky proroků – Izajáš, Jeremjáš, Nahum i Abakuk varují své souvěrce před uctíváním, zbožněním díla vlastních rukou. „Běda těm,“ hrozí Ámos, „kdo lehají na ložích ze slonoviny, povalují se po pohovkách...“ (Am 6,4) „Pachtíte se za mnoha věcmi a máte z toho málo,“ navazuje prorok Ageus. „Co přinesete domů, já rozvěji.“ (Ag 1,9)
A na jiném místě se říká doslova: „Kdo se dává najmout za mzdu, ukládá ji do děravého váčku.“ (Ag 1,6) Jeden ze 150 žalmů pak opakuje věčnou pravdu: „Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo ho shrábne.“ (Ž 39,7) Tady tkví opravdu velký paradox mamonu: střádáme věci dočasné hodnoty, které zakrátko ohlodá zub času. I člověk chátrá a ve stáří se mu každým rokem života zužuje rozsah možné spotřeby. A přece se mamon stal masovou lidskou vášní novověku.
Klasickou ilustrací pýchy člověka, který se upíná na pomíjivý cíl, je ovšem stavba babylónské věže. Slova Boží, citovaná v knize Geneze, jsou tedy zcela případná: „A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ (Gn 11,6) Jak dokládá starozákonní svědectví, rozhněvaný Bůh rozehnal tehdy národy po celé zemi...
Jen málokterá doba mohla „matení jazyků“ pochopit tak dobře, jak tomuto pojmu rozumíme my. Tušíme, že nedošlo k události, kterou bychom mohli pokládat za záhadu lingvistickou. Lidé se v Babylóně nerozdělili na jazykové větve, jak se tradovalo při výkladech Písma, ale přestali si rozumět, protože nebyli s to pochopit jeden druhého. Roztržka sahala tedy hlouběji, daleko za jazykové rozdíly; vedla totiž nitrem lidských bytostí.
A tak máme před sebou znovu obraz dnešního světa, v němž nemnoho bohatých zemí nemá dostatek pochopení pro ubohé kontinenty naší planety. Pouhé hranice, pásma rovnoběžek také mění smysl základních pojmů našeho jazyka, jako jsou například svoboda, solidarita anebo demokracie. Zlomy, které procházejí dnešní planetou, jsou k tomu všemu ještě okořeněny závistí, netolerancí a záští...
A tak se, chtě nechtě, musíme zabývat dneškem, v němž se dávné starozákonní vize naplnily v míře nikdy netušené: „Hospodin vás rozptýlí mezi kdejaký lid, že z vás... zbude jen malý počet. Tam budete sloužit bohům vyrobeným lidskýma rukama...“ praví Písmo. (Dt 4,27.28) Na jiném místě se dodává, že Stvořitel tato božstva člověku neurčil.
Na tuto ošidnou cestu se společnost dnešních takzvaných vyspělých zemí vydala v renesanci, na samém počátku novověkých dějin. Lidé, kteří do této chvíle viděli v dějinách především šanci pro vlastní spásu, začali být pojednou netrpěliví v očekávání království Božího. Pokroky mechaniky vytvořily totiž právě na úsvitu novověku podmínky pro to, aby se dávná přání, touhy po pokrytí základních životních potřeb staly skutkem; člověk tedy lačně sáhl po nezměrných možnostech naší planety.
To, co bylo do této doby výsadou vládců, se počalo stávat majetkem širšího okruhu konzumentů a konečně bezmála všech členů lidského rodu. Průmyslové zboží se stalo vším a velké filozofické a náboženské myšlenky počaly mířit mimo duchovní život většiny, která své ideály fixovala na tuto zemi. Kosmos, který byl odedávna zdrojem hlubokého tajemství, se samozřejmě proměnil v pouhý nástroj pro astronomické měření času.
Leč toto poklonkování před „modlami, které naši otcové neznali“, neprošlo docela bez trestu – na jedné straně se z horizontu duchovního života počal vytrácet Bůh, pro jehož majestát ve světě zahlceném tretkami nezbylo místa, a na druhé straně se člověk sám připravil o vlastní důstojnost. Dokázal totiž platnost slov starověkého filozofa Seneky, že známkou slabého ducha je neumět snášet bohatství. 

              
A co víc – když věčnost jako záchytný vztažný bod ustoupila, zaujal její místo diktát momentálních potřeb, hegemonie okamžiku. Že je život mířící k věčnosti v zásadě odlišný od živoření poplatného jen dané chvíli, nemusíme snad ani zdůrazňovat. V lidském bytí však došlo i k dalším záměnám: Lidská potřeba luxusu a pohodlného života vytlačila vyšší mravní kritéria, a tak majetek získaný „za každou cenu“ vedl člověka k přizpůsobení se společenským poměrům, které lidem obohacování umožnily.
Tady narážíme na druhé spojité nádoby: tam, kde se bohatství a pohodlí stává vším, zužuje se nezbytně náš mravní horizont. A od zamlžení etického nadhledu je pak již velmi pohodlný přechod ke smíru s mocí, která se stala naší živitelkou.
A tak zatímco Písmo vyžadovalo, aby poutníci této země přizpůsobili své životní koncepce svému svědomí, nyní byly tyto koncepce, naše přesvědčení a názory podřízeny materiálním přáním. Ruku v ruce s tímto obratem pak ovšem kráčí lhostejnost, přetvářka a podléhání prostředí.
Není divu, že si výroba, ekonomický systém a společnost začaly vymiňovat svrchované právo na celého člověka a že lidské bytosti byly víc a víc degradovány na pouhou roli výrobce a konzumenta.
Vícerozměrný obraz lidské bytosti se zploštil a člověk v touze po hmotném zajištění se proměňoval nikoliv k obrazu Božímu, ale k požadavkům trhu pracovní síly. Stával se takovým, jakým jej společnost chtěla mít. Pěstoval v sobě takové vlastnosti, za které se na trhu nejvíce platilo. Inu, „běželi za nicotou a stali se nicotou“, abychom si ještě jednou připomněli proroka Jeremjáše. Člověk prostě popřel sám sebe.
Indický myslitel M. Gándhí toto nebezpečí kdysi vyjádřil reprodukcí staré pohádky: kterýsi poustevník si pořídil kočku, aby mu chytala myši. Kvůli kočce si koupil krávu, která by dávala mléko. Ke krávě pak pořídil pastýře – a poustevník hromaděním nároků přestal být nakonec tím, čím být chtěl...
Tak končí cesta člověka, který dává přednost majetku před vlastním duchovním růstem a momentálnímu prospěchu před velkou neznámou nekonečna. A tak ten, kdo chtěl být vším, se stal ničím. Život v biblickém smyslu slova se uzavřel a člověk se dostal do nulové pozice kosmického dynama, které se přestalo otáčet.
Je jen přirozené, že tato slepá cesta vyhovovala a vyhovuje mocenským systémům, neboť s konzumem chřadne lidská vůle k činu a proměnám. Čím slabší je tato vůle a čím častěji suplují skutečný smysl života tretky za výlohami obchodů, tím silnější je předivo moci. A to je třetí forma spojených nádob: tam, kde slábne pravda Zákona a kde triumfuje duchovní nedostatečnost, tam vstupují do lidského života neslýchané nároky moci na věčnou pravdu.
A teď si k tomuto patologickému sociálnímu prostředí se stopami rozkladu připočtěme ještě zpustošené životní prostředí biologické a společenské – a máme tu hned dva vedlejší produkty nesmyslné honby za luxusem a bohatstvím.
Za těchto okolností je jen otázkou času, než se všechny tyto problémy zauzlí a než se krizové jevy světa promění v mravní kocovinu všech, kdož se na tuto slepou cestu vydali. Z toho, co víme o cestách Izraele na stránkách bible, můžeme usoudit, že k pokání, rozčarování a výčitkám nedojde v lidské historii poprvé. A to je v jistém smyslu slova pozitivum pokoření lidského ducha. Zahlcen zklamáním a zlem nakonec nachází smysl své existence a Boha. Tak je vlastně osud Židů, jejich vyhnanství a pronásledování, i naším vlastním osudem. A mravní krize Izraele byly i krizí československou, českou a evropskou.
Ostatně když jsme se pozorně rozhlíželi kolem sebe, zaregistrovali jsme první symptomy mravní krize již dávno. Jestliže člověk Starého zákona měl na mysli především cíl své životní plavby a jestliže se moderní věk staral především o pohodlí cesty a o luxusní vybavení našeho plavidla, pak současné studie psychiatrů a sociologů se v posledních desetiletích zajímají hlavně o mořskou nemoc této plavby.
Sáhneme-li nyní znovu po slovech Zákona, bude se nám zdát, jako by některé pasáže byly oslovením jednoho každého z nás přes tisícileté vzdálenosti. „Nebe nad tvou hlavou bude měděné a země pod tebou bude železná,“ píše se v páté knize Mojžíšově. (Dt 28,23) „Místo deště dá Hospodin tvé zemi písek a prach; budou na tebe padat z nebe, dokud nebudeš zahlazen.“ (Dt 28,24)
Je věru těžké nemyslet v této souvislosti na krizi životního prostředí, a kdybychom snad chtěli napsat jakési „evangelium zoufalství“ své doby, pak bychom si nemohli vybrat vhodnější pasáže.
Čtěme však dále: „Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli. O poledni budeš tápat, jako tápe slepý ve tmě...“ (Dt 28,28.29) „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.“ (Dt 28,34) Počty neurotiků, lidé léčení na psychiatrických klinikách a zástupy našich současníků, kteří neusnou bez sedativ, bez uklidňujících medikamentů, jsou poloviční realizací této apokalyptické vize. Populační exploze škůdců, svízelný boj pomocí dvojsečných chemických prostředků pak aktualizuje další biblickou větu: „Všechno tvé stromoví a plodiny tvé role napadne hmyz.“ (Dt 28,42)

               

A tedy ani slova proroka Nahuma, jakýsi příslib apokalyptického konce, nám nezní právě nejoptimističtěji: „Vymýtím ze země tvoje kořistnictví...“ (Na 2,14)
Tak se tedy uzavírají cesty započaté zborcením hodnot a ztrátou životního smyslu. Teprve řada zkoušek nás přesvědčuje o zvrácenosti našich kritérií a o pochybenosti bodů, k nimž vztahujeme svůj život. Jestliže vůbec existuje smysl našich životních poutí (a bez vědomí smyslu se žít nedá), pak tento smysl nemůže spočívat ve slepém běhu ekonomiky, v dnešní nulové pozici člověka a v modlářství konzumu. Není také náhodou, že nás bible nevede k výrobě hmotných statků, ale k bratrským vztahům mezi lidmi, že zdůrazňuje nikoli produkční, ale humánní rozpětí světa a že nás nenabádá k tomu, jak učinit naši planetu bohatou, ale lidskou...
Máme-li se tedy vyhnout nesmyslnému lidskému tápání, které předvídal Starý zákon již na Sinaji, bude třeba vrátit se k referenčnímu bodu, který nám poskytuje Zákon. Tato proměna se netýká jen orientace na vyšší řád kosmu, ale též etického řádu, který se stal součástí Sinajské smlouvy a na němž by měly být založeny vztahy člověka k člověku.
Teprve pak se splní vize uvedená v proroctví Izajášově: „Způsobím, že člověk bude vzácnější než ryzí zlato...“ (Iz 13,12) Od tohoto bodu se teprve mohou odvíjet nová kritéria, kultivace ducha a proměny společenských vztahů k podobě Zákona. Neboť pak již člověk nebude potřebovat hmotnou náplast na komplexy méněcennosti a nebude pocit vlastní devalvované hodnoty vykupovat tovarem, který – jako všechno na světě – má omezenou životnost. Pak také ztratí nad námi vládu okamžik, daná chvíle a její mocenské imperativy. A stane se tudíž, jak praví starozákonní prorok Ozeáš, že „výrobku svých rukou nebudeme už říkat: Náš Bože.“ (Oz 14,4)

Obrázky použité v tomto pokračování jsou malými výřezy původních iluistrací.
Pro tisk připravila Olga Janíčková.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 08. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.