Slavomír Pejčoch-Ravik: Z Florencie do Říma, konečná je u Kolosea

Rubrika: Publicistika – Historie

Koho jsem potkal cestou    (3)

Ve Florencii jsme na cestě již 17 hodin a já si uvědomuji, že tenhle čas netvoří ani polovinu úmorného sezení mezi Prahou a Madridem. Ale tato část programu přijde až nakonec.
Florencie není posazena nejšťastněji. Je utopena v nížině Arna mezi kopci, postrádá vlnění Říma i svahy, na nichž stavitelé zakládali Prahu. Ale právě proto tady vyniká nádherná kupole florentského dómu.

Využívám nedlouhé přestávky a tentokrát sám mířím k tomuto seskupení budov, které tvoří neodmyslitelnou kapitolu dějin architektury. Elegantní hranolovitou věž, ještě s gotickými okny, tedy kampanilu chrámu, projektoval Giotto, kupole byla dílem Filippa Brunelleschiho (1677-1440).
Mocné kupolovité završení dómu způsobilo, že Florencie si nezadá s okolními kopci. Vrch s věžičkovou nástavbou je ve výši
106 metrů a vede sem 464 schodů. Kupole je i nádherným technickým dílem - Brunelleschi ji řešil zcela svérázným způsobem. Odlehčil ji, završil vnitřní kulovitou konstrukci ještě jednou, efektní, strmější kupolí. Ta horní svírá svým spodním okrajem ukrytou vnitřní kupoli, a ta zase rozpíná svůj obvod do stran.
A tak se dvě konstrukční části vzájemně pnou proti sobě, podpírají se a mistrně vyvažují hru sil a tlaků.

    Florencie Florencie

A tak se stalo, že Brunelleschiho dílo obdivoval Michelangelo, který již brzy bude završovat svatopetrskou baziliku rovněž mohutnou kupolí.
A protože se kdekdo z mistrů bude chtít podobat staviteli římského chrámu, a protože se všechny chrámy budou vzhlížet ve svatém Petru, přibude kupolí po celém světě. V Praze počítali pouze stovku věží, ale i kupolí by se tu napočítala slušná řádka. Tu, která ozdobila chrám sv.Františka Serafinského na Křižovnickém náměstí, a která připomíná některé římské kostely, si přijel obkreslit sám Fischer z Erlachu. Mistr svého oboru, který stavěl Schö
nbrunn a překrásný vídeňský kostel sv.Karla Boromejského. 

Však si kupoli florentského dómu, zasvěceného Panně Marii, pochvalovali i sami Italové už proto, jak napsal Michelangelův přítel Vasari, že "kupole ční do takové výše, že kopce kolem Florencie nevypadají o nic menší. Však se také doopravdy zdá, že na ni nebe žárlí, a proto do ní bijí celé dny blesky."
Leon Battista Alberti ve své knize o malbě oslovil tvůrce tohoto díla tímto uznáním:
"Kdo se před tebou, architekte Fillipe, odvážil postavit tak obrovitou stavbu, která se zvedá k nebesům tak mohutná, že by svým stínem mohla přikrýt veškeré obyvatelstvo Toskánska, a přitom byla provedena bez pomoci skruže nebo lešení s takovým umem, že to připadá, rozumím-li tomu dobře, právě tak neuvěřitelné našim současníkům jako neznámé starým Řekům a Římanům."
A navíc - v okamžiku, kdy se před námi vynoří chrám s kampanilou a sousední baptistérium, máte neodolatelný pocit, že stojíte před velkolepým cukrářským výtvorem. Bohaté mramorové obložení se rozkládá na tisíce menších, pečlivě orámovaných plošek.
Díky dávným Florenťanům se tu ovšem nerealizovalo jenom jediné z toužebných setkání - setkání s Davidem, který byl původně určen právě pro florentský dóm. Leč nakonec byla socha postavena na náměstí Piazza della Signoria. Nestačil jsem se, bohužel, poklonit velkému Michelangelovi, kterého hrdí Florenťané pohřbili v místech, kde poprvé zazářil jeho velkolepý talent.
 

David sám stojí za četné úvahy. Podívejte se na něj a vidíte jistotu jinocha, za nímž stojí Bůh. Neboť jak jsem kdysi napsal ve svých úvahách o Starém zákoně, jeden muž s Bohem je vždycky většina. A přitom David nebyl vždy nejposlušnějším synem Zákona.
Zamiloval se do ženy bojovníka Urijáše, do Betsabé, a co víc, vystavil Urijáše nebezpečí v bitevním poli. Izraelský bojovník zaplatil Davidovu lásku životem. Bůh sice vzápětí potrestal Davida palácovým převratem vlastního syna, ale nakonec se všechno v dobré obrátilo. David s Betsabé jsou kmenem, z něhož vzejde velký izraelský vladař Šalamoun, a až přejdou staletí, vyroste právě z tohoto kmene očekávaný Mesiáš...
Bůh je, jak říká jeden duchovní a můj přítel, velký kavalír.
Tu jistotu má i Michelangelova socha. David, vysoký pět a půl metru a určený pro pohled diváka, stojí v lehounkém, klidném nakročení a odborníci se přou, zda jde o Davida po vítězném souboji s Goliášem, anebo chystá-li se teprve odvážný mladík s prakem, položeným přes levé rameno, k útoku?
Myslím však, že jde o víc - mladý muž tu symbolizuje především lidské odhodlání, jistotu svobodného člověka, který se hned tak nikoho nepoděsí. Odhodlanou Davidovu tvář by si prostě mohli dát do svého znaku ti, kdo dokázali jít odvážně cestou svého životního poslání. Cestou úkolu, který člověk pozná nejspíše podle toho, že si ho většinou nezvolil - byl před něj postaven.

                      Michalengelo   David

Za zmínku stojí i pozoruhodný detail - že totiž Michelangelo tesal z bloku, do něhož bušil čtyřicet let před ním Agostino di Duccio...
Od té doby mramorový blok zahálel. Tím spíš, jak píše Vasari, že mistr sochař „z něho začal nešťastně tesat obrovskou sochu, připravil kámen však tak špatně, prosekav soše mezi nohama díru, že jej úplně zkomolil a zkazil.“ Michelangelo tedy tento poškozený mramor začal opracovávat na staveništi dnešního dómu. Roku 1504 bylo dílo hotovo. Jak říkal Mistr sám, sochař jenom odebíráním hmoty, vysvobozuje lidskou postavu z kamenného bloku.

Po Michelangelově smrti zůstaly v rodině Medicejských i nedokončené sochy čtyř otroků, které velký sochař zvolna, ale ne zcela, vylupoval z bloku kamenné hmoty. Otroci měli být součástí římského pomníku papeže Julia II. - Vasari si však všímá, jak nám tak Michelangelo zanechal ve Florencii názornou ukázku, „jak je možno s jistotou postavy z kamene vypracovat, aniž bychom jej zkazili.
Je to asi takové: Ponoříme pod vodu figuru z vosku neb jiného tvrdšího materiálu; hladina vody nad sochou je ovšem rovná a zdviháme-li figuru pomalu z vody, objevují se napřed části nejvyšší, zatímco části nižší jsou ještě uschovány, až konečně celá figura vystoupí na povrch vody. Týmž způsobem se musí také dlátem z mramoru postavy vytesat...“
Jak jednoduché - jste-li ovšem Michelangelo...

Konečně v Římě! Koloseum je turistickou atrakcí první hvězdné velikosti. Ačkoliv už dávno předem tušíme, co nás bude čekat, přece jen nás tato stavba, nebo ruiny, ohromí. Jsou prostě hodny svého jména. I když zmizely sloupy, i když staletí odbourávala materiál a ničila sochy a snímala mramor, jímž bylo Koloseum obloženo, člověku nezbývá, než se poklonit. Tím spíš, jestliže se za nás již předem omluvily i displeje počítačů.
Jak kdesi zjistil Josef Kroutvor, když odborníci vložili do počítače potřebná vstupní data, počítač sdělil, že taková obrovská stavba, jakou je koloseum, ani stát nemůže, a tedy vlastně nestojí... Nelze než souhlasit se spisovatelem Stendhalem, který byl do Říma zamilován jako my a který napsal, že „dnes, kdy se rozpadá v troskách, je Koloseum ještě krásnější než v době svého největšího lesku. Tehdy to bylo jen divadlo ...“ Model Kolosea
 

Curzio Malaparte zase popsal reakce amerických vojáků, kteří zničehož nic stanuli tváří v tvář takovému zázraku. Generál Clark, jak píše Malaparte, vstal a mlčky si prohlížel gigantickou, místy probouranou stěnu a mnoho děr po dřevěných kůlech, na nichž kdysi spočíval mramor. Nakonec zareagoval čistě vojensky.
„Pěkná práce!“ řekl uznale. „Naše bombardovací letadla tady udělala kus práce.“ A po chvíli mlčení bezmocně rozpřáhl ruce - válka je holt válka...

Čtyři vchody, 76 oblouků, čtyři podlaží a oblouk ve tvaru mírného oválu 188 krát 156 metrů a celkový vnější obvod 560 metrů mluví samy za sebe. Pokud jde o výšku stavby, údaje se liší i o deset metrů, zřejmě podle místa, z něhož bylo měřeno. Údaj o nejvyšší výšce vnější stěny hovoří o 57 metrech...
A přece je toto dílo víc než turistickou atrakcí. Na vnitřním ochozu stojí holý kříž, který dává všemu smysl.
A Koloseum je opravdu tak kolosální, že tu člověk, stojí-li o to, může být také sám. Každý rok na Velký Pátek je obří konstrukce uvnitř osvětlena kruhovými rampami olejových lamp.
Světla za padlé, ať již byli křesťany, nebo pohanskými gladiátory. Pak se objeví v jedné z bran papež. Nese vysoký dřevěný kříž, symbol našeho vezdejšího kříže. Neboť každý z nás jde tímto světem tak či onak obtěžkán. Naříká na břemeno, které musí nést, ale je to právě toto břemeno, které je zárukou našeho pozvolného vylepšování, ba spásy, a které nám na rameni ze všech možných břemen "sedí" vůbec nejlépe.
V Římě, a tedy v Koloseu, se mordovali lidé, byli tu vražděni i křesťanští mučedníci. Posledním byl snad poustevník Telemachos, který vstoupil do arény, aby zabránil vraždění gladiátorů. Ti jej, přirozeně, zabili. Celkem tady přišlo o život na 400 tisíc lidí.

Ostatně samo Koloseum bylo stavební oslavou vraždění - izraelského národa. Císař Vespasiánus se synem Titem porazili židovské povstání a dobyli Jeruzalém. Stalo se tak roku 70 našeho letopočtu. Jeruzalémský chrám byl vyvrácen, Židé rozprášeni do celého světa.
Poklady jeruzalémské svatyně, včetně mocného sedmiramenného svícnu byly neseny v triumfálním průvodu. A tak se stalo, že apoštolové, kteří kdysi obdrželi jasný Kristův příkaz, aby se vydali do světa a kázali evangelium, ale kteří stále zůstávali v Jeruzalémě, byli teď donuceni Římem vydat se opravdu na cestu.
Po dobrých římských silnicích brzy ovládli římské imperium, prošli římskými triumfálními oblouky do samotného Říma. Za dvě staletí se stane křesťanství státním náboženstvím. K vlastní škodě, samozřejmě, protože nejvíce hřeje společenství víry v časech, kdy je církev pronásledovaná. Jako bychom to sami neznali!

Vespasianus a jeho KoloseumDějiny nám zachovaly zprávu, že Koloseum vyrůstalo celé desetiletí, do roku 80 našeho letopočtu, že se stavby účastnilo na dvacet tisíc dělníků, vesměs otroků, často židovských zajatců.
Hry, které tu předváděli před císařem, vestálkami, šlechtou a prostým lidem gladiátoři, byly velkolepé.
Roku 240 při údajné oslavě tisíce let Říma tu padlo 32 slonů, deset tygrů a právě tolik hyen, 60 lvů a 30 leopardů, šest hrochů, desítka losů a mnoho dalších zvířat.
Ještě roku 523 tu uspořádali velkou štvanici na zvěř...
Jaký div, že se městem, jehož rozmary neznaly mezí, prošli bezpočtukrát barbaři. Řím nebyl přitom v jedné chvíli vzdálenější moderní Evropě než třeba renesanční It8lie. Byly tu lázně vyhřívané párou, divadla, knihovny, vodovody, skvělé umění, stál zde i stavitelský div, Koloseum, a kdyby tedy někdo ve čtvrtém století odhadoval, jak bude vypadat za pouhých sto let Řím, a kdyby - jako naši futurologové - vycházel metodou prosté extrapolace, dospěl by bezpochyby k průmyslovému využití páry a k výškovým budovám.
A přesto se na sklonku pátého století na Foru Romanu pásly kozy...
Z Kolosea se stal lom a kámen posloužil časem na stavbu Benátského paláce, Palazzo di Venezia, ale mramor a kvalitní cihly Kolosea byly i materiálem pro velkolepou baziliku sv. Petra. Tak tomu ostatně v Římě bylo odjakživa.
Překrývaly se tu kulturní směry, proudy, národy. Ostatně samo Koloseum bylo založeno v zahradách a rybníku, které tvořily součást proslulého Neronova domu. Řečeno moderními ekologickými termíny, antický i středověký, ba také novověký Řím dosáhl netušené recyklace stavebního materiálu. Kámen zůstával, pouze kulisy se občas měnily.

Koloseum zachránilo jen rozhodnutí papeže Benedikta XIV., který v polovině 18. století prohlásil tuto budovu za posvátné místo. Někdejší křesťanské oběti zachránily nakonec po tisíci letech své popraviště. A Vespasianus, císař, jemuž za Koloseum vděčíme, prokázal, že člověk může svým duchem infikovat i dílo, které zakládá.
Císař v okamžiku, kdy umíral, odmítl lůžko se slovy, že "císař musí umírat vstoje." Literáti tuto větu přenesli později na stromy, a Koloseum stálo za Vespasiánovým výrokem i v dobách, kdy tu stavitelé chrámů a paláců zhusta kutali...

Pokračování
Z připravované knihy
 "Koho jsem potkal cestou".  

Originální iustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 02. 2008.