Jiří Zelenka - Aleš Hrubý: Deník cyklistického maratónu Liberec - Paříž (2/3)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Z Liberce do Paříže na kole za 7 dní. Je to jen sen a nebo skutečnost? Pro některé z nás je tento pojem pomyslný konec světa a pro jiné neskutečná výzva.
Tato cesta se stala velkou výzvou pro dva zaměstnance internetové kavárny, pro které je to překročení vlastních hranic. Může to být pro ostatní ukázkou nebo motivací.

Iniciátorem této myšlenky se stal na konci roku 2007 Aleš Hrubý (22), ke kterému se přidal kolega a kamarád Jiří Zelenka (36). 

Den třetí – dlouhý den /19. května 2008/

Tak je tu budíček. Kolem šesté hodiny ráno vstávám a budím spáče ve stanu. Moc se jim nechce. Jdu se podívat, jak je na tom posádka auta. Paráda! Již se probudila a přeparkovala zpátky. Majka už vaří vodu na kafe a čínskou polévku. Dávám příkazy, aby Michal rychle zabalil stan, že už je vidět ze silnice. Nasnídat se může v klidu, až budeme mít doplněné lahve s pitím na kolech. Ani já už se na noc nepřevlékám a spím v tom, co mám na sobě.

 

Zbytečně jsem u toho ráno prochladl a to není žádoucí. Je kolem 9 stupňů a ještě štěstí, že jsme sjeli dolů z těch kopců. Bude osm hodin, a tak vyrážíme směrem na Lindau. Před sebou máme další z naturparků Solling – Vogler. Po ránu jedeme volněji a prvních 30 kilometrů to nikam nehoníme.
Až do Silverhausenu se nic zásadního neděje. Teplota pomalu stoupá a i silnice směrem do parku se zvedá a stoupáme. Aleš, jako každý kopec, bere čáru a jede si svým tempem. Já se nikam neženu, času dost, průměr pořád držím podle plánu a do konce dne je ještě daleko na plýtvání silami.
Konečně jsme na hřebeni. Cesta to je příjemná. Jede se lesem, takže jsme schovaní před větrem a i počasí ukazuje lepší tvář. Snad už si konečně prohřejeme kosti. Zhruba uprostřed parku na mě čekají. Již z dálky vidím, jak se Aleš cpe jídlem, a tak si dám také něco studeného k jídlu. Je půl dvanácté a nejvyšší čas na malý oběd. Já se ani moc nezdržuji.
Cesta je jasná. Stále rovně přes park, nacpu si něco do kapes a vyrážím jako vždy udělat si malý náskok. Vojta se rozhodl, že se po třech dnech taky protáhne. Sundává kolo a jede s Alešem stíhací jízdu. Majka bude chvíli řídit. Kolo sundal v pravý čas. Po několika kilometrech následuje dlouhý sjezd směrem na Boffzen a pak se profil příjemně vlní. Navíc podél hlavní silnice vede zase kvalitní cyklostezka. Samozřejmě se tato výjimečně stáčí někam dál od hlavní silnice, takže ztrácíme doprovodné vozidlo. Po deseti kilometrech musí následovat sms, aby se upřesnilo, kdo je kde a kde se sejdeme. Když jsme se po pár esemeskách konečně našli, doplňujeme pití a jídlo do kapes a míříme dál.

  

Před námi je další z velkých měst Paderborn. To ještě netušíme, jaké to tam bude. Vojta raději dává kolo na auto a chopí se řízení asi deset kilometrů před městem. Jsme domluvení, že před městem počkají a pojedou před námi, abychom vyjeli všichni stejně. Hned jak jsme vjeli do města, měl jsem špatný pocit, že tudy trasa vést rozhodně neměla. Ke všemu se utišil vítr a slunce pere a všude to je samý podjezd, nadjezd, několik proudů do města a několik ven. Tisíce ukazatelů a jízda za autem se stává peklem. Každá cyklostezka zatáčí jinam než silnice, tak se za každou křižovatkou hledáme. Nikdo neví kudy jet.
Všichni jsou bezradní a jezdíme sem a tam a akorát ztrácíme čas a síly. Zkoušíme se ptát místních na cestu a ti nás posílají zpátky. Aleš hlásí, že na tachometru máme dvacet pět kilometrů a vrátili jsme se zpátky na začátek města, odkud jsme přijeli. To už dochází trpělivost i mně, beru telefon a naštvaně píšu SMS, ať jedou po dálnici a někde počkají, že si najdeme cestu z města sami a pak napíšeme, kde se sejdeme. Podívám se, kde je slunce a jedeme přibližně na západ. Příště si na kolo vezmu kompas!
Za hodinku jsme za městem a pak akorát doladíme směr a píšeme další zprávu, na jaké město jedeme, kde na nás mají počkat. Dochází pití a i Alešovi už je jasné, že jet tak, že dostane každou hodinu pití, je nereálné a že si bude muset asi brát záložní láhev do dresu (když si přidělal jen jeden košík) a že to bude chtít více jídla v kapsách.

Průjezd Paderbornem nám trval dvě hodiny a od této chvíle si začínáme psát města na papírek. Plánujeme zástavky po více kilometrech, respektive si upřesňujeme trasu více dopředu, abychom se dalšímu takovému městu vyhnuli. Cestou do Paderbornu jsem stihl ještě jednou špatně odbočit, ale nebyl jsem si jistý, proto jsem zastavil a auto mě našlo asi 600 metrů od odbočky. Aleš byl ještě za mnou, tak jsem nemusel spěchat a Michal s ním jel na kole, takže jsem se vrátil a jel na Altebeken, byl to pěkný kopeček Michal si tam dal zabrat, takže hned po sjezdu pro dnešek slezl. Kolo hodil zpátky na střechu a držel se míchání nápojů a podávání pití. Nyní pojedeme po silnici č. 64 a den se pomalu chýlí k závěru. To jsem si teda myslel. Aleš je tu s návrhem jet celou noc. Nejsem nijak nadšený, ale je mi jasné, že ranní vstávání pro zbytek skupiny je prostě problém a večerní jízdy se osvědčily. Vítr se večer uklidní, provoz je nulový a cesta příjemně ubíhá. Oblékáme se na noc. Je už chladněji, ale zároveň upozorňuji, že po půlnoci si už svým výkonem nejsem jistý a že kolem druhé na mě chodí spánek. Jede se dobře. Po městě auto ani nemusí jet za námi. Většina měst je dobře osvětlena a doprovod potřebujeme jen mezi městy. Ani spotřeba tekutin není drastická, a proto Michal většinu noci spí v autě. Ani ho nebudíme. Na fotky vytáhneme řidiče, aby udělal nějakou. Pití nám podává za jízdy Majka, takže jsme ani nezastavovali a cesta dobře ubíhala. Jedeme na Ahlen. Je jedna hodina po půlnoci a všímám si, že Aleš nereaguje na moje výzvy, že jedeme doleva a stále jede rovně. Myslím si, že spí, tak na něho řvu, aby zatočil doleva, že rovně nejedeme. Aleš se probral. Souhlasí a pro dnešek to končíme. Chce to najít něco na spaní. Vrátím se dvě stě metrů. Cestou jsem něco viděl a podívám se, jestli by se tam nedalo přespat. Je to dobré. Podél lesa, 300 metrů je odbočka, kam půjde couvnout autem. Z jedné strany bude les a z druhé strany nějaké maliní. Obloha je pěkná a pršet nebude, spíme pod širákem. Michal už stejně spí v autě a do rána je to jen pár hodin. Nemá cenu stavět ani stan. Tak dobrou noc a sladké sny.

Den čtvrtý – klidná jízda do Holandska /20. května 2008/

A je tady svítání. Budím se jako první, žádné překvapení. Podle slunce je už čas, abych vzbudil ostatní. Zatřepu s Alešem, který spí jako dřevo. Ťukám na auto a otvírám kufr. Svěží vzduch je probudí, i když se jim moc nechce. Je pěkná rosa, ale bude hezky. Dolévám si pití a míchám Isotonický iontový nápoj. Je určený k doplnění důležitých minerálních látek a tekutin, které organismus ztrácí při fyzické námaze.
Začínám si na to dávat pozor a nápoje si hlídám sám (hlásím si, co chci do které lahve). Hlídám si, abych vypil alespoň čtyři sta mililitrů než sednu na kolo. Aleš pije své salko a kávičku. Já si dělám fotky a dívám se do mapy, abych doplnil statistiku.

 

Dneska bychom měli dorazit do Holandska a opustit Německo. Začínám cítit achilovky. Aleš se tváří, že ho nic nebolí. Jenže věřit se mu nedá, neboť on rve vše přes bolest a chce dojet za každou cenu. Nedojetí pro něho nepřichází v úvahu. Je potřeba nabrat vodu při nejbližší příležitosti, jinak nebude z čeho pít a vařit. Jedeme po 54 a míříme na 58. První dvě hodinky proběhly v pohodě a u pumpy se nabrala voda a doplnilo pití. Bereme si klíč od záchodu a Michal plní vodu. Obsluha čerpačky je nervózní. Každých 5 minut chodí za pumpu, jestli jsme jim neukradli klíč od záchodu. Domlouváme se na další trase a já se nahřívám na sluníčku před zahradnictvím. Tyhle prostoje nesnáším. Denně několikrát znova rozjíždět ztuhlé svaly není nic příjemného.
Konečně jedeme a doprovodné auto zase přehlédlo, že jede po silnici jen pro auta a že tam nesmíme. Už mě to nijak nepřekvapuje a rovnou se stáčíme doprava. Snad to půjde nějak objet. Značení pořádné není a jako na potvoru do toho města nevede žádná cyklostezka. Kličkujeme a zkoušíme se ptát místních na nejlepší cestu. Až ochotný cyklista nás dovede na neznačenou odbočku a vysvětluje cestu. Objíždíme to přes Rinkerode a píšeme sms, ať na nás počkají a dávají větší pozor na značky. Pomalu se obávám o výši kreditu, ještě pár zabloudění a jsem na suchu. Konečně jsme se našli. Jedeme na Wulfen a cestou projedeme pár měst a domlouváme zastávky u kostelů. Jsou v každém městě a tady je to samá rovina, tak jsou dobře vidět. Dáme rychlý oběd a pokračujeme dále. 

  

Dnešek je ve znamení klidné jízdy, žádný spěch a i cesta je hodně rovinatá. Aleš má sice občas nutkání to pálit třicítkou, ale většinu dne jedeme v klidu. 58 vede zase přes naturpark Hohe Mark a počasí je pěkné tak akorát. Během dneška se už moc překvapení nekoná a všechno jde zatím podle plánu. Hodiny míjí a kilometry také. Je to nejrovinatější úsek celé cesty. Jsme v nadmořské výšce kolem 100 metrů a široko daleko jen samá rovina. Už se těším na Holandsko.
Je 18 hod a jsme v Alpenu, dáváme si studenou večeři, tedy spíše svačinku. Hlad by byl, ale po tunách sladkého je žaludek mírně rozladěn a stále máme spálené jazyky z prvního dne. Takže je skoro jedno, co jíme, a mně tuhá strava dělá docela problém. Drobky na jazyku jsou přes hromadu aftů neakceptovatelné, a tak jím jen třešňové kompoty a rozmočené vločky. Vyrážíme dál. Za chvíli se bude stmívat a hranice se nějak nechce přiblížit.
Konečně hranice na dohled. Město Venlo je pár kilometrů a cestou nás zastavuje chodec se žádostí o pomoc. Došel mu benzín, a tak nám dává dvacet euro, jestli bychom nedojeli k hranicím a nekoupili mu něco do kanistru. Aleš, že si dá časovku... prý je to pár kilometrů. Tak jedeme. Jsme za hranicemi. Jenže včera vyprodali kanystry a to je problém. Cestou jsme potkali náš doprovod. Řekli jsme jim, ať zatím začnou vařit, že hned přijedeme. Jenže to jsme ještě nevěděli, co se stane. Jdeme vrátit peníze, ale cestou mě napadá, že by ho mohl náš doprovod odtáhnout k pumpě.

  

Jedeme pro auto a hledáme lano a oko na odtažení. Sláva lano je a oko taky, tak můžou jet sami. Já už si sedám, že si odpočinu a najím se. Aleš s Vojtou to už zvládnou a jedou na pomoc. Za chvíli se vrátí, že to auto nemá nikde oko, že nejde za nic uvázat. Tak jim dávám kanystr od vody. Odjíždějí, a když se vrátí, tak koukám, že tam není Aleš. Ptám se, co se děje. Nic. Jen nás zastavila holandská hlídka a Aleš nemá doklady. Musíme prohledat celé auto. Byla to fuška a už to vypadalo, že si ho nechají. Pěkné zdržení a tentokrát nám pomáhá pán. Vše vysvětluje policii, že mu pomáháme a že jedeme do Paříže na kole, a tak se vše vysvětlí. Aleš našel svoji pomačkanou občanku a mezitím Majka uvařila jídlo. Můžeme se najíst a jet dál.
Už je jasné, že Aleš bude chtít jet zase do rána nebo dokud to půjde. No, ale jen jsme vjeli do Holandska, tak začalo peklo. Cyklostezky samá dlaždice a značení špatné. Hlavně zde cyklostezky vedou úplně jinudy než silnice, takže se auto ztrácí za každou vesnicí. Cyklostezky se tam klikatí všude možně a často mění směr. Vůbec nevíme, kam jedeme, a zjišťujeme, že v noci se po nich nedá vůbec jet. Navíc jak to začalo drncat, tak se mi stále více ozývaly achilovky a hlásím, že dneska už moc daleko nedojedu. Jedeme na město Swalmen, ale do něho už nedojedeme. Aleš hlásí píchlé kolo. A já, jakmile slezu z kola, zjišťuji, že nemohu už vůbec chodit. Nohy nechtějí poslouchat a na špičky se nepostavím.
Chodím po patách a beru si spacák. Dnes jsem již dojel. Jdu si lehnout do nejbližšího přikopu. Ještě že hned vedle je nějaká stavba. Jdu asi 200 metrů od silnice a lehám si do příkopu pod širák a usínám. Aleš s Vojtou spravují kolo. Já okamžitě usínám. Jakmile bylo spraveno, bylo jim jasné, že přes Holandsko jet v noci nemá cenu.
Značení pro nás nezvyklé a cyklostezky tak na horáče nebo na holandské cesťáky s širokýma kolama. Tak se rozhodli prozkoumat místo a najít něco lepšího na spaní. Naštěstí přímo naproti byla cesta někam mezi louky do lesa. Dalo se zde jet autem, takže asi kilometr od silnice postavili stan na posekané louce. Když bylo vše připravené, dojeli mě vzbudit a převezli mě do stanu. Ani si nepamatuji, kdo v něm spal.

Pokračování...

Z Liberce do Paříže jsme dorazili za 150 hodin a 6 minut. Cíle jsme dosáhli o 18 hodin dříve. Celkem jsme ujeli 1463 km a naše průměrná rychlost byla 21,01 km/hod. Čistého času jsme na kole strávili 69,37 hod a zbytek jsme projedli, prospali a jinak promarnili lelkováním. Celkem jsme nastoupali 9,907 výškových metrů a z toho na den vychází průměr 1415 metrů. Denní průměr kilometrů byl 234,08 km/den.

Poděkování patří všem partnerům, bez kterých bychom tuto akci nemohli uskutečnit. Tak alespoň tři hlavní partneři. http://www.europcar.cz  http://www.merida-bike.cz  http://www.estimdrinks.cz  

                                                     www.liberec-paris.wz.cz

Copyright © archív autorů

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 07. 2008.