Luděk Ťopka: V šumavském lese, stranou světa

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (16)

V šumavském lese, stranou světa

V šumavském lese, stranou světa,
žil jeden lesník. Dub se zval.
Měl čtyřicet a čtyři léta
a mladou paní sobě vzal.


Na tenhle veršík, jímž začínala básnička, kterou jsem kdysi krátce po válce někde četl, jsem si vzpomněl v souvislosti s následujícím příběhem, který jsem vyslechl mnohem a mnohem později.
Potkal jsem totiž kdysi starého kamaráda a lesáka Karla P., kterého jsem řadu let neviděl. Poseděli jsme v staropražské hospodě „U Pinkasů“ a při dobrém pivě zavzpomínali na krásné mládí a probrali celý ten čas, kdy jsme jeden druhého ztratili z očí. Ještě než jsme se rozloučili, pozval mne Karel na pár dní na Šumavu, kde prý žije na výměnku u svého syna. Asi po měsíci jsem se s ním telefonicky dohodl, že ho i se svou ženou za týden o víkendu navštívím. Příští pátek jsem tedy zapřáhl těch padesát koní pod kapotou naší Felicie a vyrazil na Šumavu. Po třech hodinách jsme se už vítali s hostitelem a jeho paní na dvoře jejich stavení v malebné obci B.L. nedaleko Vimperka.
Panebože, takový vejminek bych si taky přál! V rozsáhlé zahradě, vedle vily jeho syna, stál domek v alpském stylu, s pěti místnostmi, garáží a vzadu se čtyřmetrovým bazénem. Po obligátní prohlídce celého objektu, jenž se nám opravdu velice líbil, což jsme také hostitelům dali patřičně a zdvořile znát, jsme zasedli v zahradním altánu ke kávě a borůvkovému koláči. Večer nás Karel při rožnění řízků z kančí kýty a u dobrého vína seznámil se svým synem a jeho rodinou a po krásně stráveném večeru jsme, unaveni, ulehli v podkrovní ložnici ke spánku.
Na druhý den, sobotu, byl domluven společný výlet přes Kvildu do Kašperských hor. Bylo to nádherné. Počasí nám přálo a šumavské hvozdy s půvabnou krajinou, kašperským hradem a také vynikajícím obědem v nedaleké stylové rychtě „Na Račánku“ nám zůstaly v srdci jako nezapomenutelný zážitek.
Po odpoledním návratu odešly naše manželky na návštěvu k nějaké přítelkyni naší hostitelky a já s Karlem a jeho psem Matesem do lesa.
„Zavedu tě na místo, kde možná uvidíme daňka albína a kde loni v říjnu složil jeden kanadskej host kapitálního šestnácteráka za 150 tisíc,“ slibuje kamarád.
A tak asi po půlhodině značného stoupání vcházíme do vysokého smrkového lesa, kde jen málokterý kmen bych mohl celý obejmout. Výšku těch velikánů se ani nesnažím odhadnout. Stoupáme dál až na náhorní rovinu, přes paseku s jedním nejméně třicetimetrovým smrkem a odbočujeme po cestě doleva k vysoké kazatelně, která ještě svítí novotou a kolem ní několik kvetoucích trsů divokého kosatce. Byl to zvláštní pohled, ten kontrast žlutých květů proti tmavé zeleni smrkového mlází.
„Jo, tu jsme tu postavili na jaře. Ta stará, co stála támhle kousek dál „Na spáleništi“, spadla v zimě pod tíhou sněhu a kromě toho to tu kolem dost zarostlo z bukovýho náletu a nebyl z ní už dobrej výhled!“ povídá Karel.
Nepostřehl jsem ty uvozovky a tak se ptám: „Vy jste tu měli požár? Ale asi dávno, co? Není to už ani znát.“
„Jo, to tady došlo v pětapadesátým roce k velkýmu maléru. Umřeli tu dva lidi a od tý doby se tomu místu tak říká. Teď je tam už jen malej pomníček.“
Ta poznámka ve mně vzbudila zvědavost a chtěl jsem chtěl tu historii slyšet. Karel napřed dost striktně odmítl o tom mluvit, ale když jsem do něho nepřestával „hučet“, nakonec přece jen spustil:
„Já ti to teda povím, ačkoliv to dělám nerad a pořád mne to stresuje. Ostatně, nakonec se dovíš proč.“ Zmlkl a na chvíli se zahleděl tam, kde stávala stará kazatelna.
„Karlíku,“ uvědomuji si svou netaktnost, „jestli opravdu nemůžeš, neříkej mi nic. Nechci tě nutit, když je ti to tak nepříjemné.“
„Ale ne, už jsem začal, tak to dopovím. Nastoupil jsem tady ke státním lesům hned po škole, v devětačtyřicátým, a bydlel v jednom domku po německém strojníkovi z pily. Služba tu byla těžká. Byli jsme tu jen čtyři na půl třetího tisíce hektarů lesa spolu s osmi dřevaři, z nichž dva byli ještě neodsunutí Němci a šest jich přišlo ze Slovenska se čtyrma koňma. Jako lesmistr tu tenkrát sloužil inženýr Tománek, který sem přišel odněkud z Křivoklátska a dva hajní. Jeden, nějaký Laďa Novotný od Staré Břeclavi na Moravě a druhý Franz Sedlmayer, kterej je v týhle historii hlavní postavou.
Franz byl po tátovi Němec, ale měl českou mámu, která pocházela z Vimperka. Starýho Fritze Mayera poznala v roce 1904 při tancovačce na vimperskej pouti. Byl to pěknej chlap v knížecím mysliveckým munduru, holka se zamilovala a ještě ten rok se oba brali. Po osmi měsících se jim pak narodil malej Franzl. V roce 1914 dostal Fritz pod Kvildou hájenku a postupně se vypracoval až na fořta. Do války rukovat nemusel, knížecí úřad ho jako nepostradatelnýho vyreklamoval. V devatenáctým roce dostal hájovnu tady a vod tý doby už sloužil u československejch státních lesů.
Po připojení Sudet k Říši nebyl do wehrmachtu odvedenej, protože už mu bylo skoro šedesát, což byl na začátku války ještě dostatečnej důvod. V roce 1942 ale pomohl ukrýt dva Židy z Vimperka před odvlečením do Terezína, někdo ho udal, a tak skončil v koncentráku, odkud se už nevrátil. Stará Mayerová se synem se museli z myslivny vystěhovat a sloužili oba na velkostatku gaulajtra Krigeho. Franz se válce taky vyhnul. Jednak proto, že gaulajtr každýho chlapa na statku potřeboval a taky že jako syn vlastizrádce a židomila nebyl pro službu ve wehrmachtu dost spolehlivej.
Po válce byl starej Mayer posmrtně uznanej za antifašistu a jeho žena požádala o československý občanství. Tak se i Franz stal Čechem, ale stejně mu nikdo jinak neřekl než Francl. Jako kvalifikovanej lesník dostal pod Liščí horou starou hájenku.
Za rok se tady otevírala pošta a přistěhovala se sem rodina poštmistra s dvěma dospělými syny a dvěma dcerami, devatenáctiletou Annou a šestnáctiletou Evou. Oba syny zaměstnal státní statek u koní a Annu jako účetní. Eva ještě studovala v Plzni na gymnáziu. Obě holky byly moc hezký a mezi zdejší nepočetnou skupinou svobodnejch ženskejch to byly přímo perly. Protože Eva přijížděla k rodičům jen o svátcích a na prázdniny, stala se Anna téměř jediným objektem zájmu zdejších kluků a chlapů.
No, abych to moc nenatahoval, došlo zkrátka k tomu, že čtyřiačtyřicetiletý Francl Mayer a dvacetiletá Anna byli v devětačtyřicátém roce ve Vimperským kostele oddáni. Ostatním chlapům a místním sudičkám a drbnám se to nelíbilo. Je to nerovný manželství, von je to už skoro dědek, pani, a vona taková mladá, to nemůže dobře skončit, je tady přece dost mladejch fešáků příkladně jako náš Karel nebo Fojtův Honza, že jo, že si musela vzít takovýho a eště Němčoura co prej byl za války esesákam a kdoví, kolik našich má na svědomí.
Francl se mi tehdy svěřil, že ho tyhle řeči sice mrzí, ale protože jsou to jen lži a lidská zloba a závist, příliš jich nedbal. To se ale změnilo, když nabraly jiný tón. Anka je mu nevěrná, zanáší mu s mladým inžinýrem ze statku, Horáčková je prej viděla na sejpce přehazovat ječmen, co se má co inžinýr vohánět lopatou, že jo, a vona už vůbec, ale jináč to nemohlo dopadnout, pani, já to už dávno povídala, to víte mladá ženská chce svý a kdoví, jestli Francl na to ještě má, povídali chlapi v hospodě že prej byl ve válce raněnej tam... však víte kam, však se taky ani po tolika letech se nezmoh na fakana, a tak vona si muší hledat k sobě jinýho, chudák holka.
Mladá hajná se tomu zpočátku smála, ale v hájovně začalo být pomalu čím dále větší dusno. Jakkoliv mu to s pláčem i zlostí vyvracela, Francl jí nevěřil. Byl zamlklý, ve styku s lidmi nerudný a zlý. Mně se několikrát svěřil, že neví, čemu má věřit, zda jí nebo těm řečem, že prej v každým šprochu je pravdy trochu a není kouře bez vohně a že tomu všemu udělá jednou konec.
Bál jsem se, aby neproved nějakou pitomost, a tak jsem mu slíbil, že to sám vyšetřím. Protože v takovém prostředí je ale jakýkoliv sledování nebo slídění naprosto vyloučený, rozhodl jsem se, že s domnělým záletníkem promluvím.
A brzy se k tomu naskytla dobrá příležitost. Jeli jsme náhodou oba služebně do Vimperka, a protože autobus odjížděl zpět až po třetí hodině, pozval jsem ho do restaurace na pivo. Byl sice o mnoho starší než já, ale pozvání přijal a já jsem mu po chvíli rozhovoru nalil čistýho vína a trochu rozpačitě řekl, oč jde. Pousmál se a řekl, že o těch řečech ví a že už dávno chtěl Francla navštívit a celou věc vyjasnit. Ano, setkal se s paní Mayerovou několikrát, ale zcela nevinně, náhodou nebo pracovně na statku. Je to opravdu hezká žena, ale nikdy ho ani nenapadlo se jí dvořit, natož se s ní někde scházet. Společné přehazování ječmene důrazně popřel jako pustý výmysl a pitomost. Věřil jsem mu a taky jsem všechno přesně vylíčil Franclovi.
Jenže pak zasáhla zlá náhoda a snad i osud, když Francl, vracející se domů ze vsi, spatřil na kraji lesa na cestě domů inženýra v hovoru s Annou, která si přitom otírala oči šátkem. V tu chvíli si byl jistej. Jsou to milenci! Jak mi druhej den řekl, sešel z cesty aby ho ti dva neviděli a došel do hájovny lesem. Po chvíli přišla domů i Anna s košem hub, které nasbírala v lese k večeři. Francl se ale o ničem nezmínil a tím pro něho celý den skončil.
Druhý den jsem se s ním zastavil před hájovnou když jsem se vracel od ženskejch, co sázely na Bukovci stromky, a znovu mu radil, aby nebláznil, že to byla jistě jenom náhoda. Bylo to přece na kraji lesa, kde právě sečou otavy. On tam měl asi nějakou práci a Anna šla náhodou kolem z hub, no! Ale zdálo se, že mu moje slova jdou jedním uchem do hlavy a druhým ven.
Dostal jsem na něj už skoro zlost a povídám: „Tak ahoj, žárlivče jeden posedlej, tobě už asi vopravdu není pomoci! A nezapomeň přijít zejtra v sedm na lesovnu k raportu! Šéf přivezl z okresní správy nějakou novou vyhlášku!“
Nechal jsem ho stát tam u branky plotu a šel do hospody. Tam jsem došel asi ve tři hodiny, přisedl ke stolu, kde seděl předseda emenvé s Vencou hasičem a objednal si, pamatuju si to jako dnes, olomoucký syrečky s houskou a pivo. Seděli jsme tam už asi hodinu a vedli všelijaký řeči, až se stočily taky na Francla a Annu. Zrovna povídám, odkud jsem právě přišel a jak je ten Francl zbytečně žárlivej, když vtom vletí do výčepu Vencova malá Hanka a řve. „Tatí, tatí, hoří les!“
Vyběhneme před hospodu a opravdu, Nad Liščí horou stoupá hustej tmavošedej kouř. Ježíšmarjá, uvědomuju si, hoří hájovna. Rozběhnu se domů, skočím na kolo a šlapu usilovně po známé cestě k Liščí. A krucinál, právě na kraji lesa přehlídnu velkej šutrák a bouchne duše na předním kole, z kterého je rázem osmička. Odhazuju ho do příkopu a snažím se běžet po svejch, ale koleno bolí, a tak se jen belhám. Vzápětí ale už přijíždí Venca s chlapama na starej stříkačce ještě po Němcích, vytáhnou mne nahoru a za osum, deset minut jsme na místě. Hájovna je celá v plamenech, a stodola už začíná taky doutnat. Slabá stříkačka dělá, co může, ale starý stavení už očividně nic nezachrání.
„Krucinál“, volá Venca, kterej tý akci velí, „vykašlete se na hájovnu, s tou je konec, ale ať zachráníme aspoň stodolu, ta eště moc nehoří!“
Proud vody mění směr a po chvíli se daří plameny ve stodole uhasit. Všude byl velkej žár, nikdo nemůže blíž, a tak jsme seděli a bezmocně čučeli, jak ten hroznej živel hltá stavení jako malinu.
„Kde je hajnej a Anka,“ ptá se najednou Venca, „Karle, kde by teď měli bejt?“
„Nevím, Francl byl u ráno příjmu na Světlej a Anna se ženskejma na sázení na Bukovci. Ale po obědě už byl Francl doma, ještě kolem druhý hodiny jsem s ním mluvil tady u plotu. Jestli je Anna doma, jsem se ho ale neptal.“
Po těch mejch slovech už se nikdo neodvážil zeptat, všichni jsme se báli domyslet odpověď.
Na požářiště už dojelo auto esenbáků s nějakým kapitánem a předsedou Místního národního výboru a hned po nich erena s deseti vojáky a majorem od Pohraniční stráže. Od tý chvíle už celou akci řídili ti dva oficíři.
Po více než hodině bylo po všem. Plameny pohasly, jen po zřícenejch zuhelnatělejch trámech ještě poskakovaly malý modravý plamínky, ale i ty brzo podlehly zbytku vody, kterou stříkačka na ty ruiny ještě stačila vyplivnout. Vodní tank byl prázdnej a hasiči začali spáleniště prohledávat. Stodolu si vzal na starost major se svými kluky. Ten se po chvíli vrátil a odvedl do stodoly kapitána s předsedou. Za deset minut vyšel ze stodoly kapitán a z auta volal někam vysílačkou. Když skončil, pošeptal Vencovi, že právě volal doktora. „Našli jsme hajného, oběsil se na trámu vrat, ale žádná žena tam není. Opravdu nikdo neví, kde by mohla být?“
Nevěděl to nikdo, ale odpověď přišla nečekaně brzo. V místě bývalé ložnice našli hasiči na zbytcích postele ohořelé pozůstatky paní Anny. Celá její hezká tvář po ráně z brokovnice zmizela.“
Karel domluvil, zůstal ještě chvíli mlčky sedět a pak se zdvihl a pomalu sestupoval po stupních žebříku. Dole utrhl několik květů, otočil a zavolal: „Prosím, počkej na mě. Hned se vrátím!“ a zvolna mi zmizel z očí za hradbou bukové tyčkoviny.
Slezl jsem z kazatelny i já, odvázal Matesovo vodítko a posadil se na příčku žebříku. Nečekali jsme dlouho. Karel se vrátil, už bez kytice a vzal ode mne šňůru se psem a se pustili jsme se k domovu. Celou cestu nikdo z nás nepromluvil, a když jsme vyšli z lesa, byla už tma. K domu zbývalo už jen pár minut chůze, když se přítel zastavil a položil mi ruku na rameno.
„To, co jsem ti vyprávěl, není ještě všechno. Musím k tomu dodat, že Anna byla moje švagrová, sestra mý ženy Evy. Tak, teď všechno víš a znáš taky důvod, proč jsem o tom nechtěl mluvit. Prosím tě, nenaznač před Evou ani slůvkem, že jsem ti to řekl!“
Slíbil jsem mu to a slovo dodržel, ale teď, kdy už paní Eva přes pět let odpočívá vedle svého Karla na hřbitově v B. L., uvádím ten smutný příběh pro poučení, jak může lidská zloba a závist vyústit až v tragedii. Přeji vám všem, abyste se nikdy nedostali do podobné situace ani jako pasivní ani aktivní účastníci. Lesu zdar!

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 07. 2008.