Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (9)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (9)

To už ovšem nastávala doba s velkým D, doba, kterou nádherně zachytili Svěrákovci ve filmu Obecná škola, doba velkých nadějí, doba obnovy normálního společenského života, Sokola i skautingu.
Marně dnes přemýšlím, proč tyto dvě organizace na sebe žárlily; my kluci byli samozřejmě jak Sokoly, tak i skauty, přesněji řečeno vlčaty.
A byl to pak po dlouhých letech hezký pocit, když jsem se v Harrachově sešel se svým tehdejším „spoluvlčtem“ Petrem, naším výborným dokumentárním kameramanem a po ještě delších letech roku 1992 s Ivanem – toho času místostarostou města Jičína!
Vlčata byla organizována podle Kiplingovy Knihy džunglí a naším vedoucím – vůdcem smečky - Akelou – byl ředitel místní pošty a výborný ochotnický herec, který pak obnovoval v Jičíně skauting i v roce 1968.
Mám krásné vzpomínky na jeho sólové výstupy u táborových ohňů, a jeden kolektivní si zaslouží připomenutí. Jmenoval se „americká holírna.“
To se nejprve přihlásilo několik nevědomých dobrovolníků, na jejich hlavy se „nasadil“ dlouhý žebřík a pak se velkou štětkou začaly „mydlit“ jejich tváře. Pak se přihnal Akela s velkou dřevěnou břitvou a zákazníky „oholil“. Nakonec přiběhli malí holiči, jeden kýblem vody všechny opláchl a další je ručníky osušili! Po válce bohužel nebyla šlehačka, což bývalo obvyklé „mýdlo“ při této produkci, ale i tak to byl vrchol táborákových vystoupení.
A ještě něco: protekcí Akely jsem tehdy získal vzácnou „Londýnskou emisi“ poštovních známek. Na ní byli vyobrazeni příslušníci našich zahraničních jednotek ze všech světových bojišť druhé světové války, mimo jiné i parašutista Gabčík a kapitán Jaroš. Těchto šestnáct známek jsem samozřejmě později někam zašantročil a připravil se tak o jejich jistě slušné zhodnocení.

A ještě k tomu obnovení společenského života.
Jičín býval za první republiky klidné a jako brána do Českého ráje hojně turisticky navštěvované město.
Na krásném a velkém náměstí s podloubím se od jara do podzimu vždy v neděli dopoledne korzovalo a vyhrávala dechová hudba. Hezké byly i procházky známou lipovou alejí či v zámecké zahradě.
A tady se mi vybavují opět hned dvě zajímavé „finanční“ vzpomínky.
O těch nedělních koncertech se někdy se alespoň někomu z naší klukovské party podařilo „vyfasovat“ na zámeckém nádvoří jednu z plechových válcových pokladniček, se kterou jsme obcházeli korzující a posluchače. Vypadala jako bandaska s víčkem, ve kterém byla škvíra na mince, a to víčko bylo zavřené malým zámečkem. Nejdůležitější bylo, že jsme pak po koncertu před obědem dostali malý bakšiš a odpoledne bylo na zmrzlinu.
Penízky se ale daly získat i jinak. V zahradě pod zámkem byl okrasný bazén s lekníny a na jejich listy házeli lidé drobné mince. Samozřejmě jich většina skončila mimo listy na dně a zahradníci si je dosti hlídali, ale přece jen alespoň občas se nám něco podařilo „ulovit“! Ach – ta mrzká touha po mamonu nás provázela už od útlého dětství ….

    

Když tak o tom dnes přemýšlím, tak jedinou chmurou těch let bylo, že můj tatínek, ač naprosto apolitický, krátce naletěl stejně jako téměř polovina národa na sliby komunistů a přispěl tak k jejich vítězství ve volbách v roce 1946.
Jinak to pro mne ale byl už z generačního hlediska signál, abych - stejně jako můj starší bratr, který šel tehdy na jaře prvně k volbám – fandil národním socialistům. Pro pamětníky i nepamětníky si dovolím připomenout, že voleb se tehdy mohly zúčastnit jen čtyři politické strany. Komunisté si vylosovali kandidátku č.1, lidovci č.2, sociální demokraté č.3 a národní socialisté měli 4. Další předválečné politické strany nebyly povoleny a málokdo v tom viděl první neblahé nedemokratické náznaky.
Z tehdejších volebních sloganů si pamatuji dva. Komunistický – Republice více práce, to je naše agitace, který byl ostatními stranami inovován na – Komunistům více práce, ať nechají agitace. „Náš“ národně-socialistický pak zněl – S námi nezabloudíte! Ten se bohužel v roce 1948 nepotvrdil, to ale předbíhám.
Průmysl se tehdy po válce jen pomalu rozbíhal, při předvolební kampani byl nedostatek papíru, a proto letáků a plakátů zejména na malých městech nebylo mnoho. Všechny strany to řešily tím, že vsadily na osvědčené nápisy vápnem, ať už na dřevěných plotech, ohradách, zdech či na chodnících. A to byla báječná příležitost, jak jsme se my kluci mohli zapojit do kampaně.
Zpočátku bylo všude vápnem napsaných jedniček jako máku, leč po několika dnech se obyvatelé Jičína nestačili divit. Stačilo na chodníku botou a na zdi hadrem rozmazat tu jedničku vodorovnou čarou na čtyřku – a bylo vymalováno. Upozorňuji, že nás tehdy nikdo nenaváděl, přišli jsme na ten fígl úplně sami. Čestné sokolské i skautské!
A výsledek se dostavil, i když bohužel jen lokální. Nikdo mne dodnes nepřesvědčí, že jsme to byli právě my, deseti- až dvanáctiletí kluci, kteří se zasloužili o to, že volby v Jičíně v roce 1946 vyhráli národní socialisti a ne komunisti!
Pro zajímavost, jeden z těch kluků pak v druhé poválečné emigrační vlně odešel do Švýcarska a sešli jsme se až před volbami v roce 1990. Děpold už tehdy výborně maloval a například jeho karikatury tehdejších leadrů byly k nerozeznání od kreseb oficiálního karikaturisty Dikobrazu Ondřej Sekory, jinak také autora Ferdy Mravence, brouka Pytlíka a berušky. Nekecám!

  

Zde je ovšem nezbytné malé vysvětlení pro později narozené. Za bubny sedí Petr Zenkl – národní socialista, basu třímá sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, na varhany hude lidovec Jiří Šrámek a primáše Klementa Gottwalda pozná snad každý.

A na závěr této na výsost politické kapitolky můžeme posloužit zajímavou lahůdkou z předvolební kampaně na jaře v roce 1946, která krásně doplňuje to, co jsem o pár řádků výše popsal. 

             

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 03. 2010.