Josef Fousek: Starat se o sebe? / Ohřívání polívčičky

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

STARAT SE O SEBE?

Jsem přesvědčen, že výrok – „Co je mi do toho, co se děje někde v dálce“ – znaly snad všechny generace kdekoli na naší planetě. Zavřít se do sebe a pěstovat si svou soukromou duševní zahrádku, místo trpaslíka, zakrslé Ego. Že se někde zabíjí? Že se děje nespravedlnost? Co je mi do toho! A „slepí“ nevidí, že každá tragédie, každý čin, se dotýká každého z nás, ať žije kdekoli. SOBECTVÍ JE DÍTĚ LHOSTEJNOSTI.
Uprostřed téměř poklidného měšťáckého života se připomíná vědomí, že někde, právě v tuto chvíli, se lidé dotýkají Smrti. Vedle prastarých slov – Láska, Snášenlivost, Mír, Laskavost, Přátelství, Tolerance, se objevují slova a věty, které vylézají ze šatníku Nenávisti. – Teror, Zločin, Rasismus, Xenofobie, Náboženská nesnášenlivost, Třídní nenávist, – a za všemi těmito odpadky z ďáblovy kuchyně, stojí ta nevyhubitelná a stále trvající ZÁVIST!
A obyčejní lidé, ať velebí Boha, klaní se Budhovi, nebo vzývají Alláha, padají do propasti nejistot, které zpochybňují učení předešlých. Kde je pravda? Má člověk právo zabíjet ty, kteří nemají jeho Boha? Má vůbec jednotlivec možnost ovlivnit chod té zranitelné a pokulhávající CIVILIZACE? A opět se připomene mávnutí rukou: „Kašlu na to, hlavně že u nás je klid, pivo a vepřový!“ A dál plyne a kvasí navyklý koloběh lidských nepravostí: „Stejně to nemá cenu žít fér, když nevíš, kdy ti bomba spadne na hlavu!“
Všeobecná nervozita, infikovaný strach z budoucnosti a pochyby o smyslu života. A „amatérští proroci“ předvídají konec Světa. Dle situace z hororových filmů, které se staly na chvíli skutečností. Na rozhlasové stanici Praha zpívá Pavel Bobek „Veď mě dál, cesto má...“, a já věřím, že ta cesta povede do dobrých a šťastných krajů. O život se musí člověk prát, aby si ho zasloužil.

OHŘÍVÁNÍ POLÍVČIČKY


Ano, to jsme my! Jakmile spatříme někoho, kdo má kamsi, tam na Olymp, přístup, hned nám zjihne hlas a žebroníme. Jsme sladcí jako turecký med. Je to nejrychlejší způsob překračování špriclí na žebříku. Nač se celé roky plahočit tou hloupou poctivou cestou, ze které jsou slzy, vrásky a šedivé vlasy. Jsou jednodušší pěšiny, které nás dostanou na výsluní frenetických potlesků a pochval. Zviditelnit! Slovo, které se často podobá Potěmkinovým vesnicím. To jsou ty, které mají pouze přední papundeklový štít a za ním je nedozírné Nic.
Setkal jsem se a setkávám s těmito falešnými jevy. Znal jsem a znám mnohé miláčky davu. Proto si mne někteří předcházeli, abych je seznámil s těmi, o které měli zájem. Nikoli z přátelství, ale ze spekulace zaručující odlesk Nirvány. Potom, když jsem byl použit jako autobus dopravující ctižádostivé pasažéry ke stanici Ego, byl jsem pozvolna zapomenut. Obecná nízkost nevděku je známa po staletí. Kýbl špíny zůstane špínou, i kdyby sebevíce voněl.
Člověk přijímá pochlebenství, i kdyby je vyslovoval čert. Proto se ohřívá polívčička na jednom plameni, a ten je zhasnut po zažehnutí vlastního plamínku v kuchyni přetvářky a licoměrných slov. Žádné počasí není tolik proměnlivé jako člověk. Na vděčnost se zapomíná tak rychle, že se po nějakém čase změní ve zlou připomínku. Bojím se těch, kteří umí poklepávat na rameno, a obávám se těch, kteří neustále kárají.
Ti druzí tolik nevadí. Ti první o vás řeknou po vašem odchodu: „To je vůl! Dobře, že je pryč!“ Začínám se domnívat, že pomáhat druhým je pole, na kterém sklízíš pouze nevděk. Nebo je to tím, že máme na sebe málo času?


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 08. 2008.