Josef Fousek: Červ v duši / Tvrdá ruka / Šerm pěstí

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

ČERV V DUŠI

Z kavárny Lucerna je zvláštní pohled do pasáže. Zavřu oči a vidím procházet pány Wericha, Voskovce, Vlastu Buriana.. Pianista hraje starý šlágr R. A. Dvorského. U baru sedí tři černí studenti. Kdo všechno pobýval v této kavárně? Vedle mne si přisedli solidně vyhlížející hosté. Ač mám špatný sluch, slyšel jsem střípky hlasitého hovoru. „Proč sem pouštěji ty černý ksichty?“
Druhý muž přikyvoval: „Já bych je hnal všechny tam, odkud přišli! Je jich plná Praha! To zavinil Havel! Za komunistů tady byl pořádek!“
Od piána se ozval Valčík na rozloučenou. Vzpomněl jsem si na svého kamaráda z Detroitu, Johna. Tuhle píseň slyšel, když odplouval do Jižní Ameriky za svobodou. Tenkrát se psal rok 1948. Vzal si za ženu pravou indiánku Marii.
Hosté tmavé pleti vhodili pianistovi do sklenice dvacetidolarovku a odcházeli. Solidní občan si zapálil ameriku, objednal další koňak a radoval se: „Konečně je tu čistý vzduch!“ Zaplatil jsem.
Když jsem míjel své sousedy, ten hubený řekl směrem ke mně: „Hele, ten má háro dlouhý jak Beethoven, ale pozdravit neumí!“
Vhodil jsem do sklenice hodně viditelně stokorunu a nahlas poprosil pianistu: „Prosím vás, zahrajte támhletěm pánům Byl v jednom baru černoch Johny a ten na tři saxofony hrál a hrál...“

TVRDÁ RUKA

Můj táta mne nikdy neuhodil. Výprask jsem okusil až později, když jsem inspirován dílem Jacka Londona vstoupil do ringu. V Děčíně jsem okusil K.O. Své děti jsem nebil. Vždy se mi zdálo potupné bít slabšího člověka. Přineslo to dobré ovoce. Jsme v rodině kamarádi a jeden druhému pomáháme. Je to zásluha mé ženy, která nahrazovala mé chyby laskavostí a péčí o rodinný krb.
Já, jako „pán rodiny“, jsem se toulal po krčmách, po lesích s kytarou a vydělával jsem pár pětek v kladenských hutích. Osud domova je hlavně v rukách moudrých žen.
Poznal jsem několik lidiček, kteří byli vychováni „tvrdou rukou“. Pokaždé z nich čpěl stín strachu, přetvářka a také zloba. Jakoby se stále bránili a káli. Není to pravidlo!
Poznal jsem člověka, který zahrnoval své děti láskou, kterou sám nepoznal. Jsem na straně vlídného slova. Říkat si pravdu a hledat cestu z bludiště. Je těžké autoritě naslouchat a ještě ji ctít. Jsou to hezké věty, když je vyřkneme: „Tati, promiň, měl jsi pravdu, byl jsem vůl!“
„Synu, omlouvám se! Byl jsi v právu!“
Tolerance a odpuštění jsou znaky moudrých erbů. Neústupnost a hrubost je na vlajkách hlupáků. Omluvit se není zbabělé, ale je projevem osobní statečnosti. Buďme k sobě vlídní. Těžko se žije s vědomím, že jsme ublížili.
ŠERM PĚSTÍ

„Surový sport!“ říkají někteří. Box není sportem pro změkčilé povahy. Vyžaduje velkou dávku odvahy. Okusil jsem, co je to stát mezi provazy v záři světelného čtverce! Polosetmělý sál utichá a zazní: „Ring volný, první kolo, gong!“ Nebyl jsem slavný boxer, ale k té nezapomenutelné atmosféře boje jsem několikrát přičichl. Fascinuje mne na tomto sportu tolerance.
Po boji se soupeři rozcházejí jako přátelé se stiskem ruky. Životní ring je mnohem těžší. V něm neexistují spravedlivé provazy, moudří soudci! Lidé se rozcházejí ve zlém a navždy! Zde často slušní prohrávají a nefér hrou jsou sraženi na podlahu existenčního ringu.
Box má jasná pravidla. Soupeři vstupují do ringu dobrovolně. Okolo sedí rozhodčí v bílých oděvech, diváci čekají na tvrdý, ale poctivý boj. Na boxerských kláních se neházejí zápalné láhve, kameny, diváci se nebijí železnými tyčemi, netlučou do hrnců a bubnů, neušlapávají druhé a nedemolují sportovní haly.
Sedím mezi diváky v EDENU. Staří veteráni, pýchy boxerských turnajů, Bohumil Němeček, Rosťa Osička, Jáno Zachara, Jarda Tomsa a Josef Němec vzpomínají. Před čtyřiceti léty mi říkal v Kladně slavný boxer František Dykast: „Pepíku, ring je jediné místo na světě, kde lidé na vlastní oči vidí, jestli bojuješ fér!“


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Foto:  http://home.att.net/~fousekjosef/Aktuality/Aktuality.htm

Foto © web Josefa Fouska

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 11. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.