| Dobrodružství s převaděči Uběhlo už pár let od chvíle, kdy jsem zažil tu nepříjemnou zkušenost, která potvrdila to, co jsem předtím slyšel v sekerské hospůdce „U Růženky“, když jsem se jednoho srpnového dne vracel z Mariánských Lázní domů do Chodovské Huti.
Bylo půl páté odpoledne a Celsiova stupnice v autě ukazovala teplotu třicet a ta Gambrinova v mém hrdle žízeň nejméně pětačtyřicet stupňů. Náhoda tomu chtěla, že jsem zvolil cestu přes ves Krásné, takže do Tří Seker jsem přijel ze západní strany a tedy přímo ke zmíněné pivní oáze.
Zaparkoval jsem svou Felicii šetrně ve stínu a vkročil do výčepu. Uvítal mne příjemný chládek a halas několika místních, kteří tam hasili žízeň očividně už od oběda. Mezi nimi vynikal baryton Karla S., mého známého z onoho pokaženého bažantího honu, na kterém jsem málem přišel o ucho. Nemohl jsem odmítnou jeho pozvání, a tak jsem se sklenicí minerálky přisedl k jejich stolu.
Samozřejmě jsem musel vyslechnout poznámky o vodě a žábách v žaludku, ale po vysvětlení, že jsem tu autem, mi bylo odpuštěno. Chvíli ještě šla řeč o žních a slabé úrodě, ale když jsem se Karla zeptal na jeho letošní myslivecké úspěchy, nabrala jiný směr. Dověděl jsem se o dvou prasatech loňčácích, jedné lišce a dvou srncích. „A je to zrovna čtrnáct dní, co jsem mohl dostat ještě třetího “ povídá Karel, „ale přišel jsem vo něj kvůli Číňanům.“
„Prosím tě, kvůli jakým Číňanům?“ přerušil jsem ho. „Co to meleš?"
„Neskákej mi do řeči a dovíš se to! Bylo to kousek nad vojenskou střelnicí, pod Borovíčkem. Chodíval tam jeden nepravidelnej šesterák, už jsem ho tam dvakrát viděl, ale nikdy tak, abych moh´ střílet. Tak teda sedím na posedu a doufám, že tentokrát se mi to už povede. Je už skoro tma a všude ticho a klid, jetelištěm už brouzdají nějaký dvě outlý čiplenky ale ten můj srnec nikde. Najednou ho ale vidím, jak vychází na cestu, co vede podle smrčí, zastaví se jistí. Není to dál než asi sto dvacet kroků, a tak zvednu flintu a vidím ho jasně v kříži, jak stojí bokem.
Už, už chci štechrovat, když cíl dvakrát frkne a odskočí zpátky do smrčí a vzápětí za ním ty dvě holky. Ještě než stačím zvednout voko vod puškohledu, zahlídnu na cestě pohyb a vidím skupinu několika tmavých stínů. Položím tiše flintu a vezmu do ruky dalekohled. Lidi! A je jich... dva, tři, pět... no, celkem jsem jich napočítal asi dvanáct. Co tam, krucinál, má kdo co v noci courat?
Dostal jsem vztek a taky chuť poslat jim jednu ránu nad hlavu, ale pak jsem si to rozmyslel a počkal ještě celou hodinu v marnej naději, že se snad to štěstí vrátí. No, nevrátilo se ani štěstí, ani srnec, a tak jsem se zvedl a v půl dvanáctý jsem už byl v pelechu. Asi po čtyřech dnech jsem večer koukal do bedny a slyšel ve zprávách, že na hranicích chytili skupinu čínskejch a pakistánskejch běženců a dva převaděče, jednoho Albánce a jednoho Čecha a já jsem přesvědčenej, že to byli nemlich ti samí, co mě připravili vo toho třetího srnce.“
Karel skončil, já dopil svou třetí sklenici poděbradky, rozloučil se a odrazil domů.
Protože my se z našeho celoletního pobytu vracíme do Prahy už v polovině září, snažím se, abych nasbíral, nasušil a naložil dostatek hub pro nás, i synovu rodinu. Tehdy mi do potřebného množství ještě něco chybělo, takže jsem byl téměř denně v lese a pilně sbíral.
Bylo prvního září, ale přesto slunečné, i když chladné ráno, když jsem se zase vypravil s košem na obvyklou túru po svých místech v západní příhraniční části lesa. Měl jsem za sebou už asi dvě hodiny chůze, když jsem, dosti unaven, vyšel z hustého porostu na cestu. Kráčel jsem po ní pomalu dál a očima pátral pod mladými smrčky po hřibech, kterých tu rostlo dost a málokdo je tu hledal.
Ke státní hranici to již nebylo ani kilometr, a jak jsem se právě chtěl obrátit k domovu, uslyšel jsem za sebou zvuk motoru a vedle mne zastavil postarší mercedes a z okénka řidiče se ozvalo: „Herr, wie weit nach Weiden?“
Vidím, že vůz má slovenskou espézetku, a tak povídám: „Proč se ptáte německy? Tady jste ještě v Čechách a do žádného Weidenu se tudy nedostanete. Tohle je slepá cesta. Musíte se vrátit a jet přes Broumov k hraničnímu přechodu!“
Řidič na to ani muk a rozjel se dál. Cesta je tu úzká, neobrátil by tu, a tak jel zřejmě najít pro ten manévr vhodné místo. Je to hulvát, pomyslel jsem si a nabral směr domů. Po chvíli mi došlo, co když to jsou převaděči na průzkumu? Jak by si někdo mohl myslet, že se po lesní cestě dostane přes hranici, tím spíše, když je na jejím začátku značka zákazu vjezdu motorových vozidel? Je to jasné, jsou to oni!
A asi po sto metrech přicházím k napůl vyvrácenému suchému smrku, který tu už od červnové bouřky visí a jen silou vůle drží nad cestou. Vím, že před hraniční čárou je prostor, kde se mohou obrátit a pojedou za chvíli zpátky. Dostávám zlomyslný nápad. Postavím koš s houbami na kraj cesty a již se drápu po svahu k tomu stromu. Pověsím se na něj a zkouším, zda se hne. Na třetí pokus se to povedlo a s praskotem lámaných větví se ta souška položí přes cestu a vytvoří docela pěkný zátaras.
„Tak, a máte to, drbani!“ pomyslel jsem si. „Zacvičte si trochu, chcete-li se dostat ven!“
Jenže právě když jsem se shýbal pro košík, přistál mi ten auťák s oběma „drbany“ za zády. Vyskočil z něj řidič a řval špatnou slovenštinou:
„Sviňa gríňa, čo ty zrobil tuná! Ja ubju těba, keď ty něodtaščiš drevo, počuješ? Ťahaj, už aj!“
„Hele, neřvěte na mě, já za to nemůžu. Spadnul, právě když jsem sem přišel. Ostatně, já už jsem starej, nemám sílu a vy jste dva, a jak vidím, dobře živený, takže sbohem, já odcházím.“
Ještě jsem si stačil zapamatovat číslo auta a otočil se k němu zády. A to byla chyba. Popadl mne za rameno, otočil a už jsem chytil facku, jako když kopne kůň.
„Něpočuješ, ty sviňa? Davaj bystro, ťahaj!“ a popadl jednu z větví na vršku stromu, zatímco tlustý plešoun seděl ve voze jako nabob a mlčky přihlížel. Chopil jsem se tedy vedlejší větve a po společné snaze byla překážka odtažena tak, aby uvolnila úzký průjezd. Chlap ke mně přiskočil, vytáhl nůž a přistrčil mi ho pod nos:
„Pamni, sviňa, něvravíš nikomu, bo ty mrtvy. Panimáješ?“ Skočil do auta, nastartoval a byli pryč.
Shýbl jsem se pro koš, ale marně. Zmizel spolu s těmi drbany. Takže k tělesné a morální újmě přibyla ještě ztráta koše s několika kily nádherných hřibů.
Celý incident jsem druhý den ohlásil na pohraniční policii, ale myslím, že bez výsledku. Jak jsem se později dověděl, espézetka vozidla byla falešná a případ byl odložen. Nikdy jsem se nedověděl, byli-li to opravdu převaděči či ne, ale z celé té historie jsem si vzal alespoň poučení. Už nikdy jsem nešel do lesa bez mobilu a zbraně a nepřeji nikomu z vás žádné podobné dobrodružství. Lesu zdar. |
