Miroslav Sígl: Co se odehrávalo před 40 lety: srpen 1968 (9)

Rubrika: Publicistika – Historie

ČTVRTEK - SOBOTA  29. – 31. SRPNA 1968 

Poslední dny letošního nadmíru horkého srpna jsou poznamenány studenými šoky, které ovlivňují náladu mezi lidmi, třebaže je jim určeno další provolání „Všemu československému lidu“. Slova o „normalizaci“ a „dočasném pobytu cizích vojsk“ jsou však vzdálena nedávným pojmům o obrodném procesu a demokracii - slovník politiků, jimž jsme všichni věřili, se začíná plnit zcela novými odcizenými pojmy. Naděje polednové politiky se začínají rozplývat.

Do toho přichází zpráva z Bratislavy, kterou 30. srpna otiskuje také Rudé právo. Jde o prohlášení slovenských delegátů pražského XIV. sjezdu KSČ, v němž je uvedeno, že „vzhledem k tomu, že se zástupci dubčekovské reprezentace ujali svých funkcí v mimořádně těžkých podmínkách, nepovažujeme za možné být členy orgánu, v jehož čele není Dubčekovo vedení“. Jak tomu rozumět, když vzápětí volají po svolání mimořádného sjezdu KSČ, aby se zabránilo rozkolu ve straně?

Ještě že máme možnost poslouchat zahraniční rozhlas: Rakouská vláda dementuje tvrzení moskevského listu Pravda, že v červenci a srpnu bylo do Československa přes Rakousko tajně dopraveno 22 pojízdných západoněmeckých vysílaček. Také firmy Siemens, Standart Elektro Lorenz a AEG - Telefunken odmítají tvrzení, že prodaly do Československa pojízdné vysílače.
● Prezident USA Johnson v texaském San Antonio vyslovil varování před útokem Sovětského svazu na Rumunsko.
● Ze zahraničního rozhlasu se dozvídáme i některé domácí události: Antonín Kapek, o němž jsme v posledních dnech neměli žádnou informaci - prý údajně trávil několik dní na své chatě mimo Prahu (vida ho, bojovníka!) oznámil, že se vzdává veškeré politické činnosti a rezignuje zároveň na funkci generálního ředitele ČKD Praha. Nepodílel se na žádném z posledních jednání, unikl sovětskému zatýkání a teď to všechno vzdává. Dnes už podle známých dokumentů víme, že byl vůbec první, kdo poslal Brežněvovi žádost o pomoc a že v květnu 1990 spáchal sebevraždu.
● Sovětské jednotky začínají rozšiřovat první číslo tiskoviny s názvem Zprávy, které má vydávat „redakční rada při sovětských vojskách“, dovážejí se z Dražďan, kde se také tisknou. (Vycházely až do 10. května 1969 – celkem vyšlo 61 čísel.)
● Předsednictvo Národního shromáždění vyjádřilo souhlas s požadavkem některých poslanců, aby se všichni poslanci formou čestného prohlášení vyjádřili, že „ani písemně, ani ústně nevyzvali vlády zemí Varšavské smlouvy k vojenskému zákroku v ČSSR“.
● Vláda zahájila rozhovory se sovětským velením v Praze o stažení vojenských jednotek a uvolnění budov redakcí tisku, ČTK, rozhlasu a televize. Operativní skupinu ústředních orgánů při předsednictvu vlády vede jmenovaný místopředseda vlády František Hamouz.
● Jako první jsou uvolněny budovy ÚV KSČ, Rudého práva a Karolina.
● Zástupci sovětské armády požadují odstranit v hlavním městě všechna hesla, nápisy a plakáty, teprve za tohoto předpokladu opustí území hlavního města Prahy.
Na schůzi předsednictva ústředního výboru KSČ projednali návrh referátu pro plenární zasedání ÚV KSČ, ale také četné návrhy na kádrové změny, jakož i návrh usnesení vlády o mimořádných opatřeních ke kontrole hromadných sdělovacích prostředků. Ještě týž den 30. srpna vydala vláda usnesení o těchto mimořádných opatřeních. Zřídila ÚTI - Úřad pro tisk a informace (zakrátko se ujal přiléhavý termín „útisk“), jehož úkolem bylo jednotně usměrňovat a kontrolovat činnost tisku, rozhlasu, televize a ČTK, pracovat zároveň jako informační a konzultační středisko předsednictva vlády pro styk s redakcemi. Ředitelem byl jmenován Josef Vohnout (také příznačné jméno pro ten útisk!). Za 14 dnů nato přijalo Národní shromáždění zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, v němž je zakotveno zřízení „v zájmu dalšího pokojného vývoje“ v Čechách a na Moravě ČÚTI a na Slovensku SÚTI (Slovenský úřad pro tisk a informace). Dnes už víme, že tento zákon byl zrušen až k 29. březnu 1990 zákonem číslo 86/1990 Sb. o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích.

V sobotu 31. srpna se konalo zasedání ÚV KSČ za účasti členů ÚKRK a některých delegátů XIV. mimořádného sjezdu, vybraných krajskými výbory KSČ. Hlavní referát měl A. Dubček, potom L. Svoboda informoval o postupu moskevských jednání a J. Smrkovský o znění moskevského protokolu. V. Biĺak, J. Pilller, M. Jakeš, D. Kolder a další přenesli čestná prohlášení, že se nikdy, ani v posledních deseti dnech, nedopustili na lidu republiky ničeho, co by bylo v rozporu se ctí komunisty a občana Československé socialistické republiky.

Zasedání schválilo výsledky moskevských protokolů, zrušilo usnesení o svolání mimořádného XIV. sjezdu KSČ na 9. září a ustavilo komisi pro přípravu sjezdu komunistů v českých zemích. Kooptovalo do ústředního výboru sedm dosavadních kandidátů a 80 nových členů, zvolených na vysočanském sjezdu.

Z návrhů o kádrových změnách schválilo uvolnění M. Chudíka z členství v ÚV KSČ, z předsednictva byli uvolnění O. Švestka, D. Kolder, E. Rigo, F. Kriegel, z funkce kandidáta předsednictva ÚV KSČ uvolnilo A. Kapka a Č. Císaře uvolnilo z funkce tajemníka ÚV KSČ. Novými členy předsednictva ÚV KSČ byli zvoleni L.. Svoboda (čestný člen), E. Erban, J. Hetteš, L. Hrdinová, G. Husák, Vl. Kabrna, Z. Mlynář, K. Neubert, J. Pinkava, Š. Sádovský, V. Slavík, V. Šimeček, B. Šimon, A. Ťažký a J. Zrak. Novými kandidáty předsednictva ÚV KSČ se stali K. Poláček, F. Barbírek. Novým šéfredaktorem Rudého práva byl jmenován Jiří Sekera namísto O. Švestky, který byl pověřen řízením týdeníku Tribuna.

Ještě v průběhu zasedání z Moskvy L. Brežněv telefonoval A. Dubčekovi a kritizoval „nedemokratický způsob doplňování ÚV“, tj. kooptaci části delegátů vysočanského sjezdu do nového ÚV KSČ.

Ze své funkce byl odvolán ministr vnitra J. Pavel a na jeho místo jmenován Jan Pelnář. Ten okamžitě vydal rozkaz o dalších úkolech ministerstva, v němž je nutné konzolidovat bezpečnostní aparát, narušený v minulých dnech. Zároveň vydal tajný rozkaz o mimořádných opatřeních k zabezpečení klidu a pořádku.

V prohlášení umělců, novinářů a vědců se dementují zprávy ze zahraničí o tom, že naši kulturní pracovníci opouštějí republiku. „Lidé, kteří jsou za hranicemi, jsou tam legálně, nehodlají vytvářet novou emigraci, naopak se chtějí vrátit domů“.

Moskevská Pravda uveřejnila článek, podle něhož „řádilo v ČSSR na 40 000 ozbrojených kontrarevolucionářů“.

Americká agentura AP a některé rozhlasové stanice přinesly zprávu o současném pobytu čs. ministra zahraničních věcí J. Hájka ve Švýcarsku a jeho cílem je ustavit čs. vládu v exilu.

Ve Washingtonu se konala schůzka velvyslanců zemí NATO a státního departmentu USA. Komuniké konstatovalo „nejsilnější přítomnost sovětských ozbrojených sil ve střední Evropě od druhé světové války, což představuje ohrožení bezpečnosti USA a jejich spojenců“. Je proto nutné uvést v život konkrétní opatření k zajištění společné bezpečnosti.

                                                                             * * *

Víc poznámek a vzpomínek na měsíc srpen nemám. Leč, své vzpomínky na srpnové události v Čs. televizi přece nemohu jen tak z ničeho skončit. Celých sedm prvních okupačních dnů jsem podrobně dokumentoval a roztříděnou dokumentaci po jednotlivých dnech jsem zapůjčil Vilému Prečanovi, pracovníkovi Historického ústavu ČSAV. Ten ve známé knize „Sedm pražských dnů“ mnohé z nich použil, bohužel neuvedl ani v závěru knihy, že jde také o dokumenty z tohoto pramene. Na omluvu mi předal jeden výtisk „černé knihy“, jak se jí začalo říkat, s vepsaným věnováním: „S poděkováním za spolupráci a velkou pomoc – Dr. Prečan, Vánoce 1968.“ Po celou dobu normalizace jsem veškeré dokumenty dále pečlivě uchovával a okamžitě po listopadu 1989 jsem s nimi zašel do historické komise čs. vlády pro události v letech 1967 – 1971. Po jejich oxeroxování mi její předseda prof. Vojtěch Mencl doporučil vydat publikaci o Svobodném vysílači. Začal jsem na ní hned pracovat a vyšla pod názvem „Na vlně 490 metrů“ v nakladatelství Naše vojsko – Magnet Press již v červnu 1990. Potom jsem většinu základních dokumentů (v podrobném členění den po dni: informace z ÚV KSČ, vlády a parlamentu, domácí zprávy, dálnopisné zprávy do Televizních novin, písemné poznámky, články a komentáře televizních redaktorů, přepsané informace, hlášení, poznámky, telegramy doručené do podniku Tesla Hloubětín, originály dopisů z nejrůznějších institucí, letáky, použité pro vysílání, vystoupení mimoredakčních spolupracovníků, zahraniční zprávy v originále nebo přeložené z rozhlasových stanic) předal do nově vzniklého Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kde jsou uloženy dosud k dispozici badatelům a vážným zájemcům z domova i zahraničí.

Uplynulo mnoho let, ale dodnes platí, co jsem řekl a napsal rehabilitační komisi Čs. televize bezprostředně po listopadu 1989: Čs. televize a její pracovníci, ať již působili na obrazovce nebo rozhlasově, dokázali získat neobyčejně široký okruh svých spolupracovníků, přivést k mikrofonům a před kamery významné osobnosti politického a kulturního života naší země, další kolegy – novináře a spisovatele, kteří přicházeli se svým osobním vyznáním a okupačními zážitky, se svými komentáři a postřehy. Všichni svorně demonstrovali všeobecné rozhořčení, vzdor a odsouzení násilné agrese, ale také naši národní hrdost, odhodlání a statečnost čs. občanů v oněch tragických prvních dnech invaze
Nelze přitom zapomínat na úžasnou podporu čs. veřejnosti, jakou poskytovalo tomuto vysílání. Bylo organizováno se souhlasem zákonné vlády, Národního Shromáždění a tehdejšího vedení KSČ. Velkou zásluhu o bezporuchový chod televizního a rozhlasového provozu mají bezesporu obětaví pracovníci čs. spojů, technici a další pracovníci Čs. rozhlasu a Čs. televize, u Svobodného vysílače ještě pracovníci podniku Tesla Hloubětín. Za všechnu tuto činnost poděkovali všem ještě v srpnových dnech hned po svém návratu z Moskvy naši představitelé, mj. také při osobní návštěvě v hloubětínském podniku, odkud pocházejí i autentické snímky ČTK.

Čtenáře těchto vzpomínek jistě závěrem napadne otázka, jak jsem dopadl po srpnu 1968? Vzal jsem si zbytek dovolené, odejel za rodinou do jižních Čech a 4. září, když bylo obnoveno vysílání Čs. televize, jsem se vrátil na své původní pracoviště v redakci Televizních novin. „Rozjel jsi to na celé čáře“, říkali mi známí a přátelé, kteří poznali můj hlas ze Svobodného vysílače, dokonce několik mých přátel celých sedm dní naše vysílání si natáčelo a někdy v září mi dokonce některé pasáže přehrávali ze svých magnetofonů (mj. novinář A. V. Novotný nebo dlouholetý přítel L. Paulát). Nepropadl jsem žádné panice, ani s ničím nekalkuloval.

Přišlo to jak úder z čistého nebe, když jsem se ocitl v místnosti šéfredaktora Televizních novin. Dosavadní šéf Kamil Winter emigroval, předchozí šéfredaktor Bedřich Rohan zůstal v zahraničí, kam odejel jako zahraniční zpravodaj – a za stolem seděl Josef Vošahlík, který byl povolán nejvyššími orgány rovnou z Moskvy, kde pracoval na čs. velvyslanectví.

Obořil se na mne přímo, abych okamžitě zmizel, jak si vůbec troufám přijít „po tom všem“ zpátky do redakce. „Snad si nemyslíš, že ti tvé rozhlasové štvaní může jen tak projít. Zatím s tebou mluvím takto otevřeně, zařiď si své záležitosti rychle, jinak s tebou musím rozvázat pracovní poměr okamžitě!“ Ptám se, jak to myslí? „Mám ti snad napovídat, radit tobě, který jsi dokázal s těmi svými kumpány celý týden k celému národu a světu mluvit proti Sovětskému svazu, řídit to vaše vysílání plné slov o okupaci a okupantech?! Štvali jste proti rozhlasové vysílačce Vltava, kde pracoval z ideologického oddělení sekretariátu ÚV KSČ Pavel Auersberg (někdy též psáno foneticky jako Auersperg). Všechno je zmonitorováno. To ti nemůže projít. Jediné, co ti můžu poradit – aby sis hledal místo mimo televizi... jinak za své vysílání poneseš kruté následky...“ vyhrožoval.

Vynucenou „dohodu o rozvázání pracovního poměru s Čs. televizí“ podepsal on a Zdeněk Michalec (vedoucí vysílání, hlavní redaktor nebo vedoucí odboru – jak znělo na smlouvě pod jeho jménem). Ironií osudu nese tato „dohoda“ datum 25. 9. 1968, což je den mých 42. narozenin, kdy mně také byla doručena. Podařilo se mi zachránit na čas u svého přítele Vladimíra Brabce v ČTK a jejího ředitele Jindřicha Suka. Nakonec jsme byli po prověrkách propuštěni všichni tři, ale s námi mnoho dalších novinářů - z politických důvodů, pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, s okupací, se zákazem publikování.

Gustáv HusákZnovu jsme se „sešli“ - uvedení na “černé listině“ (podle směrnice o vedení jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu z 8. ledna 1971). Začala zcela nová kapitola nejen mého života, ale celé mé rodné země. Nová garnitura sektářské vládnoucí strany dogmatiků cílevědomě likvidovala výsledky obrodného procesu. Totalitní režim pošlapával zákonná práva občanů, devastoval hodnoty vytvořené naším lidem, došlo k nenapravitelným škodám v celé naší společnosti. Neomezení komunističtí vládci v čele s Gustávem Husákem naslouchali direktivám z Moskvy více než vlastnímu lidu. Nakonec se s ním rozešli a zůstali v izolaci...* * *
Ještě dva malé dovětky: Nikdy nezapomenu na jména čtyř prvních posrpnových hrdinů z řad čs. poslanců, kteří 18. října 1968 hlasovali v Národním shromáždění proti uzavřené smlouvě o podmínkách „dočasného pobytu“ okupačních vojsk na našem území. Byli to František Kriegel, Gertruda Sekaninová – Čakrtová, František VodsloňBožena Fuková. Jména ostatních 10, kteří se zdrželi hlasování, nebyla zveřejněna. Celkem 228 poslanců zvedlo ruku „pro“...

Druhý dovětek patří rovněž do historie, ale už bez uvedení jmen. V otištěných vzpomínkách jsou jmenováni mnozí jednotlivci, kteří v prvních srpnových dnech vydatně pomáhali při rozhlasovém a televizním vysílání. Žel – někteří z nich v době normalizace zklamali, podlehli útlaku a stali se z nich – ať již z donucení nebo dobrovolně - spolupracovníci či agenti tajných služeb tehdejšího režimu. Až teprve po listopadových změnách politického systému a společenských poměrů v roce 1989 – po demokratické „sametové“ revoluci (chcete-li) s návratem ke svobodě, jsme se postupně o nich dozvídali, a stále ještě nás překvapují staronová jména těch, kteří v těžkých zkouškách neobstáli. Bohužel, nevím o žádném z nich, který by se k tomu čestně přiznal, či omluvil se alespoň svým nejbližším. Snad i tady lze hledat kořeny současné demoralizační atmosféry v naší společnosti. Pevně však věřím, že zdravý duch a rozum nakonec přece jen zvítězí.

KONEC SERIÁLU

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 08. 2008.