Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (8)

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Dnes zavítáme s naším Karlem do některého z pravých vídeňských vinných šenků, známých pod názvem Heuriger. Je to pojem stejně proslulý jako vídeňský zámek Schönbrunn či jejich chlapecký pěvecký sbor Sängerknaben, nebo nám velmi blízcí lipicáni (ušlechtilé plemeno koní, které má svůj název sice podle hřebčína Lipizza v Itálii, ale původ mají v našem hřebčínu v Hostouni u Prahy, a ten byl pod rakousko-uherskou správou). Ve Vídni absolvovali tito koně španělskou dvorní jezdeckou školu.

Je to téma, které lze s Vídeňáky rozebírat při dobrém obědu, stejně tak získáte obdiv u svých hostitelů, jestliže vzpomenete „Pravidla hodování“, vydaná stařičkým mocnářem Františkem Josefem I. Jsou určitě více známá než text jeho neblahého manifestu Mým národům z 28. července (na svatou Annu) 1914, který byl signálem k rozpoutání první světové války.

Pravý vídeňský Heuriger je známou kulisou v mnoha filmech, zpívají se o něm i v něm písničky, podává se zde výlučně vídeňské víno, bývá v něm srdečná atmosféra s příslušným kulinářským doprovodem. Až navštívíte příště Vídeň, snadno Heuriger vyhledáte a poznáte zdaleka, protože jeho znamením jsou borové větve, vyvěšené pod věchýtkem do ulice s cedulí, na níž se dozvíte, kdy má lokál otevřeno.

Přátelé, ano, s Karlem jsme mohli zapříst hovor o čemkoliv, rád se nechal poučit, vše vyslechl jak náleží, ale pak přítomné oslnil takovými podrobnostmi k přednesenému, že nám bylo někdy potom trapně a Karlovi jsme to neměli div za zlé. Ale to nebyl nikdy jeho záměr, ale jen jakýsi přechodník například k jeho dalšímu receptu, podle něhož si toto vídeňské jídlo vyzkoušel po návratu domů ve své kuchyni.

Bauernschmaus – selské hodování a maso tří barev

Potřebujeme k němu kus uzeného, kotletu,klobásu, sáček zelí a zakoupený špekový knedlík. Klobásku narušíme příčnými řezy, maso uložíme do remosky na zelí, ochucené kmínem a cibulkou. Na kotletu a uzené položíme velký ořech vepřového sádla a vše mírně podlijeme vývarem.

Záhy začne z remosky unikat pět vůní (nejznámější tvoří kmín, zázvor, pepř, skořice a badyán), žlázy s vnitřní sekrecí začnou pracovat a duši poskytnou blahé těšení. Mezitím dáte napařit špekový knedlík, ale může být i knedlík obyčejný houskový nebo bramborový.
Zatímco ve vídeňském Heurigeru bychom tuto chutnou krmi zapíjeli vínem, u nás doma dáme přednost orosenému džbánu se sněhovou čepicí. K navození vídeňské atmosféry tohoto selského hodování můžeme použít (nebo si přimyslet) kožené kalhoty s padacím mostem, dámy se oblékne do slušivého dirndlu, což je lidový slavnostní oděv, oblíbený v alpských zemích, zhotovený z pestře tkaných nebo potištěných bavlněných tkanin živých barev.
A pustit si k tomu jódlování, ať už z desky nebo cédečka. O tomto typicky alpském zpěvu si můžeme vyprávět nebo si o něm přečíst mnohé naučné texty, Naučit se jódlovat se může odhodlat jen už zkušený zpěvák. Případně je také vhodná Devátá symfonie Rakušáka Antona Brucknera (1824- 1896), bájené jsou vždy valčíky nejznámějšího z rodu Straussů, Johanna Baptisty, mladšího (1825-1899), z jehož 500 skladeb jsou jistě nejznámější Na krásném modrém Dunaji. Povídky z vídeňského lesa, Císařský valčík, Netopýr, Cikánský baron, Karneval v Římě a Noc v Benátkách.
Chce to lehký moučník a kávu. Není-li po ruce Sachertorte, poslouží česko-rakouský jablečný štrůdl. S kávou to bude horší, protože tzv. vídeňskou kávu ve Vídni neznají. Říká se jí melanž nebo braune a ještě jinak. Turka nedoporučujeme, ale rozpustnou kávu s kopečkem šlehačky ano. Dobrou chuť! 

ilustrace © Karel Helmich

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 08. 2010.