Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (10) Judské království / Velcí proroci Izraele ....

Rubrika: Publicistika – Historie

JUDSKÉ KRÁLOVSTVÍ
 
Nyní však již bude na čase ještě jednou navázat na kdysi jednotné dějiny Izraele druhou větví, která vycházela z trojice prvních izraelských králů, ze Saula, Davida a Šalomouna, a sídlila v Jeruzalémě. Na tamějším trůnu se za sebou vystřídala následující řada panovníků (A. Novotný, Biblický slovník, Praha 1956):
 
Roboám (Rechabeám) 931-915 (932-915)
Abiam (Abíjám) 915-913
Aza (Ása) 913-873
Jozafat (Jóšafat) 873-849
Jóram (Jehoram) 849-842
Achazjáš (Ochoziáš) 842
Atalia (Atalja) 842-836)
Jóaš 836-797
Amaziáš (Amasjáš) 797-769
Uziáš (Uzijáě) 769-736 (737)
Jótam (Joatam) 734-733 (736-733)
Achaz 733-718
Chizkijáš (Ezechiáš) 718-692 (689)
Menaše (Menasses) 692-638 (689-642)
Amón 638-637 (642-640)
Jošijáš 637-607 (640-609)
Jóachaz 607 (608)
Jójakím (Joakím) 607-597 (608-597)
Jójakín (Joachim) 597
Sidkijáš (Sedechiáš) 597-587 (586)
 
S prvním vladařem judské větve, s Rechabeámem (Roboámem), jsme se již seznámili. Tento dědic Šalomounova trůnu se již v prvních letech vlády ocitl v palbě žádostivosti okolních říší – rozkládající se Izrael je doslova nashromážděným majetkem ponoukal. První z úderů vedli Egypťané, kteří pobrali poklady Šalomounova chrámu. Na války se severním královstvím nebylo tedy ani pomyšlení. Teprve po sedmnácti letech, když se ujal koruny potomek rodu Abíjám (Abiam), došlo k válce a judský vladař mocnáře severního Izraele, Jarobeáma, porazil. V této souvislosti je zajímavé, že mezi důvody k válce Jeruzalém uváděl zlaté býky a vůbec modloslužebnictví Izraele. Jinak se ovšem Jeruzalém sám vydával touž cestou, kterou kráčel severní vladař. Souběžné cesty obou království směřovaly také ke stejnému cíli, totiž k zajetí.
Abíjáma vystřídal syn Ása (Aza), který války se Samařím, jmenovitě s králem Bázou (Baešou), obnovil. Bohatými dary si dokonce koupil pomoc aramejského vládce Ben-hadada. Prorok Chananí však judského krále varoval – že i on a jeho země zažije válečné tažení. Jeruzalémský král byl krom toho potrestán osobně – onemocněly mu nohy, jak praví Písmo.
S dalším vladařem, s Jóšafatem, jsme se seznámili již v dějinách severního Izraele – Jóšafat, jak víme, vytáhl do pole s králem Achabem. Na Achabovo přání si tehdy oba vladaři vyměnili své vojenské odění, avšak trestající ruka Páně si Achaba našla i v Jóšafatově úboru. Po Jóšafatovi se na trůn dostal jeho syn vladař Jóram (Jehoram). Duchovní labilitu vladařského rodu dokládá mimo jiné prostý fakt, že manželka tohoto vládce, Atalja, nebyla nikým jiným než dcerou smutně proslulého Achaba a Jezábel. Nebylo tedy ani náhodou, že i Jóram vynikal krutostmi a vražděním bratří a modloslužbou. Proto dostal vzkaz od proroka Elijáše: „Těžce onemocníš střevní chorobou, až ti vyhřeznou střeva pro nemoc zhoršující se den ze dne.“ (2 Pa 21,15) K utrpení fyzickému se přidal i neúspěch v politické sféře. Edóm od judského království ustoupil, cizí vojska rozchvátila jmění a vladaři zbyl ze všech synů jediný. Toho, když Jóram v hrozném utrpení zemřel, korunovali za vládce Judska.
Jmenoval se Achazjáš (Ochoziáš); s touto postavou jeruzalémského trůnu jsme se již setkali v dějinách severního Izraele. Je to totiž táž postava, kterou – spolu se samařským Jóramem – zastřelil kandidát trůnu Jehú. Tak tedy končí dva vladaři spjatí s neřestným Achabovým domem. Vzápětí se však ujímá vlády nad judským lidem sama představitelka Achabova rodu, matka Achazjášova Atalja. Ve snaze zajistit si mocenskou pozici v Jeruzalémě nechala povraždit všechny následníky trůnu, svá vnoučata. Ze všech zbyl pouze Jóaš, kterého zachránila Achazjášova sestra. Chlapce se ve vší tajnosti ujal kněz Jójada, který dítko vychovával do sedmého roku. Když dozrál čas, došlo v Jeruzalémě ke kněžskému převratu, v jehož čele stál právě Jójada. Soustředil v chrámu představitele duchovenstva a armády a slavnostně pomazal mladého kralevice. Když Atalja vstoupila do svatyně a spatřila mladého následníka, obvinila všechny kolem ze spiknutí. Na situaci však nemohla nic změnit – královna dokralovala, a když ji ozbrojený doprovod přivedl do paláce, byla beze všech okolků zabita.
Jóaš – pod dojmem velekněžské výchovy – si počínal jako pravý ctitel Zákona. Na rozdíl od předchozích neblahých tradic bořil oltáře pohanských božstev a pronásledoval kněze Baalových obětišť. Na opravu chrámu byly shromažďovány prostředky a vedle oltáře stály truhlice s otvorem ve víku, určené dobrovolným dárcům. Nakonec i Jóaš podlehl vlivu armády – zlatem chrámového pokladu se vykoupil z aramejského ohrožení a neváhal odsoudit k ukamenování proroka Zekarjáše (Zachariáše), syna velekněze Jójady, ačkoliv byl jeho rodu za mnohé zavázán. Nakonec podlehl staré slabosti vladařů, modloslužbě. Jóaš tedy nemohl skončit dobře – jedné noci jej probodli a na trůn dosedl syn Amasjáš (Amaziáš). V Písmu se praví, že nový panovník „činil to, co je správné v Hospodinových očích, ne však jako David...“ (2 Kr 14,3) Když upevnil moc, dal pobít královrahy, kteří se dotkli jeho otce. Časem šel však i on v neblahých šlépějích svých předchůdců. Ve své pýše se nakonec dopustil osudné chyby – vyprovokoval Izrael k válce, byl v boji poražen a jeruzalémský chrám byl vyloupen. Proti Amasjášovi vypukl v Jeruzalémě palácový převrat a král byl na útěku dostižen a zabit právě tak jako kdysi otec.
Na trůn se dostal nový vládce Uzijáš; jednal sice podle přikázání, hledal Boha a vítězil v bitvách, ale Judsko modly nebořilo a lid obětoval pohanským idolům jako předtím. Uzijáš se nakonec dopustil velkého přečinu, když si osvojil – jako kdysi král Saul – výsostná práva duchovních a když sám konal službu před oltářem. Bůh jej, jak praví Písmo, ranil malomocenstvím a Uzijáš byl odsouzen k životu v izolaci. Všechnu správu koruny převzal syn Jótam; právě tehdy, v předvečer asyrské expanze a na pokraji zkázy severní říše, se objevují v Jeruzalémě první proroci.
  
VELCÍ PROROCI IZRAELE
 
Dlouhou řadu „svatých mužů“ zahajují Izajáš a Micheáš, přičemž Izajáš bude natrvalo pokládán za největší individualitu svého druhu. Jak se zdá, příslušel tento muž k vyšší společenské vrstvě země, neboť měl snadný přístup ke králi a stýkal se s vysoce postavenými hodnostáři a dvorským kněžstvem. Pravdy, které Izajáš s Micheášem pronášeli, nezněly však uším vznešených posluchačů ani v nejmenším povzbudivě.
Tvrdili totiž, že se Izrael nemůže vyhnout soudu, který nad ním vykoná Hospodin prostřednictvím dobových mocností. Žádné spoléhání na pakty s Asýrií a s Egyptem, žádné politické intriky nemohou podle jejich varování osud země zvrátit – jedinou cestou k záchraně je pokání, změna mravů, odstranění falešných kultů a upevnění pravé víry Izraele. Izajáš i Micheáš vytýkají své době mimo jiné i nepříliš útlocitný vztah k bližnímu a také povrchnost víry.
Prorok Izajáš hovoří o tom, že „se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje...“ (Iz 29,13) Z toho plynula i vidina soudu, který v proroctví Micheáše, a zvláště Izajáše – jak ještě uvidíme – věrnou podobu. Již slova: „Sodomští náčelníci“ a „lide gomorský“ (Iz 1,10) mnohé napovídají. Izajáš se od obecných soudů dostává i k detailnímu obrazu zkázy.
„V onen den hvizdem přivolá Hospodin mouchy z delty řeky egyptské a včely z asyrské země. (Iz 7,18) Konečný ortel však míří do Babylónu. Izajášova vize zachycuje vojenské obléhání Jeruzaléma, cestu zajatých do pouště, kde lid bude trpět hladem a „hlučící dav bude prahnout žízní“. (Iz 5,13) Avšak bez trestu nezůstanou nakonec ani vykonavatelé ortelu, cizí národy, jejichž pýcha se stane rovněž předmětem Božího soudu. „Což se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká?“ (Iz 10,15) ptá se Izajáš.
Nad asyrským lidem, pokračuje prorok, „Hospodin zástupů... zamává bičem“ (Iz 10,26) a místo příštího vyhnanství Izraele „Babylón, skvost mezi královstvími,“ (Iz 13,19) bude podobný vyvrácené Sodomě a Gomoře. Konečně prorok vidí, že Bůh své věrné po čase povede pouští zpět do vlasti – bude to však již společenství poučené zkouškami. Vyvede, jak se píše v Izajášově proroctví, „ten lid slepý, ačkoli má oči, ty hluché, ač mají uši.“ (Iz 43,8) Izajášova proroctví
Oba proroci vystoupili právě včas – a asi ne náhodou někteří znalci izraelských dějin usuzují, že to bylo mimo jiné jejich zásluhou, že Judsko přežilo zničený Izrael ještě o dobrých 150 let.
Král Jótam, za něhož Izajáš a Micheáš vstupují do veřejného života, se držel přikázání, avšak pohanské kulty svou setrvačností v Izraeli přežívají.
Změna nebyla snadná už proto, že se na jeruzalémském trůně znovu a znovu objevovaly postavy, které nedobrou tradici modloslužby jen podporovaly.
Klasickou ukázkou je již Jótamův syn Achaz, modloslužebník, kterého nepoučil ani osud izraelské říše, zničené Asyřany právě v době jeho vlády, ani zkoušky Jeruzaléma, který již na konci osmého století stojí na pokraji propasti. Ačkoli Izajáš akcentoval zakotvení v Bohu, duchovní ukotvení země a varoval před zahraničně politickými intrikami, Achaz spoléhal především na vlastní politickou koncepci. Když proti Jeruzalému vytáhly okolní národy, mimo jiné to byli v předvečer vlastní zkázy i Izraelci, ale také Syřané a Filištíni, obrátil se Achaz o pomoc k Asýrii.
Důvod nepřátelských tažení byl zčásti dynastický, zčásti vytáhly okolní národy do pole proto, že se s nimi Achaz odmítal spojit v boji proti velké asyrské mocnosti. V kritické chvíli klesl judský vladař do té míry, že obětoval na oltáři Molochově i vlastního syna.
Je sice pravda, že si Achaz zlatem a stříbrem chrámu zajistil pomoc Tiglat-pilesera III. Asyřané rozdrtili severní království, Izrael a porazili damašského vladaře, avšak i Jeruzalém se musel podrobit asyrské moci. Součástí kapitulace bývaly v těch časech nejenom pravidelné poplatky, ale i přebírání cizích pohanských kultů.
Jeruzalémská dynastie pak pokračovala králem Chizkijášem (Ezechiášem), který byl pravým opakem svého otce. Rozbíjel modly, obětoval v chrámu Páně a slavil opět velikonoce jako vzpomínku na odchod Izraelských z Egypta. Asi ne náhodou o něm píše Písmo, že neměl sobě rovného mezi těmi, „kteří byli před ním“. (2 Kr 18,5)
Král byl však vtažen do konfliktu s Asýrií, když v zemi povstala silná protiasyrská strana, která radila ke spojenectví s Egyptem. Izajáš krále marně varoval před jakýmikoli pakty. Ať s vládci na Nilu, či s mocnáři Babylónu. Vládce však prorokovi nepopřál sluchu a Asyřané, jimž vyschl pravidelný přítok financí z Jeruzaléma, vytáhli do pole. Král Sancherib dobyl čtyřicet šest judských měst a Asyřané pronikli až k hradbám Jeruzaléma. Ačkoliv byl Izajáš zprvu proti vyvolání konfliktu a proti vytváření koalicí s jinými mocnostmi, v nejtěžší chvíli to byl v Jeruzalémě právě tento prorok, který neztratil hlavu. Rozněcoval srdce obránců a zvedal odvahu samotnému vladaři. Chizkijášova (Ezechiášova) slova o tom, že „není síly“, nevěštila nic dobrého o bojové morálce vladaře. Ezechijášova modlitba
Asyřané vyjednávali o naprosté kapitulaci Jeruzaléma a vysmívali se, že Židé spoléhali na Egypt, který je jen nalomenou třtinou. Představitel ozbrojené moci dává obráncům najevo, aby se nedali oklamat Chizkijášovým spoléháním na Boha, neboť žádné božstvo nedokázalo pomoci ani jediné zemi, kterou Asýrie ovládla.
A tu Izajáš prosí o Boží pomoc – právě proto, že se Asyřané ve své pýše Bohu rouhali, je Jeruzalém zachráněn. Izajáš sděluje obleženým, že ani střela do města nedoletí. Ještě téže noci projde táborem obléhatelů anděl, který pokosí tisíce. Někdy se říká, že přinášel Asyřanům smrt v podobě hlízového moru. Avšak nejenom to – Izajáš prorokuje asyrskému vladaři násilnou smrt a Sancherib byl skutečně proboden mečem v pohanském chrámě vlastními syny.
Když zbožný Chizkijáš onemocněl a jeho život se chýlil ke konci, Bůh vyslyšel jeho prosby a přidal mu patnáct let života; jako důkaz nechal ustoupit stín na slunečních hodinách o deset stupňů zpátky. Z Písma se dovídáme, že v té době navštívili Chizkijáše babylónští poslové s listy a věcnými pozornostmi svých vládců. Judský vladař návštěvníkům ukázal své přebohaté poklady a Izajáš v této souvislosti panovníka varoval. „Hle, přijdou dny,“ řekl, „a bude odneseno do Babylónu všechno, co je v tvém domě...“ (2 Kr 20,17)
 
JERUZALÉMSKÉ FINÁLE
 
Po Chizkijášovi přichází na trůn král Menaše (Menasses), který se věru málo podobal otci. Víme totiž, že znovu propadl modloslužbě, a Písmo dokládá, že se choval hůře než národy, které již byly za trest vyhlazeny. Proto znovu a naposledy vystupuje prorok Izajáš. Varuje vládce, že Bůh vztáhne na Jeruzalém „měřící šňůru“ ( Kr 21,13), kterou předtím změřil Samaří, a spustí olovnici „jako na dům Achabův“ (2 Kr 21,13). Menaše, který prolil mnoho nevinné krve, se podle legendy vypořádal s Izajášem neslýchaným způsobem. Dal vložit tělo starce do dutého stromu a nechal jej rozřezat na tolik dílů, kolik bylo v Izraeli měst.
Mocní zpravidla neradi slýchávají pravdu a autoři Talmudu utrpení moudrých, kteří trpěli nejčastěji ve vlastním domě a od svých bližních, zapracovali do svých textů. Tak „jednou šlo zlato světem a spatřilo při silnici kovárnu. Kovář svíral kleštěmi kus rozžhaveného železa a bušil velkým kladivem do něho. Železo vzdychalo a sténalo bolestně při každé ráně. I vstoupilo zlato otevřenými dveřmi do kovárny a promluvilo takto: „Proč, bratře, tolik vzlykáš a tak dojemně naříkáš? Co ti to pomůže? Věz, toť osud nás kovů. Pohlédni na mne! Jsem vzácné zlato, po němž každý baží a dychtí, a jsem také od kladiva tepáno.“ „To je pravda“, vzdychlo železo, „a přece je rozdíl mezi mnou a tebou. Tebe tepe železo, jest to pro tebe kov cizí a od cizince muka trpěti je obyčejný zjev, já jsem však bito od vlastního bratra a to jest dvojnásob bolestné.“
Jaký div, že přes všechny zkoušky, nelibosti a utrpení již vzápětí po odchodu Micheáše a Izajáše vystupují další proroci. Z těch, jimž věnuje pozornost Písmo, je třeba upozornit především na čtveřici: Sofonjáš, Nehum, Abakuk a hlavně Jeremiáš, který zažil neslavné konce říše a naplnění vlastních i cizích proroctví. Sofonjáš, který se vynořil již za Menašeho, například hrozil, že domovy jeruzalémské budou zpustošeny a že lidé budou sužováni úzkostí.
Varování svatých mužů však bylo zbytečné. Vladař Amón, syn předchozího krále, pokračoval v zavedené tradici – vydržel také u vlády pouhé dva roky a skončil mečem spiklenců. V té době bylo právoplatnému následovníku trůnu, Jóšijášovi, pouhých osm let...
Doba, která nyní nastala, však může být nazvána krátkou renesancí víry. Rozhodujícím okamžikem se stal zřejmě patnáctý rok Jóšijášova kralování, v němž byly nalezeny svitky Mojžíšova Zákona. Tento fakt hrál roli při obnově náboženských svátků i chrámových bohoslužeb. Jóšijáš, který vzal svůj úkol se vší vážností, prosil Boha především o to, aby odpustil přečiny, jichž se dopustil celý sled izraelských vladařů – i bylo mu přislíbeno, že zkáza nepotká zemi a vladařský dům během jeho vlastního života. Z Písma se rovněž dovídáme, že král Jóšijáš sáhl na pohanské modly, bořil oltáře cizích božstev a pálil kosti těch, kteří oltáře stavěli a jež pohané zakopávali v prostoru svých obětišť.
Jóšijáš se však nevyhnul válce, když vytáhl do boje egyptský faraón Néko (Nécho), postavil se mu do cesty se svou armádou. Marně jej varoval prorok, marně jej od konfliktu zrazoval egyptský faraón slovy: „Co je ti do mých věcí, judský králi?“ (2 Pa 35,21) Néko říkal pravdu, vydával se totiž proti veleříši na Eufratu. Vojska se tedy nakonec střetla, judská armáda byla poražena a Jóšijáš ne utrpěná zranění zahynul.
Naše vyprávění o těchto časech by nebylo úplné, kdybychom se nezmínili o faktu, že celá čtveřice zmíněných proroků se sešla právě v době Jóšijášově. Snad tomu tak bylo proto, že Jóšijášova vláda přála nejvíce sluchu a svobody těmto „vidoucím“.
Dvacetiletý Jeremjáš právě tehdy zahájil svou prorockou činnost. K ostrým vystoupením však tohoto muže vyprovokovali teprve Jóšijášovi potomci; nechvalné zvěsti o zničení chrámu, o vyvrácení Jeruzaléma a odvlečení zajatých pocházejí z těchto dob. Že truchlivé vize nemohly získat Jeremjášovi mnoho přátel, je nasnadě; zvláště mocní, kteří se cítili být ohroženi ve svých výsadách, dali prorokovi najevo svou nelibost. Prorocké vidiny a také Jeremiášovo utrpení vrcholí však v posledních hodinách před zkázou.
Podívejme se ale na sled Jeremjášových výroků: v psaném textu se dočítáme, že „z houštiny vystoupil lev..., aby z tvé země učinil spoušť“. (Jr 4,7) Lev byl evidentním symbolem tehdejší babylónské říše. Mluví se tu o národu, který přijde z daleka a oblehne město, a že Jeruzalém a lidé Judska budou platit za přečiny svých králů. Trojí druh utrpení představují zajetí, hlad a smrt.
Jeremiáš mluví o vykonavateli trestu, o babylónském králi Nebukadnesarovi (Nabuchodonozorovi), a dokonce uvádí i přibližný výčet let babylónského zajetí, totiž sedmdesát. Někteří badatelé soudí, že měl Jeremjáš na mysli čas mezi zbořením a znovuvybudováním jeruzalémského chrámu. Po naplnění těchto sedmdesáti let se však promění v pustinu i Babylón, říká Jeremjáš, a věrní Izraele se vrátí zpět do své domoviny.
Nyní je načase se podívat na čtveřici posledních vladařů Jeruzaléma. Po Jóšijášovi, o němž jsme se již zmínili, usedá na trůn syn Jóachaz – nevládne však déle než dva či tři měsíce. Týž faraón Néko, který porazil Jóšijáše, nyní zasahuje i proti následníku trůnu: ukládá daň judské zemi, svázaného Jóachaze odvádí do vězení a nastoluje nového vladaře. Je jím druhý syn Jóšijášův – Jójakím (Joakím). Po mravní stránce se zbožnému Jóšijášovi nevydařil ani jeden syn. Jójakím, jak se dovídáme z Písma, opakoval zločiny, které v královském rodě získaly určitou tradici. Mimo jiné pronásledoval proroky a jednoho z nich, Urijáše, dal dokonce popravit.
Nebylo tedy věru snadné vystoupit s otevřeným varováním královského rodu – Jeremjáš však dostává pokyn k vystoupení, a objevuje se tedy na nejfrekventovanějším místě Jeruzaléma, na chrámové půdě. Nesliboval Jeruzalému nic dobrého a žádal jen pokání za spáchané a po generace hromaděné přečiny. Králi Jójakímovi dokonce předvídá, že bude dřív než ostatní vyvlečen ze země a zahrabán v cizí říši jako pošlá oslice. Vystoupení Jeremjášovo má i hlubší sociální podtext, neboť prorok se dotýká i těžkého daňového zatížení judského lidu. Pláč proroka Jeremjáše
Lid i knížata žádali po vyslechnutí Jeremjášových slov vynesení ortelu smrti. Jeremjáš hrozbě unikl jen o vlásek; nezahynul, avšak další vystoupení v chrámu mu byla zakázána. Proto dostal Jeremjáš nový příkaz: převést prorocké vize do psaného textu. Někdy okolo roku 605 dal ve spolupráci se sekretářem Bárukem (Báruchem) svým viděním formu psaného proroctví. Text navíc umožňoval, aby na místo Jeremjáše, který se na veřejnosti objevit nesměl, mohl psané sdělení předčítat sekretář. O textu se přirozeně dověděly vyšší společenské vrstvy a kniha se dostala až do rukou samotného vladaře. Ten rukopis rozřezal na malé kousky a spálil. Jeremjáš a Báruk byli pak nuceni se před hněvem moci ukrýt.
Jójakím mohl zničit psané proroctví, nemohl ovšem změnit Jeremjášovu výpověď a její naplnění. Do země vpadl poprvé babylónský Nebúkadnesar, který vyloupil chrám a vladaře odvedl v poutech do Babylónu.
Týž osud měl potkat i Jójakímova syna Jójakína, neboť babylónský vladař se do judské rezidence vzápětí ještě jednou vrátil. Spolu s poklady chrámu putovalo do Babylónu i deset tisíc zajatých, mnoho knížat, tesařů a kovářů. Nebúkadnesar si zřejmě dovedl vybírat – odvedením této „elity“ ve starověkém smyslu slova získala veleříše a ztrácel Jeruzalém.
 
BABYLÓNSKÉ ZAJETÍ
 
Tehdy byl již osud Jeruzaléma natrvalo zpečetěn. Nebúkadnesar totiž obsadil široširé území od Egypta po Eufrat a bylo jen otázkou času, než se vrátí do Judska. Zatím jmenoval posledního vladaře Sidkijáše, který se, navzdory všem zkušenostem, vysmíval prorokům, ignoroval duchovní odkaz Izraele a týral nevinné. Jako protipól proti tomuto symbolu klasické jeruzalémské vlády stál nyní osamocený, bezbranný Jeremjáš.
K prvnímu konfliktu došlo v okamžiku, když se v Jeruzalémě scházeli zástupci menších ohrožených národů, aby se dohodli o vzpouře proti Nebúkadnesarovi. Jeremjáš si tehdy nasadil na krk dřevěné jho. Symbolicky, ale také otevřeným projevem dával politikům své doby najevo, že soud Boží změnit nemohou; nezbývá než se podrobit babylónskému jhu. Šovinisté, kteří nebyli s to odhadnout ani poměry sil ve svém geografickém prostoru, žádali, aby byl Jeremjáš usmrcen, neboť oslabuje vůli k obraně.
Prorokova slova se nicméně vyplnila a Jeruzalém byl Nebúkadnesarem obležen potřetí. Vojska se však po nějakém čase zvedla a odtáhla proti Egyptu. V té chvíli Jeruzalém zajásal. Předčasně – Jeremjáš své bližní upozorňoval, že se babylónský vládce vrátí. Rozvášněný lid, ale i reprezentanti moci, kteří již dali Jeremjášovi pocítit „pohodlí“ vězení, nyní spouštějí proroka do cisterny ke sbírání dešťové vody. Jeremjáš, ponořený v bahně, trpí, avšak kola osudu se již zastavit nedají. Vladař sám je nakonec zvědavý na vize „vidoucího“. Zajímá se zejména, sděluje-li prorok vskutku slova Boží. Jeremjáš své svědectví stvrzuje. „Budeš chycen rukou babylónského krále a toto město bude vypáleno.“ (Jr 38,23)
Avšak varovná slova, jak poznamenává Jeremjáš sám, nepadala na úrodnou půdu. Poradím-li, říká, neuposlechneš mne. Sidkijáš nicméně zavazuje Jeremjáše k mlčení: „Ať se nikdo o těchto slovech nedoví...“ (Jr 38,24)
Jeremjáš byl vězněm krále až do pádu Jeruzaléma. Babylóňané se opravdu vrátili a po dlouhém obléhání město dobyli. Král Sidkijáš na trest Babylónských nečekal – prchal k Jerichu, kde jej nepřátelé dostihli. Před očima Nebúkadnesara byl exkrál oslepen a v kovových poutech jej odvlekli k Babylónu. Královský palác, městské domy i chrám byly vypáleny, hradby pobořeny a zbytek lidu putoval v dlouhé karavaně pouští. Jen nejchudší vrstvy obyvatel byly v zemi ponechány svému osudu. Jeremjáš zůstal v troskách města, a jak praví legenda, dostal se časem až do Egypta, kde jej ukamenovali... Zkáza Jeruzaléma
Tak skončila sláva Davidova a Šalomounova města. Zároveň se však otevírá nová kapitola historie, zajetí a návrat, léta zkoušek a poučení... znalci odhadují, že ve druhé vlně násilí, roku 587 (586), Nebúkadnesar odvlekl na východ asi sedmdesát tisíc Hebrejců. Víme též, že noví přistěhovalci měli v babylónské říši možnost stavět domy, zakládat zahrady. Časem si někteří vybudovali i slušné společenské pozice, jedinci se dostali až ke královskému dvoru, a když přišel čas, ne všichni zatoužili po návratu. To bychom však předbíhali událostem.
Biblické podání nám o životě vyhnanců nepodává mnoho informací; jen v některých příbězích Písma se nám naskýtá pohled do života prominentních jedinců. Tak se například na východ vydal prorok Ezechiel, mladší vrstevník Jeremjášův, za jehož hrob je dnes pokládáno místo na Eufratu nedaleko iráckého Bagdádu.
Ezechiel se dostal na území veleříše s první vlnou vystěhovalců, tedy spolu s králem Jójakínem okolo roku 598; vybudoval si v Mezopotámii vlastní existenci a své bližní utěšoval vírou ve šťastný návrat. Kázal, že smysl vyhnanství tkví především v proměně lidských srdcí, a žádal tedy vnitřní obrácení Izraele. Jak praví legenda, byl Ezechiel zavražděn jakýmsi knížetem, kterého obvinil z modloslužebnictví.
 
PŘÍBĚHY PROROKA DANIELA
 
Daleko detailnější pohled na osudy vystěhovalců skýtá zejména historie Danielova. Víme například, že Daniel opouštěl Jeruzalém s trojicí mládenců, které společný úděl spoutal svazkem přátelství. Zachovala se i jména: Chananjáš (Ananiáš), Míšael a Azarjáš. Všem čtyřem byla proměněna jména k jazykové podobě nového domova. Daniel se například nazýval Beltšasarem. „A Bůh dal těm čtyřem jinochům vědění,“ čteme v bibli, „a zběhlost ve veškerém písemnictví a moudrosti. Danielovi dal nadto porozumět všem viděním a snům.“ (Da 1,17) Jak ještě uvidíme, bylo to právě toto umění, které Danielovi (jako kdysi Josefovi v Egyptě) otevřelo cestu do bezprostředního okolí královského trůnu. Daniel také patřil mezi prominenty, jimž se v Babylóně dostalo výuky ve věcech státnických, vědeckých a v řečnictví. Není divu, že tato zcela výjimečná osobnost překonala bez úhony i mocenský přelom, k němuž došlo po dobytí babylónské říše Peršany.
V takzvané knize Danielově objevíme mimo jiné i zajímavé ukázky tehdejších výkladů snů. Král Nebúkadnesar měl například vidění velké sochy se zlatou hlavou, se stříbrným hrudníkem, s měděným břichem a se železnými stehny. Železo nohou bylo však promíšeno s hlínou. Tu se utrhl kámen a socha se rozbila. „A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi.“ (Da 2,35) S výkladem snu si nedovedli poradit ani babylónští mudrci, a tak se tedy úkolu podjal Daniel, jemuž se dostalo ve snu legendy k Nebúkadnesarově snu. Ukázalo se, že jedno „zlaté“ království bude nahrazeno jiným, „stříbrným“, pak dalším, „měděným“, a posléze „železným“. Smíšení železa a hlíny symbolizuje vnitřní nepevnost tohoto mocnářství. Konečně Bůh „vzbudí“ poslední království, které zničí předchozí vlády a které „samo zůstane navěky“...(Da 2,44) Nebúkadnesar Danielovi přiznal, že „váš Bůh je Bůh bohů a Pán králů...“ (Da 2,47)
Podobné vize se v různých formách v Danielově knize opakují – jednou se hovoří o rozích zvířat, jindy o čtveru šelem, ale vždycky a znovu se opakuje legenda o střídání dynastií. Tou první, jak tvrdí vykladači Písma, má být říše babylónská, druhou Peršané, třetí Řekové reprezentovaní především Alexandrem Makedonským. Konečně přichází říše římská, v jejímž lůně se rodí poslední, věčné království Kristovo. Král si Daniela pro mimořádné schopnosti vážil a učinil jej pánem nad babylónskou zemí, knížetem nad národy a nad všemi mudrci.
Písmo nám také obšírně vypráví o zkoušce tří mládenců „v peci ohnivé“. V době Nebúkadnesarovy vlády byla totiž jednoho dne „posvěcována“ zlatá, třicet metrů vysoká pohanská modla – a všichni činitelé říše se měli aktu povinně zúčastnit. Jen naši tři mládenci, přátelé Danielovi, odmítali poklonit se idolu. Bůh, kterého ctíme, říkali, je s to nás vytrhnout i z rozžhavené pece. Ortel byl tedy vykonán, avšak vedle naší trojice, která se procházela uprostřed ohně, se objeví ještě čtvrtá postava, podobná synu Božímu. Mládenci pak neměli sežehnutý ani oděv. Nebúkadnesar odsouzené Hebrejce propouští a konstatuje, že jejich Bůh je požehnaný...
Daniel byl podobné zkoušce vystaven v období perské vlády.
Mimořádné postavení cizince Daniela ponoukalo totiž všechny dvořany k závisti a úkladům. Jedinou schůdnou cestou pomsty se jim zdál být problém Danielovy víry; inspirovali krále k vydání dekretu, podle něhož se celých třicet dní nikdo nesměl se svými prosbami obracet k nikomu jinému než k vladaři. Kdo by v uvedené lhůtě oslovil svou prosbou nějaké božstvo nebo člověka, měl být uvržen do jámy lvové. Daniel se, přirozeně, modlil k Bohu Izraele a mocní říše triumfovali. Lvi, mezi něž byl Daniel uvržen, se ovšem odsouzence netkli, avšak úředníci, kteří proti Danielovi intrikovali, byli týmiž šelmami roztrháni. Daniel v jámě lvové
Vraťme se však do časů babylónské říše, ke králi Nebúkadnesarovi: i na krále přišel jednoho dne čas zkoušek, ohlášený snem. Vladař spatřil strom sahající k nebi a uslyšel hlas vyzývající k jeho podtětí. Jen kořeny měly být ponechány a spoutány železem. Jeho srdce lidské mělo být nahrazeno zvířecím, pravilo se dále a hlas ve snu ještě stanovil lhůtu sedmi let.
Danielův výklad nebyl pro vladaře právě potěšující: oním stromem neměl být totiž nikdo jiný než sám král, který bude zkoušen po sedm let, a tak „živí poznají, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a komu chce, ji dává...“ (Da 4,14) Lidé Nebúkadnesara, jak čteme v Písmu, vzápětí vyhnali a donutili jej žít jako divokou zvěř.
Po sedm let se tak vladař toulal krajem a jen proto, že mu Bůh zachoval kořeny, vrátila se babylónskému mocnáři vláda. Nestalo se tak ovšem dříve než v okamžiku, kdy král poznal, že „Nejvyšší má věčnou moc“. Sen se tedy vyplnil.
Konečně Daniel s babylónskou říší prožil rok 539 před Kristem, okamžik pádu. V té době panoval v Babylónu Nebúkadnesarův následník, král Belšasar. Jedné noci se dvůr opil a Belšasar si nechal přinést ukořistěné zlaté a stříbrné nádobí Šalomounova chrámu – dal do nich nalévat alkohol. V té chvíli prsty „neviditelného“ napsaly na stěnu paláce několik slov. Hvězdáři, hadači a mudrci si však s textem nedokázali poradit. Teprve když povolali Daniela, dověděli se smysl slov textu: „Mené, mené, tekel, ú-parsín.“ (Da 5,25) V překladu: „Sečetl jsem, sečetl, zvážil a rozděluji.“ Daniel interpretoval slovní symboly takto: „Bůh sečetl kralování a ukončil je... byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký... Tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“ (Da 5,26-28) Mene tekel
Vládce ověsil Daniela drahými plášti a zlatým řetězem, jmenoval jej dokonce do funkce třetího muže říše. Ještě téže noci však vnikli do paláce Peršané a Belšasar byl zabit. Tímto okamžikem se také uzavřela epizoda takzvaného babylónského zajetí židovského národa.
 
O KNIZE ESTER
 
Než přejdeme k vylíčení návratu a k novým dějinám Jeruzaléma, měli bychom se ještě zmínit o knize Ester, líčící osudy dalších židovských vyhnanců. V tomto případě jde o Izraelitu Mordokaje, o krasavici Ester a dobově o období perských vladařů.
Bylo by nepodstatné, kdybychom se chtěli zabývat přesným dešifrováním zachované zprávy, jako by šlo o historický doklad. V knize Ester se totiž hovoří o králi jménem Achašveróš a badatelé vedou spory, zda toto pohebrejštěné slovo v sobě ukrývá perského Xerxera či Artaxerxa. Podstatná je spíše základní rovina textu – zpráva o chystaném pogromu, základní to zkušenosti židovského národa. Stíhání, které Židy postihovalo v různých dobách a zemích, je tu zhuštěno do krátké literární zkratky, do jediné události. Text tentokrát naštěstí nekončí tragédií...
Příběh otevírá jeden z jeruzalémských zajatců Mordokaj, který slouží na královském dvoře. Uslyšel totiž rozhovor dvou královských kleštěnců, kteří připravují zavraždění vládce. Vladař je varován a Mordokaj vstupuje do pamětí dvora.
Tehdy však proti zachránci krále povstane velký nepřítel Haman (Aman), jakési ztělesnění zla. Achašveróš v těch časech zanevřel zase na svou manželku Vašti, která nebyla ochotna ukázat se v plné kráse (a zdá se i v nahotě) před vladařem a jeho hosty. Místo po králově boku je uprázdněno a cesta k trůnu je otevřena pro další osobu našeho příběhu, pro Hebrejku Ester. Král si sice ponechává právo volby a u dvora se shromažďují davy dívek, které se mají ucházet o přízeň hlavy státu, ale osudově je již rozhodnuto.
Fakt, že se králi zalíbí právě Ester, bude mít také již vzápětí velký vliv na další průběh příběhu. Nad dívkou a jejími osudy bdí přirozeně Mordokaj, typ hluboce věřícího vyznavače Zákona, který dbá na cesty svých souvěrců. V řeckém překladu se dokonce hovoří o tom, že se Mordokaj sám chtěl oženit s Ester a že se jen pro věc víry a pro záchranu lidu vzdal osobního štěstí. Ester, život židovských vyhnanců
Haman zatím hledá cestu ke zničení Mordokaje. Nakonec nalézá řešení ve vydání královského dekretu, jakési výzvy k pogromu proti Židům. Za necelý rok se mají obyvatelé země obořit proti jinověrcům, kteří dbají svých vlastních zákonů. V té chvíli se zdá, že Židé v Mezopotámii již krutému osudu neuniknou.
Mordokaj se však obrací na Ester s prosbou o zákrok krále. Královna si ovšem audienci z vlastní vůle nemůže dovolit, nechce-li zaplatit životem; nesmí se objevit před vladařem z vlastního rozhodnutí. A tu slyšíme z úst Mordokaje následující slova: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech Židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde Židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“ (Est 4,13.14)
Ester tedy podstupuje riziko a objevuje se před vladařem s přáním, aby se Jeho Veličenstvo – i s Hamanem – zúčastnilo hostiny, kterou připravila. Vládce souhlasí – a po první hostině přichází i s dvořanem Hamanem také na hostinu druhou. To již Haman připravuje pětadvacet metrů vysoký kůl, na nějž má být naražen nenáviděný Mardokaj. Haman, jak se zdá, je po dvakrát ukolébáván do pocitu bezpečí a Ester zřejmě naaranžovala setkání tak, aby se Haman králi nejevil v nejlepším světle.
Před třetí hostinou nemůže Achašveróš usnout a pročítá starou kroniku. Tam se objevuje jméno Mordokaje, který ochránil králův život. I pozeptá se, jakého povýšení, jaké pocty se tomuto člověku dostalo. „Nedostal vůbec nic,“ (Est 6,3) odpovídají dvořané. Král tudíž povolává Hamana a ptá se jej, co udělat s člověkem, kterého chce pán země povýšit. Haman v klamném tušení, že se jedná o jeho vlastní osobu, jmenuje královské roucho, korunu a koně, na kterém jezdil král.
S těmito rekvizitami moci má být vyznamenaný představen celé veřejnosti. Jaké však je překvapení, když se Haman dovídá, že má takovouto poctu připravit právě pro Mordokaje. Nicméně nezbývá než se podřídit a vlastní Hamanova žena vyslovuje tiché varování: „Je-li Mordokaj, který je počátkem tvého pádu, původu židovského, nic proti němu nezmůžeš, ale podlehneš mu.“ (Est 6,13)
Konečně nadchází čas třetí hostiny, a když je král ochoten splnit Ester jakékoli přání, královna jej prosí o vlastní život a o život svého lidu, neboť ona i její blízcí mají být vyvražděni. Král se přirozeně ptá, kdo je schopen něco takového udělat. „Tím protivníkem a nepřítelem je ten zloduch Haman,“ odpovídá Ester. (Est 7,6) Marně prosí Haman o milost – je naražen na kůl, který sám vztyčil pro Mordokaje. Dekret vyhlášený králem však již nelze vzít zpět, neboť rozhodnutí vladaře jsou neodvolatelná. S královskou pečetí však vychází dekret nový, podle něhož se Židé mohou shromáždit na obranu svých životů. A tak nový příkaz de facto Hamanovo neblahé dílo zrušil...

Pokračování....
Předcházející díly
najdete zde 

Původní obrázky nazarénské školy pro tisk upravila © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 08. 2008.