Kdykoliv mi náhoda zkřížila cestu a já jsem se setkala s panem Jiřím Všetečkou, bylo to setkání usměvavých očí, plné optimismu, žertování a povídání, no a jak jinak než o fotografování, cestování a vzpomínání...

Poprvé to bylo v Českém centru ve Stockholmu při vernisáži výstavy Pražský chodec v roce 2006, naposledy v dubnu t.r., kdy jsem se dozvěděla o připravované prestižní výstavě u příležitosti jeho významného životního jubilea, a myšlenka o reportáži pro Pozitivní noviny přišla na svět.
Velmi jsem se těšila na zhlédnutí výstavy na pražském Hradě za osobního výkladu pana Všetečky. Ovšem náhody jsou nevyzpytatelné a má cesta do Prahy připadla na termín, kdy větší část výstavy, v Tereziánském křídle, byla uzavřena z důvodu výstavy korunovačních klenotů (mimochodem, korunovační klenoty jsou překrásné...). Za velké nepřízni počasí jsme ale spolu zvládli prohlédnout a popovídat si alespoň o té části výstavy, která je v zahradě Na Valech. Její umístění v tomto přírodním prostředí bylo jedinečné!

Václav Židek:

Rád jsem se seznámil s tímto mistrem fotografie a při mé návštěvě Prahy v červenci rád pokračoval v reportáži o výstavě pana Všetečky v Tereziánském křídle Starého královského paláce, ale nevynechali jsme spolu samozřejmě ani již zmíněnou zahradní část. Vyprávění osudů vzniku jednotlivých fotografií na mikrofon neuniklo ostatním návštěvníkům a záhy se kolem nás vytvořil hlouček nadšeně poslouchajících okolojdoucích. A jelikož nerad chodím někam sám, vzal jsem si s sebou na pomoc přítele z nejvěrnějších, Pavla Loužeckého.

Pavel Loužecký:

Mistr fotograf, pan Všetečka, mi byl jednou celkem bleskově a spontánně představen Jitkou Vykopalovou, a z toho letmého setkání mi v paměti zůstal milý úsměv tohoto povídavého pána, pevný stisk ruky a vizitka v dlani.

Byl jsem požádán Václavem Židkem o zhotovení důkladné fotodokumentace jejich setkání při rozjímání nad vystavenými fotografiemi. V tichosti jsem jim tedy naslouchal a nenápadně i nápadně kroužil celou dobu kolem nich a fotografií a vůbec všech lidiček kolem a snažil se zachytit pro čtenáře Pozitivních novin ducha výstavy, ale i atmosféru z natáčení.
Musím se přiznat, že jsem se cítil jaksi nesvůj s malým foťáčkem v ruce vedle profesionálního fotografa vyprávějícího o používání špičkových fotoaparátů, dlouhých objektivů a těžkých stativů a rozhodl se pořídit si také něco moderního a víc na úrovni... v řeči amatérů to znamená opatřit si současný světový hit – digitální zrcadlovku.

Jelikož jsem měl nahrávku reportáže na svém diktafonu, tak bylo přirozené, že jsem měl v úmyslu celou ji přepsat do počítače. Ovšem technika mě zklamala! Častým přepínáním a pouštěním záznamu tam a zpět, abych dobře porozuměl a správně zaznamenal text, se mi magnetofon zcela pokazil. Nezbývalo než vymyslet náhradní řešení.
Zavolal jsem Jitce Vykopalové, spojil se s ní přes skype a navrhl jí bláznivou myšlenku, kterou s úsměvem přijala. Pouštěl jsem nahrávku u sebe doma v Německu, diktoval to Jitce přes skype a ona to doma ve Švédsku zapisovala... Jelikož píše velmi rychle a k tomu má ještě dobrou paměť, nebylo třeba tak častého přehrávání záznamu tam a zpět a naštěstí jsem druhý přehrávač ušetřil zničení.

  

Jitka Vykopalová:

(S úsměvem) Ano, bylo to trošku bláznivé, ale šlo nám to kupodivu docela dobře. Ještěže se skype neplatí! Ale dělám si obavy, že ani druhý přehrávač u Židků už dlouho nevydrží, že má své již odslouženo a že bude třeba napsat Santa Klausovi, aby se nezapomněl s vánočním dárečkem zastavit i v Kolíně nad Rýnem…

Zaznamenaný text byl dlouhý a rozmanitý – nejednou otázka zněla: Dát tam všechno? Nebude to moc dlouhé? Zkrátit to? Ale co vynechat, vždyť vše je zajímavé...

 

A s fotografiemi? Oj, to bylo ještě horší! Které fotky vybrat? Originál z knížky či z oficiálních internetových stránek výstavy, z fotografií Pavla Loužeckého nebo mých vlastních? Jelikož mám těžké se pro definitivní počet a hlavně výběr fototografií rozhodnout, posílám hotový text s předběžným výběrem a umístění fotografií v něm Václavovi Židkovi, aby ho vložil do redakce PN a provedl zaznamenání všech nutných náležitostí. Vybrané + zbylé fotografie zasílám s popiskami Pavlovi Loužeckému, který provádí sesazení textu s fotografiemi a konečnou úpravu, tedy velmi piplavou práci. Musí si celý text pozorně přečíst (pozor, je to 14 stránek!) a detailně zkontrolovat, zda mnou rozepsané čísla fotografií souhlasí s hlavním textem a s popiskami jednotlivých fotografií, postupně otevírá přílohy a vkládá fotky na vybrané místo v textu. A hádejte, zda se mu někdy text nerozuteče do stran...

Pavel Loužecký:

Jelikož Jitku a její těžké rozhodování pro vybrání fotografií znám, tak se ani ničemu nedivím a začínám bez odkladu na konečné podobě reportáže pracovat... Ale posléze jí dávám zapravdu, je velmi těžké vybrat z tolika nádherných snímků jen některé; je to těžké, všechny jsou krásné a zajímavé. Po několika hodinách nepřetržité mravenčí práce, bolesti v zádech a unavených očích jsem konečně hotov a jsem zvědav, co na to ve finále řeknou čtenáři a sám pan Všetečka...

Knihu Pražský chodec můžete koupit ZDE