Nepříjemnosti podzimu - Divný pytlík - Bylinářka - Drogy škodí - Ríša má potíže
Podzim je nepříjemnej čas, a přesto ho mám rád. Je takovej divně smutnej a člověk musí přemejšlet o věcech, který ho v létě nenapadnou. Například o tom, jak je život krátkej a že kaštany už dostávaji takový barvy, že by je žádnej malíř nenamaloval. Ani Vincent van Vitouš. Tak totiž začal svému synovi říkat jeho táta. Před barákem bylo víc bláta než listí. Samota je pro člověka jako choroba. Pro mě tedy jó. Kornelie byla už druhej tejden v nemocnici v Praze. Jezdil jsem za ní autobusem. Potom jsem si přesedl do tramvaje. Nebylo to lehký. Moc lidí a frmol. V těch chvílích se mi stejskalo po samotě u nás v Tumlovicích. Kornelie ležela v starý nemocnici na Karlově náměstí vedle domu doktora Fausta. Ten prej dělal pokusy a upsal duši čertovi. A doplatil na to. Ten si ho odnesl stropem do pekla. Neni to z mý hlavy. Vyprávěla mi to Kornelie, že jí to říkala spolupacientka. Prý ho osobně znala. Kornelie měla přísnou dietu. Bylo to něco se žaludkem. Tajně jsem jí přivezl naložený matesy a zhoršil se jí stav. „Aspoň vím, co nesmím,“ zašeptala. Ty matesy mojí ženě doporučila spolupacientka z Kladna. Prý to dělala taky. Denně si dávala pět deka matesů a pila na to kyselý mlíko. Sestra musely větrat na pokoji i v noci a jedna mladá sestra si nasazovala masku z druhý světový války. Ta paní za tejden zemřela, ale prej to nebylo matesama, ale steskem, že za ní nikdo nechodil do nemocnice. Kornelie říkala, že za ní nikdo chodit ani nemohl. Muže měla v protialkoholní léčebně, syna v polepšovně, dceru jí odved nějakej narkoman, sestru měla v lapáku, a s bratrem nemluvila od svých šesti let. Když se ptala paní profesorka Pešková, kdo jí nosil ty matesy, neprozradila to. Tahle návštěva byla jiná než ty předešlý. Čekal jsem před oddělením, až návštěvy pustěji dovnitř. Jeden mladík mi naházel peníze do automatu, a tak jsem měl kakao s cukrem. „Štědrák“ se jmenoval ten stroj, co dává kafe a jiný nápoje. Tak tomu říkal ten mladík. Přemejšlel jsem o tom, že na samotu může člověk i umřít. Horší je, když umře a žije dál. „Ještě, že mám Kornelii,“ pomyslel jsem si. Konečně nás pustili k nemocnejm. Leknul jsem se hodně. Kornelii jsem nenašel. Čtyři patra jsem šlapal marně. „Paní Rákosová,“ uchichtla se sestra, „ta utekla z hospitalizace.“ „Z čeho?“ nechápal jsem. „Z nemocniční péče,“ vysvětlila mi sestra, „vy jste manžel? Tak jí řekněte, ať kouká vrátit to pyžamo a lžíci.“ K večeru jsem se dostal domů. Jedna tramvaj byla převrácená a tak tak jsem vyváznul bez modřin. U jedný velký banky křičeli nějaký lidi hesla. Měly kukly, a na tvářích šátky. Mávali heslama a na vlajkách měli srpy a kladiva. Jeden auťák hořel a policajt si opékal buřty. „To jsou anarchistí a antiglobalistí,“ říkal mi spolucestující. „Co se jim nelíbí?“ zeptal jsem se. Mávnul rukou: „Všechno!“ A tak jsem se nic nedozvěděl. Autobus do naší vesnice taky nejel normálně. Řidiči stávkovali, že chtěji pravidelnou stravu a příděl sodový vody v období veder. Proč teď, když je podzim, jsem nepochopil. Literovi, kterej byl první láskou mé ženy, nevydržely nervy a skočil k volantu. „Jedu sám!“ křičel. „Musím bejt večer doma, abych chytil v televizi události.“ Modlil jsem se celou cestu. Litera byl vůl, kterej jezdil s traktorem a převrhnul ho už čtyřiadvacetkrát. Taky jsem zavřel oči. A se mnou celej autobus. Ve Středoklukách přistoupil nerudnej dědek. Opřel se o hůl a zařval na mě: „Koukejte vstávat, sprosťáku. Nevidíte mrzáka?“ „Vidim,“ řekl jsem a zastyděl jsem se. Dědek si sedl a ťukal holí. „Že se nestydíte, občane,“ pustila se do mě jedna ženská obarvená nazrzavo. Seděla s jedním lístkem na dvou sedadlech. V duchu jsem si řekl, že jestli bude ještě víc jíst, tak jí budou muset vozit náklaďákem. V Půšově dědek vystoupil. Nevěřil jsem svým očím. Vyskočil, vyplázl na mě jazyk a pelášil jak srna. V ruce nedržel hůl. Byla to násada na motyčku. Minuli jsme Nutonice, Bloumov, Mašlovice, Ratolůstky, a Tumlovice nás přivítaly deštěm. Kornelie seděla u kamen a rádio vyhrávalo. „Je to dost, že se vracíš domů,“ vítala mě Kornelie, „kde jsi byl?“ „Za tebou, v nemocnici. V Praze! Ale nenašel jsem tě tam. Prý jsi utekla!“ „A není divu! Měla jsem proč! Je demokracie, Emane. Dělám jen, co dobrovolně chci.“ Díval jsem se na Konču zděšeně: „Hernajs, aby si se nedala ještě na politiku.“ „Představ si, Emane, že mi chtěli strčit do žaludku pusou rouru, za živa, a čučet chtěli do ní. Bez umrtvení. Proto jsem odešla!“ Díval jsem se na Kornelii. Bylo mi jí líto. Byl jsem rád, že je doma. Uvařil jsem sám čaj z máty a přinesl jsem od Těšíka piškoty a dietní suchary. „Jedna ženská, která ležela vedle mě, mi dala adresu jedný kořenářky v Mašlovicích. Zejtra k ní půjdeme. Je to několik kilometrů. Půjdu na to léčení z přírodní stránky. Vykurýruju se sama.“ „Jak chceš,“ řekl jsem nejistě, „je to tvoje břicho. Proč jsi ukradla lžíci a pyžamo?“ Přestala chroupat suchar a s rozšířenejma očima se divila: „Já myslela, že to pacienti fasujou.“ „Musíme to poslat zpátky do špitálu.“ Kornelie souhlasila. Vypila dva litry čaje, snědla půl balíku sucharů a dva piškoty a usnula. Já spát nemoh‘. Nemocniční zápach mi zvedal žaludek. Vstal jsem a pokropil jsem Kornelii pitralonem a francovkou. Zápach se změnil v divnou vůni a já usnul. Ráno u naší chalupy zastavil Adolf Pikart se svým mercedesem z první republiky. „Co tu dělá?“ ptal jsem se Kornelie. „Já ho najala na dnešek. Odveze nás k tý bylinářce do Mašlovic.“ Pikart měl naleštěný auto a na hlavě čepici s nápisem Chicago Bulls. „Jede to zvolna, ale jistě,“ chlubil se Pikart. Otočil se od volantu na mojí ženu: „Ta kořenářka a bylinářka vám paní Rákosová najde co vás bolí. Je to moudrá bába. Léčí i velký zvířata.“ „A léčí i lidi?“ ptala se Pikarta Kornelie. Pikart se usmál: „I lidi. Já ji dobře znám. Je to moje bejvalá žena. Je o třicet let starší než já. Nerozuměli jsme si. Neměla ráda koprovou. Žili jsme spolu celý dlouhý dva tejdny! Ale léčit umí. Mě vyléčila navždycky.“ Přemýšlel jsem, proč ta koprová. Pikart pokračoval v rozhovoru: „Taky jsme se rozvedli kvůli těm její bylinám. Celej den hledala různý trávy, vařila lektvary a patoky a já chodil ve svatební košili dva tejdny. Nechala si svý jméno za svobodna. Melichová.“ „Zachránila hodně lidí?“ ptala se má žena. Pikart pustil volant, poškrábal se na zátylku a když zas stočil auto do pravý části silnice, odpověděl: „To nemůžu vědět. Ty lidi k nám už nikdy nepřišli.“ Potom jsme s Kornelií usnuli. Zbytečně se neříkalo taxíku Pikarta Kolíbadlo. Vzbudilo nás cuknutí. „Jsme v Mašlovicích,“ volal Pikart. Vylezli jsme u polorozpadlýho domu. V okně seděla černá kočka, za hradbou šílel nějakej bláznivej pes a z okna chrčel gramofón smutnej šlágr. Kolem domu bylo špíny jak za vysokou skříní, jak říkávala má babička. Zaskřípala malá vrátka a hubený, vychrtlý muž s pleší, která připomínala vyleštěnou naběračku na nudle, nás vyzval: „Pojďte, pojďte, paní profesorka Hedvika Melichová už čeká.“ Šli jsme za tím skřítkem po schodech, který ošklivě vrzaly na půdu. Pod trámama byla zaprášená cimra a v křesle seděla nejošklivější bába, kterou jsem v životě viděl. Celá zažloutlá a rty měla masitý jako dva uvařený párky. „Sedněte si,“ vyzvala nás angínovým hlasem. „Máte moč?“ optala se ženy. „Mám,“ šeptala Kornelie a vyndavala z tašky litrovou láhev od třešňovýho vína. „Tolik jí nepotřebuju,“ zaskřehotala Melichová. „Příště jí vemu míň,“ omlouvala se moje žena. „Paní profesorko!“ vyštěkla stařena. Kornelie se rychle opravila: „Paní profesorko, příště vezmu moče méně!“ Profesorka Hedvika Melichová se dívala upřeně do láhve, houpala s ní, nakláněla jí ke světlu, pomlaskávala, jako by měla chuť dát si loka. Posléze podepřela bradu a koukala bez hnutí do neznámýho bodu. Po dobrý půlhodině k ní přistoupil podlézavý plešatec a dal jí oříška. „Vstávejte paní profesorko, máte tu klientelu!“ Bába se probrala, vytáhla šuplík u stolu, vyndala plochou láhev a skleničku od hořčice. „Musím si líznout sody, jsem přepracovaná,“ zachrčela a zvrhla do sebe plnou sklenici. Půdou zavoněl rum. Podle toho, jak jí to zjasnilo tvář, musel to bejt její oblíbenej nápoj. Znovu se zadívala na mou Kornelii, která se viditelně bála, vzala láhev s močí, nalila na sklíčko několik kapek, vzala zápalku, škrtla a přiložila plamínek k moči. „Nehoří,“ vzkřikla radostně, „je to na dobrý cestě. Alkohol v sobě nemáte.“ „Děkuju, děkuju, paní profesorko,“ radovala se Kornelie. Za zády jsme cítili toho pomocníka profesorky. Trochu jsem se ho bál. A moje žena určitě taky. Bylinářka bouchla do stolu a zadívala se skleněným zrakem na plešatce. „Co si přejete, Hedvičko,“ zeptal se poníženě. Profesorka pokynula: „Jdi do obchodu a přines deset deka játrovýho salámu, jednu housku a oranžovou limošku!“ Plešatec Vilém rychle odběhl. „Hedvička,“ šeptal jsem si, „taková bába a Hedvička.“ Pikart, kterej seděl pořád v koutě u dveří a kterej byl její bejvalej manžel, nám říkal předevčírem, že se jmenovala Helena, ale Hedvika je prý její umělecký jméno. Profesorka se začala přehrabovat v krabici od klobouků a po chvíli vytáhla malou zednickou špachtličku. Otřela ji o sukni plnou květin a fleků od vepřovýho a nařídila mý ženě: „Otevřte pusu a řekněte ááá!“ Zatím co se Kornelie dusila, profesorka pomrkávala a dívala se mý ženě dovnitř. „Ejhle!“ zasyčela objevně, „neměla jste, pacientko Rákosová, něco se žaludkem?“ „Uhádla jste, paní doktorko obdivně a s překvapením vyjekla Kornelie. Ode dveří se ozvalo napomenutí: „Paní profesorka nehádá. Hedvička určuje diagnózu!“ Docent Vilém, plešatec, se vrátil s játrovým salámem. Profesorka se pustila do svačinky. Mlaskala jako holinky v blátě. Docent Vilém jí doléval oranžovou limonádu. Najedla se, říhla, a spláchla přesnídávku panákem rumu, kterýmu říkala sodová voda. „Helejte se, Rákosová, nesmíte pít kafe, jíst kaviár, ústřice, čabajky a v žádném případě nesmíte jíst klokaní maso a chapadla z chobotnice,“ nabádala mou ženu. „Vždyť já nevím ani, kde se ty potvory vyskytujou,“ zapřísahala se Kornelie, „u nás v krámě to nemaji.“ „My jíme jen skromně,“ zastal jsem se ženy. „Vy mlčte, nerušte mou diagnózu. Jste jen doprovod, saniťáku!“ Plešivec na mě udělal pohoršeně - pšššt! Profesorka pokračovala: „Budete pít denně lžíci vína z trnek, k obědu čaj z kozích bobků, který vám dám v pytlíku a hlavně, teď dobře poslouchejte, na noc otvírejte okno a před spánkem zavřete oči.“ Kornelie si vše psala na papírek. Pikart jí půjčil tužku. Potom jsme museli všichni opustit tu půdní ordinaci a profesorka tam zůstala s mojí Kornelií. Vyšla po deseti minutách a nevypadala moc dobře. „Co se ti stalo?“ zeptal jsem ženy venku před barákem. „Vzala si osm set korun,“ zašeptala Kornelie, „prý k ní jezdí i slavný profesoři, asistenti a berou od ní rozumy. Kvalita se musí platit, říkala.“ „Už sem nepojedeme,“ vztekal jsem se. „Na shledanou,“ volal na nás z vikýře plešatý docent Vilém a škrábal si hřiba. „To si uhád, ty černokněžníku,“ křičela na něj Kornelie. V autě jsem dával Pikartovi sto korun na benzin a sto korun za zprostředkování. Pikart udělal něco, co jsme nečekali. „Sousedé, ty peníze si nechte. Berte to jako výlet na můj účet!“ říkal a vracel nám peníze. „Člověk má udělat občas dobrej skutek. Dobro konej, dobro se ti vrátí. Kopej a kopanec přiletí!“ Poděkovali jsme a Adolf dodal: „Nakonec, vždyť možná budeme příbuzný. Žofina si píše s vaším Ríšou každej tejden dvakrát. A já mám Žofinku rád. Je to moje o šestnáct let mladší ségra.“ Večer si uvařila Kornelie ten čaj od Melichový. Celej dům byl plnej odpornýho smradu, jako když se pálí umělý flašky v kamnech anebo když se počůrá ohníček. Kornelie vypila půllitr najednou. „Měla jsi to pít čtyřikrát denně,“ divil jsem se. A pak to přišlo. Kornelii se udělalo hrozně špatně. Sanita, kterou jsem zavolal od Klimešů, přijela za hodinu. Kornelii vypumpovali žaludek, dostala klystýr a tvář měla bílou jak po dovolený v dešti. „Copak jste to snědla, paní Rákosová,“ ptal se doktor Povolný. „Pila jsem bylinkovej čaj,“ šeptala Kornelie. „Rád bych se na ty bylinky podíval,“ řekl doktor Povolný. Vzala mě sanita a jela se mnou pro bylinkovej čaj od Melichový. Doktor čekal a s ním ještě kolegové. Tak je to zajímalo. Doktor čaj mnul a očichával. Zřejmě si nevěděl rady. Ale po nějaký chvíli objevně vzkřikl: „Vždyť je to tabák!“ Dal přičichnout svý kolegyni a ta klidně pravila hlubokým hlasem: „Taras Bulba! Pěkný svinstvo!“ Mou ženu si nechali v nemocnici a doktoři tvrdili, že bude lepší, když jí tu narkomanii vyženou včas z hlavy. „Jste na to stará, abyste fetovala, amatérko,“ pokáral ji doktor Brožek. Kornelie Melichovou neprozradila. Ale já se rozhodl, že by se to mělo říct. To přece není udávání, zachránit budoucí zákazníky Melichový před klystýrem a špitálem. Seděl jsem doma u okna a myslel na peníze, který jsme dali za pytlik tabáku Terasa Bulvy. Druhej den jsem potkal Pikartovou. Byla uplakaná a posmrkávala. „Copak se vám stalo, sousedko,“ ptal jsem se. „Ale můj starej se dusí. Už dva dni.“ „Není to astma?“ povídám. Pikartová zakroutila hlavou: „Nevím. Ubalil si cigaretu, dal si dva čoudy a spadl pod stůl. Kašlal až dostával záchvaty. Ale aspoň přestal kouřit. Ten pytlík tabáku zahodil a řval: „To není tabák, to je chlévská mrva!“ V neděli jsem jel autobusem za Kornelií do špitálu. Bylo jí líp. Učila dělat paní z vedlejší postele dlouhej nos. Když jsem odcházel, nestačil jsem se divit, jak se moje žena seznámila s tou doktorkou s hlubokým hlasem. „Ahoj Kornelinko, nemáš ještě špetku toho tabáčku?“ prosila ji doktorka. „Mám službu a to seno v „amerikách“ mi už nechutná.“ Kornelie vytáhla ze šuplíku pytlíček a podala ho lékařce: „Jen si vem, ať si protáhneš trubky, Jindřiško. Je to dělaný na zakázku. Je to léčivý!“ Před nemocnicí jsem potkal mladýho Břéťu Pikarta. Ani jsem se neptal a hned spustil: „Tátu odvezli do nemocnice. Leží tady na plicním. Kašle jako kolektiv.“ Výrostek se smál, až se ohýbal k zemi. „A to je k smíchu?“ káral jsem ho. „Je! A jak!“ chechtal se Břéťa. „Von táta, totiž, nekouřil tabák, ale nějakej vůl mu dal do něj chlévskej hnůj, kozí bobky, rulík zlomocnej, šťovík a nať z mrkve.“ Břéťa se smál, že mu padaly slzy jako kroupy. „Fotr mě zmlátil, ale já to, čégro neudělal.“ Teprve doma mi všechno došlo. Moje Kornelie na tom byla blbě, ale mohla na tom bejt ještě hůř! Taky mně napadlo, že jestli Melichová nekecá a profesoři a asistenti pijou její čaj, není divu, že jich tolik skončí v cvokhauzech. Druhej den přivezla doktorka Jindřiška Kornelii domů. Loučily se jako dvě kamarádky. „Pa-pa, Jindřiško,“ volala za doktorkou moje žena, „a někdy se zastav na kus kecu!“ Nechápal jsem, jak může vzdělaná osoba najít v mý ženě kamarádku. Ale byl jsem na to hrdej, i když jsem nevěděl proč. Kornelie snědla pár sucharů, vypila meducínu na žaludek, pomodlila se a dala mi pusu na čelo. „Emánku, doma je doma,“ zašeptala a usnula jako dřevo. Seděl jsem před domem. Podzim byl docela teplej. Někde v dálce někdo zpíval a brnkal na kytaru. Přemejšlel jsem o různejch věcech. Vůbec přemejšlím víc, než toho říkám. Bojím se, abych neřek něco blbýho. Divim se těm politikům, co všechno dokážou říct, ale stejně nikdo neví, jestli je to chytrý. Myslel jsem na ty drogisty, feťáky a narkomany. Závislí - jim říkaj‘. Jsou to chudácí. Peníze do toho dávaji a každej si s nima dělá, co chce. Přitom, aby bylo člověkovi blbě, stačí paklík tabáku, a aby mu bylo dobře, stačí pusa na čelo. A ti drogistí si píchaji špinavý injekce a na lžíci nad plynem si vaří svinstvo z tablet. Jsou to nepodařený alchymistí. Bydlí jako krysy v rozbitejch barácích, chvíli se blaženě usmívaji a potom ležeji jako mrchy a žerou je pavoucí. Viděli jsme je s Kornelií vedle Ratolůstek v starym rozbouranym mlejně. Kluk Vonderků měl takový sny, že ho museli převézt svázanýho na psychiatrii až do pražskejch Bohnic. Potom vyprávěl, že měl hrozný sny. V noci ho nějakej obr dal do koryta prasatům a ty ho ukusovaly. Druhej den, když se probral, tvrdil, že nemá ruku, nos a nohu. Vyběhl z baráku a pustil z chlívka jedinýho vepře Honzu. Kopal do něj a řval: „Vrať mi nos, vrať mi nohu, vrať mi ruku!“ Kluk Vonderků se sice vyléčil, ale stal se členem nějaký sekty, která tvrdí už třicet let, že přijde konec světa a od svejch členů vybírá peníze na rodinný domky ve vesmíru. Starej Vonderka prohlašoval v hospodě, že ta sekta je horší než ty drogy. A měl pravdu. Starej Vonderka je v Domově důchodců. Jeho synek Kuba daroval celej rodnej dům tý svý sektě. Ve tmě jsem zahlídl nějakej bílej flek. Myslel jsem, že je to kůň Arthur, ale mejlil jsem se. Byly to bílý šaty Žofinky Pikartovic. Seděla na lavičce a mávala na mě. Přistoupil jsem k plotu. „Pane Rákos,“ šeptala, „Ríša vás pozdravuje. Psal, jestli vás ještě bolí ten palec. Taky prý zdraví tetu a těší se na topinky. Jó, a Ríša už umí anglicky. Od rodičů se odstěhoval. Bydlí u pratety Alice u Muzea.“ „U koně,“ přikývl jsem. „Ale pane Rákos. Jakého koně? U svatého Václava, se říká. Nebudeme si přece kazit krásný český jazyk.“ „Ahá,“ souhlasil jsem, „to je pravda, Žofinko, a proč se Ríša odstěhoval?“ Žofinka chvíli mlčela, váhala a pak prozradila: „Ríša mi napsal, že by uprostřed toho přihlouplýho blahobytu a povrchních keců zblbl a stal by se okoralým maloměšťákem.“ Mlčel jsem. Moc jsem tomu nerozuměl. „A tohle stačí, aby opustil rodiče?“ „Žofinóóó,“ ozvala se paní Pikartová, „kde jsííí? Pojď spát, nebo ti zmaluju zadek!“ „Slyšíte? Takhle zacházeji s mladou ženou.“ Odcházela a přes rameno mi řekla: „Jó, a taky Ríšu mlátili. Když přišli opilí.“ „Kdo?“ zeptal jsem se. „Jeho rodiče! Ale nebojte se, pane Rákosi, já mu láskou nahradím poškozené dětství!“ Seděl jsem na lavičce a díval se do modrýho nočního nebe. Přepadla mě taková divná lítost, že toho tak málo vim o životě.
Pokračování... Předcházející díly najdete zde |