Josef Fousek: Curriculum vitae laskavého rebela
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
Čeho si nejvíc vážím? | ||
Curriculum vitae laskavého rebela | ||
Nemám rád závistivce, fanatiky a mrzouty, kteří spílají všemu a všem, nemám rád stejnokroj politických stran, diktaturu, které jsme si užili všichni, nelíbí se mi nelaskavost a hesla "Co můžeš, to urvi", "Po nás potopa". Neznám nic krásnějšího než je lidský úsměv. Neznám většího umělce, nežli je les a příroda, neznám krásnější cestu, nežli jsou pěšiny do polí, obdivuji a v pokoře stojím u řek silnic k mořím. Spatřil jsem Mississippi, Misouri, Prerii River, Seinu, ale pohled do vln Berounky dole pod Křivoklátem je pro mne dotekem mládí a odvátých snů, kdy jsem chtěl být námořníkem, kdy jsem toužil opustit naši dráty obehnanou republiku a poznat, jak žijí na Západě, slyšet blues, vidět mrakodrapy, bary, dálnice spojující svět. Byl jsem jedním z kolektivních vězňů v rudé kleci, s žalářníkem, který nám dával zob, pochvaly a ujištění, že to tak bude na věčné časy. Jsem smutný z toho, že lidé zapomněli a stýská se jim po nedůstojném služebnictví. Jsme nepoužitelná generace jaksi ztracená. Jsme jako andulky. V kleci zpíváme a mimo ni umíráme. Věřím, že se mladá generace poučí z chyb, které visí na potrhaném šatě naší rodící se demokracie a nepodlehne nízké nenávisti ke všemu cizímu a odežene od sebe projevy xenofobie, rasismu, nemocného nacionalismu a věčné, naší zemi typické, nedůvěry a podceňování sama sebe, že se zbaví naší pradávné vlastnosti nevděčnosti a zapomínání na ty, kteří pro naši českou zemi v minulosti cokoli dobrého dokázali. | ||
Člověk, ať chce nebo nechce, je nakažen všeobecnou informovaností. I když nadávám na televizi, dívám se jako každý a nalézám tam mnohé dobré a spojuje mne to se světem. Čím více lidé vědí, tím méně by se měli nechat ovládat zlými chytráky. Obávám se vlivu mnohých médií na křehké myšlení dětských dušiček. Ale největší zodpovědnost za budoucí cestu našich dětí a vnuků máme my sami. Spěch tržní doby nás vzdaluje od našich povinností k dětem, zapomínáme na ně ve svém sobectví i v starostech. Každému z nás chybí ČAS! Nechávám si svou vizi, že většina lidí je hodných. I když je to veliký nesmysl, je to můj nejkrásnější omyl. Chodím do přírody, a i mezi lidi, jako do lékárny pro naději. Občas zklamán, ale vždy se vracím na cestu naděje a víry. Člověk, který přestává věřit všem a všemu, přestává věřit sám sobě. Od té doby, co jsem měl vážné zdravotní problémy, jsem neřekl, že je špatný den. Když mne sevře beznaděj a deprese zásluhou mého kulhajícího zdraví a začnu se utápět v hořkosti, říkám si: „Buď pokorný. Na světě jsou miliony těch, kteří opravdu strádají a trpí a nevzdávají se." Vážím si své ženy, že s takovým rozpolceným, rozháraným snílkem, jako jsem já a o kterém neví, co ho napadne příští okamžik, setrvává již čtyřicet pět let. Čeho se straním? Lidí či tvorů, kteří dosáhli jakéhosi úspěchu, společenského postavení, náhle zbohatli, neumějí to unést a stanou se neskonale hloupými a ve své povýšenosti směšnými. Obávám se nevlídnosti, výsměchu, samoty a utrpení. Učím se odpouštět. Vím, že mé věty zavání blížící se sedmdesátkou věku, a proto vítám každou chvíli, kdy se dívám do řad diváků, kteří se usmívají. Pokaždé, když kárám, vzpomínám si na své divoké mládí. | ||
Člověk létá do vesmíru a stále potkáváme a slyšíme tvory, kteří se za nic na světě nepoučili a stále jednají, jako by byla doba kamenná. Jejich argumenty jsou kyj, lež, násilí a teror. Denně se dozvídám o surovostech, o násilí, o nespravedlnosti, denně slyším o utrpení a nemocech, haváriích, o válkách, denně vidím a slyším spousty načinčaných populistických nesmyslů. Někdy se bojím, že tohle všechno jsou dvířka pro další návštěvu totalit všeho druhu. Mrzí mne, že lidé zapomněli na koncentrační tábory, na okupace, na miliony padlých ve válkách, na přetvářku, na posudky, na špiclování, udávání, na lživé překrucování historie, na noční návštěvu spřátelených armád, na tábory politických vězňů, na všeobecnou šaškárnu řízenou z ústředního výboru – mrzí mne, že si i dnes mnozí lidé, občané i politici pletou demokracii s divokou skládkou, s džunglí, kde je možné všechno a jakýmikoli prostředky, mrzí mne, že prvotním jejich zájmem je vlastní obohacení a teprve na dalším místě zájem o ty, které by měli zastupovat. Mrzí mne, že začínám pochybovat o kvalitě tohoto národa, který má v sobě geny historických porážek, okupací a znovuobrozování. Mrzí mne, že i já v sobě mám nespravedlivé emoce, které mi otravují život. Chtěl bych nalézt opravdového Pána Boha, který by se mohl radovat z nás, ze svých dítek. Mrzí mne, že občan nemajetný je mnohými nazýván neschopným a líným, mrzí mne, že mnohým je dovoleno vše, ale jiní musí žít ve strachu o základní živobytí. Je nechutné pozorovat chamtivost politiků, úředníků všemožných institucí a jejich zpupnost, která vytváří u slušných lidí odpor k naší české demokracii, a která zdaleka ještě demokracií není. Zklamání je pro naši generaci zlá choroba. Přemýšlím o studentech v něžné revoluci, přemýšlím o milionech nadšených lidí, kteří se usmívali, neboť se jim otevřela cesta ke svobodnému a čestnému životu. Přemýšlím o svém nadšení, o chvílích, když jsem si říkal: „Dočkal jsem se, že budeme žít slušně a šťastně, aby se naše děti nemusely za nás stydět.“ Nestydím se, že jsem takový byl. Zůstávám stejným, i když mám na tváři i na srdci jizvy. Nedělám si přílišné iluze. Jsme všichni dobří i zlí zároveň. Sám nevím, jak bych se choval, kdybych se dostal do "vedoucí smečky". Svoboda je pro moudré lidi a prastará lidská vlastnost získat co nejvíce pro sebe přehluší všechnu soudnost. Demokracie v historii prohrávala proto, že byla slabá, nedůsledná, důvěřivá. Ale je to jediná šance k svobodnému životu. Je to věčný koloběh. Náš národ - a ostatně i mnohé jiné – jsou k sobě laskavé pouze v dobách kritických. Každý máme v sobě touhu po mamonu a nedůvěru ke komukoli. Nezbývá než věřit, že naše děti budou lepší. Ale mohou být lepší, když mají od nás naši školu? Nevím, ale přeji jim více rozumu, méně nenávisti, méně závisti, než máme v sobě my. Někde v nitru slyším posměšný hlas: „Ale neblázni, vždyť víš, že na tom budou stejně jako my. Je to věčný boj.“ A nejvíce mne mrzí, že se lidé zase utíkají do svého nitra, do jakési vnitřní emigrace a říkají: „Stejně to nemá cenu. Lumpové se měli a mají dobře, pravda je jen v pohádkách, lžou nám, jako nám lhali ti před nimi… Myslíte, že to bylo někdy lepší?“ A tak nezbývá – zazpívat si, ozvat se občas, aby páni nemysleli, že jsme němí, občas sklonit hlavu, a hlavně nenaletět těm, kteří tvrdí, že mají lék na nemocný svět. Ti, co tohle nabízí, lžou a nebo jsou blázni. A když už hledáme vinu u těch „nahoře“, podívejme se také na sebe a na své nejbližší okolí. V podstatě jsem spokojen se svým místem na světě. Už si nedělám neuskutečnitelné cíle, mnohé se mi splnilo, nemám hlad, mám přátele doma i ve světě, kterých si vážím, nemusím lhát a k životu mi stačí trocha zdraví, aby mne poslouchala artrózová kolena, aby mně bimbalo srdce opravené by-passem, občas zajet na Křivoklát a dát si v hotelu Sýkora matesy, zajet do Luhačovic do hotelu Fontána a vdechovat nádherný vzduch z Bílých Karpat, dostávat hezké dopisy z celé naší vlasti, a abych mohl lidem zpívat, psát knihy a vyprávět své příběhy, aby mé děti, vnuci a všechny děti žili šťastně a beze strachu z šílených ideologií a utopií. Není to málo, co bych si přál, ale i když se ta přání nesplní v plném rozsahu, je krásné svá přání mít. Sny a přání jsou hvězdičky, které nás odnášejí do čistých krajin štěstí. | ||
|
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl http://frk60.aspweb.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 07. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jiří Menzel | |
Ondřej Suchý | |
Dáša Cortésová | |
Jaroslav Vízner | |
Ivan Kraus | |
Ivo Šmoldas | |
Ladislav Gerendáš | |
Vladimír Just |