Josef Fousek: Curriculum vitae laskavého rebela

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Čeho si nejvíc vážím?
Nejvíc si vážím člověka. Vážím si lidí spojených s pravdou a upřímností.
Vážím si dobrých lidí. Vážím si člověka, který je schopen ze sebe vydat to lepší,
protože v každém z nás je to lepší i to horší.
Člověk může být i svině, ale můžeme být také báječní lidé.
Toho dobrého v životě si vážím.

Arnošt Lustig

Curriculum vitae laskavého rebela


N
emám rád závistivce, fanatiky a mrzouty, kteří spílají všemu a všem, nemám rád stejnokroj politických stran, diktaturu, které jsme si užili všichni, nelíbí se mi nelaskavost a hesla "Co můžeš, to urvi", "Po nás potopa". Neznám nic krásnějšího než je lidský úsměv.
Neznám většího umělce, nežli je les a příroda, neznám krásnější cestu, nežli jsou pěšiny do polí, obdivuji a v pokoře stojím u řek silnic k mořím.
Spatřil jsem Mississippi, Misouri, Prerii River, Seinu, ale pohled do vln Berounky dole pod Křivoklátem je pro mne dotekem mládí a odvátých snů, kdy jsem chtěl být námořníkem, kdy jsem toužil opustit naši dráty obehnanou republiku a poznat, jak žijí na Západě, slyšet blues, vidět mrakodrapy, bary, dálnice spojující svět.
Byl jsem jedním z kolektivních vězňů v rudé kleci, s žalářníkem, který nám dával zob, pochvaly a ujištění, že to tak bude na věčné časy. Jsem smutný z toho, že lidé zapomněli a stýská se jim po nedůstojném služebnictví.
Jsme nepoužitelná generace jaksi ztracená. Jsme jako andulky. V kleci zpíváme a mimo ni umíráme. Věřím, že se mladá generace poučí z chyb, které visí na potrhaném šatě naší rodící se demokracie a nepodlehne nízké nenávisti ke všemu cizímu a odežene od sebe projevy xenofobie, rasismu, nemocného nacionalismu a věčné, naší zemi typické, nedůvěry a podceňování sama sebe, že se zbaví naší pradávné vlastnosti nevděčnosti a zapomínání na ty, kteří pro naši českou zemi v minulosti cokoli dobrého dokázali.
Člověk, ať chce nebo nechce, je nakažen všeobecnou informovaností. I když nadávám na televizi, dívám se jako každý a nalézám tam mnohé dobré a spojuje mne to se světem. Čím více lidé vědí, tím méně by se měli nechat ovládat zlými chytráky.
Obávám se vlivu mnohých médií na křehké myšlení dětských dušiček. Ale největší zodpovědnost za budoucí cestu našich dětí a vnuků máme my sami. Spěch tržní doby nás vzdaluje od našich povinností k dětem, zapomínáme na ně ve svém sobectví i v starostech. Každému z nás chybí ČAS!
Nechávám si svou vizi, že většina lidí je hodných. I když je to veliký nesmysl, je to můj nejkrásnější omyl. Chodím do přírody, a i mezi lidi, jako do lékárny pro naději.
Občas zklamán, ale vždy se vracím na cestu naděje a víry. Člověk, který přestává věřit všem a všemu, přestává věřit sám sobě.
Od té doby, co jsem měl vážné zdravotní problémy, jsem neřekl, že je špatný den. Když mne sevře beznaděj a deprese zásluhou mého kulhajícího zdraví a začnu se utápět v hořkosti, říkám si:
„Buď pokorný. Na světě jsou miliony těch, kteří opravdu strádají a trpí a nevzdávají se."
Vážím si své ženy, že s takovým rozpolceným, rozháraným snílkem, jako jsem já a o kterém neví, co ho napadne příští okamžik, setrvává již čtyřicet pět let.
Čeho se straním? Lidí či tvorů, kteří dosáhli jakéhosi úspěchu, společenského postavení, náhle zbohatli, neumějí to unést a stanou se neskonale hloupými a ve své povýšenosti směšnými.
Obávám se nevlídnosti, výsměchu, samoty a utrpení. Učím se odpouštět. Vím, že mé věty zavání blížící se sedmdesátkou věku, a proto vítám každou chvíli, kdy se dívám do řad diváků, kteří se usmívají. Pokaždé, když kárám, vzpomínám si na své divoké mládí.

Č
lověk
létá do vesmíru a stále potkáváme a slyšíme tvory, kteří se za nic na světě nepoučili a stále jednají, jako by byla doba kamenná. Jejich argumenty jsou kyj, lež, násilí a teror. Denně se dozvídám o surovostech, o násilí, o nespravedlnosti, denně slyším o utrpení a nemocech, haváriích, o válkách, denně vidím a slyším spousty načinčaných populistických nesmyslů. Někdy se bojím, že tohle všechno jsou dvířka pro další návštěvu totalit všeho druhu.
Mrzí mne, že lidé zapomněli na koncentrační tábory, na okupace, na miliony padlých ve válkách, na přetvářku, na posudky, na špiclování, udávání, na lživé překrucování historie, na noční návštěvu spřátelených armád, na tábory politických vězňů, na všeobecnou šaškárnu řízenou z ústředního výboru – mrzí mne, že si i dnes mnozí lidé, občané i politici pletou demokracii s divokou skládkou, s džunglí, kde je možné všechno a jakýmikoli prostředky, mrzí mne, že prvotním jejich zájmem je vlastní obohacení a teprve na dalším místě zájem o ty, které by měli zastupovat.
Mrzí mne, že začínám pochybovat o kvalitě tohoto národa, který má v sobě geny historických porážek, okupací a znovuobrozování.
Mrzí mne, že i já v sobě mám nespravedlivé emoce, které mi otravují život.
Chtěl bych nalézt opravdového Pána Boha, který by se mohl radovat z nás, ze svých dítek.
Mrzí mne, že občan nemajetný je mnohými nazýván neschopným a líným, mrzí mne, že mnohým je dovoleno vše, ale jiní musí žít ve strachu o základní živobytí.
Je nechutné pozorovat chamtivost politiků, úředníků všemožných institucí a jejich zpupnost, která vytváří u slušných lidí odpor k naší české demokracii, a která zdaleka ještě demokracií není. Zklamání je pro naši generaci zlá choroba.
Přemýšlím o studentech v něžné revoluci, přemýšlím o milionech nadšených lidí, kteří se usmívali, neboť se jim otevřela cesta ke svobodnému a čestnému životu. Přemýšlím o svém nadšení, o chvílích, když jsem si říkal: „Dočkal jsem se, že budeme žít slušně a šťastně, aby se naše děti nemusely za nás stydět.“
Nestydím se, že jsem takový byl. Zůstávám stejným, i když mám na tváři i na srdci jizvy. Nedělám si přílišné iluze. Jsme všichni dobří i zlí zároveň.
Sám nevím, jak bych se choval, kdybych se dostal do "vedoucí smečky". Svoboda je pro moudré lidi a prastará lidská vlastnost získat co nejvíce pro sebe přehluší všechnu soudnost.
Demokracie v historii prohrávala proto, že byla slabá, nedůsledná, důvěřivá. Ale je to jediná šance k svobodnému životu. Je to věčný koloběh.
Náš národ - a ostatně i mnohé jiné – jsou k sobě laskavé pouze v dobách kritických. Každý máme v sobě touhu po mamonu a nedůvěru ke komukoli. Nezbývá než věřit, že naše děti budou lepší. Ale mohou být lepší, když mají od nás naši školu? Nevím, ale přeji jim více rozumu, méně nenávisti, méně závisti, než máme v sobě my. Někde v nitru slyším posměšný hlas: „Ale neblázni, vždyť víš, že na tom budou stejně jako my. Je to věčný boj.“
A nejvíce mne mrzí, že se lidé zase utíkají do svého nitra, do jakési vnitřní emigrace a říkají: „Stejně to nemá cenu. Lumpové se měli a mají dobře, pravda je jen v pohádkách, lžou nám, jako nám lhali ti před nimi… Myslíte, že to bylo někdy lepší?“

A tak nezbývá – zazpívat si, ozvat se občas, aby páni nemysleli, že jsme němí, občas sklonit hlavu, a hlavně nenaletět těm, kteří tvrdí, že mají lék na nemocný svět. Ti, co tohle nabízí, lžou a nebo jsou blázni.
A když už hledáme vinu u těch „nahoře“, podívejme se také na sebe a na své nejbližší okolí.
V podstatě jsem spokojen se svým místem na světě. Už si nedělám neuskutečnitelné cíle, mnohé se mi splnilo, nemám hlad, mám přátele doma i ve světě, kterých si vážím, nemusím lhát a k životu mi stačí trocha zdraví, aby mne poslouchala artrózová kolena, aby mně bimbalo srdce opravené by-passem, občas zajet na Křivoklát a dát si v hotelu Sýkora matesy, zajet do Luhačovic do hotelu Fontána a vdechovat nádherný vzduch z Bílých Karpat, dostávat hezké dopisy z celé naší vlasti, a abych mohl lidem zpívat, psát knihy a vyprávět své příběhy, aby mé děti, vnuci a všechny děti žili šťastně a beze strachu z šílených ideologií a utopií. Není to málo, co bych si přál, ale i když se ta přání nesplní v plném rozsahu, je krásné svá přání mít. Sny a přání jsou hvězdičky, které nás odnášejí do čistých krajin štěstí.


KDYŽ JSEM CHTĚL…


Když jsem chtěl býti poctivý
tak na hubu jsem padl
zatím co já měl čistý štít
tak druhý lhal a kradl
Vniveč pak přišly iluze
že slušně se dá žíti
jen ve filmech a v románech
odměnou slunce svítí

Když jsem chtěl býti významným
já v bezvýznamné tísni
rozpoznal že svým významem
jsem pouze občan místní
Pochlebno v ústech neměl jsem
jímž naklonit lze mocné
já loajální sice byl
jen málo jaksi moc ne

Když jsem chtěl býti milován
a stejnou mincí splácet
na lodi snů a zázraků
se začly stěžně kácet
Já poznal pravdu neměnnou
že otrokem se stáváš
čím více lidi miluješ
a čím více jim dáváš

Když jsem chtěl býti svobodným
a nepodléhat davu
já stal se náhle bezbranným
a nikdy nebyl v právu
Neb koupit si lze cokoli
čest úřady i svědomí
peníze zlomí i ten strom
co žádná bouře nezlomí.

Když jsem chtěl býti andělem
já hrůzou jsem se třásl
já v nebi potkal také ty
co kvůli nim jsem zhasl
A tak jsem křídla odevzdal
a slétal k zemi z výše
v tu chvíli spatřil syčáka
Jak na můj pomník píše:

„Ten blbec chtěl žít poctivě
a tak na hubu padl
určitě žil by mnohem líp´
jen kdyby lhal a kradl!“

Já chtěl jsem žíti poctivě….

Thassos – Rhodos - 1999 

V tomto roce vyšla kniha "Pohlazení" - fotoobrazy Evy Pilarové a básně Josefa Fouska.
Vydal Jindřich Kraus - Pragoline

Dále v tomto roce na podzim vyjdou dvě knihy Josefa Fouska:
"To nejlepší z Fouska"  -  nakladatelství BRÁNA
"Dobré jitro, člověče"    -  nakladatelství
Euromedia Group 

16. října 2007, 19 hodin, v divadle Semafor (Praha - Dejvice) recitál Josefa Fouska - "Fousek se vrací".

21. prosince 2007 v kostele Šimona a Judy v Praze - Koncert Zuzany Stirské s Gospel Time, kde své básně zarecituje Josef Fousek

Redakce Pozitivních novin upozorňuje, že je opět vysílán pořad Nedělní jitra Josefa Fouska.
Nejbližší termín je 19.srpna 2007 od 5,00 do 8,00 hod. na stanici Český rozhlas 2 – Praha.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 07. 2007.