Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (9)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Koho jsem potkal cestou    (27)

BÝT ČI NEBÝT SNOBEM
 
V roce 1977 otevřeli Francouzi Centre Georges Pompidou. Anebo Pompidouarium, jak říkávají Pařížané. Vskutku supermoderní centrum, které se ovšem vymyká všem konvencím. Eskalátory se pohybují ve skleněném potrubí na vnější stěně budovy, stavba je obklopena červenými, modrými, žlutými a zelenými rourami, neboť všechny instalace a klimatizace byly vyvedeny mimo budovu.
A tak celý plášť současně působí jako budova v lešení, jako nehotové dílio, ale současně jako supermoderní artefakt - a hin se ukáže, zda Pompidouarium zůstane jen výstřelkem, anebo se promění v umělecké dílo naší epochy. Abyste měli představu o velikosti - 166 metrů je budova dlouhá, tedy ještě o víc než dvacet metrů překonává Černínský palác, a ten má slušnou fasádu. Šíře šedesát, výška 42 metry. To všechno vymyslela dvojice Renzo Piano z Milána a Richard Rogers z Londýna.
Vybrali je ze 618 projektů. Mimo jiné tu byly i projekty z Československa. 

Centre Pompidou
 Centre Pompidou

Uvnitř je všechno - docela nahoře nevšední vyhlídka na Paříž vůkol. Pod ní výstavní galerie, ještě níž knihovna, centrum průmyslového výtvarnictví, přičemž vítězné designy si můžete v podobě korálů, slánek, příborů a jiných drobností koupit v přízemí. Upozorňuji, za cenu nemalou. Také tu mají výzkum akustiky ve vazbě k hudbě. Obrazy, které jsou tu vystaveny, jsou na samém okraji, k němuž dospělo naše chápání.
Některé mistry přijmete proto, že se vám jejich dílo opravdu líbí, jiným uvěříte jenom proto, že už mají slavné jméno, některé přejdete v rozpacích a z některých máte docela jen legraci. Směs je tu opravdu pozoruhodná. Visí tu právě tak Picasso jako Braque, plechovky od Warhola jako Chagall, Miró, ale i kusy plechu, bedny, nádrž, do níž stále teče voda...
Můžete si vybrat. Je tu právě tak surrealismus, na nějž jsme si zvykli, kubismus, abstrakce, fauvismus... České umění je tu zastoupeno Fr. Kupkou a J.Šímou. A tak tu máte před sebou díla, která ctíte, i pokusy, nad nimiž snob může uznale pokývat hlavou, aby si nezadal, ale jimž se také můžete zasmát.
Nejvíce mě baví směr, jemuž říkám "minimalismus". Bílé plátno a na něm čárka, aby bílé pozadí bylo dotčeno opravdu jen minimálně. Anebo naopak je celá bílá plocha natřena běžnou natěračskou technikou na šedo, ale jako u mistra-lajdáka, kousek dolního okraje není dotažen. Samozřejmě, že i na takové dílo musí mít člověk nápad. Ale kromě nápadu také odvahu.

 Obraz Magritte Obraz - Tekoucí hodiny, Salvador Dali

V Pompidouariu jsem vzpomínal na nebožtíka Hlinomaze, s nímž jsem se na dané téma často bavil, a jehož názory byly veskrze originální. "Věnujme se teď surrealismu, vydržel nejdéle", vyprávěl mi kdysi. "Má nejenom slavnou minulost, ale má i budoucnost. Inkognito byl tu odjakživa, je to obrovská a stále živá oblast. Což nebyl už v obrazech uťaté hlavy Jana Křtitele, předkládané paní Salome na tácu?
A nebyl v Cranachovi, v Jeronýmu Boschovi a v Petru Brueghelovi? A v Goyovi, a hlavně u Arcimbolda, který tvořil portréty skládané z ryb, z rostlinstva a kanonů? A což není všude, kde Obraz - Salvator Dalijsou zobrazeny nekonečné prostory, strašlivé samoty, hrůzy a strašidelnosti vesmíru? Neznáma, lidská mravenečnost (fungl nové slovo), nesmiřitelnost, krutost, obludné namalované ticho a tichý řev ztrnule zírajících příšer a nestvůr?
Kouzla panoptik a pouťových maleb, voskových fugur a panen pro švadleny. Vůně nových rakví a rozbitých hraček. Pohledy umělých očí, strach z neznáma. A hodiny bez ručiček nebo tekoucí, jakoby byly z těsta. Ne všechno toto by chtěl mít člověk doma na zdi. Ano, je to většinou morbidní a černý drasťák, jehož znakem je tvrdost, nelidskost, dnes by se řeklo odcizenost. Odpuzující eklhaftnost, ale také zvláštní druh humoru." 
 
Myslím, že by Josefa Hlinomaze potěšil zejména bazén u Pompidouova centra - plaví se na něm barevný klobouk, stříkají tu různé vodotrysky, točí se ozubená kola a barevní hadi. A k tomu hraje Stravinského hudba. "A -ismy v umění pokračují", řekl by Hlinomaz. "Jestliže nám nic neříkají, nechme je na pokoji a třeba se jim i klidně vysmívejme. Ale bez rozčilování a opatrně, abychom se nepřiřadili do garnitury vysmívačů Cézannových, anebo k těm, co van Goghem pomalovaná plátna používali k jiným účelům - aby nepršelo do kurníků a podobně."
 
Nemám rád řeholníky a askety umění", vyprávěl mi Hlinomaz. "Umělec má vědět, že to, co dělá, byla dřina, až když odpočívá. Umění není nádeničina. A snad ani malování nemusí předvádět nekonečné cvičení ruky. Nemám rád šikovné lidi v umění. Nemám rád vydřené profesionály. Přeceňuje se řemeslo. Snobové razili v posledních několika letech heslo: perfektní profesionál. Dosti tedy perfektních profesionálů! Ať žijí diletanti!
Perfektní profesionalismus je kýč. A proto jdi na jeviště, neuměj roli a přiveď obecenstvo k běsnění. Vezmi jakýkoli nástroj, vyráběj zvuky a učiň, ať tě v koncertní síni poslouchají se zatajeným dechem. Chop se štětce, namoč jej do barvy, natírej plátno a nad plátnem ať lidé kroutí hlavou.
Vezmi hmotu, udělej sochu a ať ti ji odlijí do bronzu a postaví na náměstí. Pokrývej papír slovy a větami, aby se to dalo číst a slova a věty ať překládají do všech jazyků a tisknou. Jde jen o jedno - dokázat to a budeš perfektním diletantem. To není lehké. Musíš se vyfláknout na kázeň, na poučky a hlavně na snoby.
Že je to všechno blbost, co tady říkám? Je mi známo. Znám ale větší blbosti. Diletant neumí řemeslo a pere se s ním. Pomalu se mu učí, až ovládne všechno, co potřebuje. Každý začíná jako diletant. Jde o to, naučit se řemeslo a nestat se perfektním profesionálem. Kde začíná profesionalismus, končí umění".
 
A PŘECE JSEM NAVŠTÍVIL PROFESIONÁLA
 
Široká třída, která míří na jedné straně přes most Alexandra III., vede na druhé straně do zeleně parků a mezi dva roztomilé paláce. Je to Velký a Malý palác, či Grand Palais a Petit Palais. Na doporučení paní Hochwelckerové jsem navštívil větší z obou paláců, zbudovaný pro světovou výstavu 1900.
Cosi jako náš průmyslový palác na pražském výstavišti. Kombinace oceli, skla a zdiva, jakoby stvořená pro vybrané výstavy. Tentokrát to byl malíř, kterého v Čechách tuze neznáme: Théodore Géricault. Žil v letech 1791 až 1824, zemřel tedy sotva 33letý. Nešťastný jako van Gogh. A přitom mistr realistické malby, romantik, a jak uvádějí znalci, byl Géricault napůl předchůdce Degase a Maneta. Snad právě proto nedošel uznání ani doma, ani v Anglii, trpěl psychickými potížemi a nakonec zemřel v domě svého otce.
 
Nedávno jsme slyšel kohosi v televizi vyprávět, že by nedokázal namalovat ani koně, jakoby kůň byl předstupněm malířského umění. Naivka. Kůň je naopak ukázkou bravury řemesla - a Géricault se - co se koní týče - opravdu vyřádil. Některé obrazy na výstavu zapůjčil i Louvre, a tak se diváci mohli podívat na dramatický útok lva na koně, nebo na důstojníka gardových myslivců v útoku. Aby předvedl stupeň dokonalosti své kresby, namaloval Géricault ve třech patrech nad sebou 30 koňských zadků. Grošované, hnědáky, vraníky, ve všech možných postojích a barvách.
 
                      Obraz - Stará žena, Théodore Géricault  Obraz - Hlava koně, Théodore Géricault

Snad najslavnějším obrazem, kolem něhož se shlukovalo nejvíce návštěvníků, je Medúza, malba i skicy, které zapůjčil do Velkého paláce rovněž Louvre. Géricault s téměř drastickým realismem vylíčil dramatické události odehrávající se na voru, na němž se zachránila část trosečníků potopené fregaty Medúza.
Takzvaný vor Medúzy vyvolal vážné pobouření, neboť děje byly realistické formou i obsahem. Géricault totiž popsal svým štětcem pouze to, co se odehrávalo ve skutečnosti. Jak zhýčkaná a choulostivá byla doba romantismu první půle devatenáctého století!
Dnes a denně mnohem hrůznější obrazy vidíme na pohyblivých záběrech barevné televize, aniž mrkneme okem. A přitom málokdy některý malíř připravoval své dílo tak pečlivě. Géricault se vyptával patnácti svědků, kteří katastrofu přežili, kreslil v nemocnici nebožtíky a dokonce si nechal od tesaře nešťastné fregaty zhotovit malý model voru. A výsledkem byla opravdu jen realita, kterou bych možná neozdobil svůj obývací pokoj, ale která stojí za obdiv a zamyšlení.
 
Obraz - Medúza, Théodore GéricaultOvšem hlavním tématem Géricaulta byli přece jen koně. Kůň je nejen hlavním motivem, ale dokonce i Géricaultovým symbolem. A snad, jak kdosi napsal, i jeho totemem.
Vzpomínám si, že jedním z nejpůsobivějších výjevů výstavy byl zraněný kyrysník, odjíždějící z boje. Géricault tak mimoděk předjímá svůj vlastní konec - ačkoliv jej sužovaly deprese, ve skutečnosti příčinou předčasné smrti tohoto mistra byl pád s koně. Géricault přicházel koncem života do styku s psychicky nemocnými osobami - maloval šílence obojího pohlaví, dokonce i hlavy gilotinovaných osob. Na výstavě také dominovaly nejrůznější studie stařen. Závistnice, tvář stažená velikášstvím, zloba...
Jsou obrazy, které se vám trvale vpíší do paměti. Mně se to stalo právě tady, v Grand Palais a na výstavě muže, kterého jsem do té doby vůbec neznal...
 
A NASTALO LOUČENÍ
 
Kufry byly pomalu sbaleny, hromady tiskovin pečlivě srovnány do těžkého příručního báglu. Vzpomínal jsem při balení na necesér Marie Antoinetty, který mají uložený v Louvru. Ač tu byly jen nejnutnějčí flaštičky, nůžtičky a upravovátka pleti a nehtů Jejího Veličenstva, byl to velekufr, který by mi na letišti sotva přijali k přepravě. I tak jsem měl potíže, abych se strefil (neboť knížky jsou těžké) do třiceti kilogramů.
A pak už jen vyhlídkové věže, dominanty Paříže a pár posledních pohledů do mého "vnitřního videa". Třeba Bastila - pilíř, takzvaný červencový sloup, který připomíná místo, na němž stála kdysi mocná pevnost a vězení. Jako obvykle, nejvíce se řádí tehdy, když je důvodů ke vzteku nejméně. Povraždili tehdy obhájce pevnosti, kteří obranu sami vzdali, a vyvedli vězně: čtyři falšovatele peněz, dva blázny a jednoho hraběte, který seděl na základě udání vlastního tatínka...
 
Král Ludvík XVI., jemuž se od té chvíle začalo hrát skutečně o hlavu, si napsal toho dne do deníku: "14.července nic." Podle druhé verze z mých studií, zapsalo Jeho Veličenstvo:"DnMaine-Montparnasse, fotokoláž O.Janíčkováes k nám přijely na návštěvu tetičky. Jinak se nic zvláštního nestalo." A ve skutečnosti toho dne začala francouzská revoluce. Paříž vcelku však nejlépe zvládnete z montparnasské věže.
Takzvaná Maine-Montparnasse byla vybudována během dvanácti let, do roku 1973. Krom šesti pater v podzemí míří dalších 58 pater k obloze. Celková výše 210 metrů, 25 rychlovýtahů, přičemž v 58 patře jste za 48 vteřin. Co patro, to frank.
Věž je údajně nejvyšší stavbou svého druhu v Evropě, a pracuje v ní na 7 tisíc lidí. Když vyjedete do posledního patra večer, jako jsem to udělal já, uvidíte ozářené bulváry a město, které tiše šumí hluboko pod vašima nohama, dostane neodolatelné kouzlo.
Eiffelova věž jako ocelová konstrukce měří 305 metrů, je však utopena u hladiny Seiny, která je jen 27 metrů nad mořem. To Montmartre je o rovných sto mnetrů výš.
  
Za rohem hotelu Brighton je pak Vendomské náměstí, budované v čase Ludvíka XIV., ovšemže podle J.Hardouin-Mansarta, královského stavitele. Náměstí bylo obklopeno arkádovými domy.
Dnešní sloup uprostřed náměstí připomíná Napoleonovo vítězství u Slavkova. Na paměť bitvy, v níž porazil rakouskou i ruskou armádu, nechal zbudovat 43 metry vysoký pomník, který až nápadně připomíná Traianův sloup v Římě.
Dlouhou kovovou spirálu potaženou měděnkou vytvořilo 1200 ukořistěných kanonů. Na vrcholu stojí - kdo jiný než císař Napoleon Bonaparte. Nezapomneňme také na Vogézské náměstí, Place des Voges, zbudované již za Jindřicha IV. v letech 1606-1612. Dnes je uprostřed poklidný parčík a okolo loubí, plné obchodů se starožitnostmi, cetkami a drobnými památkami.
Je to neuvěřitelné, ale tady šermovali legendární mušketýři, a mnohokrát tudy prošly dějiny. Naposledy, když jsem si tu starožitnosti prohlížel já. Zapamatovali si mě, a při druhém okruhu loubím na mě zamávali, že si paní Hochwelckerová zapomněla v obchodě rukavice. Předmět nikterak levný, zejména na západě. Dnes ale všude.

Pařížská Opera, upravené foto Hlediště pařížské Opery, upravené foto
 
Navštívil jsem i Operu, a prohlédl si strop pokrytý Chagallovými freskami. Třebaže divadlo nejspíše připomíná druhé baroko, moderna na jeho stropě mě nerušila. Ostatně i v soukromém interieru se můžete snadno přesvědčit, že skutečné umění, až už pochází z kterékoli epochy, si navzájem opravdu nepřekáží.
Nakonec ještě bělavý, byzantinský chrám Sacré Coeur, Nejsvětějšího Srdce Páně, systém kopulí, nad nimiž září jedna docela nejvyvedenější báň, která už do dálky hlásá svou přítomnost.
Stavěli tu v časech pseudostylů mezi léty 1876-1910. Estéti měli mnoho připomínek, a přece se nakonec i tato svatyně dostala mezi několik symbolických Sacre Coeurdominant hlavního města. Zvonice vysoká 94 metry nese jeden z nejtěžších zvonů světa, těžký 19 tun.
Pro nás snad bude zajímavé, že Krista na kříži tu tesali podle návrhu J.V.Myslbeka, který Krista v utrpení skutečně zvládl s mimořádnou citlivostí. Myslbekův Ježíš visí vždycky na hodně protažených pažích, ve vrcholné fázi utrpení, když ochabují všechny svaly v křečích, a tělo již nemá dost sil, aby se pozvedlo vzhůru k novému nadechnutí
 
Tak to je tedy Paříž. Připočtete-li ovšem ještě pár miliónů Francouzů, 800tisíc rozpustilých psíků a spousty památek, které jsem ani nestihl navštívit. Když jsem odjížděl, blížil se předvánoční čas, ulice se každý večer dvojnásob rozzářily a v obchodních domech Samaritain vytvořili zcela nevídanou podívanou. Hrají tu na dechové nástroje plyšoví medvědi, kočky vyrábějí a zkoušejí housle a dokonce pany všeho druhu koncertují v mozartovských kostymech. Ani Pařížané, zvyklí na ledacos, se nestačí dívat.
 
Kousek odtud stojí za mříží stále bělavý maršál Coligny, vůdce hugenotů, jakoby čekal, až začnou zvonit v nedalekém kostele. Jen Louvre uvnitř zhasíná, aby jej od řeky ozářili alespoň zvenčí. A já se loučím s Paříží - na letišti si vyměníme s paní Hochwelckerovou drobné dárky. Já si odvážím stříbřitou kravatu, paní Hochwelckerová bonbonieru Mon chéri.
Pan řidič, který nás trpělivě vozil celý týden, má v kufru láhev. Bagáž je již někde na cestě k letadlu a paní Hochwelckerová se mě už jen trochu starostlivě zeptá, zda nejsme sto vybrat do parlamentu třista slušných lidí. Co mi zbývá. Pokrčím rameny a zamávám Paříži a vzpomínkám, které mám natočené ve své "paměťové stopě".
 
Pokračování... 
Předcházející díly najdete zde

Výběr a úprava fotografií pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 09. 2008.