Stanislav Moc: Benji, ty hajzle, kde si?

Rubrika: Literatura – Zábava

 Psů jsme měli za ta léta několik, ale můj nejoblíbenější byl bílý vlčák Snow (Sníh), který ani nebyl náš! Patřil italskému přistěhovalci, který měl dům dva baráky od nás a kam se Snow chodil večer nažrat, aby pak přespal na našem předním zápraží, hlídaje tak náš barák. Takové uspořádání se mi líbilo, neb Snow byl vlčák veliký a k večeři toho spořádal hodně. Mému dvouletému synovi sloužil jako jezdecký kůň a věrně jej vozil kolem dokola. Jinak to byl pes dobrák, který by neublížil nikomu, ba ani vykradačům bytů, natož náhodným pervertům. Jednoho takového jsem vyplašil, když se pokoušel oknem u naší koupelny sledovat mou ženu ve sprše. Chlap seskočil z plotu k sousedům a od nich na chodník a jal se uhánět po silnici od nás. Byl jsem tenkrát mladý a rychlý, a tak jsem vyběhl za ním a Snow, který ležel před našimi dveřmi, se ke mně přidal s radostným štěkotem domnívaje se, že ho beru proběhnout jako obvykle. Chlapa jsme asi po padesáti metrech dostihli. Stál uprostřed silnice a hrůzou z „mého“ vlčáka se nemohl ani hnout. Jelikož byl nejméně o hlavu větší než já, nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem mu jen vynadal s obvyklou výhružkou, že jestli ho tu ještě jednou chytím, tak zavolám policii. Pak jsem ho milostivě propustil. Otočil se a opatrně odcházel za neustálého štěkání Snowa. Po stehnech a lýtkách mu tekly výkaly strachu. Vícekrát se u nás neobjevil.
Snowa pak přejela autem tetička Cheryl, sestra mé ženy, která bydlela asi sto metrů od nás ve druhém bloku domů. Ten den dostala svůj první řidičský průkaz a v návalu radosti se chtěla pochlubit, proto pozvala mou ženu i s dětmi na projíždku. Projížďka začala neobvykle, auto se zhouplo.
„Co to bylo?“, zvolala Cheryl.
„To byl Snow!“ začaly děti brečet, ale auto už bylo na rohu další ulice.
„Tak já radši objedu blok a podíváme se, jestli jsem mu neublížila“, odpověděla tetička starostlivě a objela blok domů v naší ulici. Bohužel, když jela kolem svého domu, skočil jí před auto její vlastní pes a ona jej přejela také. Snow sice přejetí přežil, ale v bílé srsti měl jasnou stopu od černé pneumatiky a jeho pravý majitel jej od té doby začal zavírat na dvorečku za barákem.
Takže jsem domů na Vánoce přinesl našeho vlastního psa. Ne, že bych o psa stál, ale dostal jsem ho darem od Penny a jejího muže Harryho, který dělal řidiče u firmy Penfolds Wines a já jsem tam pracoval jako chemik. Měl jsem pod sebou nejen laboratoř, ale i dílnu, kde se víno štítkovalo a ukládalo do kartonů a kde Penny pracovala. Takový dárek se nedal odříci.
Bože, to bylo u nás radosti, když děti našly pod stromečkem živé štěně! Byl to malý foxteriér a ti byli tenkrát populární z amerického filmu o psu Benji, takže našeho děti automaticky pojmenovaly Benji také. Já jsem si ho však ještě ten večer zneoblíbil, když počůral koberec.
Což o to, chápal jsem, že je jenom štěně, ale když Benji povyrostl, nachytal jsem ho, jak si „poznamenává“ svou teritory v našem obyváku. Od té doby musel žít venku, do baráku ho však tajně pouštěla celá rodina, když jsem doma nebyl. Ne snad, že bych Benjiho také neměl rád, ale na udržování disciplíny je v lidské rodině vždy otec, protože to je role nejen nevděčná, ale i nemilovaná ale... někdo to zkrátka dělat musí! Benji disciplínu potřeboval stejně jako moje děti. Sotva jsem ráno odjel do práce, už se podhrabával pod plotem a pospíchal na své psí toulky.
Večer jsem se vrátil do vzlykotu uřvaných dětí „Táto, Benji se ztratil!“ Nezbývalo než najít díru pod plotem, ucpat ji kamenem nebo cihlou, vzít děti do auta a jet hledat psa. Většinou jsme ho našli, ale párkrát, když někde hárala čuba, dokázal nepřijít domů i tři dny. Nejhorší však bylo, že když byl někdo doma, stával se z něj zuřivý ochránce všeho našeho. Od sousedů jsem věděl, že když nejsme doma, nevšimne si nikoho, i kdyby nás vykrádali. Jakmile však byl někdo doma, Benji nejen štěkal jako pominutý na každého náhodného chodce, ale i kousal. Toho jsem se bál, aby nás někdo nesoudil, ale protože v mé přítomnosti, lépe řečeno, když jsem na něj zařval, se většinou uklidnil, dlouho jsem s tím nic nedělal. Až jednou...
Seděl jsem před naším barákem na zápraží a četl noviny. Při tom mi ovšem neuniklo, když kolem kráčela celkem pohledná ženská v punčocháčích a na kramflecích a moc jí to slušelo. Koutkem oka jsem však zaregistroval malý stín, který se protáhl pod plotem u naší branky a hned nato jsem upustil noviny a vyrazil. Benji však byl rychlejší a co horšího, mnohem urputnější. Běhali jsme oba kolem krásné dámy, která se točila na svých kramflecích jako čamrda a kopala kolem sebe jako pominutá.

      

Za neustálého řvaní jsem se snažil psa nakopnout, ale ten malý hajzl byl jako blesk. Sotva jsme s dámou po něm kopli, protáhl se pod oběma kopanci a ještě stačil dámu oběhnout a kousnout ji z druhé strany do paty. Než se mi jej konečně podařilo odehnat dáma měla nejen potrhané nylonky, ale také zakrvácené obě nohy.
„To tě přijde draho!“ syčela s nenávistí v očích. Marně jsem se omlouval a nabízel ošetření.
„Budu tě soudit o každý cent, který máš!“ vyhrožovala urputně a pak se odpotácela na svých zkrvavených nohách. To bylo naposled, co jsem ji viděl nebo o ní slyšel, ale to jsem v tu chvíli pochopitelně nemohl tušit.
Druhý den, brzo ráno, jsem vzal Benjiho do auta, aby nikdo nevěděl, a odjel do práce.
Na půl cesty v Blacktownu jsem zastavil na rušné křižovatce a psa z auta vyhodil. Do práce jsem to měl ještě půl hodiny, ale ujel jsem sotva patnáct minut a výčitky mě donutily auto obrátit. Jak jen bych to vysvětlil dětem bez lhaní?! Nevěřil jsem ovšem, že pes tulák by tak dlouho vydržel na místě, ale aspoň budu moci říci, že mi utekl a bude to pravda, utěšoval jsem se. Benji tam však byl. Seděl způsobně přesně tam, kde jsem jej vyhodil a čekal. Otevřel jsem dveře, pes naskočil a pak se mnou strávil celý den v práci.
Ještě jednou jsem s ním měl starost, že mě přijde na pěkné peníze. To když jsem přišel domů, děti uřvané a žena mi se slzou v oku vysvětlila, že ho někdo asi přejel. Leží, nemůže se ani hnout a má velké bolesti, když se ho dotkne. A že ho musíme rychle dostat ke zvěrolékaři. To poslední mě vytočilo. Bože můj, pomyslel jsem si, naposled nás zvěrolékař stál dvě stě dollarů, kolik bude tohle? Šest set?
„Benji!“ zařval jsem na ležícího a skučícího psa: „ty hajzle!“ A stal se zázrak. Pes vyskočil a utekl.
Nebylo mu nic, byl jen v šoku.
Benji byl s námi mnoho let a nakonec sešel stářím a ztratil se. To psi dělají, když přijde jejich chvilka. Někam zalezou a tam umřou. To už jsme bydleli v Penrithu u řeky a děti byly veliké. Hledal jsem Benjiho několik dní, ale marně.
„Táto, už toho nech“, radily mi mé dospělé děti, „vždyť už jsi prolezl všechna křoviska!“
„ Já vím...“ mumlal jsem se slzou v oku, ale v duchu jsem hřímal : „Benji, ty hajzle, kde si? Vždyť já tě měl taky rád!“

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 08. 2008.