V tuto ranní dobu se v autobuse setkávají pravidelně.
Vínové sako s bílým proužkem se tváří důležitě, zabralo místo hned za řidičem, rozložilo si před sebe notebook a své okolí nevnímá.
Zelený flaušák, vpředu pěkně vyboulený příslibem nového života, ztěžka usedá k pootevřenému okénku. Zvenku zavane příjemný čerstvý vzduch.
Červený kabát nervózně sleduje hodinky. Malá žlutá bundička zase natahuje, že do školky nechce, a smlouvá, jestli by mohla jít domů „po O“, hlavně aby tam nemusela spát.
Smutný šedivý tvídový plášť si otevře noviny a při čtení politických zpráv se ještě více zachmuří.
Kabát s leopardím vzorem a starorůžový baloňák se předhánějí v popisování svých neduhů, chorob a nemocí.
Džínová vesta se tulí k černé kožené bundě, něco si špitají a zamilovaně se na sebe dívají.
Starý béžový vlněný kabátek, dvakrát přešívaný, si opřel hůlku vedle sebe a úzkostlivě si chrání velkou černou kabelu.
Vedle sedící montérková bunda si udělala pohodlí, strčila si rukávy do kapes a už chrupe.
Dvě rozesmáté oranžové bundy s anglickými nápisy proberou všechno – nového tělocvikáře, úkol z ekonomiky i sobotní diskotéku.
US ARMY parka přežvykuje a kývá se do rytmu dunící muziky, implantované z MP3.
Tři pestré kabátky jsou obtěžkány školními brašnami a igelitkami s nasušenou pomerančovou kůrou.
Tmavomodrá železničářská uniforma se dala do řeči s proužkovaným svetrem a komentují včerejší fotbalové utkání.
Zeleno-fialová bunda s neforemným batohem na jednom rameni schovává v kapse prošlou vstupenku, desetikorunu, tahák na chemii, boxera a ušmudlaný kapesník.
Bílý pléd se zasnil nad otevřenou knížkou o romantickém vztahu chudé siroty a utajeného nemanželského syna bohatého statkáře.
Na poslední chvíli přistoupil i stříbrný kabát. Omamná vůně parfému se line celým autobusem.
Autobus jede krajinou, kolem rybníka, mezi poli, směrem k lesu, řidič si pobrukuje…
Náhlé kvílení brzd, prudké trhnutí volantem a nešetrné zastavení.
Ale řidič už se omlouvá: „Promiňte, ale málem jsme přejeli ježka.“
Polekaní cestující se zvědavě nahrnou k přednímu sklu.
...Řidič zapíná výstražná světla, bere si rukavice a vystupuje. Opatrně se sklání nad ježatou koulí a odnáší ji přes silnici dál, k remízku. „A příště choď radši jinudy, bodlinko,“ prohodí směrem k ježkovi.
Řidič se vrací do autobusu. Usedá za volant – a vtom se ozve potlesk. Překvapeně se otáčí – a co vidí: místo kabátů, bund a svetrů jsou tu usměvavé TVÁŘE:
Copatá pihovatá Zuzka, babička Nováková se stříbrným drdůlkem, Honza Válků, kterému už pod nosem raší tmavé chmýří, nastávající maminka Anička Svobodová se šťastnýma očima, Lojza, co umí spravit snad všechno...
V autobuse je najednou tak nějak hezky a milo...
Ježek se diví: „Ježkovy voči, tolik hodných lidí...“