Milan Dlouhý: Případy z pátrací služby

Rubrika: Publicistika – Historie

PŘÍPADY Z PÁTRACÍ SLUŽBY
(Podruhé)

Ačkoliv se v meziválečném období dostávaly ke slovu stále více jednotlivé kriminalistické metody, nezřídka pomohla pátrajícím četníkům v jejich boji se zločinci náhoda, či jiná skutečnost.

Pro ilustraci uvádím čtenářům Pozitivních novin tři ze třiceti povídek z uvedené knížky, které o tom podávají nezvratný důkaz…


RIVALITA

(Morava)

Jako velitelé sousedních četnických stanic Kravsko a Plaveč v okrese Znojmo byli v roce 1919 jmenováni dva nerozluční přátelé již od dob absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku a poté i školy pro výcvik velitelů stanic v Brně, vrchní strážmistři Ferdinand Hrubý a Antonín Placek. Tito dva byli však přáteli jen do chvíle, než se začalo jednat o plnění služebních úkolů, tehdy se z nich stali rivalové jak se patří. Tento duch prostoupil i vztahy mezi ostatními četníky obou stanic a věc samozřejmě nezůstala utajena ani před okresním četnickým velitelem poručíkem výkonným Adolfem Zezulou.
Vše bylo již delší dobu v naprostém pořádku až do počátku června 1927, kdy byl četnické stanici Plaveč oznámen případ krádeže včelího medu v obci Hluboké Mašůvky. Mašůvky byly na půli cesty mezi Plavčí a Kravskem, a to na samém okraji služebního obvodu plavečské stanice. Hranice obvodu četnické stanice Kravsko byla několik set metrů za obcí. Krádež medu byla spáchána dosti zvláštním způsobem, a to přímo z úlů plných včel. Když se po několika dnech četníci zabývali v Hlubokých Mašůvkách další krádeží medu spáchanou týmž způsobem, usoudil velitel stanice Plaveč vrchní strážmistr Placek, že mají co činit se specialistou na vykrádání úlů, a vyrozuměl svého přítele Hrubého.
Četnická stanice Kravsko však již týden bezúspěšně pátrala po neznámém pachateli krádeže medu z úlů, provedené naprosto stejným způsobem, k níž došlo v obci Plenkovice, které jsou vzdálené jen něco málo přes kilometr od Mašůvek! A tak začalo závodění, která stanice zloděje dopadne. Okresní velitel tento nepsaný závod zprvu se zájmem sledoval.
Četníci z obou stanic nezávisle na sobě skrytě hlídali včelí úly v okolí Mašůvek, ale zloděj si dal pokoj. Jakmile však na několik dní vynechali, byla na jedné či druhé stanici oznámena krádež medu spáchaná specialistou. Ačkoliv četníci používali různých lstí a trávili ve svých narychlo zhotovených úkrytech řadu hodin, tu a tam se jim specialista připomenul, vždy však na jiném místě něž hlídali. I veřejnost si začala všímat "četnických dostihů" a po čase pochopila, že nejde ani o to, kdy bude specialista dopaden, jako o to, kdo ho dopadne. Narážky na neschopnost četnictva, které není schopno dopadnout ani zloděje medu se donesly až na okresní četnické velitelství do Znojma.
Pan okresní okamžitě vykonal na obou podřízených stanicích přehlídky, při nichž s hrůzou zjistil pravdivost starého přísloví, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Na stanicích byly se zpožděním doplňovány pátrací pomůcky a v nevyřízené poště ležela řada obdržených dotazníků a jiných dožádání. Oba páni vrchní strážmistři dostali co proto, a nyní museli denně hlásit panu okresnímu veliteli výsledky činnosti dosažené jejich stanicemi. A tak se tamní četníci začali po nějaké době opět věnovat i plnění ostatních služebních úkolů. Neznámý specialista měl díky zásahu okresního četnického velitele opět větší prostor pro svou nekalou činnost, čehož samozřejmě pilně využíval. Nerozluční kamarádi
Boží mlýny však melou pomalu ale jistě. Strážmistr František Čírtek z plavečské stanice při jedné obchůzce zjistil, že starosta Hlubokých Mašůvek má nového kočího. Kočí se jmenuje Jiří Bláha a přišel dle čelední knížky z Hroznové Lhoty. Na tamní četnickou stanici byl zaslán dotazník. Četnická stanice v Hroznové Lhotě po týdnu odpověděla, potvrdila Bláhovu totožnost a zároveň sdělila, že je několikrát trestaným zlodějem medu a specialistou na vykuřování včel... Tak ten úslužný kočí, který byl přítomen několika rozhovorům četníků pátrajících po zloději medu se starostou, je oním specialistou! To byla ovšem stopa.
Plavečští četníci rázem ožili a okamžitě, nehledě na ostatní úkoly stanovené okresním velitelem, začali strojit plány jak kočího dopadnout při činu. Po dvou dnech nenápadného sledování se to podařilo. Kočí dopaden při činu, který se pokusil spáchat na samotě Bábovec nedaleko Mašůvek. A tak za necelé dva měsíce po svém příchodu do Hlubokých Mašůvek putoval Jiří Bláha k okresnímu soudu ve Znojmě pro několikanásobnou krádež medu. Eskortu provedl sám velitel stanice vrchní Placek, který při cestě od soudu navštívil okresního velitele a s radostí mu osobně nahlásil "úspěch" plavečské stanice - zadržení specialisty. Radost ho však u raportu záhy přešla poté co mu pan okresní suše sdělil, že kdyby jim při přehlídce nezdůraznil potřebu plnění i ostatních úkolů pátrací služby, tak by spolu s četníky z Kravska honili zloděje medu snad do vánoc.
A pan okresní měl naprostou pravdu.
Tak na nějaký čas skončila služební rivalita dvou četnických stanic, jejíž příčinou byli jejich velitelé - nerozluční kamarádi.

SHODA OKOLNOSTÍ
(Podkarpatská Rus)

Jedné dubnové neděle roku 1929 krátce po poledni byla četnická stanice v Poroškově vyrozuměna o vraždě obávaného a všem známého rváče Gábora Komky, který byl nalezen ve svém domku v osadě Polyánka ubitý. Velitel stanice štábní strážmistr Vojtěch Příhoda okamžitě o případu vyrozuměl okresního četnického velitele v Perečíně poručíka výkonného Maxmiliána Faltýnka, kterého zároveň požádal o vyrozumění okresního soudu ve Velké Berezné a užhorodské četnické pátrací stanice. Poté nechal nastoupit všechny tři podřízené strážmistry a zanedlouho všichni vyráželi na místo činu do Polyánky. To by tak scházelo, aby jim zůstal nevypátraný zločin, natož vražda! S Gáborem Komkou měli místní četníci dost starostí za jeho života a ještě aby je strašil i po smrti.
Po příchodu na místo činu zjistili, že mrtvolu Komky našla jeho 6 letá dcera, která se spolu s matkou vracela z bohoslužby v kostele a běžela napřed. Po chvíli se však vrátila k matce Marii s tím, že otec leží rozvalený na dlažbě. Gábor Komka ležel mrtvý s oholenou polovinou tváře a pod jeho hlavou byla kaluž krve, proto jeho žena zavolala sousedy, kteří přivolali četníky. Obyvatelé Polyánky byli událostí vzrušeni. Vždyť se Komky všichni obávali! Nejvíce si vytrpěla jeho žena Marie, pro tu je to boží pomoc. Pátrající četníky však místo názoru obyvatel osady zajímal motiv činu, kdo měl zájem na tom, aby rváč a budižkničema nežil. S nikým nebyl zadobře, neměl přátele pro svou rváčskou povahu, ale nejvíc ze všech strádala jeho žena, neboť ji měl vždy po ruce a mohl si na ní kdykoliv vylít zlost. Co dělala a kde byla Marie Komková? Jako každou neděli odešla kolem 8 hodiny ranní společně s dcerkou do kostela, zatímco její manžel zůstal sám doma a holil se. Již před domkem si vzpomněla, že doma zapomněla modlitební knížku, ponechala proto dceru čekat před domem, než se vrátila s modlitební knížkou a poté šli do kostela. Po návratu z bohoslužby našla dcera otce mrtvého.
Ještě v podvečer přiburácelo motorové kolo "Breitfield-Daněk" přezdívané "bedar" užhorodské pátračky a v postranním vozíku přijel i pan okresní četnický velitel z Perečína, kterého naložili cestou. Velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Vilém Jansa, poté co vyslechl hlášení kolegy Příhody o dosavadním průběhu pátrání, nařídil fotografovi strážmistru Janu Motyčkovi provedení fotodokumentace místa činu. Okresní četnický velitel takticky kladenými otázkami zpovídal manželku oběti. Na místě činu se nepodařilo najít žádné stopy, pouze v dřevníku byla nalezena sekera, jejíž prohlídkou bylo zjištěno, že je čerstvě umytá. Nepodařilo se získat ani žádné informace od svědků. Pouze domácí osoby viděly oběť těsně před smrtí a jako první objevily mrtvolu.
Druhého dne ráno na místo dorazila tříčlenná soudní komise z Velké Berezné a po soudním ohledání bylo tělo mrtvého přeneseno do místní márnice. Pitvou zde provedenou bylo zjištěno, že Gábor Komka byl pravděpodobně zezadu udeřen ostrým předmětem do temene hlavy, až mu byla proražena lebeční kost a smrt nastala výronem krve do mozku.
Pozornost pátrajících četníků se nyní právem obrátila k nalezené sekeře o níž manželka oběti sdělila, že jí den před smrtí manžela spadla do močůvky a proto jí tedy umyla. Nad Marií Komkovou se začala stahovat mračna. Již dlouhou dobu se před nikým netajila, že by Gábora nebyla škoda, kdyby ho někdo odpravil. Ačkoliv byla ženou velmi pořádnou a spořádanou, měla v manželství peklo na zemi. Naposledy ze soboty na neděli pil Gábor v krčmě a když se vrátil po půlnoci opilý, několikrát ženu bez příčiny uhodil do hlavy. Další okolnosti se jasně shodovaly. Ráno, po noční události šla Marie s dcerou do kostela, když se vrátila pro zapomenutou modlitební knížku, vzala si sekeru a uhodila ze zadu do hlavy holícího se manžela, zakrvácenou sekyru umyla a vrátila do dřevníku a potom s dcerou pokračovala v cestě do kostela. Kdyby chtěl Gábora kdokoliv jiný zabít, měl řadu příležitostí při některé z Gáborem vyvolaných rvaček. Dedukovali pátrající četníci.
Přestože se Marie Komková nepřiznávala a čin stále popírala, byla poroškovskými četníky dopravena do vazby velkoberezenského okresního soudu. Ve zprávě o zatčení přitom bylo poukázáno na špatné vlastnosti mrtvého, ale i na to, co si v manželství s ním vytrpěla jinak spořádaná Marie Komková.
Třetí den po pohřbu zavražděného však došlo k náhlému rozuzlení případu. Na četnickou stanici do Poroškova se dostavil dělník Nikolaj Šuško z Polyánky a řekl překvapeným pánům "žandárům", že se přišel udat, neboť on zabil Gábora Komku. Jako důvod svého udání uvedl, že je mu líto Marie Komkové, která je bez vlastní viny ve vězení. Užaslí četníci potom naslouchali, jak k vraždě skutečně došlo. Šuško pil ze soboty na neděli s Gáborem v krčmě. Tento si od Nikolaje Šušky vypůjčil 12 Kč na zaplacení útraty. Gábor kolem půlnoci odešel a Nikolaj zůstal s kamarády hrát karty až do nedělního rána. Když Nikolaj prohrával a neměl již peníze, vzpomněl si, že mu Gábor dluží 12 Kč. Šel proto pro dlužné peníze a zastihl holícího se Gábora, pravděpodobně hned po odchodu jeho manželky a dcery do kostela. Žádal po Gáborovi dlužnou částku, ale ten ho jak bylo jeho zvykem hrubě odbyl. To opilého Nikolaje natolik rozčílilo, že udeřil Gábora prudce do hlavy dlouhým sekáčem, který si přinesl do krčmy přímo od kováře. Gábor upadl na zem, kde zůstal nehybně ležet. Vyděšený Nikolaj utekl z domku aniž by byl kýmkoliv zpozorován. Potom pomáhal při Gáborově pitvě a při pohřbu nesl jeho mrtvolu. Výčitky svědomí mu nedaly a proto se přišel udat četníkům.
Marie Komková byla ještě týž den propuštěna z vazby. Když jí poroškovský velitel Příhoda navštívil, řekla mu, že se na četníky ani nehněvá a že byla tak překvapená důkazy svědčícími proti ní, že si nakonec nebyla jistá, zda čin skutečně nespáchala.
Kdyby se pachatel sám nepřihlásil, nebyl by nikdy vypátraný, neboť proti Nikolaji Šuškovi nebylo sebemenší podezření a na druhé straně by nikdo nevěřil, že Marie Komková není vražednicí svého špatného a snad i zaslouženou smrtí skončivšího muže.

Četníci při odpočinku


NOČNÍ JEZDEC

(Čechy)

Strážmistr Oldřich Kohoutek z četnické stanice Luže měl koncem března 1928 nějaké smolné období. Již dvě služby po sobě nezavadil o kýžený "Erfolg". Velitel stanice vrchní strážmistr Josef Panocha na opakovaný strážmistrův neúspěch sice nijak nereagoval, ale pod vousy - kníry, které měl vskutku par excellence, mu také nešel. Samotný Kohoutek z toho byl celý nesvůj a spoléhal na následující noční obchůzku, při které doufal, že načapá ve stohu alespoň nějakého tuláka.
Při obchůzce na silnici ke Střemošicům se na něho konečně usmálo štěstí. Proti němu jel na neosvětleném kole neznámý cyklista. Ejhle, alespoň přestupek! Připravil si služební svítilnu, aby nočního jezdce zastavil, ale ouha, světlo se nerozsvítilo. Než si strážmistr uvědomil poruchu svítilny, profrčel cyklista okolo něho. Jakmile spatřil četníka, šlápl řádně do pedálů a na zvolání "Stůj!" vůbec nereagoval. Muž v oblečení jako nosí železničáři a podél rámu kola měl upevněný svazek stromků. Kdyby tak měl strážmistr Kohoutek s sebou erární kolo! Do konce obchůzky na žádného přestupce nenarazil, ač se snažil sebevíc. A to ji přetáhl oproti plánu ve služební knížce o celé tři hodiny. Mělo to svoji výhodu, neboť po jeho návratu byl pan vrchní již ve službě. Alespoň mu nemusel hlásit již třetí službu neúspěch.
Po vyřízení nezbytného zápisu o hubeném průběhu služby do staniční služební knihy se chystal z četnické stanice domů. Manželka jej už jistě netrpělivě čeká s obědem. Dnes je žemlovka, kterou má Oldřich tuze rád. V okamžiku když zamykal stanici, rozezvučel se ve staniční kanceláři telefon. Nazlobený statkář Karel Nykodým ze Střemošic ohlašoval odcizení několika ovocných stromků ze silničního stromořadí. V poslední době je to již několikátý případ, a proto ho bezradný statkář hlásí četnictvu. Strážmistr oznamovatele ujistil, že věc řádně vyšetří.
Z kýžené žemlovky neměl dneska ten správný požitek, ani si nepřidal jak vždycky bývalo jeho zvykem. Ani porci nedojedl a odešel od jídla se strohým sdělením manželce, že jde do služby. Vždyť měl pachatele na dosah ruky!
Na stanici zapsal do služební staniční knihy za nepřítomného velitele svůj nástup do služby. Vzal si erární jízdní kolo a rozhodl se za každou cenu dozvědět, kdo z vesnic v okolí Střemošic, ve směru kam neznámý cyklista v noci ujel, nosí jím v noci spatřený oděv. Celé odpoledne se vyptává, ale výsledek žádný. Až k večeru se v obci Řepníky dozvěděl, že jistý Jan Lněnička z Pěšic nosí tmavomodrou uniformu v níž hraje v Chrástu s městskou kapelou. Ač téměř dvacetčtyři hodin ve službě, pospíchá strážmistr Kohoutek do Pěšic za starostou. Ten uvedl popis Lněničky, který zhruba odpovídal popisu nočního jezdce, potvrdil, že hraje v chrástecké kapele na buben a že je řádný mladík z vážené rodiny. Na četníkův dotaz, zdali by mohl být mladík pachatelem krádeže ovocných stromků starosta rezolutně uvedl že ne a že za chlapce v tomto směru ručí.
Strážmistr se nedal starostovým tvrzením odradit a poté, co zjistil, že Lněničkovic zahrada je plná jam připravených k vysázení ovocných stromků, rozhodl se vyslechnout otce podezřelého mladíka. Na dotaz kdy a co syn přivezl v noci domů, potvrdil Jan Lněnička starší, že jeho syn sice přijel včera v noci na kole, ale nic s sebou prý nevezl. Sám mu otvíral dveře od bytu. Shodně vypověděla i manželka vyslýchaného. Poté byl Jan Lněnička otcem zavolán. Na strážmistrův dotaz, proč jezdí v noci beze světla, přiznal, že lampu zapomněl v Chrástu na zkoušce městské kapely. Jelikož se Kohoutek stále více utvrzoval, že se jedná o onoho nočního jezdce, vyzval jej, aby se ustrojil do oděvu, v němž předešlé noci přijel domů. Po drahné chvíli se ve dveřích domku objevila postava, kterou strážmistr viděl na kole s ovocnými stromky.
Odvedl tedy mladého Lněničku k obecnímu starostovi, před nímž mu sdělil, že je podezřelým z krádeže ovocných stromků. Nato se Lněnička důrazně ohradil, že krádež stromků mu nikdo nemůže dokázat. Podle mladíkova chování byl četník stále více přesvědčen, že stojí tváří v tvář proti zloději. Po slušném napomenutí Lněničku vyzval, aby jej spolu se starostou následovali. Vedl oba muže z obce na místo, kde se s nočním jezdcem setkal. Ani ne po padesáti krocích klesl Lněnička na kolena a v noční tmě učinil doznání, že předchozí noci skutečně odcizil v silničním stromořadí ovocné stromky statkáře Nykodýma. Nyní již jen zbývalo zjistit, kde se odcizené stromky nacházejí. Mladík kajícně doznal, že je má uschovány v otepích slámy na půdě stavení svých rodičů.
Po návratu k Usedlosti Lněničkových, přes výhrady otce ke křivému obvinění jeho syna, tento vydal na několikrát odcizené ovocné stromky. Před půlnocí vzbuzený statkář Nykodým poznal své stromky a nemohl věřit, že pachatel bude četnictvem ještě téhož dne vypátrán a dopaden a že mu přitom budou vráceny všechny odcizené stromky...
Strážmistr Kohoutek druhý den ráno s hrdostí hlásil panu vrchnímu kýžený "Erfolg" a v obvodu stanice Luže byla na dlouhý čas učiněna přítrž krádežím ovocných stromků.

Foto © z archívu autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 09. 2008.