Josef Čermák: DEN DÍKUVZDÁNÍ U GEORGIAN BAY
Rubrika: Publicistika – Historie
| DEN DÍKUVZDÁNÍ U GEORGIAN BAY Druhé říjnové pondělí je ve všech kanadských provinciích (s výjimkou New Brunswicku, Newfoundlandu, Nové Scotie a Prince Edward Islandu) dnem svátečním. Instituce, které podléhají federálnímu zákonodárství - jako třeba banky - jsou v ten den zavřeny po celé Kanadě. Svátek se jmenuje Thanksgiving Day (Den díkuvzdání) a je to den, kdy tradičně projevujeme vděčnost za dary, kterých se nám během roku dostalo. Vlastně ani moc neděkujeme, ani o tom moc nepřemýšlíme, ale při bohatém obědě (často krocan) si alespoň jednou uvědomíme, že máme za co děkovat. Svátek je oblíbený i z jiných důvodů: prodlužuje víkend o jeden den, čímž se víkend stane dlouhým víkendem a nevím o nikom, kdo by protestoval. Den díkuvzdání není vynálezem severoamerických přistěhovalců. Ani nebyl slaven jen v Kanadě a Spojených státech. Festivaly, děkující za požehnanou úrodu různým bůžkům, byly slaveny ve starém Řecku, Římě, Číně, Egyptě...V Řecku festival trval tři dny a byl věnován bohyni Demeter, která byla bohyní obilí. Byl také spojován s plodností: těhotné ženy první den bohyni připravovaly domov, druhý den se postily (aby očistily svá těla i své duše) a pak - na třetí den připravovaly hostinu: sezónní ovoce, tlustá prasátka, kukuřici, dorty... Ve starém Římě byl festival znám pod jménem Cerelia, byl slaven k poctě bohyně kukuřice Ceres 4.října. V Číně byl festival - známý pod jménem "Chug Ch'ui"- slaven tři dny za úplňku. První den úplňku - měsíční den - v osmém čínském měsíci - byl slaven jako den, kdy se měsíc narodil. Ženy na festival napekly žluté "měsíční bochánky" s podobou králíka, pekla se selata a podávalo ovoce. Legenda říkala, že ten, kdo v měsíční noci uvidí z měsíce padat květiny, má zaručený šťastný osud. V Egyptě byl festival slaven k poctě Min, bohyni rostlinného růstu a plodnosti. Jeho vyvrcholením byl průvod v čele s faraónem a hostina s hudbou, tancem a sporty. Zajímavý zvyk měli egyptští zemědělci: při pojídání kukuřičných jídel žalostně plakali a naříkali - chtěli tím dát kukuřičným zrnům najevo, že je bolí, že kukuřici jedí, a tak je obměkčit, aby se nemstila.  Na americkém kontinentě díkuvzdání za úrodu bylo po staletí před příchodem Evropanů pravidelným rituálem indiánských kmenů Pueblo, Cherokee, Cree... Nejzajímavějším bodem pořadu byly ceremoniální tance. Evropany bylo na americkém kontinentě něco jako festival díkuvzdání snad poprvé slaveno v roce 1578 v Kanadě, na území dnešního Newfoundlandu a Labradoru, britským cestovatelem Martinem Frobisherem, ne jako děkování za úrodu, ale z vděčnosti, že Frobisher, který hledal severní průjezd do Orientu, a jeho skupina dlouhou cestu přežili. Frobisher byl později pasován na rytíře a byl po něm nazván záliv Atlantického oceánu (Frobisher Bay) v severní Kanadě. Festivaly vděčnosti za úrodu pořádali i francouzští přistěhovalci, kteří do Kanady připluli s cestovatelem Samuelem de Champlainem. V dnešních Spojených státech první oficiální festival díkuvzdání byl slaven v listopadu 1623 po předcházející tuhé zimě, v níž mnozí hladověli.. Byl vyhlášen guvernérem Williamem Bradfordem z kolonie "Poutníků" v "Plymouth Plantation". Jeho proklamace začíná slovy: " Vy všichni Poutníci, s vašimi ženami a maličkými, shromážděte se v Domě Setkání na kopci...kde uslyšíte pastora a vzdáte dík všemohoucímu Bohu za všecka tato požehnání." S datem Dne díkuvzdání měly zákonodárné instituce problémy. Americký kongres poprvé vyhlásil Den díkuvzdání jako národní den 1.listopadu 1771. Určil 3. čtvrtek v listopadu jako den "pro slavnostní poděkování a chválu, aby dobří lidé mohli jedním srdcem a jedním hlasem vyjádřit vděčnost svých srdcí a zasvětili se službě svému božskému dobrodinci". 1. ledna 1795 první prezident Spojených států, George Washington vyhlásil 19. únor 1795 jako národní Den díkuvzdání: „Naší povinností - jako národa - je uznat naše četné a velké závazky k Všemohoucímu Bohu:" 3. října 1863 prezident Abraham Lincoln zákonem kongresu určil poslední čtvrtek v listopadu jako každoroční Den díkuvzdání a Chvály "našemu dobročinnému Otci, který dlí v nebesích... Je napsáno v svatém písmu a dokázáno dějinami, že těm národům je požehnáno, jejichž Bohem je Pán... Ale my jsme na Boha zapomněli... Ješitně si představujeme podvodem svých srdcí, že všechna naše požehnání byla vytvořena nějakou naší nadřazenou moudrostí..." Zřejmě jsme se moc nezměnili. Kanaďané pravidelně oslavují Den díkuvzdání 2. pondělí v říjnu od roku 1879. Indiáni nepochybně oslavovali sklizeň v oblasti Georgian Bay tisíce let před tím, než se tam usadili Evropané, včetně mne. Georgian Bay je obrovský záliv, na jehož pobřeží vyrostly vesnice a městečka a jedním z jeho skvostů je Algonquin Park, o němž generální konzul České republiky v Torontu, Richard Krpač, napsal, že „ne mnohé věci v životě se dají přirovnat k víkendu Dne práce strávenému na kanoi uprostřed Algonquin Parku". Letošní Den díkuvzdání připadl na 13. říjen a byl to den z pohádek. Obloha byla hned ráno čistě vymetená od východu k západu a od severu k jihu, a nějaký božský malíř ji natřel neuvěřitelnou modří. A pak jiný malíř, a těch malířů musily být tisíce - možná to byli andělé - a ti každý do té chvíle zelený list na milionech stromů pokryli neskutečnou škálou barev od lehce nažloutlé do šarlachové; ale možná to nebyli malíři, ale zlatníci (pamatujete se na verše - myslím Halasovy: Rozmarný zlatník listy vytepal ze zlata, bronzu, ze zamžené šedi ... - nebo tak nějak). A jak jsme spolu s panem farářem Ladislavem Kozákem a jeho ženou Katarinou jeli kolem jezera, já náhle uviděl v korunách stromů kousek před námi jemňoučký závoj. Vypadalo to, jako by víly připravovaly scénu pro božskou hostinu. Nakonec se ukázalo, že skutečnost byla daleko prozaičtější: někdo opodál pálil spadané listí a kouř se zatoulal do korun stromů. Přijeli jsme k parkovišti, a jak jsme šli k jezeru, snesl se mi k noze zlatočervený list. A já si vzpomněl na verš, který jsem kdysi dávno spáchal: Tu a tam list se snese k noze / vítr si hvízdá o rýmu, jímž končí sloka o létě / a míchá krev a bronz a zlato na malířově paletě. Došli jsme k jezeru a před námi se rozevřel mohutný záliv, jehož vody zrcadlily nebe a byly protkány zlatými nitkami - zřejmě jsme byli v oblasti víl - a osvětlení bylo tak neuvěřitelné, že můj přítel musil tyto okamžiky zachytit kamerou (jeho snímky doprovázejí tento text). Slunce hřálo docela neříjnově, my neodolali, vyhrnuli si kalhoty a v stoupili do nádherně studené vody a brouzdali se kolem břehu, zatímco nad námi letěly na jih v šipkových útvarech divoké husy. Já měl ten den zvláštní štěstí - ráno jsem si natáh' plavky, a poněvadž den byl tak nevyslovitelně velkolepý, svlékl jsem se do plavek a udělal pár temp - 13. října... Ještě teď, o čtrnáct dní později, cítím na kůži zázračnost onoho kraťoučkého splynutí s nejzákladnějším živlem. Než-li jsme se rozloučili s jezerem, rozhlédli jsme se kolem, hlavně přes jezero, na collingwoodské kopce, na nichž náš krajan, Jozo Weider, před půl stoletím položil základy k rozsáhlému lyžařskému středisku. Vraceli jsme se za tmy a bylo nám, jako bychom se vraceli po čtrnáctidenním pobytu v ráji. |
Copyright © Ladislav P. Kozák
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 10. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Josef Fousek |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jiří Suchý |