Luděk Ťopka: Výlet do Novohradských hor

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vyprávěnky pana Ťopky  (33)

Kdo zná Novohradské hory, ten krásný kus jižní části naší země, jenž se rozprostírá od Kaplice na západě až po Nové Dvory na východě a od Besednice na jeho severním okraji až za Pohorskou Ves na jihu, kde pokračuje bez ohledu na hranice daleko do Rakouska, ten mi jistě potvrdí, že to je jedinečný kraj krásné přírody a svérázného
lidu. Ten svéráz, ta jedinečnost se dnes už možná pod vlivem modernizace poněkud stírá, ale i dnes tam stále ještě potkáte lidi, neovlivněné tou dnešní podivnou dobou. Je ale třeba, abych začal, jak se říká, od Adama.
Můj dnes už zesnulý kamarád a dlouholetý kolega Luboš měl nedaleko obce Žár kamaráda z doby své vojenské služby, který ho občas zval i s jeho manželkou do své lesovny na návštěvu. Protože znali mou lásku k lesům a myslivosti, vzali mne jednou na ten výlet s sebou.
Manželka byla tehdy se školou na zájezdu v Moskvě, a tak se mi to pozvání docela hodilo. Vzal jsem si na sobotu dovolenou (tehdy byl ještě šestidenní pracovní týden) a připravil se na cestu, jak se patří. S lahví Jelínkovy slivovice, tyčkou uheráku, kartonem Chestrefieldek a sklenicí Nestlé kávy z Tuzexu jsem pak to sobotní ráno přisedl do Lubošova embéčka.
Cesta trvala přes tři hodiny, protože v tomto kraji za Táborem je pořád na co se dívat, a samozřejmě, když se rozhlížíte po kraji, nemůžete uhánět jako Chiron, to dá rozum. A tak jsme dojeli k cíli právě k obědu.
Ale jaký to byl cíl! Pěkná myslivna na podkovovité enklávě jako zakousnuté do okraje pod vysokým hvozdem, se zahradou plnou květin a ovocných stromů, se sluncem prozářeným vzduchem, vůní střemchy a bzukotem včel vířících kolem řady pestrobarevných úlů. A aby byl ten obraz završen ještě bukoličtější scénkou, páslo se v malé ohradě podle zahrádky několik oveček. Slovem nádhera a ráj. To vše se mi podařilo postřehnout, ještě než kamarád s manželkou Sentou stačili vyložit věci z vozu a v brance plotu se objevil vousatý lesák, náš hostitel a Lubošův spolubojovník Jarda Jiskra.
Dostalo se nám srdečného uvítání nejprve od něho a hned nato od jeho paní v kuchyni. Po vynikajícím obědě u bohatě prostřeného stolu jsme ještě poseděli a po kávě nám Jarda nabídl malou projížďku po svém hájemství. To Luboš i jeho žena, kteří už okolí dávno znali, s díkem odmítli, ale já naopak s radostí přijal.
„Škoda, že to nemůžeme projít pěšky“, zalitoval Jarda ,“na to nemáme dost času, ale ukážu ti, co stačíme!“ a nastartoval starého služebního německého „kaďoura“. Nasedli jsme a vyrazili po cestě a pak po široké aleji do vrchu a po pár stech metrech, téměř na vrcholu toho chlumu, zastavili.
„Tady ti ukážu Čertův dub a Čertův rybník, je to zajímavý místo. Proč se tak jmenuje a co se tu snad kdysi zlýho pradávno stalo, už nikdo neví, ale na zlý činy posledních let nezapomněl nikdo. Máš-li zájem, povím ti doma vo jednom nedávným, kterej skončil právě tady.“
„Ovšemže mám, a znáš-li ještě jiné příběhy, rád si je poslechnu taky!“
„Ó jé, vo příběhy a historky tu není nouze, ale abych ti je všechny pověděl, to bys tu musel bejt, kamaráde, trochu dýl než na víkend!“
Prošli jsme smíšenou kmenovinou a po nějakých třech stech metrech vyšli na malý palouk, uprostřed něhož se vypínal mohutný, dobře dvousetletý dub s obrovskou korunou a úctyhodným kmenem. „Má po obvodu 365 čísel, jako rok dní“, poznamenává Jarda, „to znamená metr dvacet v průměru. Pěknej, co?“
„Pěkný? Nádherný!“ neubráním se nadšení, „doufám, že vydrží aspoň dalších sto let!“
„To já taky, kamaráde, ale už měl na mále. Byl to takový symbol zdejších Němců a byla na něm tabulka s nějakými germánskými verši a v osmačtyřicátém ho chtěli zdejší komunisti porazit, ale nějak se ho podařilo zachránit! Ale pojď ještě k té louži.“
Asi o sto metrů dál byl skutečně oválný rybník, s delší osou kolem padesáti metrů, obrostlý puškvorcem a rákosím, sice bez ryb, ale s bohatou osádkou žab a čolků, o osazenstvu z říše hmyzu ani nemluvě. Když jsem to „horské oko“ obcházel, spatřil jsem dokonce u starého pařezu zemního mloka, který na chvilku zablýskl svými žlutými skvrnami, než zmizel pod vlhkými listy opodál stojícího klenu.
„Kdo tady nahoře založil rybník? To přece není žádná louže“, ptám se svého průvodce, „jaký tu má vůbec účel, ryby tu jistě nejsou!“
„Ovšem že ne, je to k vůli zvěři. Je to nebesák a tohle je jediný její napajedlo, protože nikde kolem neteče žádný potok. Jen vo půl kilometru dál je ještě jedno místo, kde se trochu drží voda, ale tam mají divočáci kaliště. Proto jsme tu taky postavili krmelec a liz, aby se tu zvěř mohla hned taky napít. Ale pojď, popojedeme a já ti ukážu jinačí rybníky.“
Sjížděli jsme pomalu po klesající cestě a po pár stech metrech vyjeli z lesa přímo u prvního, Karlova rybníka, kde rostl vysoký orobinec tak blízko břehu, že jsem neodolal a několik stonků s jeho „doutníky“ si odřízl. A pak už následoval jeden rybník za druhým, jako korálky navlečené na niti strouhy, která je spojuje: Kachní, Bastovec, Velebil, Horní a dolní Karolínský, Velký a Malý Langval, Hlinitý a nakonec za lesem ten největší a nejkrásnější, Žárský.
Můj průvodce odstavil tu motorovou plechovku na kraji polní cesty, přešli jsme silnici a usedli na lavici z dubového půlkuláče, kterou na břehu, právě proti částečně zalesněnému ostrůvku, postavil nějaký dobrodinec, nebo možná rybář. Jarda si zapálil cigaretu, a já uchvácen tou scenérií, jen zíral mlčky na tu hladinu, jemně čeřenou lehkým vánkem, a na několik kačen šmátrajících zobáčky pod vodou, zdvíhajíce přitom své zadečky v komických stojkách. Zleva přinesl závan větru vůni tlejícího rákosí a rybiny a nedaleko břehu vyskočilo nad hladinu hejnko malých rybek, jak tam zalovilo nějaké štičí štíhle či větší okoun. Seděli jsme dlouho mlčky, každý ponořen do svých myšlenek.
„Je to tu hezký, vypadá to idylicky, co?“ dokouřil a uhasil Jarda už druhou cigaretu. „Ale zdání může klamat. Už to tu párkrát mělo do idylky dost daleko. Právě tohle místo bylo svědkem jedný smutný události a Čertův dub na Kapinosu pak jejího vyvrcholení. To je ale dosti dlouhá historka, a tak vám ji všem povím až doma. Pojď, vrátíme se, je čas na svačinu!“
Přešli jsme znovu silnici a vsedli do auta. Motor spolehlivě naskočil, a tak jsme už za pár minut vjeli do dvora myslivny. Protože začalo být chladno, prostřela hostitelka ve velkém pokoji plném trofejí, zbraní a krásných obrázků s romantickou krajinou. Svačina byla vynikající, téměř opulentní a zakončena kávou a vínem, naplnila to milé a útulné prostředí příjemnou pohodou a náladou a rozproudila se srdečná zábava. Ve chvíli, když se mi zdálo, že témata společnosti pomalu docházejí, připomněl jsem hostiteli jeho slíbenou historku ze Žárského rybníka.
Protože se k mé prosbě přidali i ostatní, Jarda se pohodlněji usadil ve svém křesle, upil ze své sklínky a tichým hlasem nám ten příběh vypověděl. A bylo to povídání věru smutné, a když skončilo, nastalo ticho. Na stěně tiše tikaly hodiny a nikdo se neměl k další řeči – nešla nám z mysli ta bída lidské morálky, vášeň, nenávist a pomstychtivost, jež vedly k neštěstí tří rodin. Když se po chvíli ozvaly první ohlasy a Jarda viděl, že nálada se dostala na nežádoucí smutnou vlnu, usmál se a doplnil všechny sklínky z druhé lahve Vavřineckého: „Vidím, že je třeba náladu před večeří trochu pozvednout, takže vám posloužím něčím z veselejšího soudku, chcete-li si ještě jednu moji povídačku poslechnout!“ A protože jsme chtěli, otevřel tedy ten „soudek“ a pověděl, co slíbil. A tak jsme si vyslechli další ukázku myslivecké latiny, která nám náladu zase pozvedla, takže u večeře jsme se už cítili mnohem příjemněji.
Noc byla krátká, protože jsme vypili ještě mnohou číší a nazítří jsme se po dalším královském obědě loučili a slíbili si další vzájemné návštěvy, k nimž ale, alespoň z mé strany, už bohužel nikdy nedošlo. Ona už k tomu jaksi nebyla příležitost. Já jsem změnil zaměstnání, kamarád Luboš přešel do jiného podniku, a tak mi zbyla jen hezká vzpomínka na krásný kus přírody a milé lidi.
Jo, a abych nezapomněl, připojuji k tomuto vyprávění také ty dva další Jardovy příběhy spolu s pozdravem „Novohradským horám a lesům zdar“!


Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Copyright ©

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 11. 2008.