Michal Dlouhý: Četnické pátrání po čuvačích

Rubrika: Publicistika – Historie

Ve svém příspěvku se chci se čtenáři podělit o dle mého názoru unikátní materiály vypovídající o poněkud netradiční činnosti slovenských četníků.
Když byl v roce 1925 v Pyšelích u Prahy zřízen Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva, měl na jeho vzniku nemalý podíl četnický důstojník plukovník Josef Ježek, tehdy pracující na 13. oddělení ministerstva vnitra, spravujícím záležitosti četnictva. Plukovník Ježek byl dá se říci motorem rozvoje pátrací služby československého četnictva. Přičinil se mimo jiné o zřízení četnických pátracích stanic, používání rozhlasu pro vysílání bezpečnostních zpráv, ale i o zřízení četnických leteckých hlídek disponujících stíhacími a pozorovacími letadly. Živě se rovněž zajímal o možnosti využívání psů pro výkon bezpečnostní služby. V pyšelském ústavu na toto téma konal své přednášky, ve kterých mimo jiné upozorňoval na nejnovější zahraniční zkušenosti s využíváním služebních psů. Pro své znalosti byl plukovník Ježek uznáván i mezi československými kynology. Josef Ježek byl jmenován generálem a zastával postupně funkci zemského velitele četnictva pro Slovensko, zemského velitele četnictva pro Čechy, generálního velitele četnictva a v době Protektorátu se stal ministrem vnitra. Jelikož odmítl podepsat slib věrnosti a naprosté oddanosti okupantům, byl z funkce člena vlády odvolán a penzionován.
                        Plukovník Josef Ježek sedící uprostřed účastníků kurzu pro výcvik vůdců služebních psů četnictva v roce 1932
 
Pro potřeby četnictva bylo v prvních letech existence samostatného československého státu využíváno čistokrevných psů plemen německý ovčák, dobrmannský pinč, a airedale-terrier. Postupem času byl výčet doporučovaných a využívaných plemen rozšířen o kníráče, boxery, rottweilery, karpatské ovčáky – komondory a tatranské ovčáky - čuvače.
Plukovník Ježek byl v polovině dvacátých let upozorněn na masové vyvážení čuvačů ze Slovenska do Německa, ke kterému docházelo po celých vagónových zásilkách, a na jeho vývoz do Polska. Z tohoto důvodu začal hrozit zánik tohoto plemene psů.
Zhruba o deset let později se situace čuvačů stala doslova kritickou. Čuvač byl totiž jediným původním československým plemenem psa chovaným na našem území, opomineme-li českého fouska. I když z pohledu tehdejších evropských kynologů byl na III. světovém kynologickém kongresu v roce 1935 ve Frankfurtu nad Mohanem tatranský ovčácký pes čuvač považován za uherského kuvasze. Uherského kuvasze vzhledem k jeho vlastnostem začali pěstovat i v Německu.                    
S cílem nedopustit zánik tohoto našeho psího plemene vznikl Spolku chovatelů psů tatranských ovčáckých-čuvačů se sídlem v Brně, jehož členové se snažili převést chov čuvačů z jejich původní domoviny na Slovensku a Podkarpatské Rusi do Čech a na Moravu. Bylo totiž zjištěno, že ačkoliv byli čuvači chovaní na Slovensku podvyživení nebo vlivem nezájmu chovatelů zakrnělí, neztratili svoje duševní vlastnosti – bojovnost, bystrost a obezřelost při hlídání, pudovou schopnost rozlišit přítele od nepřítele, neškodného od záškodníka a přítulnost ke svému pánu a jeho rodině. Naproti tomu čuvač chovaný v Maďarsku se vyvíjel vlivem křížení s bardzoji a vlivem nížinných ekologických podmínek odlišně od slovenského čuvače. Spolek rovněž schválil plemenné znaky tatranského ovčáckého psa – čuvače a založil a vedl jeho plemennou knihu.
Snahou spolku chovatelů čuvačů bylo nalézt alespoň jeden pár standardního tatranského čuvače, který by na mezinárodních výstavách psů soutěžil s uherským a říšskoněmeckým kuvaszem.
Univerzitní profesor Antonín Hrůza se proto v polovině roku 1936 obrátil jménem Spolku chovatelů čuvačů na svého známého Josefa Ježka, který v té době zastával s hodností generála funkci zemského velitele četnictva pro Slovensko se žádostí o pomoc při zjišťování chovu čuvačů na území Slovenska.
Pan generál Ježek vyřídil došlou žádost hezky po vojensku a rozkázal, aby všichni vůdci služebních psů ve slovenském četnictvu nahlásili informace o chovech čuvačů ve svém služebním obvodu. V případě zjištění zvlášť pěkného chovu mělo být zajištěno prostřednictvím fotografa příslušné četnické pátrací stanice vyfotografování mláďat a fotografie měly být odeslány spolu s hlášením.
Jedním z adresátů přípisu byl vůdce služebního psa na četnické pátrací stanici v Nitře strážmistr Rudolf Votruba, který je na fotografii z kurzu pro výcvik vůdců služebních psů v poslední řadě čtvrtý zleva.
 
Rudolf Votruba se psí rodinkouStrážmistr Votruba zpracoval a na cyklostylu rozmnožil přípis na všechny podřízené četnické stanice v obvodu četnického oddělení Nitra se žádostí o sdělení informací o chovu čuvačů v jednotlivých staničních obvodech. Pro usnadnění uvedl do přípisu i plemenné znaky čuvače, jejichž zaslání si osobně vyžádal od profesora Hrůzy. Pečlivý strážmistr si pro jistotu vyžádal i negativní hlášení.
Po několika týdnech začaly na nitranskou pátrací stanici docházet přípisy z šedesáti obeslaných četnických stanic. Většinou se jednalo o negativní odpovědi. V osmi případech však došlo hlášení pozitivní. Strážmistr Votruba však podle přiložených fotografií zjistil, že ve třech z nahlášených případů se ve skutečnosti nejedná o čuvače. Na jednom z přípisů je uvedena vlastnoruční poznámka: „Nejsou to čuvači, ale obyčejní psi všemožní kříženci“.
 
Ve stanoveném termínu četnická pátrací stanice Nitra hlásila na zemské velitelství četnictva do Bratislavy ze svého obvodu pět psů plemene čuvač, jejichž majitelé však byli maďarské národnosti a rovněž tak všichni psi byli vrženi v Maďarsku. Jejich fotografie byly zaslány spolu s hlášením. Z uvedeného vyplývá, že akce ke zjištění chovu tatranského ovčáckého psa - čuvače se v obvodu nitranské pátrací stanice nesetkala s pozitivním výsledkem.
Přesto v létě roku 1937 již štábní strážmistr Votruba na základě opětovného požadavku profesora Antonína Hrůzy obeslal všech pět četnických stanic v jejichž obvodu byli chováni čuvači se žádostí o nahlášení zda stav Získaná fotografie údajných čuvačůtrvá, nebo zda došlo k nějakým změnám, prodej psa, jeho úhyn či přírůstky.
Zajímavá odpověď přišla z četnické stanice Dolný Ohaj. Velkostatkář Sergius Dola z Hulu v okrese Vráble od 4. prosince 1936 psa čuvače jménem Fičur nemá. Uvedeného dne se pes utrhl z řetězu a utekl do blízkého lesa, odkud byly krátce na to slyšet dva výstřely z pušky. Pravděpodobně byl pes zastřelen v lese hajným. Případ byl vyšetřován četnictvem, avšak výsledek pátrání tamní i sousední četnické stanice byl negativní. Vyslýchaní hajní, kteří psa dobře znali, popřeli, že by ho některý z nich zastřelil. Přesto se tamní četnická stanice domnívá, že některý z hajných psa zastřelil a když poznal zastřeleného psa jako čuvače, tak jej zakopal a jeho zastřelení raději zatajil.
Spolek chovatelů psů tatranských ovčáckých – čuvačů ve své výroční zprávě poděkoval četnictvu na Slovensku v čele s panem generálem Ježkem za podporu svých snah o zjišťování chovu čuvače na Slovensku.
    

Foto © z archívu Michala Dlouhého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 11. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.