Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (5)

Vzpomínám-li teď na poslední ročník na průmyslovce, nemohu si nepřipomenout dvě věci. Tou první byla zdánlivě nedůležitá návštěva několika pracovníků jakéhosi výzkumného ústavu, kteří všem studentům čtvrtých ročníkům měřili inteligenční kvocient. Tedy ono známé IQ. Měl to být pokus, o jehož významu zatím neměl nikdo představu, i když jeden z těch cizích chlápků na úvod cosi blekotal o pofidérním žebříčku budoucích absolventů školy a jejich možném zařazení na pracovištích.
 
Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my jsme pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě. Přede mnou se umístila se 129 body Zdena, lepší už byl jeden kluk z Mýta, frajer, jehož IQ bylo neuvěřitelných l34. Nebyli jsme zas tak špatná třída. I největší blbci totiž měli IQ přes 100 bodů. Odhlasovali jsme, aby IQ bylo změřeno i našim vyučujícím.
 
Všichni profesoři, včetně ředitele, takový návrh odmítli. K měření našeho IQ jsme se ještě několik dní ve třídě vraceli, pak tahle událost, stejně jako mnohé další, byla zapomenuta. Ke svému číslu 128 se však vracím dodnes. Během těch let, co uplynuly od jeho naměření, jsem si totiž mnohokrát v duchu řekla, zda by pro mne nebylo lépe kdybych žila s IQ řekněme jen 92. Nebo s ještě menším!
Druhou zcela nezapomenutelnou věcí byl náš kolektivní lyžařský zájezd do Tater. Předmaturitní ročníky už obvykle na hory nejezdily, neboť studenti se připravovali ke zkoušce dospělosti, aby snad jednou nemuseli, jak jim mnohokrát profesor Kotek připomínal, škvařit sádlo u řezníka!
 
My však byli třída experimentální, proto se ani tento vyučovací úzus na nás nevztahoval, a zájezd jsme přijali s mnohem větším nadšením než maturitní otázky, které nám přibližně ve stejném čase nadiktovala profesorka Berková. Naši ovšem byli zásadně proti. 0d mého pobytu v nemocnici uplynulo sice už více než půl roku a dávno mi už na chirurgii odstranili z čelisti dráty. Dokonce jsem chodila zcela normálně. I když mě škola z tělocviku dočasně osvobodila. Ale zůstat doma jsem nechtěla. Byla bych jediná z celé třídy. Navíc bych přišla o jednu z posledních šancí něco si společně užít...!
Posléze jsem rodiče přemluvila. Vymínili si ovšem, že pojedu bez lyží a pro jistotu si s sebou vezmu svou odloženou francouzskou hůl. A tak Tatry patřily i mně!
 
Na horách se o nás starali nejen naši dva profesoři, ale i tři cizí kluci, kteří, jak jsme se od nich dozvěděli, studovali v Praze na vysoké strojní, a protože byli dobří lyžaři, měli teď, v rámci jakési družby mezi školami, naučit naši třídu lyžovat. Byl to jistě nadlidský výkon. Z celé třídy se dokázaly na lyže postavit dvě tři holky, ostatní připomínaly skupinu sebevrahů, která se rozhodla na Solisku přeorat sjezdovku.
 
I když jsem nelyžovala, nemínila jsem tvrdnout sama na chatě, takže pokud mi to sněhový terén dovoloval, s nezbytnou holí v ruce jsem svou třídu aspoň doprovázela.
Pak jsem ale většinou postávala u vleku, sledovala dršťkopády na sjezdovce, nebo se opalovala, a především čekala, až se naše značně pomlácená družstva sjedou. Asi třetí den mě jeden z těch instruktorů oslovil. Předtím ovšem přede mnou vykroužil elegantní oblouček a zavál mě jemným sněhovým popraškem.
- Nenudíš se tady?! zeptal se a sejmul z očí brýle se zelenými skly.
- Ani ne...! přiznala jsem popravdě.
Stočil pohled za sebe na bílou stráň, odkud se mělo přiřítit jeho družstvo. Zatím nebylo nikoho ze třídy vidět. – Radši bys taky jezdila, co?! - Víš, že jo?! přiznala jsem.
 
Nebyla jsem zas tak nemožná lyžařka. Od dětství jsme jezdili pravidelně každou zimu na tátovu podnikovou chatu, tam jsem se naučila. Ukázal holí směrem k mým přezkáčům, zatvářil  se zasvěceně a zas moudře prohodil: - Já vím, říkaly holky, že seš po bouračce...! Znělo to od něho povzbudivě. Mimochodem tak na sebe prozradil, že se s nimi o mně bavil. Sjel po hraně lyží až docela ke mně, svlékl rukavici a představil se: - Já jsem Luboš Tichý!
Taky jsem řekla své jméno a současně přitom v dlani pocítila příjemné teplo jeho ruky.
- Seš pěkně zmrzlá! zasmál se.
- Jo, to jo potvrdila jsem hlubokomyslně a taky se zmrzle na něho usmála.
- Pojď na grog! vybídl mě.
Hodila jsem bradou ke sjezdovce. - Máš přece na starosti naše holky...! připomněla jsem. - Tomáš s Vencou to vzali za mne. Stejně budou brzy končit...!
 
Už jsem nic nenamítala a následovala ho do nedalekého kiosku. U stolku, kde jsme pak pili neskutečně horký grog, se ten kluk se mnou roztěkaně bavil. Chápala jsem, proč očima stále odbíhá k oknu, jímž bylo přes zamrzlé sklo vidět i část sjezdovky. Nechtěl propásnout příjezd svého družstva.
Přesto mi během té čtvrthodiny, co jsme se v kiosku zahřívali, stačil o sobě říct snad všechno. Především to, že si mě všiml už první den nejen díky holi, kterou jsem tahala všude s sebou, ale prý kvůli mým očím, vlasům, červenému svetru, co mi máma sama na hory upletla, a vůbec, že jsem jeho typ, jaký bohužel ve svém družstvu nemá, takže si takhle musel od ostatních odskočit, aby si se mnou na dnešní večer dojednal rande.
 
Než jsem v údivu stačila zavřít pusu, prohlásil ještě, že do Hradiště (věděl už od holek, kde bydlím!) to nemá z Lukavce daleko, takže až se vrátíme domů, můžeme se vidět a někam si vyrazit na kolech. - Teď, v zimě?! otřásla jsem se představou, že bych měla někde ve vánici šlapat vršky, na to on namítl, že mu budu aspoň dělat sparing partnerku, aby byl ve formě.
Schválně jsem se ho zeptala, která holka mu dělá sparing partnerku od pondělí do pátku, kdy je na koleji, ale on mě poučil, že na jejich koleji bydlí jenom kluci a vůbec že je Praha trapně defeminizovaná, fakulta, kolej, metro, ulice, všechno bez holek, nebo si jejich existence v horším případě nevšiml.
 
Krásně to na mne hrál. Ale bylo mi s ním příjemně. Ke všemu nás holky zahlédly, když jsme spolu vycházeli z kiosku. Postupně dojížděly k vleku. A hned si mě podaly.
- Klid, dámy, o nic přece nejde... bránila jsem se jejich narážkám a zvědavým dotazům. Jenže téhož večera si dal se mnou Luboš skutečně rande a navrhl, abychom si šli do sousední chaty zatancovat. Při sladkobolných ploužácích a pak i cestou zpátky mě objímal a líbal. Nebránila jsem se, a tak po zbývající dny jsme byli, pokud to bylo možné, stále spolu. Naše milostné vzplanutí vzaly na vědomí nejen holky ze třídy, ale i profesoři, kteří na nás měli dohlížet.
 
Už tenkrát na horách jsem cítila, že jsem se do Luboše bezmezně zamilovala a že náš vztah neskončí pouhým zamáváním z okna vlaku, až se spolu budeme v sobotu k večeru loučit. Snad to bylo tím, že po bleskovém rozchodu s Michalem jsem s nikým nechodila. Během dlouhých měsíců, které od onoho okamžiku uplynuly, se nenašel nikdo, koho bych mohla zahrnout svou láskou.
 
Za týden za mnou Luboš skutečně přijel. Pochopitelně, že na kole! Přemluvila jsem ho, aby si ho zatím schoval v našem sklepě, a pak jsme vyrazili, jako normální lidi, pěšky za město.
 
Už tam, ve sklepě, mě aspoň letmo políbil, pak vyhledával mé rty skoro při každém zastavení, tiskl mě a krásně se mi díval do očí, říkal mi při tom, že nikdy neobjímal tak krásnou holku, jako jsem já... Přeháněl, věděla jsem to už tenkrát, ale všechny ty něžnůstky a lichotky, jimiž mě zahrnoval, na mne působily jako zázračný lék.
 
Začal za mnou jezdit pravidelně. Představila jsem ho i rodičům, docela se jim zamlouval. S tátou vedli u kafe debaty o našem strojírenském průmyslu, mámě zase Luboš bezelstně vyprávěl o tom, jak žije po tragické smrti otce (ten prý zemřel ještě mlád na rakovinu žaludku) s matkou a jak se musejí uskrovňovat, má-li vystudovat vysokou školu. Tak touhle zcela neplánovanou zmínkou o nezbytné šetrnosti členů jeho rodiny si naši maminku maximálně získal. Od té chvíle na Luboška nedala dopustit! Simona mu sice také napoprvé podala ruku stylem chcíplé myši, ale vzápětí kamsi odešla. Asi nebyl její typ. Můj ano! Měla jsem ho maximálně ráda. A byla jsem přesvědčena, že on mne také.
 
Kdykoliv jsme byli spolu a milovali se, měla jsem pokaždé krásný pocit, že právě on mi umožnil poznat, co je vášnivá láska, touha po tom druhém, opravdové štěstí... O týden později, když přinesla moje sestra výuční list holičky a kadeřnice a prohlásila, že se lidem nadále v zavšivených vlasech hrabat nemíní, jsem já bez problémů odmaturovala.
S vyznamenáním! Rodiče měli kupodivu asi nezměrnou radost, neboť jsem za maturitní vysvědčení dostala zlatý přívěsek. Měsíční znamení Lva. Neuměla jsem si vysvětlit, kde se v mámě najednou ta velkorysost vzala.
 
Luboš mi s gratulací přinesl kytici žlutých a červených gerber, a když mě (už před mými rodiči!) líbal, prohlásil, že jsem světovka, k čemuž jsem skromně podotkla, že pro toho, kdo má IQ 128, je takové vysvědčení nudná brnkačka! Těšilo mě, že jsem nakonec byla lepší než Zdena Šafářová, od bouračky moje druhé já, protože z betonu jsem měla, na rozdíl od ní, výbornou, Luboš už tak úspěšný při zkouškách na fakultě nebyl. Z devíti  zkoušek zvládl v prvním termínu pouze tři. Mrzelo mě to stejně jako jeho. A to se prý dřel jako mezek! Snažila jsem se být na něho milá, ohleduplná, po každém neúspěchu jsem ho znovu taktně povzbuzovala, a dokonce jsem mu navrhla, že se s ním budu učit, bohužel všechno mé snažení bylo k ničemu.
 
Můj chlapec přestal důvěřovat už sám sobě. Jednou, když jsme se smutni vraceli z nádraží, kde jsem na něho netrpělivě čekala, s jakou přijede, se mi svěřil, že vlastně na strojárnu nechtěl. Přemluvila ho matka, on sám toužil studovat na vysoké škole tělocvik. Snad na institutu sportu či na pedagogické fakultě. Znovu jsem ho tedy utěšovala. Myslím, že své sebevědomí nalézal už vlastně jenom tehdy, když jsme se milovali.
 
Plánovali jsme si také letošní prázdniny. Luboš se měl v pohodě připravovat na opravné zkoušky, já nastoupila do zaměstnání. Prostředí okolo mne nebylo nijak cizí. Vrátila jsem se totiž tam, kde jsem byla před rokem na brigádě. Spolupracovníci mě přijali srdečně. Z bezpečnostních důvodů jsem ale dojížděla do práce zase autobusem.
 
Koncem srpna měl dělat Luboš tři opravné zkoušky. Stýkali jsme se proto jen zřídka. Ale i to bylo krásné. Milování v lese nebo na louce bývá přece vždycky romantické, od zkoušek ho znovu vyhodili. A děkan fakulty mu doporučil, aby buď ze školy odešel, nebo opakoval druhý ročník. Luboš se po domluvě s matkou rozhodl pro druhou možnost. Nechtěla jsem ho ještě víc zraňovat, pomyslela jsem si, že já bych se pokusila tvrdohlavě složil všechny zkoušky třeba za pochodu, na takzvaný děkanský termín. I tak byl Luboš z neúspěchu špatný. Když jim ale začal na fakultě nový školní rok, všechny starosti a problémy z něho na čas spadly, uklidnil se, vrátila se mu dřívější nálada, dobíral si mne, znovu byl samý žert a vtip.
 
Bohužel všechny ty legrácky neměly dlouhé trvání! Koncem září, když jsme s mými rodiči na naší zahrádce, kterou nám na několik let pronajal i s dřevěnou chatičkou jeden z tátových spolupracovníků, česali zimní jablka, jsem se Lubošovi svěřila, že čekám dítě. - To je fór, ne?! zareagoval nejdřív. - Víš to určitě?! Ujistila jsem ho, že to není už jen pouze moje domněnka.
Když jsem totiž podruhé nedostala měsíčky, navštívila jsem gynekologické oddělení mýtské nemocnice. Lékařka, která mě prohlédla, potvrdila, že jsem gravidní. - Co budeme dělat? zeptal se rozechvělým hlasem. - To se chci zeptat já tebe!
Vyplašeně se kolem sebe rozhlédl, jako by se chtěl ujistit, že nás nikdo nemůže zaslechnout. Naši však byli právě u chaty, kam odnášeli ovoce. Přepravky z umělé hmoty ukradl táta v továrně. Všichni tam kradli! A přepravky se nám teď hodily na ledacos! - A... ale, zakoktal Luboš, - ...vůbec jsem to nečekal. Nevím, jak takový problém řešit, prostě jsi mě tím šíleně zaskočila... co vlastně chceš ode mne slyšet?!
- Asi to, že si mě vezmeš, ne?! - Vzít? Jo, máš asi pravdu...! pokyvoval zamyšleně hlavou. - Asi...!? zopakovala jsem mu důrazně, možná až vztekle. - Ne, jistě! Určitě se vezmeme, to se vyřeší, buď klidná, Martino, jenom mě to překvapilo, chápej, nebyl jsem na takovou jobovku připravený...! Podíval se na hodinky a zhrozil se: - Probereme to zítra, jo?! Musím teď domů. Slíbil jsem mámě, že jí odvezu do opravny sporák, v poslední době ji zlobí... Tak se měj! V běhu mě políbil na tvář a spěchal k chatě, kde měl své kolo.
 
Na chodníčku se vyhnul mým rodičům, kteří se vraceli s dalšími prázdnými přepravkami, zmateně cosi vykřikl místo pozdravu. Asi že už nemá čas, nebo tak nějak! Mámě to nestačilo: - Vy jste se s Lubošem pohádali?! zeptala se, když ke mně došla. - Víš,něco zapomněl, tak zase šílí...! zalhala jsem. Druhý den zazvonil před naším domem už někdo docela jiný než ten Luboš, který ode mne včera odjel. Řekl, že tentokrát nepřijel na kole jako obvykle, ale autobusem. - Pojď dál...! zvala jsem ho k sobě. - Naši před chvílí odjeli na zahradu...!
- Ne, odmítl chladně, - šel bych se raději projít!
- Fajn, souhlasila jsem a skočila si do předsíně pro bundu.
 
Věděla jsem přesně, o čem chce se mnou mluvit. Vyšli jsme za město. Luboš vytrvale mlčel. Na cestě k lesu, kterou jsme obvykle chodívali na rande, jsem už nemínila dál čekat a zcela věcně ho pobídla:
- Takže...?! Věděl, nač se ptám, ale hned neodpověděl, díval se kamsi daleko před sebe a mlčel. - No tak co mi povíš...?! Znovu se vyhnul mým očím a pravil vážně, spíš jakoby jen pro sebe: - Přemýšlel jsem doma o tom, cos mi řekla...! - To je dobře...! pochválila jsem ho jízlivě. Nedal na sobě znát, že mou poznámku slyšel, a stejným tónem pokračoval: - Víš, Martino, došel jsem po úvaze k závěru, že by od nás nebylo moudré, aby sis to dítě nechala!
- Můžeš mi říct proč?! odpověď měl připravenou. - Jistě! Jsme oba ještě mladí. Ty ses ani nerozkoukala v práci, a já...? Teď, když mi to nevyšlo u zkoušek, mám před sebou ještě čtyři roky studia... Jistě, dítě jednou taky chci, ale až se vezmeme! Prostě později, chápeš...?!!! zadíval se na mne skoro zoufale. Než stačil tuhle dlouhou, zdánlivě nesouvislou větu dokončit, uvědomila jsem si, nejen jak chutná zrada, ale navíc i jiné věci! - Co mám podle tebe tedy dělat?! ptala jsem se. Žvýkavě ze sebe vysoukal: - Nechat si to vzít...!
 
Viděla jsem na něm, že se za ten návrh stydí. Dotklo se mě, že vidí řešení v případné interrupci, a proto jsem schválně vyzvídala: - To ti poradila maminka?! Vyplašeně zamrkal a v neskutečných rozpacích potom přiznal: - No... mluvil jsem s ní o tom!
- Tak víš co, Lubošku? vychrlila jsem na něho nenávistně. - Popros svou maminku, aby ti vybrala holku sama. Takovou, která se především bude líbit jí. A dítě jí udělej, teprve až ti to máma milostivě dovolí!!! Až řekne: Teď už, Lubošku, můžeš! Já totiž s tebou právě skončila, jasný?!!! Odvrátila jsem se od něho a ráznými kroky odcházela.
Rozběhl se za mnou a snažil se mě zadržet. Na druhý pokus mě chytil surově za rukáv. Vztekle jsem se mu vycukla a zblízka mu vmetla do očí: - Už dávno vím, že jsi, Luboši, zbabělec. Nedokážeš si prosadit svůj názor. Vlastně se o to nikdy ani nepokusíš. Docela tě lituju, dodala jsem pohrdavě a mírným klusem zamířila domů.

 
 
Doufala jsem, že i teď něco udělá, aby mě přemluvil. Nedokázal to. Stál dál v úvozu polní cesty s hlavou skloněnou a asi přemýšlel o tom, co řekne o našem rozhovoru doma mamince.
- Necháš si to malé?! zeptala se mě Zdena, které první jsem se svěřila se svými problémy. - Jasně! Já to dítě chci. - Jako svobodná matka...?! - Co na tom? namítla jsem ne zrovna jistě. - Bude to dítě, které bylo zplozeno z lásky...! To je, jak víš, taky jeden z důvodů, proč jsem nešla na interrupci! - Zní to všechno docela dobře, ale je ti jasné, že to nebudeš mít lehké...?! A to malé taky ne! varovala mě kamarádka.
- Ne... všechno jsem už zvážila... Kamarádka neskutečně pomalu naznačila dvojím kývnutím hlavy, že tedy bere mé rozhodnutí na vědomí. Potom chtěla ještě vědět: - A co vaši? Už to vědí?! - Ne...! přiznala jsem.
- Možná že jim to řeknu dnes večer. Jo, dneska se mi to bude hodit! V televizi stejně nedávají nic zajímavého! - Zajistím jim takhle aspoň solidní program! Obě jsme se bláznivě rozchechtaly.
 
Večer mi už ale do smíchu nebylo. Rozhodla jsem se však rozmluvu s rodiči neodkládat. Naši reagovali přesně tak, jak jsem očekávala: táta zajásal, že konečně bude mít s kým chodit na ryby, maminku zajímaly dvě věci: v kolikátém jsem měsíci a kdy bude svatba. - Nebudu se vdávat! oznámila jsem jí. Vytřeštila na mne oči. - To mi ani neříkej. Jestli jsi opravdu krávidní, máma opět v oblasti cizích slov zabodovala, - tak snad si tě ten kluk vezme? Doufám, že to máš s ním...! - Ne...! zalhala jsem. Po dalším předpokládaném zděšení jsem jí drze namluvila, že dítě čekám s nějakým klukem z Prahy, s kterým jsem se o prázdninách náhodou vyspala. Ty děvko...! zařvala na mne a dala mi facku, jak nikdy předtím. Pálila mě tvář, ale hned jsem jí odpustila. Měla právo takhle zareagovat! Bylo to rozhodně příjemnější, než kdyby se pokoušela různými způsoby nutit Luboše, aby si mě vzal. A tak, ještě než se docela vzpamatovala, prozradila jsem jí, že se Luboš se mnou rozešel. Prohlásila, že se tomu nediví.
 
Následujících pár hodin na mne dál řvala a současně zvídala podrobnosti. Naše hádka vrcholila, když mi kategoricky přikázala, abych šla na interrupci. - Nikam nepůjdu... odsekla jsem jí stejným tónem, jaký ona toho večera nasadila. - To dítě si nechám!!!
- Ale nepočítej s tím, že zůstaneš u nás! Musela bych se před lidmi propadnout hanbou, že moje dcera čeká parchanta! - Jak chceš, mami! Zaclánět tady nemusím... Sbohem! zuřila jsem ještě a demonstrativně opouštěla kuchyň, kde se náš rozhovor odehrával.
Tehdy zasáhl táta. - Počkej, Martino! Zadržel mě. - Kam bys chodila? Máma to tak nemyslela. Musíš pochopit, že je to pro nás velkej šok, my si taky všechno musíme důkladně rozmyslet a zvážit, viď maminko?! a vyslal k ní přes celou kuchyň smířlivý úsměv.
 
V obývacím pokoji, kam jsem odešla, abych vyčkala do doby, než mi rodiče oznámí ortel, se mě Simona, která byla svědkem celé scény, zeptala. - Na co čekáš, ségra? Máš přece jedinečnou šanci vypadnout z domu! Odsekla jsem jí, že snad je to moje věc. Později přišla máma a jakoby mimochodem se zeptala: U doktora jsi už byla?!
Pochopila jsem, že od téhle chvíle mě už k ničemu nebudou táta ani ona přemlouvat.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 11. 2008.