| V čase, kdy se mi nabízela možnost prožívat znovu, už potřetí, onen závan štěstí z narození dítěte, z jeho srdcervoucího pláče, zatnutých pěstiček, když spinkalo, a tepla, jež jsem cítila pokaždé, když jsem si je přitiskla k svému obnaženému prsu, jsem se musela zabývat problémy, které mi zkracovaly noci a neskutečně odčerpávaly klid dne. Začalo to velice nenápadně na konci mého šestinedělí, když jsem si, jako předtím pokaždé začátkem měsíce, jela k Viktorovi pro svůj finanční podíl. Říkala jsem tomu vznešeně apanáž. Malou Lindu mi doma hlídala máma.
Sekretářka Gábina měla na sobě vyzývavé šaty s výstřihem až bůhvíkam, a aniž by mě ohlásila, řekla, ať počkám (tedy přesněji řekla, ať laskavě počkám!), že šéf má nějaké důležité jednání. Posadila jsem se do křesla pro návštěvníky, nechala si uvařit kávu a pak čekajíc, až vedle můj bývalý švagr jednání skončí, nenápadně jsem tu ženskou pozorovala. Po delším zkoumání jsem došla k závěru, že je skutečně mimořádně hezká a nápadně se podobá mé sestře. Viktor s ní, podle mě, jistě nepočítá jako s další životní partnerkou, ale že by s takovou kočkou nespal, to mi připadalo v jeho případě dost nenormální.
Dlouho poté, co jsem už vypila kávu, se ozval v sousední místnosti hlasitý křik, pak se čalouněné dveře zprudka otevřely a do kanceláře sekretářky vpadl Viktor provázený dvěma staršími muži v dokonale padnoucích oblecích a s koženými kufříky v rukou. Za nimi pak zvolna šel právník firmy TIGR, doktor Podolanovič. Ten jediný mne tiše pozdravil a krátce se usmál. Ostatní pokračovali ve vzrušené debatě, jejíž podstatu jsem z oboustranných replik neodhadla. Posléze ti dva cizí se oblékli a s výhrůžkami určenými především Viktorovi opustili místnost.
 - Volové! ulevil si Viktor, když se za nimi zavřely dveře, a vyčerpaně dosedl do křesla vedle mne. – Stejně na nás vymůžou hovno!!!
Sekretářka i doktor Podolanovič, s kterým jsem se zde občas potkávala, se na mne s rozpaky podívali. Odporovat šéfovi si však nedovolili.
Ten se konečně vzpamatoval, otočil se po mně a prohodil už smířlivě: - Ahoj! Patrně si uvědomil důvod mé návštěvy, protože mě pobídl: - Jo, pojď ke mně!
Předpokládala jsem, že návštěva v jeho kanceláři bude mít obvyklý průběh. Viktor sáhne do zásuvky pro připravenou obálku s několika desítkami tisícovek, podá mi je, já mu podepíšu doklad o převzetí a díky, měj se, čao…!
Viktor však u sebe nejprve zamířil k příručnímu baru a připravil mlčky dvě sklenice, do nichž vhodil pár kostek ledu a pak je zalil whiskou.
- Promiň, ale já nemohu…!
- Policajti dnes ještě nejsou venku! uklidňoval mě.
Zasmála jsem se. – Nechci pít kvůli nim. Ale ještě kojím tu malou!
Viktorovi to došlo. – Tak aspoň na její zdraví! cinkl sklenkami o sebe.
Symbolicky jsem si trochu té whisky lízla.
Můj bývalý švagr naopak vypil skoro celý obsah sklenky.
Když ji odkládal, hlasitě mlaskl. – Jak se jmenuje?! zajímal se spíš ze slušnosti.
- Linda…!
- To je teď moderní jméno, co?! Čekal bych, že to bude Martina!
- Ne, proboha…! bránila jsem se.
Z láhve, kterou si přinesl do baru, si znovu nalil. Ale hned se nenapil. Držel skleničku v ruce a zamyšleně v ní pozoroval tající led. – Přišla sis pro prachy, co?! prohodil.
- Jo… nevěděla jsem, že máš jednání.
Mávl rukou. – Jsou to otrapové…! Potom se zatvářil smutně, skoro bolestně. – Já ti tentokrát, Martino, nemohu nic dát! řekl.
- Nevadí, pár dní počkám…!
Přerušil mě: - Dostali jsme se do finanční tísně. V poslední době jsme rozjeli hodně akcí, dost jsme investovali a teď se spousta našich dodavatelů najednou zbláznila a všichni chtějí zaplatit…!
- Počkám! ujistila jsem ho.
Na ústech mu krátce přelétl úsměv. – Fajn, věděl jsem, že pochopíš situaci! Nejsi sama, kdo dostane peníze se zpožděním. Ostatní naši zaměstnanci brali zatím jen zálohu. Nějaké peníze snad ještě máš! Zvýšil hlas: - Vlastně ten tvůj Čermáček, zamrzelo mě, že mého manžela nenazval správným jménem, tedy Čermák, nebo Karel, ale nedala jsem na sobě nic znát, - …musí být přece v balíku! Takovej autoservis musí snad prosperovat!
…Nevím, snad…! potvrdila jsem rozmrzele a zvedala se.
Naklonil se ke mně, aby mě už ze zvyku políbil na tvář.
O krok jsem ustoupila. – Kdy se mám u tebe zastavit?! zeptala jsem se chladně.
- Zavolám ti! slíbil.
Celý týden se neozval. Karlovi jsem se o své neúspěšné návštěvě u Viktora nezmínila. Třebaže se spolu setkali jen asi dvakrát, přímo živočišně ho nesnášel. Možná že na něho žárlil.
Volala jsem Viktora několikrát telefonem. Sekretářka mi pokaždé zdvořile sdělila, že pan šéf není přítomen. Šíleně jsem ji za ty cukerinové zprávy nenáviděla.
Ke všemu mě jednou večer Karel požádal o zapůjčení většího obnosu peněz. Měl prý možnost nakoupit do dílny autoservisu nový analyzátor plynů a rovnací stolici. Podrobně mi popsal jejich účel. Šlo o několik set tisíc korun. - Proč půjčit? zeptala jsem se.
- Vrátím ti je brzy! Sliboval.
- Manželé si mají půjčovat peníze? Jsou snad obou, nebo ne?! vytkla jsem mu. S Lubošem jsme měli zejména v prvních letech manželství všechny finance společně. Nikdy by nás nenapadlo dělit je na dvě hromádky. Teď mi Karel přispíval slušnou částkou na provoz domácnosti, ale jinak mi nedovolil do svých financí nahlédnout. Kupodivu se nezajímal ani o mé. Jejich stav spíš tušil. Neodpověděl na mou jistě nepříjemnou otázku, ale znovu zopakoval svou žádost: - Půjčíš?!
- Podívám se, jak to vypadá s mým kontem v bance! slíbila jsem mu.
- Uděláš to zítra? naléhal.
- Jo! A teď spi! doporučila jsem mu. Byla jsem ochotna peníze mu půjčit, už pro klid mezi námi! Potřeboval je asi velice nutně, protože druhý den ráno neodjel do práce jako obvykle ještě za šera, ale trpělivě čekal, až všichni vstaneme, u snídaně vtipkoval s dětmi, pomazlil se s malou Lindou a dokonce se nabídl, že mne sám do banky odveze.
Když jsem nakrmila Lindu, pomohl mi ji uložit do kočárku a společně s Patrikem odnést do auta. Cestou jsme postupně vyložili velké děti, pak zamířil k bance. Než jsem si tam vyřídila své věci, trpělivě si v autě s Lindou hrál. – Tak co? Jak jsi na tom? Můžeš mi půjčit?! ptal se netrpělivě, když jsem zase usedla dozadu vedle našeho dítěte.
Mlčky jsem mu podala měsíční výpis svého konta. Pokud bych pro něho vybrala požadovanou částku, zůstatek by byl směšně malý.
Uvědomil si asi totéž, protože mi papír podal vzápětí dozadu a zklamaně podotkl: - Myslel jsem, že tam budeš mít víc!
Nemínila jsem o tom právě teď diskutovat. – Zavez mě, prosím tě, domů! Musím přebalit Lindu! požádala jsem ho.
Nevnímal mne asi. Skulinou mezi předními sedadly mi připomněl: - Ale ty přece budeš tenhle měsíc brát zase nějaké peníze od firmy…!
- Jo, to budu… možná!
Skoro se na mne rozkřikl: - Jak to, možná?
- Jsou v nějakém velkém průšvihu. Dokonce ani jejich zaměstnanci nedostali tento měsíc plný plat…!
Překvapilo ho to tak, až hvízdl. – No prosím, poznamenal, - a jak si TIGR vyskakoval…!
- Prosím tě jeď už! řekla jsem podrážděně. Nemínila jsem dál poslouchat jeho žárlivecké poťouchlosti.
Zařadil tedy a auto měkce zamířilo k domovu.
Peníze na zakoupení strojů jsem mu o týden později v bance v hotovosti vybrala. Měl radost! A večer se miloval se mnou přímo s neuvěřitelnou intenzitou. Měla jsem malou zkušenost s muži. Ale možná že i ty, co měl přede mnou, by potvrdily, že v posteli neměl konkurenci.
Protože stav mého konta se podstatně zmenšil, znovu jsem se hlásila o svou apanáž.
Ve sluchátku se mi místo koketující Gábinky ozval starší ženský hlas. – To je paní…?! protáhla jsem.
- Valášková, Martinko! zněla důvěrná odpověď. Znaly jsme se. Před léty byla paní Valášková zaměstnána ve stejném podniku jako účetní. Pozdravily jsme se ještě. Valášková se mě zeptala na děti, pochopitelně nejvíc na to nejmenší: - … jednou mi musíš toho svého drobečka ukázat, a co pro tebe mohu teď udělat?! Konečně mi tedy dala příležitost, abych ji požádala o spojení s Viktorem.
- Ale ten tady už přes týden není, Martinko! prozradila mi smutně… Letěl do Ameriky! Ty to nevíš…?!
- Ne…! odvětila jsem dost vztekle. Samozřejmě že se svými penězi budu mít zase potíže! Pak mě napadlo, že Viktor třeba nechal pro mne peníze u sekretářky.
- Gábinka letěla s panem šéfem! zazpívala mi Valášková. – Ta se tam bude mít! Moře, pláže, samé pomeranče, viděla jsem o Kostarice moc hezký film…!
Přerušila jsem její chvalozpěv na subtropickou přírodu věcným dotazem: - Říkal, kdy se vrátí?!
- Pokud vím, vzpomněla si už ne zcela jistě paní Valášková, - tak mluvili něco o dvacátém!
Dvacátého října bylo přibližně za deset dní. Rozhodla jsem se, že se o den později hned ráno Viktorovi přihlásím.
Nemusela jsem. Už za týden mne pozdě večer volal doktor Podolanovič a velice zdvořile mě žádal, abych se k němu dostavila do kanceláře. - O co jde, pane doktore?! vyzvídala jsem.
Omluvil se, že bude vhodnější, když mě bude informovat osobně. V devět prý mne bude čekat.
- Co si to ten kluk, myslel tím doktora Podolanoviče, dovoluje?! rozčiloval se Karel, který můj telefonát vyslechl. – Klidně ti vydá rozkaz, abys k němu naklusala! Jako bys byla nějaká jeho podřízená!
- Nejsem jeho podřízená, ale pořád mám ve firmě majetkovou účast! To snad víš…! připomněla jsem mu nevlídně. Dál už jsem na jeho poznámky nereagovala a znovu sáhla po telefonu, abych vytočila číslo naší mámy. Před časem jsme jí se Simonou, přes její nekonečné výhrady, nechaly zavést do bytu telefon. Naštěstí byla už doma. Příliš nadšená nebyla, že jí tam ráno přivezu Lindu, měla jiný plán, ale nakonec, jako vždycky, přiznala, že se na svou nejmenší vnučku těší a vyjmenovala mi nejméně deset věcí, které mám pro Lindu určitě přivézt s sebou.
Doktor Podolanovič mě přijal ve Viktorově gauči. Dokonce seděl za stolem na jeho šéfovské židli. – Posaďte se, prosím! vybídl mě a trpělivě čekal, až mi věčně usměvavá paní Valášková přinese kávu a co nejdřív zmizí. Potom teprve na mne upřel soustředěný pohled. – Včera mne telefonicky zavolal šéf! pronesl skoro tajemně.
Neviděla jsem v tom nic mimořádného, a tak jsem jenom s úsměvem přisvědčila, že tu zprávičku beru na vědomí.
Podolanovič však pokračoval: - Pan Viktor Grosman mi oznámil, že se už z Kostariky zpět do České republiky nevrátí!
Pokusila jsem se o jistou námitku: - To nemyslíte, doktore, vážně! Vy, ani Viktor!
Zvolna kývl hlavou a pravil: - Naprosto vážně!
Cítila jsem, že se proti své vůli ocitám ve značných rozpacích. – A co já s tím mám jako dělat?! vykoktala jsem značně nesouvisle.
Doktor Podolanovič vstal a vzal do rukou složku s jakýmisi listinami. – Podle zakládající listiny firmy se stáváte jedinou majitelkou. Přejímáte všechna práva a povinnosti zakladatele, současně i její aktiva a ovšem i pasíva! Perfektně oblečený mladý muž se omluvně usmál a řekl:
- Vlastně bych vám mohl gratulovat… kdyby situace naší firmy nebyla tak vážná!
- Vážná?! Myslela jsem, že si firma TIGR vede dobře!
- Snad vedla! položil důraz na poslední slovo. – V současné době se však nachází na pokraji krachu. Navíc je na nás podáno několika firmami trestní oznámení. Pan Grosman vám o tom nic neříkal!
- Ne…! řekla jsem zmateně. – Nevím o ničem!
- Omlouvám se, ale ve vašem zájmu bych vás měl nyní alespoň rámcově o všech problémech informovat! Přisedl si vedle mne a nad vybranými listinami se mě pokoušel až do oběda zasvětit do přímo katastrofického stavu firmy, kterou můj manžel s Viktorem Grosmanem před několika lety založili. Firma TIGR teď tonula v dluzích, kdekdo se s ní soudil, nebo se k tomu chystal, už druhý měsíc její zaměstnanci nedostali plnou mzdu.
- Dá se s tím, pane doktore, něco dělat?! zeptala jsem se posléze zcela vyčerpána.
- Jistě! souhlasil. - Když našim věřitelům, a není jich málo, zaplatíme!
- Proč to neuděláte?!
- Ze zcela jednoduchého důvodu: nemáme peníze!
Bránila jsem se: - Jak to, že nemáte?! Vím, že pokud žil můj manžel, firma vydělávala miliony. A teď mi chcete, doktore, namluvit, že nejste solventní?! To vám mám věřit?! Skoro jsem se na toho chlapce rozkřikla.
Trpělivě mě vyslechl, a teprve když jsem se odmlčela, poučil mě: - Firma skutečně vydělávala slušné peníze. Bohužel jsme si vzali v poslední době od několika bank vysoké půjčky a…
Rozezleně jsem mu skočila do řeči: - Mohu vědět na co?!!!
- Pan Grosman za ně koupil v Kostarice penzion… zbytek směnil za dolary, které si před několika týdny odvezl s sebou!
- Proč jste mu v tom, proboha, nezabránil?!!!
Jemně se usmál. – Přehlédla jste zřejmě, že to byl náš šéf. Jedině on měl podpisové právo. A také vy, paní! dodal nemilosrdně.
Svěsila jsem hlavu. Jistě, doktůrek má pravdu, pomyslela jsem si. Ten gauner Viktor nás podvedl všechny! Mne ze všech nejvíc. Teď si za něho všechno vylížu!!! Nakonec půjdu i sedět. Já, která se pokoušela vždycky a ve všem hrát poctivou hru…!
Mohla jsem se už tam, ve Viktorově kanceláři, dál potichu i nahlas vztekat, užírat se výčitkami a nadávat si do blbců… co by se tím vyřešilo?!
Vzpamatovala jsem se konečně. – Máme šanci, pane doktore, vůbec něco zachránit?!
- Jistě, potvrdil. – Něco snad ano! Ale vyžadovalo by to zde alespoň načas vaši přítomnost.
- Mám malé dítě…! namítla jsem.
- Já vím, potvrdil chápavě mladý doktor. – Ale pokusit byste se o to v každém případě měla!
Po delší úvaze jsem odhodlaně pronesla: - Tak tedy ano!
Skoro zajásal: - Věděl jsem, že se nevzdáte!
Pokračování...
Předchozí díly najdete zde. |
