I když jsem si vzal Australanku, která byla ze sedmi dětí, naším největším problémem bylo hlídání našich vlastních dětí. Většina manželčiných sourozenců žila mimo Sydney, o tom mém ani nemluvě, takže nám neměl kdo „babysittovat“. Ženiny rodiče už byli oba po smrti a moje matka žila v Praze. Nebylo, kdo by nám pohlídal děti, když jsme si chtěli vyrazit za kulturou nebo jen tak na flám. Kam jsme šli my, tam šly i naše děti. Nebylo kde je aspoň na chvíli odložit. Ne že by nám to zase tolik vadilo, my jsme si jako rodina celkem vystačili sami, ale přece jen občas to tu moji mrzelo, když jí sestřičky při odpolední šichtě v nemocnici vyprávěly, kde všude ten který víkend strávily a kde si užily.
Ty odpolední šichty měla žena permanentní, protože ráno jsem chodil do práce já a ona hlídala děti. V poledne jsme se vyměnili, protože já byl doma před dvanáctou hodinou. Jednou za měsíc hrál v Colytonském pubu tehdy začínající zpěvák-kytarista JohnWilliamson. Pub měl na svoji dobu dobré vybavení včetně různých prolézaček a skákaček pro malé děti. Ty naše si tam docela rády hrály zatímco my jsme poslouchali Johna s jeho nádhernými písněmi z australské buše. Jediný problém byl, že když jsme se pozdě večer vrátili, byly i děti načichlé cigaretovým kouřem, což má žena nesnášela, ač tehdy kouřila i ona. Jelikož to však bylo naše jediné kulturní vyžití v té době, podlehla každý měsíc kouzlu Johnových písní, aby pak druhý den láteřila, že už nikam, kde se kouří, s dětmi nepůjde.

Jednou ženě vyprávěla jedna ze sestřiček o tom, jak byla s manželem v restauraci „Nová Panda“ v Parramattě. To byla čínská restaurace, ale jedna z nejpřepychovějších v západní Sydney, a že čtvrť Parramatta byla dobrými restauracemi proslulá. Od té doby má žena toužila po Nové Pandě, jako mé děti po zmrzlině. Já jsem samozřejmě hned uhádl, že ji tam jednou budu muset vzít, a tak jsem si začal dávat každý týden pár dolarů na stranu, neb jsem dobře tušil, že nejpřepychovější restaurace nemůže být přepychová a přitom i laciná. Šetřit jsem ale uměl! Měl jsem peníze rozškatulkované na několik dílů, z nichž jsem platil dvě půjčky. Jednu na náš dům a druhou na pozemek ve Wallácii, který jsem koupil v pomatení smyslů, protože se mi líbil a že byl na řece. Každý měsíc po zaplacení těchto dvou splátek jsem si musel dát peníze na stranu na benzín do auta a na drobné výdaje, které vždy přišly a které jeden nemohl předvídat. Většinou šlo o zaplacení opravy auta, pračky nebo jiných záludných nehod jako bylo pojištění, plyn, elektřina a daně. Pro sebe jsem si nechával peníze jen na cigarety a na pivo, ale pivo jsem pil jen o víkendu, víc jsem si dovolit nemohl. Takže mi šetření šlo dost pomalu, ale vzhledem k tomu, že jsme neměli hlídače pro děti, času bylo dost. Mezitím žena pořád snila o Nové Pandě, ale po čase o tom přestala mluvit, protože předpokládala, že to je jen sen budoucnosti. Jenže ze Skotska přiletěla na návštěvu její sestra Robyn a chtěla vědět, jak by nám mohla pomoci.
„No jak! Když nám jednu noc pohlídáš děti!“ vykřikla žena nadějně.
„Když nám pohlídá děti, tak tě vezmu do Nové Pandy!“
„Do Pandy?“ myslel jsem, že omdlí: „Do Nové Pandy? A můžeme si to dovolit?“
„Money no object!“ (Peníze nehrají roli) kasal jsem se.
A tak jsme šli. Nejprve se ale žena musela rozloučit s dětmi. Nebylo to jednoduché, řvaly jako kdybychom je opouštěli navždy a já jsem s úžasem zíral, jak tomu má žena podléhá, že nakonec litovala, že do nějaké Pandy vůbec chtěla jít!
„Teta Rrobyn vám řekne krrásnou skotskou pohádku!“ zaráčkoval jsem, napodobuje skotský přízvuk.
„Já žádnou neznám...“zalapala po dechu tetička.
„Tu o zmrrzlině“, ráčkoval jsem dál, „jak nakonec dostala krrásná prrincezna zmrrzlinu“, nadhodil jsem téma uvažuje, že když si můžu každý večer pohádky vymýšlet já, tak tetička jednu snad vymyslí také.
Nová Panda nás překvapila. Nejen výzdobou, která byla užasná, všude samé zlato, červené závěsy, draci viseli ze stropu a vzduchem se linula vůně kadidla podbarvená jakoby z dáli vřískavou čínskou hudbou. Na tanečním parketu se vlnila Číňanka v masce s napůl stopy dlouhými nehty a účesem vysoko vyčesaným. Číšníci kmitali sálem a nepřítomně se usmívali, obsluha vynikající. Za celý večer jsem si nedokázal sám zapálit cigaretu. Sotva jsem sáhl po krabičce už u mne stál někdo z pozorného personálu s rozžehnutým zapalovačem. Jídlo výborné, vlastně všechno výborné až na ty ceny! Málo jsem šetřil, málo... Bylo mi jasné, že budu muset utnout pití piva i o víkendu, zavolat Josefovi a na sobotu a na neděli shánět melouchy. Přesto jsem dělal haura a objednal nejdražší jídlo. Queenslandského bahnitého kraba! Moc dobře jsem věděl, co ta moje ráda. A žena mě přes stůl vzala za ruku, oslnivě se usmála, jak to uměla jen ona, úsměvem, za který bych se byl dokázat bít i s čínským drakem, natož nepustit dvoutýdenní výplatu, a obdivně zašeptala: „Tak ty jsi nezapomněl?“ „Jak bych mohl ?“ jihl jsem, „hlavně se nedívej na cenu, aby ti nepřestalo chutnat!“
Kraba jsme naposledy měli v Queenslandu (stát), ve městě Cairnes a byl větší než ten, kterého nám přinesli v Pandě, ale zase tolik nestál...
V Cairnes jsme kraba jedli v zahradní restauraci rukama, oblečeni jen v tričku. Zde jsme však byli oba vyšňořeni jak na svatbu, a tak jsem s krabem ohleduplně zápolil přístroji, které nám k tomu účelu přinesli, najmě malým stříbrným kladívečkem a louskáčkem. Moc mi to nešlo. Po dlouhém zápolení jsem konečně rozdrtil jedno klepeto a nandal jeho obsah ženě na talíř. Slupla jej natotata. A vtom začala hudební skupina, která mezitím na pódiu vyměnila tančící Číňanku s dlouhými nehty, hrát píseň, kterou moje žena milovala.
„Pojď si zatančit“, našpulila žena prosebně pusu: „ tenhle krab nám neuteče!“
Zvedli jsme se, já ji objal a vpluli jsme na parket. Žena mi oddaně položila hlavu na rameno a oddala se krásné melodii. A v ten moment jsem uviděl číšníka, jak u našeho stolu vzal kraba a odnáší jej. Pustil jsem ženu jak pytel brambor a vyrazil za ním. To tak, aby nám tu předraženou pochoutku ještě ani nenechali sníst! Číšníka jsem dostihl a na místě ho začal jebat, jinak se moje mluva nazvat nedala, i když jsem nepoužil ani jedno sprosté slovo. Když jsem skončil, číšník se usmál a řekl, že nám kraba nebere, jen ho chtěl ohřát, než se vrátíme z tance, aby byl teplý k okamžité konzumaci. Vrátil jsem se na parket jako člověk, který právě dostal facku a moc dobře ví proč.
Ohřátého kraba nám dokázali přinést ke stolu dříve než jsme se z tance vrátili. Zřejmě nás celou tu dobu někdo sledoval, a když viděl, že končíme s tancem, dal kuchyni znamení. Krab na stole a dva číšníci drželi židle uctivě odsunuté, abychom si mohli sednout.
„Víš co“, řekl jsem ženě, když odešli, „teď už vědí, co jsem zač, kašlu na techniku stolování!“ S těmi slovy jsem sundal sako, vyhrnul si rukávy a začal drtit kraba rukama. Za chvilečku jsem z něj vydloubal maso holými prsty. Pojedli jsme, popili vínka, znovu si zatančili a byl čas jít domů. Zavolal jsem vrchního a zaplatil. Ten se hluboce uklonil, ale k odchodu se nějak neměl.
„Dej mu diškréci“, zašeptala žena.
Vytáhl jsem znovu šrajtofli. Měl jsem v ní jednu jedinou bankovku, desetidolarovku. S tou jsem hodlal zakoupit balíček cigaret a benzín, abych mohl jezdit příští týden do práce, takže jsem na momentík zaváhal, ale pak jsem bankovku číšníkovi dal.
„Nemáme cigarety“, oznámil jsem v autě, „a já nemám ani vindru, abysme někde zastavili a nějaké koupili.“
„Tak nebudeme kouřit“, řekla žena rozšafně, „víš, že jsme o tom už mluvili, že to není zdravé pro děti a dáváme jim tím špatný příklad.“
„No, já určitě příští týden kouřit nebudu, páč nemám ani na benzín!“
„Tak já také ne! Schválně, kdo to vydrží dýl! Kdo má silnější vůli!“
„Dobře“, souhlasil jsem, domnívaje se, že silnější vůli mám já.
Dnes vím, že nemám. Žena už nikdy nevzala cigaretu do úst. Já jsem začal znovu kouřit po osmi a půl letech. Kouřil jsem dalších sedm let a pak jsem toho nechal nadobro také. Hádám, že v kontextu věcí ta drahá restaurace i s tím velkým, desetidolarovým tipem, vlastně tak drahá vůbec nebyla.