Stanislav Moc: In vino veritas (2)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Do čtrnácti dnů jsem ovládal chemii vín jako nikdo v Minchinbury a hlavně, bavilo mě to! Už nebyl problém udělat test na to či ono a vypočítat z hlavy, kolik přidat kyseliny citrusové či cukru. Ten se přidával v koncentrované formě a říkalo se mu liquer, tedy likér. Moje práce spočívala v tom, že jsem vlastně dělal dochucovače a to mě bavilo ze všeho nejvíce. Ráno mně dělníci přinesli vzorky vín, která stočili, vždy se jednalo o deset tisíc litrů, a já po zkouškách v laboratoři vypočítal, co do kterého tanku přidat. Pak se tanky dvě hodiny míchaly a znovu mi přinesli vzorky. Když parametry složení vína odpovídaly nařízeným normám, dal jsem souhlas k nabotlování, čili naláhvování. Dostat deset tisíc litrů do lahví vzalo celý den.
Jelikož jsme vyráběli jen šumivá vína, dělalo se vše pod tlakem a zchlazené. To měl na starosti vedoucí dělníků Bob. Já jsem byl odpovědný za kvalitu a manažer Don za všechno ostatní. Brzo jsem se s oběma skamarádil a mnohokrát jsme po práci zůstali v mé laboratoři, kde jsme ochutnávali vína. V ochutnávce bylo největší umění. Zkušený koštéř poznal, nejen o jaký druh vína se jedná, ale když byl opravdu dobrý, tak poznal i ročník vinobraní! To jsem obdivoval.
Občas za námi přijel do Minchibury mladý chemik William s reprezentantem firmy panem Mc Lachlanem. To byl skutečný znalec vín a uměl je i vychutnat. Bylo mu přes šedesát, měl pijácký nos jak okurku až do modra, ale dokázal rozpoznat, nejen jaký druh vína koštuje, ale i to, z jakých druhů byla vína namíchána.
V duchu jsem přemýšlel, zda jednou budu stejně dobrý znalec vín jako on a jestli mě to bude stát můj nos. Až do té doby, než jsem poznal pana Mc Lachlana, jsem totiž švindloval. Při ochutnávání se víno nepije. Znalec sice po prohlédnutí a očichání vína nápoj nasaje, ale jen poválí po jazyku a zase vyplivne. To mi dlouho nešlo pod vousy.
Bože můj, taková dobrota a já ji mám vyplivovat?
A tak jsem při tom válení vína po jazyku vždy trochu pustil hlouběji do hrtanu, polkl a vyplivl do umyvadla jen zbytek a i toho mi bylo líto! Po setkání s panem Mc Lachlanem jsem se sám a bez nucení naučil víno vyplivovat beze zbytku...
Míchání různých vín se v angličtině jmenuje blending, doslova míchanice či splynutí. V Minchinbury jsme také blendovali vína, ale hlavně proto, abychom dokázali udržet stejnou chuť, protože každý ročník byl přece jen trochu jiný. Dávno přede mnou, ba i před manažerem Donem, který také ve fabrice nebyl tak dlouho, namíchali v jednom tanku víno, které se jim moc nepovedlo. Aby je vylepšili, smíchali je s druhým tankem, ale ani to nepřineslo žádané vylepšení.
Přijelo a zase odjelo mnoho chemiků z hlavního závodu a vždy něco s vínem každý provedl, ale kvalita se nezvedala. Nakonec víno sice nalahvovali a polepili vinětami s pyšným názvem „Sparkling Red Burgundy“ (Šumivé Burgundské Červené), ale na prodej to nebylo a všech 50 000 lahví v drátěných koších umístili pod střechu hlavní budovy v Minchinbury. Tohle všechno jsem ovšem nevěděl, když mě mladý William zavolal a vyzval, abych se na víno šel podívat.
„Podívej se na to a jestli to za nic nestojí, tak to budeme muset odepsat! To víš, padesát tisíc lahví něco stálo a ty koše na ně potřebujeme ve výrobě taky.“
Vylezl jsem pod střechu a zjistil, že víno je doslova teplé. Bylo léto a pod plechovou střechou budovy bylo přes čtyřicet. Svezl jsem jeden koš (50 lahví) rudlíkem ke mně do laboratoře a lahve přendal do velké ledničky, kterou jsme tam za tím účelem měli. Druhý den jsem se dal do koštování a byl příjemně překvapen. Znalec jsem ještě ani zdaleka nebyl, ale dobré víno jsem už poznal. Tohle bylo přímo lahodné! Odpoledne po práci jsme s Bobem a Donem koštovali dlouho přes čas a pěkných pár lahví na náš závěrečný úsudek padlo, i když jsme nic nevyplivovali ale poctivě polykali. Náš závěrečný úsudek byl, že se jedná o skutečně dobré víno a sekretářka Lyn má nejkrásnější nohy, co kdy z nás kdo viděl. Což byla pravda. Ta když šla ve vysokých kramflecích, tak každý chlap hned věděl, že chůze není jediné, k čemu ty nohy byly stvořeny.
Druhý den jsem zavolal Williamovi a oznámil mu výsledek mého pátrání, při čemž jsem ovšem zamlčel Lyniny nohy. Dále jsem navrhl, abychom víno svezli do sklepů, protože pod střechou by se mohlo v tom vedru zkazit. William trochu zaváhal, zřejmě měl v plánu mi nařídit, abychom lahve vylili, ale nakonec souhlasil, abychom teda lahve převezli zpod střechy do sklepů a já abych poslal s řidičem do hlavního závodu jeden crate (koš=50lahví). Nevím, kdo všechno Sparkling Burgundy v hlavním závodě ochutnával, ale druhý den mi William zavolal, abych poslal koše dva. Do týdne řidič Harry odvezl všechno Sparkling Burgundy do hlavního závodu. Tam víno poslali do dvou soutěží. V Adelaide víno získalo stříbrnou medaili a v Perthu dokonce zlatou.
„Takové dobré víno“, lamentoval Don: „a nezbyla ani láhev...“
„No,“ zjihl mi hlas, „omylem jsem zapomněl poslat, co zbylo v lednici.“
Don ji otevřel a překvapením pískl. Lednice byla vrchovatě naplněná lahvemi lahodného Burgundského.
„Já jsem zase zapomněl paletu košů burgundského pod střechou,“ oznámil Bob, „ale jestli chceš, tak ji nechám zítra svést dolů a poslat do hlavního...“
„Svez ji!“ utnul mu řeč Don, „ale dolů do sklepa. Počkáme, až si o ni zavolají.“
Což, myslím, bylo to nejmoudřejší rozhodnutí, které mohl udělat, protože hlavní závod, netuše, že ještě máme paletu, si nikdy o ni nezavolal.
Horší bylo, že po mně pak chtěli, abych Sparkling Burgundy znovu vyrobil, akorát, že si už nikdo nepamatoval, co s tím po vyrobení všechno dělali. Burgundy jsem vyráběl dál, ale už nikdy nemělo tu kvalitu. Po letech, když už jsem dávno u firmy nebyl, jsem v nějakém vědeckém magazínu četl, že vědci přišli na to, že červené víno ponecháno v padesáti stupňové teplotě stárne nejméně dvakrát tak rychle... a červené víno, jak známo, svoji kvalitu věkem zvyšuje. Až do patnácti let. Kdybych byl chytřejší, byl bych si tu neobvyklou kvalitu s tím, že víno bylo pod horkou střechou pár let, dal dohromady a dnes bych mohl být skutečně zámožný penzista!  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 12. 2008.