Eva Rydrychová - Iveta Kollertová: Stal se zázrak...

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Stal se zázrak skály mají chuť kvést
Stal se zázrak náhle zkoušíš se vznést
Hlídej ten zázrak nech se jím dál vést bez váhání

Seznámení se s mladou talentovanou ženou, jakou je Eva Rydrychová, proběhlo na stránkách "Pozitivních novin" onou nenásilnou formou díky šéfredaktorovi PN Václavu Žídkovi, kdy jsem poprvé zahlédla její ilustraci a naprosto mi vyrazilo dech, jak může někdo tak mladý mít plné hrsti výtvarného cítění i nadání. V momentě, kdy jsme se zkontaktovaly, věděla jsem, že ona je ta pravá duše, která do mne vidí, aniž bych napsala jedinou řádku. Dodnes tvrdím, že maluje děj dřív než přečte kapitolu a jelikož si myslím, že skryté se má odkrývat, výborné velebit a nadějnému člověku poděkovat, oslovila jsem paní Evu s prosbou o rozhovor. Jak dopadl a zda jsme my dvě naladěné na stejnou strunu, musíte už posoudit vy.
                                                                        

•  Evo, nejdříve ti musím poděkovat za skvělé ilustrace k mé knížce „Svlečená do naha“ a pokud si najdeš chvilku ve tvém jistě velmi zaneprázdněném období, chtěla bych, abys mi zodpověděla pár všetečných otázek. Ta první je vcelku jasná, jak ses dostala k malování?
 

Už když jsem se naučila držet lžíci, dal mi tatínek do ruky tužku. A nechal mě, ať se snažím. Já jsem se snažila. Dívat, to hlavně. Žádné důležité rady mi nikdo nedával. Jen jsem se dívala, jak taťka maluje, vnímala jak voní barvy, a v zahradnictví, kde pracoval s mamkou, jak tvoří věnce, kytice, spoustu kytek, i zelí kolem jak opečovává. Máma toho měla moc.
Pak se ještě narodill bratr a veškerá  pozornost se ode mě odvrátila. Já  jsem byla vlastně ráda. Malovala jsem, chodila celé dny po lesích, koukala se kolem sebe a snila o vílách na paloučku, tajemných skřítcích, ukrytých pokladech a o princi, který mne udělá královnou.
 
•  Takže jsi vlastně žila svou vlastní pohádkou; co na to realita, onen tvrdý dopad do víru života? 

Život je úplně jiný. Dětství zmizelo v propadlišti dějin. Škola, učiliště, práce. Nikde žádný princ, žádné víly ani skřítkové. Jeden rok na "Lidušce" v Broumově, můj první ateliér na podlážce půdy mé babičky a spousta obrázků, které nikdy nikdo neviděl. I ty už jsou jen matnou minulostí, vybledlou vzpomínkou.
Manželství, sametová  revoluce, děti. To byla a je realita. Jediné pozitivní z této doby je to, že mám právě dvě senzační dcery a že jsem po letech zase začala malovat. Našlo se pár lidí, kteří mne v tom podpořili a prodali pár mých obrázků. Jenže nic není tak snadné. Manžel propadl gamblerství a já jsem, ve stavu naprostého zoufalství, odešla k rodičům. Malovaní zase upadlo v zapomnění.

Malá Evička s tatínkem Už když jsem se naučila držet lžíci... (s mladším bráškou a maminkou)
 
•  Tvé vyprávění mi připomíná můj život, malování vzdušných zámků a dopad na dno. Kdy přišla další změna, pomohl osud nebo přátelé? 

Pár let po rozvodu jsem sehnala byt a zase začala malovat. S dcerami jsem zůstala sama, a tak bylo co se ohánět. Všechno, co jsem namalovala, jsem rozdávala na všechny strany. Všichni mi říkali, že jednou budu slavná a já  se tomu smála. Mávla jsem jen rukou a namalovala zase něco někomu. Nevěřila jsem. Ničemu.
Ani tomu, že budu slavná, ani tomu, že si najdu mužského, jen jsem si zase snila... jak kreslím pro děti, do knížek, omalovánky, o cestování, o rodině... A pak se asi najednou jeden krásný deštivý den probudil můj anděl strážný nebo jak ty říkáš, zasáhl osud. Připomíná mi to písničku z mládí od Karla Gotta s názvem "Stal se zázrak". Ten zázrak mi přivedl do cesty mého současného manžela.
Vyloženou podporu pro malování jsem ale stále neměla. Nikde jsem se neučila, nesledovala jsem současnou uměleckou tvorbu. Spíš obráceně. Izolovala jsem se od světa umění. Naučila jsem se na PC grafiku, webdesign a zjistila, že mne baví občas něco napsat. Mé starší dcery dospěly do pubescentního věku. Narodily se mně další dvě děti, dcera a za šestnáct měsíců syn.
Měla jsem tedy čas na malování, počítač i rodinu. Jak známo, nejde, aby člověk byl šťasten dokonale. Zemřel strýček, kterého jsme celá rodina velmi milovala. Mě to vcelku bolelo a v zápalu smutku jsem napsala článek. Tak strašně se mi líbil, že jsem ho chtěla zveřejnit. A tady zasáhl další zázrak, asi jako u tebe.
Úplnou náhodou jsem našla server "Pozitivních novin", moc se mi zalíbil název a vlastně jsem nabyla dojmu, že jedině tady by se to mělo vydat. Článek jsem poslala.
Asi za tři dny mi najednou na Skype volá nějaký pán z Kolína nad Rýnem. Koukala jsem na to jako blázen, měl napsáno šéfredaktor Pozitivních novin. Úplně rozklepaná jsem zvedla sluchátka.
Po pár slovech o článku o strýčkovi jsme se dopracovali k tomu, že bych raději malovala. Pán na druhé straně zajásal, hned mi poslal tři články, ať si něco vyberu. Když jsme zavěsili, dala jsem si panáka, aby se mi srovnal tlak. Srdce jsem měla až v krku, nemohla jsem dýchat a hrozně jsem se bála, že se probudím. A tak jsem začala malovat pro Pozitivní noviny.
 
•  Tak tyto pocity jsou mi velmi blízké, Václav Židek je naprosto bezkonkurenčním lovcem talentů, kritikem i povzbuzovatelem dohromady. O tvém dalším působení v Pozitivních novinách už leccos vím, ale promiň, skáču ti do řeči, co bylo dál, ptám se dychtivě... 

„Pozitivní noviny“ pro mne připravily strašnou spoustu překvapení a ovlivnily můj život téměř v celé šíři. Prvním velmi důležitým momentem bylo pozvání na Výstavu v Lysé nad Labem. Stále jsem ještě měla pocit, že to všechno ani není pravda. A pak náhle stojím se slunečnicí na prsou ve stánku, kde si "ten pán z Kolína nad Rýnem" se mnou úplně normálně povídá, tykáme si všichni a všichni ti slavní lidé, ti umělci, spisovatelé a podobně se mnou mluví, jako kdybych tam patřila. Eva s výtvarníkem PN čarodějem Čáryfukem, jinak zvaným "Zlatovláska"  ( Knižní veletrh v Lysé nad Labem)
Když jsem si uvědomila, že ještě před pár hodinami jsem byla obyčejná holka ze skladu potravin, kuchařka, uklízečka, listonoška a hlavně máma i manželka, co se zástěrou pobíhá  po bytě od kuchyně k pračce, od plínek k vysavači v tlustých pletených ponožkách, musela jsem se štípnout, protože se mi tomu nechtělo uvěřit.
Ale atmosféra byla tak obyčejná, příjemná, lidsky teplá, že za pár hodin s nimi byl ve mně pocit, že jsem mezi svými, že jsem se svou rodinou.
Dostala jsem obrovskou chuť do práce. Malovala jsem víc a víc. Začala se zajímat o kulturu obecně.
A pak zase jednou zazvonil Skype. A tam spisovatelka. Tak jsem to zvedla a ona se mne ptá, jestli si pamatuji na jednu paní, co si se mnou povídala v Lysé nad Labem na výstavě. Samozřejmě, že jsem si pamatovala. Jsou setkání, na které se ani zapomenout nedá. Paní spisovatelka pokračovala v hovoru. Prý má kolegyni na Slovensku a že by potřebovala ilustrace k dětské knize. Vyhrkly mi slzy, nemohla jsem ani mluvit.
Ale do Bratislavy jsem zavolala. Na druhé straně aparátu se ozval milý hlas. Ten už teď slýchám skoro pravidelně. Pohádky pro děti už mají své obrázky a já nesmírnou radost.
 
•  Asi vím a chápu, co se v tobě odehrávalo, prožila jsem a prožívám totéž. Odezva na každý článek mne nakopne dál a říkám si, i kdyby se našel jen jeden člověk, kterému by moje řádky pomohly, udělala jsem dost a vyplatila se ta chvilka času strávená nad klávesnicí. Samotnou mne štvou smutné, nabručené obličeje, které potkávám na ulici a o to víc si cením, co dělají „Pozitivní noviny“ pro druhé. Mimochodem, co pro tebe znamená optimismus ve všedním životě? 

Když se tak podívám za sebe, můžu říct jen snad, že v den, kdy se probudil můj anděl strážný, jsem začala vidět svět pozitivně. A vlastně se stalo slovo pozitivita mou součástí natolik, že mi změnilo život. Na začátku byl jen sen. Přišla realita. A i když i dnes mám stále pocit, že se mi to všechno jen zdá, je to prostě nejsensačnější etapa mého života. Práce pro radost mne přivedla až k tomu, že se mi splnily skoro všechny sny. Chtěla jsem být listonoška, byla jsem. Chtěla jsem malovat lidem pro radost, a maluji. To je víc než peníze. A nakonec i ty peníze přišly, díky právě tomu, že maluji pro radost.
 
•  Takže, pokud tomu dobře rozumím, první tvé profesionální ilustrace jsou na světě. Přibliž nám, čeho se týkají a co tě vlastně do budoucna čeká? Plníš si sny, ale přece jen, splnění jednoho snu podmiňuje vytvoření dalšího… jaký je ten tvůj? 

Namalovala jsem ilustrace k pohádkám pro děti. Knížka vyjde v české verzi 26.11.2008 v nakladatelství Metromedia. Jmenuje se „Pohádky z Doubravky - O skřítku Dubáčkovi“ a napsala ji Katarína Petkaníčová. Koncem listopadu knihu pokřtíme v Bratislavě. A nejen to! V plánu je další kniha, a nakladatel se mnou počítá. 
A moje sny a přání? Chtěla jsem poznat malíře. Znám již pár malířů, učím se od nich. Chtěla jsem rodinu. Mám čtyři děti a skvělého mužského.
A také mám svoji novou príma rodinu, která se jmenuje "Pozitivní noviny". Chtěla jsem mít výstavu, budu mít výstavu. Prostě bych chtěla zanechat malou stopu v těch, kterým moje malování dělá radost. Chtěla bych každou kresbou i obrázkem probouzet fantazii v těch, kteří budou listovat v knížkách.
Už mám jen jeden jediný nesplněný sen. A vlastně díky PN se možná  splní. Chci vidět Austrálii, už tam mám, díky PN a jejich článkům, pár známých, takže teď už jen koupit letenku. A moje sny jsou splněné. A pak zase začnu chodit do lesa a najdu si zase nové sny. Život je prostě, i přes všechno to bolavé, to nejsenzačnější ve vesmíru.

      

 
•  Než ti na závěr poděkuji, prozraď mi ještě, máš nějaké motto, které tě provází celým tvým životem. Něco jako pošťouchnutí pro druhé, které ve sny ještě nevěří?

Moje životní motto: Měli by lidé méně myslet na své pohodlí a bolesti a více snít o kapce rosy na lístku kopretiny a podobných překrásných nesmyslech; hladí a ladí to duši a posiluje mysl, jitří fantazii, hřeje na srdíčku a rozjasňuje někdy i pochmurný čas.

•  K tomu už nemám co dodat, snad jen za sebe, sněte, věřte splněným přáním a běžte cestou rovnou a pokud to náhodou nevyjde, vyšlapejte si cestičku jinou, novou. Někdy chvilku trvá, než nás štěstí najde, ale pak, až se to stane, stojí to za to. Milá Evo, přeji ti fantazie nadmíru, inspirace rovnou dva tucty a neubývající energii do dalších tvých nádherných výtvarných počinů.
Děkuji za rozhovor... a byl to vůbec rozhovor?
 

Foto a kresby © z archívu Evy Rydrychové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 11. 2008.