Michal Dlouhý: Skoro Mikulášská

Rubrika: Publicistika – Historie

K Mikulášovi neodmyslitelně patří čert. Rád bych se podělil se čtenáři o jeden četnický příběh, který se udál na Podkarpatské Rusi v prvních letech existence samostatného československého státu a v němž vystupuje právě čert.
 
ČERT
 
Vrchní strážmistr František Valoušek z četnické stanice v Kyjově byl koncem května 1920 rozkazem zemského četnického velitelství pro Moravu přidělen na Podkarpatskou Rus postupně obsazovanou československou správou. Byl sem přidělen záměrně, neboť od roku 1902 až do konce světové války sloužil v bosenském četnictvu, a protože obyvatelstvo Podkarpatské Rusi žije v podobných podmínkách jako obyvatelstvo v Bosně, předpokládalo se, že bývalí bosenští četníci místnímu obyvatelstvu lépe porozumí.

Dne 7. června 1920 se vrchní strážmistr Valoušek spolu s dalšími četníky z Čech, Moravy a Slezska hlásil u zemského četnického velitele pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě plukovníka Aloise Jirky. Dostali za úkol obsadit okresy Kralovo, Chust a Tiačevo, po odchodu rumunského vojska a četnictva, které obsadilo po skončení světové války pozice dosavadní maďarské správy.
Přitom dostali rozkaz provést zevrubný popis obvodu přidělené četnické stanice a vyznačit průmyslové závody, lesy, řeky, silnice, zřídla, naleziště nerostů atd. a tento zaslat co nejdříve zemskému velitelství do Užhorodu. Vrchní strážmistr Valoušek byl určen jako velitel četnické stanice v Tereble.

Na svoje stanoviště se spolu s podřízenými četníky na zkoušku Beerem, Fučíkem, Sobotkou a Konopáskem dostali po strastiplné cestě až 16. června odpoledne. Po vybavení maďary a rumuny vypleněných četnických kasáren, zahájili četníci popisování staničního obvodu. Jako základ sloužila vrchnímu strážmistrovi maďarská speciální mapa, kterou objevil na půdě kasáren.
 
Tereblja, maďarsky Talaborfalva se rozkládala na pravém břehu stejnojmenné řeky, měla zhruba 700 domů v necelých 2.500 obyvatel. Při průzkumu pralesů a hor objevil vrchní strážmistr se svými podřízenými nejednu zajímavost.
Například v povodí Malé Ugolky objevili prameny nahořklé, léčivé vody, které místní obyvatelé říkají "borkut". Pod kopcem Urszavou byli salašníkem upozorněni na výskyt černých kamenů podobných uhlí. Nedaleko Terebly objevili dvě studny, ze kterých vyvěrala slaná voda, které domorodci říkali "ropa" a používali jí na solení pokrmů. Všechna tato místa, včetně vydatnosti pramenů, vrchní strážmistr Valoušek pečlivě zaznačil do již zmíněné maďarské speciální mapy a odebral vzorky, aby je spolu s hlášením odeslal k prozkoumání do Užhorodu.

Když jednou po službě vrchní strážmistr Valoušek spolu s četníkem na zkoušku Janem Fučíkem navštívili hostinec žida Herszkovicze, aby zjistili místní poměry, zaslechli z vedlejší místnosti usedavý nářek ženy. Na dotaz co se stalo zjistili, že zítřejšího dne se bude vdávat dcera hostinského a dle starého židovského rituálu jí stříhají vlasy a protože až do smrti bude nosit na hlavě paruku.
Obsluhující nejmladší dcera hostinského četníkům kromě toho prozradila, že mnozí mladí židé chtějí dostat nevěstu bez ostříhaných vlasů, ale věřící rodiče by jim dceru bez ostříhání nedali. Jelikož nářek neustával, rozhodli se četníci vstoupit do vedlejší místnosti, kde byla mladá urostlá židovka proti své vůli stříhána. Jelikož otec trval na ostříhání dcery i po upozornění vrchního strážmistra, udal jeho i holiče okresnímu soudu v Tiačevu pro zločin veřejného násilí podle § 173 a těžkého ublížení na těle podle § 227 uherského trestního zákona, podle něhož se zločinu dopustí ten, kdo proti vůli mužské osobě ustřihne vousy nebo osobě ženské vlasy. Český soudce, který před přidělením na Podkarpatskou Rus dostal příkaz jednat z počátku s místním lidem vlídně a se všemi ohledy, žalované nakonec osvobodil.          

Jelikož jediný telefonní přístroj byl místním na poštovním úřadě, docházel tam vrchní strážmistr Valoušek často, aby podával hlášení jak hlavnímu služnému do Tiačeva, tak zemskému velitelství do Užhorodu a přebíral od nich instrukce. Při svých návštěvách poštovního úřadu se spřátelil s českým poštmistrem Josefem Janglem.
           
Ihned po vzniku Republiky Československé vyvstala pro státní správu potřeba zpracování místopisu, který by zahrnoval seznam obcí a osad nově vzniklého státu. Původní obsah místopisu byl rozšířen na všechna obydlená lidská sídliště, která lze nějakým jménem označit. Za tím účelem byly osloveny všechny státní orgány, které mohly napomoci realizaci uvedeného záměru.
Ministerstvo vnitra vydalo dne 28. srpna 1920 výnos č. 45.138, kterým uložilo velitelům četnických stanic, aby vypisovaly všechny objekty jim svěřené. Vrchní strážmistr Valoušek měl díky své pečlivosti v práci se speciální mapou obvodu uložený úkol v podstatě splněný.
Naproti tomu poštmistr Jangl měl z výnosu ministra pošt a telegrafů č. 54/III-1920, který uložil všem poštovním a telegrafním úřadům podrobně vypsat všechny objekty svých doručovacích okresů, hlavu poněkud zamotanou. Místnímu lidu, který byl z převážné části negramotný totiž téměř žádná korespondence nedocházela. Se svým problémem se svěřil panu vrchnímu, který mu nabídl přátelskou pomoc při provádění soupisu objektů.
           
Většinou docházel pan vrchní na poštovní úřad za účelem podání telefonického hlášení či pošty. Jednoho říjnového dne však přišel pan poštmistr Jangl na četnickou stanici, už to bylo samo o sobě divné. Ještě divnější bylo to, co sdělil svému příteli. Poštmisrt shromáždivším se četníkům sdělil, že dopoledne přišla na poštovní úřad Jarema Popovička z Terebly vyzvednout šek na 1.000 dolarů, který dostala od svého muže. Manžel Fedor byl již přes deset let v Americe, kam odešel za prací a pracoval v hutích v Pittsburku.
Poštmistr se snažil prostoduchou Jaremu přesvědčit, aby peníze nevyzvedávala a nenosila je domů, neboť by jí je někdo mohl ukradnout. Navrhl jí, aby je raději poukázala jako vklad do banky. Jarema však trvala na svém a pod přísahou nevyzrazení svěřila panu poštmistrovi, že si pro ty peníze přijde dnes o půlnoci čert.
Aby nepřišla o svoji duši, musí peníze vyzvednout. Vrchní strážmistr se pousmál a řekl, že za svojí téměř dvacetiletou službu u četnictva už viděl ledacos, dokonce medvěda i rysa ostrovida ulovil, ale s čertem ještě tu čest neměl...    
           
Pan vrchní nenechal nic náhodě a již kolem desáté večer vyrazili spolu s četníky na zkoušku Beerem a Konopáskem zaujmout pozice k postřížce na čerta. Krátce poté co na kostelíčku odbila půlnoc, se u domku Jaremy Popovičky objevil čert. Měl kozí rohy, červený plášť a kravský ocas. Prošel okolo ukrytých četníků a vstoupil do chalupy. Jarema byla vzhůru, svítila, klečela před obrazem boží rodičky, modlila se a v hrůze očekávala, co se bude dít. Četníci přistoupili blíže ke vstupním dveřím. Za chvíli se dveře opět otevřely a čert ještě Jaremě hrozil, že pokud někomu řekne že mu dala peníze, přijde si pro ní a odnese ji do pekla. Vystrašená Jarema nestačila ani slíbit mlčení a četníci se vrhli na čerta. Chytili ho a odvlekli dovnitř do jizby. Čert byl tak zaskočený, že se nezmohl na žádný odpor. Uvnitř mu z hlavy strhli rohy a plášť s ocasem. Pojednou vystrašená Jarema zjistila, že se nejednalo o čerta, ale o souseda Michala Hurtuka, kterému celá šťastná neprozřetelně prozradila zaslání 1.000 dolarů od manžela.
           
Hurtuk vylákané peníze musel vrátit Jaremě Popovičce a potom byl četníky odveden k okresnímu soudu do Tiačeva, kde byl udán pro zločin podvodu. Kozí rohy a červený plášť s kravským ocasem byly přiloženy jako důkazy spáchání zločinu ke zprávě o zatčení.
Pan vrchní Valoušek si neodpustil na adresu okresního soudce poznámku, že snad protentokrát pan soudce v zájmu vlídného a ohleduplného chování k místnímu lidu čerta neosvobodí...   
           
Výsledkem snažení velitelů četnických stanic, přednostů poštovních úřadů, okresních politických správ, služnovských úřadů, okresních soudů a obecních úřadů se podařilo shromáždit podklady, které byly vzájemně porovnány a v srpnu roku 1922 byl vydán Chytilův MÍSTOPIS REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, který obsahuje 1648 stran.  
Povídka byla uveřejněna v knize Záhadné příběhy z pátrací služby vydané nakladatelstvím PRAGOLINE v roce 2004.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 11. 2008.