Dnes jsem se probudila ze snu, ve kterém jdu krásnou venkovskou zasněženou krajinou, vede mně za ruku moje milovaná tetička a těším se, že uvidím něco krásného... vždyť jsem malá holčička a nevnímám ještě, co to je válka, nedostatek jídla, starost o přežití... Píše se rok 1941.
Přicházíme s tetičkou do obchodu, který je udělaný z garáže – málo světla, plno věcí na pultě, kam dohlédnu, jen když si stoupnu na špičky. Nevnímám, že mě s úsměvem pozorují jak tetička, tak pan Rouček, kterému obchod patří. Nevnímám ani nic z toho ostatního, co je na pultě a v regálech, vidím jen tu nádheru – překrásné vánoční ozdoby na stromeček, foukané, bílé z vaty s lesknoucími se korálky, barevné řetězy, papírové barevné betlémy a najednou vidím krabici s korálkovými ozdobami! A slyším, že si mám vybrat, co bych si chtěla dát na stromeček, který mi přinese Ježíšek. Já najednou nevím, co si vybrat, pro malou holčičku je to nepředstavitelně moc krásných věcí.

V obchodě mě najednou pozoruje víc nakupujících a všichni se usmívají při pohledu na naivní dítě, které poznává svět. A tak si vybírám napřed očima, pak malými prstíky beru jednu ozdobičku za druhou a chtěla bych je mít najednou všechny... ne, musím si vybrat jen pět kousků, na víc nemá tetička penízky. Vidím se, jak šťastná si nesu domů vzácnou papírovou krabičku a v ní pět nádherných ozdůbek – taštičku, sáňky s děťátkem, letadélko, hvězdičku, všechno z malinkých stříbrných a bleděmodrých korálků, a jednu hvězdu, prý na špičku stromečku.
Pamatuji si a opět mi to sen vybavil, jak je v jednom pokoji krásný vysoký stromeček, nestojí na stolečku, je postaven na zemi a je tak vysoký, že na špičku ani nevidím, a na něm září barevné ozdoby a svítí opravdové svíčky, nevnímám dárečky, jsem okouzlena krásou stromečku, který mi přinesl Ježíšek. A s touto vzpomínkou si domů odnáším nově koupené korálkové ozdoby, které prý na stromeček o Štědrém večeru přidám.
Píše se však válečný rok 1941, po obsazení republiky se vracelo do vnitrozemí mnoho lidí. Náš pan domácí se také vrátil do svého domu, my jsme museli opustit krásný třípokojový byt a nastěhovat se do jiného domu, do jediné místnosti, kam se vešly jen manželské postele, vedle nich moje postýlka s vysokou síťkou, v ní spal přes den můj malý bratříček, kterého v noci měli rodiče mezi sebou, před postelemi pak otoman pro dědečka, malý stůl a dvě židle, sporák a nakonec dvě šatní skříně, tmavé, hnědé, které mě probudily z dětského snění a které jsou pro moje vzpomínky tak nehezké...

Holčička ještě nechápe, jak šokující musí být pro dospělé takto bydlet a najednou se uskrovňovat. Těší se na Ježíška a náhle uslyší, že zazvonil – maličká hledá stromeček, jak si ho pamatuje, vysoký, krásný, na jehož větvičky pověsí své vytoužené ozdoby – a tatínek odhrne nahoře na skříni bílou látku a tam se objeví – malý, sice až do stropu, ale tak malinkatý, že nemá kam ozdobičky a špičku pověsit, musí je jen pod stromeček položit...

Tak skončil sen jedné malé dívenky, která tyto válečné Vánoce má stále v živé paměti a celý život pak od konce války nikdy nedopustila, aby vánoční stromeček stával na stolku nebo na nízké skříňce – vždy musel stát na zemi a být hodně vysoký. Na stromečcích pak každý rok na čestném místě jsou už víc jak šedesát pět let umísťovány stále krásné korálkové ozdoby – taštička, sáňky s děťátkem, letadélko a hvězdička. Korálková špička už dosloužila, ale je uložena v krabici a každý rok ji s pietou a krásnou vzpomínkou na milovanou tetičku bere do ruky dospělá žena a přeje si, aby nikdy svým dětem a vnoučatům nemusela vysvětlovat tvrdou realitu života, aby jim umožnila snít jejich sny a zachovat si vzpomínky na krásnou poezii Vánoc. A její děti a vnoučata tyto čtyři ozdobičky znají a na stromku vždy obdivují.

Vánočních ozdob se mi za ta léta nahromadilo hodně, už nestačí malá krabička, musí už být několik velkých krabic. Také celé roky kupuji své dceři, která moji dětskou vzpomínku nejlépe chápe, na každé Vánoce dvě nové ozdoby – jsou vybírány vždy s láskou a vzpomínkou na milovanou tetu, takže se z toho v naší rodině stala tradice. Jen jedinkrát jsem ji porušila v domnění, že když už jsou i vnoučata dospělá a mají svoje domácnosti, už po ozdobách netouží. Dospělé dceři jsem tím způsobila trošku zklamání a honem jsem po Vánocích ještě ozdoby dokupovala, ale už to tehdy nebyl ten pravý dárek. Opět mám každý rok nachystány nové a nové ozdoby, opět každý rok mají moji blízcí radost.

Letos jsem v minulém týdnu navštívila v muzeu v Jílovém u Prahy výstavu vánočních ozdob spojenou s přehlídkou lidových řemesel. Doporučuji všem, kdo mají možnost tam zajet – je to nádhera! A představte si, vážení čtenáři, že jsem tam u jednoho stánku objevila – hádejte co! – korálkové ozdoby – taštičku, letadélko, sáňky s děťátkem, stejnou hvězdičku a mnoho jiných dalších tvarů, dnes již i autíčka a vláček, dráčka... To bylo překvapení!
S předvádějícím, snad majitelem či výrobcem, jsem se dala do řeči, zavzpomínala na uplynulou dobu a zjistila jsem, že se u nás dokonce jedna firma začala specializovat na výrobu těchto replik dřívějších ozdob a že je to artikl velmi prodejný.
Je to krásný pocit vidět, že zlaté české ruce stále umí krásné věci vyrábět a předkládat je mladým jako poklady generací. Na výstavě jsem ten den potkávala mnoho mladých lidí i s dětmi a některé děti byly u vytržení asi tak jako já před více než pětašedesáti lety.
Přehlídka lidových řemesel byla na této výstavě 13. prosince, takže muzeum v Jílovém u Prahy v ten den navštívilo, potěšilo oko i duši a naladilo se na krásný předvánoční čas. Celá výstava bude v muzeu přístupná až do 11. ledna 2009, ovšem už bez lidových řemeslníků.

 
 
 

Přeji všem čtenářům těchto řádků příjemné prožití vánočních svátků a v novém roce hodně osobních i pracovních úspěchů. Přeji všem, aby se jim jejich sny splňovaly a aby dokázali i v pozdním věku snít a vzpomínat na vše krásné, co život přinesl a stále přináší.