Josef Čermák: Chvíli se zdálo, že se stane zázrak

Rubrika: Publicistika – Historie

I v Torontu vzpomínají

Generální konzul České republiky v Torontu Richard Krpač je muž brilantních nápadů, které i velmi úspěšně uskutečňuje. Bylo tomu tak loňského roku s programem Glamorozní Prahy s módGenerální konzul ČR v Torontu Richard Krpač a jeho choť Virginia Tangní přehlídkou, na kterou ještě dnes se spokojeným úsměvem (docela ctnostně) vzpomínám. Téma letošní Krpačovy akce bylo méně radostné: invaze armád Varšavské smlouvy  v srpnu 1968 do Československa. Richard Krpač si k 40. výročí této ne právě přátelské návštěvy do své oficiální rezidence vedle zástupců krajanských a kanadských médií pozval pět pamětníků (a aktivních účastníků) oněch srpnových dní: (V abecedním pořádku) kanadského diplomata Petera Blackwella, který v 80. letech převážel exilovou literaturu do Československa (a prozradil na sebe, že v mládí býval trockista - jediný trockista, s kterým jsem se kdy setkal); Josefa Čermáka (obyčejně jsem popisován jako právník a publicista); televizní osobnost (vždycky se mi zdál ideálním zahraničním korespondentem) Joe Schlesingera, jedno z 669 šťastných dětí, které se 29-letému anglickému bankovnímu úředníku Nicholasi Wintonovi podařilo v roce 1939 vyvézt z Prahy již okupované nacisty; věhlasného autora a - spolu s ženou Zdenou Salivarovou - zakladatele exilového nakladatelství 68 Publishers Josefa Škvoreckého a kanadského publicistu, člena hudební skupiny Plastic People of the Universe a Havlova překladatele Pavla Wilsona, který v ČR prožil Pražské jaro i sovětskou okupaci.

Setkání bylo uvedeno krátkou vysvětlivkou generálního konzula a dokumentárním filmem Jana Němce Oratorio pro Prahu, po němž následoval rozhovor pěti pamětníků, zachycený na zvukovém pásu (k poslechnutí ve dvou verzích 8 MB a 12 MB) novinářem a vydavatelem Satellitu Alešem Březinou, zatímco jiný novinář, Jan Rotbauer, schůzku zachytil kamerou. Zlatým hřebem recepce, jímž byla schůzka zakončena, bylo rožněné sele a pravý Plzeňský Prazdroj, čepovaný z prvního originálního sudu, který po dlouhé době přímo z Plzně zavítal do Toronta a byl pyšně nabízený generálním konzulem, který - myslím - rozšíření požívání Prazdroje po celé Kanadě nejširšími vrstvami považuje za nejdůležitější úkol svého pobytu v této zemi.
Foto Jiří Egert

A jak jsem se díval na stárnoucí tváře mužů, kteří poznamenali svůj čas, toulal jsem se v paměti oněmi měsíci před čtyřiceti roky, kdy se na chvíli zdálo, že se stane zázrak. Vzpomínal jsem na cestu do Prahy, kam jsem byl přáteli poslán něco jako agent pozorovatel; viděl jsem se na Bradle (Bratislava byla plná sovětských vojenských vozidel), na lánském hřbitůvku a u Benešova hrobu v Sezimově Ustí - na všechny jsem položil věnce se stuhami Československého sdružení v Kanadě a Sokola; slyšel jsem hlas paní Benešové, nadšeně hovořící o mladém politikovi Čestmíru Císařovi; vyvstal mi v paměti Ludvík Vaculík, autor dopisu Dvou tisíc slov, který mi řekl, že se právě vrátil z Čierné nad Tisou, kde probíhala jednání mezi Brežněvem a Dubčekem a že to visí na vlásku a že Dubček (částečně proto, že byl vychován v Sovětském svazu) přesvědčil své soudruhy, že Sověti nezasáhnou... O týden později, v ranních hodinách 21.srpna cesta s Jiřím Cornem a dalšími do Ottawy a cestou koncipování memoranda kanadské vládě s žádostí o odsouzení obsazení Československa a pomoc uprchlíkům (během několika měsíců Kanada jich přijala přes deset tisíc); masivní demonstrace v Torontě 26. srpna (kolega slyšel přenos z demonstrace na BBC v Londýně).
 
To vše se stalo před čtyřiceti lety, kdy jsme skoro věřili v zázrak ... 

Foto Gallery: New Homeland Photo Gallery 
Černobílé foto: Jiří Egert

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 08. 2008.