Cesta ke světlu pokračuje
Rozhovor Petra Cincibucha se Zdeňkem Hajným

Množství obrazů, které by zaplnily i tu největší výstavní síň, desítky audiovizuálních projektů, nekonečně pořadů a představení, ilustrace knih, vlastní interaktivní a multimediální galerie Cesty ke světlu, výtvarné kompozice s využitím krystalů a grafiky na kamenech. K tomu besedy, přednášky, publikační činnost.
Na začátku ekonomická studia a doktorát z psychologie na Filozofické fakultě UK. Úspěchy v zahraničí by se dalo popsat několik stran.

♦  Kdo vlastně jsi, Zdeňku Hajný?

To je zdánlivě jednoduchá otázka, ale není tak jednoduché na ní odpovědět. Pokoušet se o nějakou typologii sebe, která je „objektivní“ představuje problém.
Známá úskalí introspekce, psychologických testů, rozborů písma a dalších metod jsou nabíledni. Samozřejmě kdysi jako student psychologie jsem dost zapáleně věřil ve značné možnosti psychodiagnostiky. Pochopení limitů a možností poznávání a poznání vůbec přišlo později, v souvislosti s novými paradigmaty ve vědě a umění a začínajícím návratem duchovního rozměru zatím v soudobé západní kultuře nepříliš vítaného.
Myslím si, že „člověk“ je něco, co někdy zůstává velkou neznámou i pro něj samotného, i když je už pokročilejšího věku.
Objektivní hodnocení člověka má dvě roviny. Jednak tu, čím je vnitřně a čím je v odezvě společnosti. Představení sebe jako názoru sebe samotného nemusí být identické s názorem mnoha dalších lidí. Mezi nimi musíme dále rozlišovat ty, kteří jsou v rovině kamarádství nebo přátelství a u kterých se do jisté míry předpokládá pozitivní názor na mě jako na člověka nebo na mojí tvorbu.
Alespoň jsem se nesetkal s žádným člověkem, který by se přátelil se mnou z pokrytectví nebo falešné iluzivnosti.
Mezi přáteli si většinou vzájemně v něčem fandíme a častokrát právě i v tom podstatném, tedy v jakémsi směřování. S takovými lidmi se pak nemusíme vidět třeba několik let, ale zůstává povědomí příbuzných a souznějících názorů, potvrzení náhledu na podstatné principy v životě, v tvorbě.
Druhou kategorií jsou pak ti, které osobně neznám. Lidé, kteří přicházejí na mé výstavy nebo do mé galerie a nejsou jen z mojí domoviny, ale z celého světa. Mám možnost je potkat například díky projektům japonské pěvkyně Yoshié Ichige, ruského skladatele Leonida Timošenka, vídeňského nebo ruského baletu a dalších významných osobností ze světa vědy a kultury.
U takových lidí se pak externí názor na mě dá vypozorovat z přímých emočních reakcí, které v nich vyvolá návštěva výstavního sálu. Sympatie lidí, se kterými se v zahraničí osobně nesetkám, se pak dají odečíst jedině z počtů prodaných monografií, kalendářů či ilustrovaných knih. Další skupinou jsou pak samozřejmě i ti, kterým má tvorba není blízká. Což je v naprostém pořádku, bylo by až podezřelé, kdyby z celého spektra diváků někteří takto nereagovali.

♦  Každý výrazný umělec je vždy zároveň milován a zároveň zatracován. U tebe je ale důležité, že sis svou tvorbou dokázal získat neobyčejně široké spektrum obdivovatelů. Mimo jiné patříš také k průkopníkům multimediálního a interaktivního umění. Jak jsi se k tomuto modernímu, ale obtížnému sebevyjádření dostal?

Bylo to na základě toho, o čem ses zmínil, tedy té, s radostí říkám, mimořádné přízně lidí z různých oblastí, tedy z oblasti literární, tvůrčí, vědecké, lékařské, ale i těch nejprostších návštěvníků, kterých si mimořádně vážím. A to pro jejich spontaneitu, kdy vyjádří názor, který není předstíraný.
Dostávám mnoho dopisů, včetně ohlasů těch nejmenších dětí, které jsou podle mě lakmusovým papírkem leckteré tvorby. Nelze je získat reklamou, podbízením se, reagují bez postranních úmyslů, bezelstně.
Stejně jako handicapované děti u kterých kontrastuje postižení mentální úrovně, schopností rozlišování s udržením si citu. Jako psychologa i jako výtvarníka mě napadlo tyto myšlenky zachytit v interaktivních projektech.
Chtěl jsem si objektivně, experimentálně ověřit, do jaké míry to, co lidé vyjadřují, koresponduje s jejich psychikou. Neboť ne vždy je totožná rovina vyjádření s tím, co skutečně prociťují. Protože někdy je myšlení v rozporu s cítěním. Zní to zdánlivě paradoxně, ale je to tak. Z psychologického hlediska mohu říct, že člověk dokonce může odporovat sám sobě. Tedy onu předpojatost vyjadřuje nesouhlasem a ve skutečnosti může dílo cítit pozitivně.

♦  Letos v dubnu jsi otevřel unikání kompozici k poctě J. A. Komenského, byla otevřena 18. dubna 2008. Symbolizuje ideu význačného českého učence světového jména o dávném směřování člověka od „Labyrintu světa k ráji srdce“, od chaosu světa k řádu vesmíru a nalezení smyslu poutníka na jeho cestě životem ke světlu.

Projekt vznikl zhruba před šesti lety, kdy jsem vytvořil interaktivní kompozici „Přenos lidského srdce“ z drahých kamenů. Jde o přenos frekvence lidského srdce na základě snímačů, které jsou, řekl bych, lékařského specifika. Jedná se o plethysmograf, snímač srdečního pulzu, který bezdrátově přenáší lidský tep do uměleckého díla, symbolického srdce kosmického, odrážejícího se do prostoru vytvořeného z granátů, křišťálů, fluoritů a zrcadel.
Návštěvníkovi se tak nabízí zajímavý zážitek – sledovat propojení svého srdce do uměleckého díla. „Labyrint světa a ráj srdce“ na toto dílo navazuje.
Otevření předcházely dva roky práce a zabrání části obytné plochy v prvním patře galerie. Nový prostor vznikl vytvořením systému prostupných reliéfů obrazů a kompozic z drahých kamenů a zrcadel, které jsou v neustálé dějové proměně včetně možnosti přímé emoční interakce s vnímajícím a prožívajícím divákem.
Nová výtvarná kompozice je určitým pokusem o vyjádření a zaznamenání těchto dějů. Do objektu je integrována snímací přístrojová technika, zaznamenávající některé projevy neurovegetativního rázu např. kožně galvanickou reakci, srdeční frekvenci a její změny (EKG,HRV), jedná se o princip užitý např. u polygrafu. Průběh záznamu změn některých zmiňovaných biofunkcí lze vidět v PC záznamu, který je oddělen od výtvarného díla i z důvodu případného ovlivňování diváka. Skutečný okamžitý záznam této změny např.od psychické tenze do stavu zklidnění je převeden do škály barev, kterými žije a proměňuje se kompozice. Vnímatel tudíž může zpětnovazebně nejen sledovat, ale i rozpoznávat vlastní stav a může se i pak na tento stav naladit. Interakce může vést k intenzivnějšímu prožívání uměleckého díla i k zvýšení terapeutického vlivu.



♦  Prostor galerie může zklidňovat rozladěnou a někdy stresovanou psychiku. Přicházejí k vám i skupiny dětí s mentálním postižením….

Přicházejí sem lidé z různých ústavů, přijíždějí i celé skupiny v doprovodu ošetřovatelů nebo vychovatelů. Skupiny dětí s mentálním postižením od docela malých až po dospělé. Byly mezi nimi děti s Downovým syndromem, po obrně, epileptické, některé autistické. Řada z nich nebyla disponována pro intelektuální uchopení světa. Prostředí kolem sebe vnímaly intuitivně.
V průběhu pobytu se jejich momentální psychický stav zjevně zlepšil. Ležely na podložkách nebo seděly na kolečkových židlích či v náruči ošetřovatelů. Jejich pohyby se zklidnily.
Zklidnění se projevovalo i na jejich celkovém výrazu, na tvářích se objevoval úsměv a v očích něco jako rozzáření. Projevila se zde specifická komunikace, děti se vciťovaly do prostředí.
Byly tam i děti, které byly nevidomé i sluchově postižené. A přesto reagovaly. Neviděly sice obrazy, ale vnímaly prostředí a reagovaly na mimosmyslové úrovni, což lze objektivizovat pomocí vědeckých metod. Tyto reakce zaznamenala i řada vychovatelů a terapeutů, kteří své klienty doprovázeli.
Dovolte, abych ocitoval jeden z mnoha dopisů, které často dostáváme právě na základě podobných návštěv. Budu citovat dopis z Centra denních rehabilitačních aktivit - CEDRA.

„…Musím přiznat, že zpočátku ve mně, jako terapeutovi pracujícímu s lidmi s psychickou poruchou, budil prostor Galerie jistý strach. Měla jsem obavy, aby klienti nedostali impulzy, které by vedly k atace jejich onemocnění a nějaké neadekvátní reakci; ať již způsobené jistou imaginací, nereálností, světlem či zvukem. K mému překvapení však docházelo spíše k opačným reakcím.
I když zde byli nemocní, kteří kromě duševní nemoci trpěli také organickou poruchou, provázenou epilepsií, což se projevuje nejméně jednou do týdne velkými záchvaty, nebo klienti trpící úzkostmi či bludy…
Nedošlo však k žádnému rozrušení, naopak, vše vedlo k celkovému zklidnění. Žádný z klientů neprojevil nervozitu, nebo dokonce nelibost s daným prostředím…
K mému údivu vydrželi velmi dlouho a v klidu sledovat hudebně-obrazový program Vesmírná píseň. U lidí, kteří mají skutečně velice sníženou koncentraci a pozornost, to bylo až k neuvěření. Většinou šlo o klienty se schizofrenií kombinovanou s organickými poruchami, nebo o obsedantně kompulzivní poruchu, depresivní stavy a hraniční poruchy osobnosti. Ještě jednou vám děkujeme za možnost navštívit Galerii. Rozhodně bychom její návštěvu doporučili jakékoliv organizaci s podobně zaměřenou klientelou, nebo i jednotlivcům s obdobnými psychickými problémy, pro pozitivní účinky a působení na duševní rovnováhu.“ 

♦  Není to způsobeno tím, že tvé obrazy v sobě ukrývají jistou harmonii a že je doprovází uklidňující hudba? Vždyť obecně vzato jakákoli harmonie disponuje schopností navodit zklidňující dojem.

Harmonie je určitě pro zklidnění důležitá. Pohled na harmonickou přírodu člověka potěší stejně jako pohled na všechny obrazy, které harmonii vyjadřují. Nejde pouze o tento rozměr - zlatý řez a pozitivní sladění barev, nepřítomnost šokujícího sdělení.
Půjdu-li za rovinu běžného smyslového vnímání, setkám se s oblastí běžně fyzikálně neměřitelnou z hlediska podstaty, ale měřitelnou z hlediska účinku na vnímatele. Což potvrzují i někteří světoznámí fyzici a další vědci, kteří zde byli. Není to jenom konkrétní představa teologického vyjádření, ale představa univerza, něčeho, co je vrcholem řádu, jehož součástí je člověk a země. To mě jako psychologa nejvíce zajímá.

♦  Snažíš se pomocí nějakých exaktních výstupů objektivizovat pocity, které se v člověku odehrávají při sledování obrazů. Jak ty sám osobně poznáš dobrý obraz?

Tady platí známé proti gustu žádný dišputát… Záleží na úhlu pohledu. Jednou z možností je hodnocení na základě intuitivního pocitu, tedy je mi blízké – vzdálené. Primární je pocit prvního doteku. Jistě všichni známe pocit, kdy při návštěvě galerií na nás některý obraz zapůsobí, jiný nikoliv a jiný nás popudí. Přičemž já nejraději volím postup, kdy se s díly seznamuji „na slepo“, aniž bych věděl, kdo je vytvořil. Některá barokní, renesanční díla jsou samozřejmě známá, ale například díla nesignovaná nebo díla moderní tvorby na sebe nechávám působit anonymně.

♦  Máš pravdu, také se mi někdy podaří umělecky se minout i se slavným jménem…

Jistě, velice také závisí na submisivitě diváka. Je zajímavé pozorovat, do jaké míry je divák schopen udržet si svůj vlastní názor a do jaké míry je ovlivnitelný a jako korouhvička se nechá unášet názorem většiny. Zatím je hodnocení děl výtvarných i jakýchkoli jiných založené na určitých kritériích estetických, etických, kunsthistorických, odborných.
Z historie víme, že tato měřítka jsou relativní, že se dokonce v průběhu několika let dost radikálně mění. Vezmeme-li v úvahu období od konce 19. století do současnosti, dohází k celé řadě proměn názorů na smysl a kritéria umělecké tvorby – samozřejmě i výtvarné. Často jde o zcela odlišné soudy, kdy nedochází k žádnému sjednocení.
Spíš ani nejde o nalezení nějakých měřítek, ta jsou relativizována. Doslova se jedná o dobu ztráty a relativizace kritických měřítek. Výsledek hodnocení uměleckých děl je v drtivé většině případů odvislý od toho, kdo je hodnotí. Už ani nejde o to, jak dílo skutečně objektivně působí, ale za co je považováno.
Označil bych to příměrem, který častokrát symbolizuje současný pohled na kvalitu uměleckých děl: „Císařovy nové šaty“. Proklamovaný účinek uměleckého díla je často ve velkém rozporu s názorem lidí, kteří jej tak nevnímají a neprožívají. Mnohdy se vůbec nejedná o žádnou jinou odezvu, než jen o názor, co si příslušný autor, teoretici a kurátoři vytvoří za model, že to je to pravé ořechové. Jde o velký paradox doby.
Celá řada lidí se nechce s tímto způsobem hodnocení smířit, ale jsou také, řekl bych, mimo hru, protože ti, kteří mají moc, svůj názor prosazují opravdu vehementně a lobbysticky, např. část současné vládnoucí „avantgardy“. To není typické jen pro Českou republiku, ale i pro zahraničí, avšak s tím jediným rozdílem, že tam je tolerantnější přístup. Je dán prostor k vyjádření lišících se názorů a postojů. Nedochází k „bojům“, které by ostrakizovaly jednu část a nepřipustily jistou volnost projevu té druhé. Což u nás není.“

♦  I v tvých obrazech se vyskytuje křesťanská symbolika. Jsi tedy člověkem věřícím?

To zcela určitě, i když ne vždy tak přesvědčeně. I dříve jsem maloval tyto symboly, ale i když jsem něco tušil, cítil, četl, nepřikládal jsem tomu takový význam, dokud jsem určité jevy neprožil niterně.

♦  Vesmír, oceán, čas, lidská psychika, to jsou velké otázky v tvých obrazech. Našel jsi nějakou odpověď?

Nejvíc těch odpovědí dávají ti, kteří s těmito díly souzní. Je to zvláštní, ale spíše na základě jejich odezvy, že má díla něco takového obsahují, jsem se začal více na toto téma zamýšlet. Člověk sice během studií filozofie, sociologie nebo historie leccos četl, logicky pochopil určité souvislosti, ale necítil je vnitřně.
Proměna nastává, když člověk věci nějak interpretuje, protože je tak cítí. Mě k tomu dovedli lidé před sebevraždou, lidé, kteří prožili klinickou smrt, lidé, kteří nemají psychózu nebo nejsou pomateni ve smyslu histriónství, narcistních sklonů nebo megalománie, kteří by v obraze objevili své božské já.
Byly to opravdu ty upřímné zpovědi v dopisech nebo při osobních setkáních s lidmi, kteří ztratili své nejbližší, své děti a našli odezvu ve světě obrazů, které mi byly dovoleny vytvořit, což neříkám jako falešnou skromnost. Tito lidé zde nalezli signály, které do jisté míry dokázaly těžkou životní ztrátu vykompenzovat, dát jim odpověď. Takový člověk mi pak napíše: Děkuji Vám, že jsem tu sebevraždu nespáchal, protože jsem se setkal s Vašimi obrazy. 



♦  Za minulého režimu se razil oficiální názor, že umělecké dílo má ukazovat „pozitivní cestu“. Takto vytrasírkovaná a často zneužívaná dálnice byla intelektuálům samozřejmě vzdálená a často vysmívaná. Ač jistě ne stoupencem totalitních praktik, jsem se s myšlenkou pozitivního východiska v uměleckém díle „odvážně“ ztotožňoval.
V životě člověka je bohužel reálné hrůzy dostatek, a tak by mělo být autorovou snahou nabídnout člověku směr umožňující v životě pokračovat. Dílo, které obsahuje negaci jako výsledek vlastního sobectví, vlastního selhání a nedostatečnosti, je lidsky, a tedy i umělecky, bezcenné.

Ano, a pokud tam takový „pozitivní“ moment není, je to nesmírně ubíjející. Z patologie výrazů tvorby se stává motivace a cíl místo toho, aby představovala protiklad, kterému se máme vyvarovat.

♦  Vím, že jsi připravil velmi zajímavý a právě dokončovaný nový prostor jakousi „Vesmírnou lagunu“. Pozvi nás na něj.

Ve spolupráci s panem Jiřím Zuskou jsme se v Mořském světě, který funguje na pražském Výstavišti už šestým rokem, pokusili vytvořit propojení řádu moře s řádem vesmíru. Poukázat na to, že stále platí Trismegistovo „jako nahoře, tak i dole….“.

                 

Jedná se o kompozici, která je tvořena skupinou obrazů a artefaktů z drahých kamenů, mezi nimiž převažuje ametyst, křišťál a záhněda. Překrásným výtvorem přírody je například čtvrt tuny vážící záhněda, reprezentující jakýsi energetický zářič směřující do středu kompozice.
S takovými materiály, které navíc působí nesmírně pozitivně, je mi ctí a potěšením pracovat. Kompozice je dotvořena projekcí neobvyklých dokumentárních snímků BBC naší planety a vesmíru spolu s mými obrazy na projekční plochu, která je tvořena malbou a drahými kameny. Tím vzniká reliéf, kde se mění nejen vizuální, ale do jisté míry i obsahová složka. Daří se nám tak získat zcela jinou dimenzi obrazů, než při projekci na běžné filmové plátno. Ryby, které zde plují, manty, které se zde vznášejí, získávají zcela nový charakter, mění se v anděly a stávají se součástí neobvyklého děje. A z toho mám radost.

Převzato z časopisu MEDICÍNA & UMĚNÍ vydavatelství Petra Cincibucha v Praze medicinaumeni@seznam.cz