Dobromila Lebrová: B.G.Lindauer - český malíř na Novém Zélandě

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Bohumír Gottfried Lindauer - český malíř na Novém Zélandě - 170. výročí narození
 
S osobností tohoto významného „maorského“ malíře jsem se seznámila v cestopise Josefa Kořenského o Novém Zélandě. Kořenský o něm píše s takovým obdivem a nadšením, že jsem se o něj začala zajímat mnohem více. Píše o něm například následující: „Jdete na pohřeb do domu pohlavárova, a co spatříte nad vystavenou mrtvolou? - Spatříte olejomalbu a věrnou podobu náčelníkovu, vyzdobenou fábory Bohumír Gottfried Lindauera připomínající pohřebním hostům předobrou tvář zesnulého. - A kdo byl tvůrcem uměleckého toho díla? - Zadíváte-li se do rohu velikého obrazu, poznáte podpis umělce: Bohumír Lindauer.“ Kořenský dále podotkl, že si od malíře Lindauera přivezl do Prahy krásné maorské pláště, které věnoval Náprstkovu muzeu.
Bohumír Gottfried Lindauer nebo Gottfried Lindauer, jak později umělec své křestní jméno přeložil do němčiny, se narodil 5. ledna 1839 v Plzni. - Obrazy malířovy bývají proto signovány s oběma monogramy - buď B. Lindauer nebo G. Lindauer.
Kmotrem při křtu mu byl jeho příbuzný, budějovický biskup, význačný český vlastenec a mecenáš, Jan Valerian Jirsík (1798 - 1883). Jeho rodiči byli Hynek, nebo též Ignác, Lindauer, který byl zahradníkem, a Marie, rozená Šmídová. Dívčí jméno Lindauerovy maminky je v různých cizojazyčných pramenech psáno anglickým i německým způsobem, v češtině o ní zmínka není. Vzhledem ke Kořenského svědectví o ryzí češtině malířově, jsem použila českého přepisu.
Tatínek pracoval podle určitých pramenů ve školkách lesů i v zahradě plzeňského biskupství, v nichž se Bohumír po tři roky od svého třináctého roku učil zahradníkem. Již tehdy si zaznamenával kresby různých květin. Po vyučení se rozhodl, že se stane malířem a v r. 1855 odcestoval do Vídně - prý pěšky - aby se dal zapsat na malířskou akademii. Dalších sedm let na akademii studoval především portrét - hlavně u profesora Josepha von Führicha (1800 - 1876), rodáka z české Chrastavy, malíře náboženských námětů, na kterého později s vděčností vzpomínal. Druhým významným učitelem byl také malíř náboženských výjevů Leopold Kupelwieser (1796 - 1862). Profesoři mu zprostředkovali spojení na německého malíře Carla Johanna Nepomuka Hemerleina (1807 - 1884), který byl rovněž malířem náboženských námětů, a ten mu zařídil práci na výzdobě novogotické kaple svatých Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách v r. 1860. Lindauer zde zhotovil 21 obrazů a 8 fresek, některé i 2 m vysoké. Obrazy bývají uloženy a jsou vyvěšovány při cyrilometodějských oslavách. Kaple svatého Cyrila a Metoděje Valašské KloboukyPo návratu do Plzně si zařídil Lindauer malířský ateliér, ale hrozil mu nástup na vojnu. Zpočátku se mu podařilo se vojenské službě vyhnout tím, že maloval portréty důstojníků a jejich manželek i jiných místních veličin. Odešel však do Polska, kde mladé šlechtičny učil malbě a pak pobýval v Rusku, kde vytvořil několik obrazů pro výzdobu místních chrámů. V r. 1873 byl opět povolán do armády. Ovlivněn současným národnostním názorem českým i vlastní nechutí k vojenské službě se rozhodl rakouskému císařství jako voják nesloužit a uprchl přes Hamburk na parníku Reichstag na Nový Zéland. Už za studií totiž slyšel o kráse Nového Zélandu. Dne 6. srpna 1874 připlul do Port Nicholsonu (dnešní část Wellingtonu), odkud se dostal na jižní část souostroví do města Nelson. Zde se především učil anglicky, protože když připlul, znal prý jediné anglické slovíčko: „Yes.“ Je známo i jméno jeho učitele angličtiny – Mr. Harling.
První necelé tři roky svého pobytu na Novém Zélandě strávil Lindauer na jižním ostrově. Podle Kořenského nejdříve fotografoval a později se opět pustil do malby. Pravděpodobně už tehdy se seznámil s některými Maory, pro něž byl „pakeha“ - „bezbarvý“, tedy běloch - zajímavý i tím, že je samotné kreslil do svého bloku a že s nimi jednal jako se sobě rovnými a s náčelníky jako se skutečnými králi ostrova. Jeho první malovaný portrét ale byl obraz manželky místního obchodníka Mosse Davise a matky Sira Ernesta Davise (1872 - 1962), významného pozdějšího místního obchodníka a průmyslníka z Nelsonu.
V r. 1876 přesídlil Lindauer na severní ostrov do Aucklandu. V Aucklandu šťastnou náhodou potkal mladého anglického dobrodruha Henryho Partridge (1848 - 1931), který z Londýna na Nový Zéland odešel ještě před svým dvacátým rokem, velice těžce se protloukal a po těžkých začátcích si zařídil drtírnu rudy a náhodou se setkal s lidmi, kterým záleželo na zachování historie místních obyvatel, což se postupně stalo i jeho vlastním zájmem. Partridge uviděl Lindauerovy náčrtky maorských lidí. Objednal si od něj první obraz. Tím začala velká spolupráce obou mužů a základ významné galerie Partridge Galery Auckland.
Prvním portrétem Maora ale byla podobizna Mosese, maorského pouličního prodavače broskví. V r. 1877 uspořádal Lindauer svoji první výstavu ve Wellingtonu, která se těšila velkému zájmu i mnohých prominentních Maorů. Koncem roku 1877 navštívil město Thames, kde maloval scény maorského života. Strávil tam deset měsíců. Na základě Partridgeovy objednávky namaloval portrét pohlavára z Thames Horiho Ngakapy.
Henne Rupene a dítěTam také vznikl jeden z jeho nejslavnějších obrazů „Henne Rupene a dítě“, který zaujal další místní významnou osobnost - Sira Waltera Bullera (1838 - 1906), jenž byl vynikajícím právníkem, zároveň i znalcem místní fauny, protože byl slavným ornitologem. Také ale byl i znalcem maorského jazyka i maorských zvyků a místním mecenášem. Z počátku byla Lindauerova činnost poznamenána značným cestováním. Cestoval a maloval maorské pohlaváry i prosté lidi, a jak provázel Waltera Butlera při projednávání jeho právnických kauz, portrétoval i právníky z těchto jednotlivých případů i různé úředníky a kolonizátory. Často se jednalo o jeho přítomnost při jednáních, která byla nabita napětím, protože se většinou jednalo o kolonizátorské cíle. Tehdy stával Lindauer stranou, nezapojoval se do sporů a řídil se pouze přáním svého současného klienta ohledně malby, ať už patřil ke kterékoliv straně.
Přitažlivost Lindauerových obrazů spočívá na zobrazení přirozené důstojnosti a hrdosti pohlavárů a významných maorských lidí. - Dokonce při hledání podkladů jsem nalezla jeden z jeho maorských portrétů s anglicko-maorskými vysvětlivkami a s poznámkou: „Prosím, chovejte se k tomuto obrazu s úctou“. Tamati Pirimona MarinoPravděpodobně v r. 1879 se Lindauer v Melbourne oženil s Emilií Wipper, Němkou z tehdy německého Danzigu, což je dnešní Gdaňsk. Usadili se v Christchurch na jižním ostrově, avšak paní Lindauerová už 24. února 1880 zemřela na zánět pobřišnice, podle některých pramenů v souvislosti s těhotenstvím.
Pak se Lindauer přestěhoval do Napieru, opět na severním ostrově, kde 23. července 1881 získal občanství. V Napieru se 15. září 1885 znovu oženil, tentokrát s Angličankou Rebeccou Petty, která přišla z Anglie o pár roků dříve. Seznámili se v době, kdy byla Rebecca zaměstnána jako kuchařka u guvernéra Sira Williama Jervoise (1821 - 1897). Ona byla o deset let mladší. - Měli dva syny Hectora Cornella Partridgea (1887 - 1928) a Victora Wilhelma (1888-1964). - Zde Lindauer pokračoval v kresbách, kterými dokumentoval život Maorů.
Manželé Lindauerovi navštívili při příležitosti výstavy „London Colonial Exhibition“ v r. 1886 Londýn. Pro výstavu totiž objednal Sir Walter Butler, jako komisař její novozélandské sekce, od Lindauera 20 obrazů. Jeden z obrazů, nazvaný “Poi Girl“ (Dívka Poi) byl představen princi z Walesu a byl mu rovněž věnován.
V r. 1889 se pokusil Lindauer zakoupit pozemek ve Woodwillu severovýchodně od Wellingtonu. Úspěch měl až příští rok, když zakoupil asi čtyřhektarový pozemek v Pinfold Road nedaleko Woodwillu. Postavil zde dům a vybudoval ateliér. Jako vyučený zahradník sázel stromy a šlechtil si zahradu. Dům i některé ze stromů, které zasadil, přetrvaly dodnes. Zde pobýval s výjimkou dvou návštěv Evropy až do své smrti.
Ženy u maorského domu nedaleko NapieruO jeho první návštěvě Evropy a také Prahy v letech 1900 - 1902 referuje cestovatel Kořenský, jak nadšeně ho vítal v Praze, i o tom, že již byl Lindauer zvyklý na volnost novozélandskou oproti poměrům v Rakousko-Uhersku nesrovnatelnou.
Lindauer byl však i nadále po návratu ve styku s českými vlastenci a pro Náprstkovo muzeum sám věnoval vedle některých maorských předmětů i v r. 1907 své dva portréty.
Ovšem cílem tehdejší rodinné výpravy nebyla Praha, ale vzdělání synů. Starší Hector si přál být hudebníkem; zůstal určitou dobu na konzervatoři v Lipsku. Mladší Victor po nějakou dobu studoval v Mnichově, prý na stejné střední škole jako Hitler.
V r. 1904 zapůjčil Partridge devět Lindauerových kreseb pro obchodní výstavu v Lousianě a tam vyhrál velkou cenu obraz „Henne Rupene a dítě“.
Mezi roky 1901 a 1912 vystavil Henry Partridge svoji sbírku, nejdříve 37, pak 70 Lindauerových podobizen. První Partridgeova galerie byla hned vedle jeho obchodu na Queen Street v Aucklandu.
AutoportrétPodruhé byl Lindauer s rodinou v Evropě v letech 1911 - 1914, ale o tom už Kořenský nepíše. Dostávali se poměrně obtížně domů už za války a přes severní Francii prchali před německými vojsky. Setkali se tam s bídou belgických uprchlíků, a proto byl v r. 1915 založen fond na jejich pomoc. Partridge nabídl aucklandské provicii sbírku pod podmínkou, že obdrží deset tisíc liber. Vybralo se podstatně více a Partridgova sbírka byla věnována aucklandské obecní radě jako podklad pro historii tohoto kraje.
V první světové válce starší syn Hector, houslista, ze zdravotních důvodů nesloužil, ale mladší Victor byl dobrovolníkem a nějakou dobu byl i ve Spojených státech.
V r. 1916 představil Lindauer svůj autoportrét, který je nyní součástí soukromé sbírky, a v té době také dokončil portrét své manželky.
Pak už malovat nemohl kvůli špatnému zraku. Žil klidně ve svém vlastním domě, kde zemřel ve spánku, jak si vždy přál, 13. června 1926.
Pochován je na woodwilském hřbitově se svou manželkou Rebeccou, která zemřela o 18 let později 21. dubna 1944, více jak devadesátiletá. S rodiči je pochován i syn Rebecca LindauerHector, který zemřel na vodnatelnost v r. 1928, kdežto Victor je pochován v Bay of Islands, kam se později se svou rodinou a matkou kvůli jejímu zdraví přestěhoval.
Pro Nový Zéland je Gottfried Lindauer v některých případech téměř ikonou. Jeho obrazy jsou vystaveny v Auckland City Art Gallery a některé jeho obrazy a kresby jsou v New Plymouthu a ve whanganujském muzeu Whanganui Regional Museum.
V Aucklandu je Lindauerův pomník a nedávno bylo jeho jménem pojmenováno i první novozélandské šampaňské.
Někteří kritikové vytýkali Lindaureovi podrobnou kresbu všech detailů oděvů, tetování i předmětů Maorů; naopak etnografové právě tuto skutečnost nejvíce oceňují.
Maoři si ale nejvíce váží toho, že se jedná o podobizny jejich vlastních předků, o záznam jejich historie. Lindauer byl skvělý kreslíř, který byl schopen udělat detailně i mnohé kopie svých vlastních obrazů pro případné další zájemce z rodin portrétovaných lidí. Svými obrazy mistrně vyjádřil povahu i okamžitou náladu portrétovaného.
U nás se čas od času vyskytne nějaká vzpomínka na tohoto významného umělce. Plzeň si svého rodáka váží, mají tam i Lindauerovu ulici.
Victor LindauerLindauerův syn Victor se po první světové válce stal učitelem, ale znám je především jako znalec chaluh, řas a vodních rostlin. Své sbírky doplňoval pomocí cest na kole. - Musel to být velmi zajímavý člověk s mnoha koníčky, manuální zručností po otci - například vyřezával linoryty, vázal knihy, vyráběl šperky - a vyznačoval se i poměrně dobrodružnou povahou. Manželku si vybral proti vůli její rodiny, svatbu měli zanedlouho po smrti Bohumíra Lindauera. Podle jeho životopisců ona obdivovala vše, co on dělal, zřejmě tedy manželství bylo šťastné. Mladí manželé měli čtyři děti. 
Důkazem jeho dobrodružnosti je i to, že zanedlouho po své svatbě svatbě vzal Victor maminku, nikoliv manželku, s sebou na výlet do Panamy, ona však upadla a zranila si kyčel natolik, že byla pak připoutána k invalidnímu vozíku. Victor si z této cesty přivezl množství různých mušlí, které jsou nyní součástí sbírek muzea „Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa“. Jeho náčrty a objevy týkající se vodních rostlin jsou exponátem tohoto muzea.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 01. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.