Dobromila Lebrová: „Moje“ osobnosti

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Lebrová Dobromila Ing.Nějakými kolotoči osudu jsem se předloni stala autorkou Pozitivních novin.
Vzala jsem si úkol velice zábavný: pro každý týden připravit životopis někoho, kdo se v tom týdnu narodil nebo zemřel. Sdělila jsem, že si budu vybírat mezi těmi, kteří mají daný týden kulaté nebo půlkulaté výročí, že dávám přednost osobnostem, které už nežijí, jsou třeba i polozapomenuté - a jelo se...
A tak se stalo, že jsme se v Pozitivních novinách dostali až ke sté "mojí" osobnosti. - Až na tři osobnosti jsem psala o lidech, kteří už nežijí.
Ráda bych upozornila, že životopisy jsou mým koníčkem, ale nikdy nebyla vlastivěda mým povoláním. Až do penze jsem pracovala spíš na řešení otázek technických, a to přes to, že ještě na střední škole jsem váhala, mám-li jít za svým srdcem a studovat humanitní vědy, nebo za hlasem rozumu - a studovat techniku. Vyhrála to technika. Snad stojí ještě někde nějaké zařízení, které jsem kdysi navrhovala...
Ale jako koníček je vlastivěda lepší... Mám také kartotéku s více než desetí tisíci daty různých osobností. Také mám štěstí, že si poznatky mohu doplňovat v několika jazycích, i když jimi sice nemluvím, ale jsem schopná v nich hledat.

Některý týden je úrodný - člověk by si vybral hned tři - čtyří osobnosti, ale některý týden - no, hrůza. Pak si třeba někoho vyberu, ale prameny o něm jsou naprosto slabé a tak hledám, čeho se zachytit, jak onu osobnost co nejlépe představit.
Při každém článku si vždy doplním svoji kartotéku, protože každá popisovaná osobnost se stýkala s dalšími lidmi a u nich si vyhledám jejich data.
Na druhou stranu si ale někdy usmyslím, že článek o tom a tom spisovateli, vědci, umělci by byl dobrý, začnu psát - a ouha - zjistím, že by to spoustě lidí nesedělo, přestože mám skvělé podklady... Nakonec třeba neseděl ani mně. 
Tak mi vypadl například vynálezce bezdrátového telegrafu Guglielmo Marconi, protože jsem se nedokázala přenést přes to, jak se příliš angažoval pro Benita Mussoliniho. Trochu jsem měla sama problém s Enricem Fermim pro jeho účast na tvorbě atomové a vodíkové bomby, i když - jako ironie osudu - ten je vynalezl, protože naopak od Mussoliniho utekl.
I tak některé „moje“ osobnosti určité čtenáře iritovaly. Nu což, záměrem bylo ukázat dobu, ve které žily, která je zcela odlišná od té současné. 
Jsem z dlouhověkého rodu. Lidé, kteří mi některé záležitosti líčili, je osobně zažili a prožili tak, jaký byl tehdejší názor i zvyk, což se třeba dnes odsuzuje...
Takto se do mě pustil jeden čtenář za článek o primátorovi Baxovi, kde mne kárá z antisemitismu... A přitom moje babička v době hilsneriády, kdy Baxa byl advokátem na straně rodiny zavražděné dívky, byla asi osm let stará, a to okolní dění na ní nechalo takový dojem, že nám to potom vylíčila: přesvědčení o Hilsnerově vině bylo na veřejnosti téměř stoprocentní.
Ale od té doby uběhlo víc než sto let, kdy svět prošel hrůzami hitlerismu... Stejné názory jako měl Baxa, měl i někdejší primátor Vídně Karl Lueger - a podívejme se, jak velkou ulici ve Vídni má - a nikdo se nad jeho názory nepozastavuje. Sama se na celou situaci v dnešní době dívám pochopitelně jinak.
Mohu ale uvést, že například dramatik Calderón nebo i moje slavná jmenovkyně Magdalena Dobromila Rettigová trestali své hrdiny podle dnešních názorů až nepřiměřeně krutě - a tehdejší doba to brala bez námitek.

Každý ten článek se stal kusem mého života. V době, kdy životopis píšu, žiju onu dobu, ony války, epidemie, revoluce, třeba i ve vzdálených zemích. Musím vždy vědět, kde se můj hrdina pohyboval, alespoň přibližně, kdo v té době vládl, ale i co se v té době dělo na našem území, pokud už nepíšu o někom od nás.

U některého životopisu se po jeho napsání cítím radostně jako z dobře naplněného života, u jiného je to jako závaží, které si dotyčná osobnost vzala do hrobu. Ve dvou případech se musím přiznat, že jsem plakala. Například když jsem četla Dunantův popis bitvy u Solferina. Velkou bolest mi způsobil životopis Gogolův, jeho úzkost, jeho dopisy mamince z posledního období před jeho smrtí.
Některé popisované osobnosti se staly mými láskami nadosmrti; životy jiných nebyly zas až tak pozitivní, co se ran osudu týká, ale ti lidé přesto za sebou zanechali spoustu práce, povzbuzení i radosti.
Většinou jen zírám, co všechno mnozí lidé ve svých životech dokázali, jaký byl jejich záběr, do jaké šířky i hloubky šli... Buď ten čas byl dříve nějak delší nebo se lidé nehonili za zbytečnostmi.
U některých osobností je to jako poselství do jiné doby, jak jsem to cítila především u Haendla, PetrarkyLeonarda. Zvláště Petrarca mi je nesmírně blízký svou otevřeností, se kterou, i když kněz, hledal své oddání se Bohu, psal o svých pochybnostech, přiznával, že neví, jak na to.
Nadchly mě básně Emily Brontëové, pokusila jsem se je přeložit. Ale stejně se mi líbily básně Adalberta Chamissa, ty jsem bohužel přeložit nedokázala, tam záleželo na formě mnohem víc než u paní Brontëové. 
Jeho život je příkladem člověka, který se usadil v zemi, jež byla vůči jeho rodné zemi nepřátelská, ale není to pouze tato osobnost, která se s takovýmto osudem vyrovnávala.

Dost mých přátel se mi ozvalo s reakcí na článek o Gardnerovi. Asi sami cítili, že článek se psal sám, a byl to opravdu požitek zjišťovat podrobnosti ze života slavného detektivkáře.
Jindy se musím smát, když mi některý z přátel po upozornění na nový článek jen stroze napíše: „Toho neznám!“
Dopisovala jsem si i s některými dalšími autory Pozitivních novin.
Velice jsem děkovala panu Pávkovi, když ve svém článku v Pozitivních novinách popisoval sochu Ábela od Quida Kociana v Hořicích, doplnil mi tak článek o Myslbekovi.
S panem Jaroslavem Volfem jsme oba dva stejný den kritizovali ve svých článcích v Pozitivních novinách stav, kdy si určitou osobnost oblíbí nějaký politik a pak ta osobnost dostane nálepku - jako se stalo Aloisovi Jiráskovi, který jen proto, že byl oblíbeným spisovatelem Gottwaldovým, je dodnes považován za komunistu.

Psala jsem o Otokaru Březinovi, a moje přítelkyně, která je průvodkyní v Březinově muzeu v Jaroměřicích nad Rokytnou, mě hned nato pozvala na návštěvu. Provezla mě s manželem po všech místech, kde se Březina pohyboval; bylo to nádherné zakončení podzimu roku 2008. Tehdy jsem si uvědomila, jak daleko tento básník předběhl svoji dobu, a že je otázka, jsme-li schopni ho ještě dohonit.
Přidávám fotografie Březinova muzea v Jaroměřicích nad Rokytnou - domu, kde zemřel - a „Březinova“ křížku, kudy chodíval v Jaroměřicích na procházku.

                     

„Lov“ na Bedřicha Hrozného jsem začala už předloni v létě při návštěvě Lysé nad Labem. Nestačím bohužel ale vše k článkům sama dokumentovat.
Ale hezký byl zájezd do Klatov za Josefem Haisem Týneckým, který jsem trošku přiblížila ve svém článku. Je nádherné vidět chlapa jako horu, který nadšením tleská jako malé dítě, když poznal, co ještě mu chybí v jeho sbírce Haisových knih, a jak ta knížka vypadá. To byl nadšený sběratel Haisových knih.
Přítelkyni - Italce z Milána, která několik let žila v Praze - jsem poslala odkazy na články slavných Italů. Zřejmě je i prostudovala, protože její reakce byla nadšeně italská: „Jaká je to pocta pro Itálii!“

Někdy je záležitost psaní docela detektivní pátrání. Například dost mi dalo práce prostudovat školství v Rakousku a pak v Rakousku-Uhersku, a pak typy škol od zavedení povinné školní docházky za Marie Terezie až do vzniku Československa.
Stejný problém byl se studentským titulem pro nejlepšího studenta v Cambridgi nazývaného „Senior Wrangler“.
V současných slovnících je „wrangler“ cosi jako „kovboj“, ale ve starších je to také ten, který se hádá. Podle toho vychází, že „wrangler“ bude ten, který se nejlépe hádá, tedy „přehádá“ své mistry, tak, jak to bylo i za středověku na Karlově univerzitě, že žáci podstupovali „učená hádání“.
Složité bývá zjistit například to, jaká byla v té oné době měna, za kolik se dalo něco koupit, když je známo, že hrdina si vydělal určitou částku.

Také se musím podělit o závěry z pátrání po rodišti malíře Václava Jansy. Zde jsem se obrátila na svou přítelkyni, bydlící v Mostě, zda neví něco o Slatinicích u Mostu, kde se měl malíř narodit. Různé prameny uvádějí ještě i Německé Zlatníky na Slovensku.
Nuž, jaká je tedy pravda? Slatinice byly asi 5 km od Mostu při horním toku říčky Srpiny nebo též Lučního potoka. Měly - vedle pojmenování Slatinice - i poněmčené Deutsch Schladnig, z čehož vznikly ony Německé Zlatníky. Vesnice kvůli těžbě uhlí zmizela v letech 1965 až 1968 z povrchu zemského. Jansa se tedy na Slovensku nenarodil.

 

Moje předposlední detektivní pátrání se týkalo divadelní hry paní Magdaleny Dobromily Rettigové „Dřevěná tetička“. Obrátila jsem se na přítelkyni do Švýcarska a ona se pokusila zeptat lidí ze všech možných německy mluvících krajů, co by mohlo znamenat „Holztante“. Poslala mi jen malý náznak. Kamarád - Rakušák - se mi omluvil, že to v celé rodině nesehnal. Pokusila jsem se tedy v článku vyznačit, o co by se mohlo jednat - že to bylo pravděpodobně označení venkovských žen ze Schwarzwaldu v Německu v 17. a 18. století.

Poslední pátrání se týká tajemné osoby z okruhu Reného Descartesa, jménem Chandoux, který byl možná příčinou, že Descartes uveřejnil své filozofické názory, ale zde je pátrání velmi omezené; někteří současní znalci ho dokonce označují jako „maskovanou osobu“. Zřejmě to byl alchymista, i když některé prameny to uvádějí jako „odborník na kovy“. Ví se jen, že pro odhalený podvod byl za tři roky po debatě, kterou s ním Descartes vedl, popraven.

Ale pochopitelně, že mi začaly chodit ohlasy. Některé přes redakci, o nich tedy je něco „veřejně“ známo. Jiné přišly jenom mně.
Pobavil mne jeden pan „šlechtic“, opravdový potomek starobylého rodu, který snad očekával vypracování svého rodokmenu. Někteří z jeho dávných příbuzných se kdysi pohybovali velice vysoko - pečovali na Březnici o Filipinu Welserovou, tajnou manželku Ferdinanda II. Taky jedna z jeho dávných příbuzných je známá tím, že se soudila a hádala s celou Příbramí. 
Nuž ale jeho způsoby byly opravdu „vznešené“, řekla bych velkopanské... Nechci urážet čtenáře Pozitivních novin, byť to byl pan „hrabě“, ani nechci být moc jedovatá, ale aspoň trochu mé malé ironie si pan „hrabě“ pro své velkopanské způsoby zaslouží. Nepožádal, jen nařizoval, nepoděkoval. Doufám, že jsem jej ale alespoň částečně uspokojila, když dostal oskenované tři stránky o svých předcích.

U mého oblíbeného Petrarky se nějaká čtenářka pozastavovala nad okolnostmi jeho celibátu, že vzhledem k Petrarkovu nižšímu svěcení nebyl celibát povinný. Ve všech pramenech ale stojí, že se celibát od 12. století týkal všech duchovních. Poněkud mne to ale rozveselilo - pokud pominu Petrarkův význam jako básníka a uvážím-li jeho duchovní hledání a jeho diplomatický význam, pak mi to připadá až přespříliš přízemní zabývat se tím, zda směl či nesměl mít děti. Nekritizovala jsem Petrarku za to, že měl děti - záležitosti církevní nechť si řeší cirkev - vždyť bylo tolik významných kněží, kteří celibát porušovali.

Dalším význačným čtenářem Pozitivních novin, ale i zároveň velmi plodným spisovatelem je pan profesor, který se mi ozval hned na začátku po článku o Bohušovi Heranovi. Kdysi byl profesorem na pražské konzervatoři, nyní je v důchodu. Poslal mi i nějaké fotografie z koncertu, kdy Herana doprovázel na klavír, a pak mi poslal i několik svých prací, mimo jiné krásnou publikací o houslistovi Jaroslavu Kocianovi a o Kocianově Ústí. Také jsme zjistili, že místo na obrázku mého otce, který jsem mu na oplátku poslala z okolí jeho rodiště, navštívil asi v té době, kdy jej můj tatínek ještě před mým narozením maloval. Moji předkové z maminčiny strany totiž odtamtud pocházejí a tatínek tam byl v té době na „rande“.

Také se na mne obrátil odborník-teatrolog s prosbou o bližší údaje o Kvapilově zeťovi a vnoučatech. Měl totiž nějakou fotografii s Kvapilovou rodinou a chtěl identifikovat jednotlivé osoby. A protože náhody neexistují, měla jsem kdysi spolužačku, která kamarádila s nejmladší Kvapilovou vnučkou. Aspoň tedy to jsem mu sdělila, jak se vnoučata Kvapilova jmenovala křestními jmény, i přibližné příjmení Kvapilovy dcery. 
A v přání k předloňským vánocům mi na oplátku napsal zase on, že našel Kvapilova vnuka, který bydlí v Českých Budějovicích. Až pak jsem si vzpomněla, že se ta kamarádka setkávala s rodinou Kvapilovy dcery v Plané nad Lužnicí, protože manžel Kvapilovy dcery byl také lékařem v Českých Budějovicích.

Ale poněkud úsměvné byly další žádosti.
Jedna studentka dostala za úkol seminární práci o Gustavovi Pflegerovi Moravském. A tak se mne ptala, proč Moravské listy odsoudily básnickou sbírku Dumky. Moje odpověď byla spekulativní, protože po této kritice se začal Pfleger nazývat také Moravský - zřejmě se jednalo v Moravských listech o redaktora, který byl brněnským patriotem a potřeboval předvést své revoluční nadšení oproti elegickým básním mladého básníka. Ale mladá dáma potřebovala ještě vědět, kdy byly přeloženy, a jak a kde vyšly „Problematische Naturen“ česky, které podle mého článku Pflegera ovlivnily.
Nu, musela jsem opět poukázat, že to bylo za zcela jiných podmínek, než jsme zvyklí dnes, protože jsem jí napsala, že v té době se německé věci většinou do češtiny nepřekládaly, protože tehdy každý vzdělanec musel znát německy. Že jsem se to pokoušela číst - na internetu je to v němčině celé - ale má to přes tisíc stránek a je to podle mého názoru velice nudné; přečetla jsem asi dvě stránky. Odkaz jsem jí poslala. Na to už mi ani nepoděkovala.

Přišla i další žádost - kde je k mání a za kolik je „Sova sněžná“ od Karla Purkyně. Snažila jsem vysvětlit, že to je obraz patřící do vlastnictví státu, že ho podle mých údajů obhospodařuje Národní galerie. Na druhé straně si ale uvědomuji, že v padesátých letech minulého století zdobila reprodukce tohoto obrazu nejednu školní chodbu.
Jiný čtenář doufal, že mu ocením obraz Adolfa Liebschera.

Velice se omlouvám všem čtenářům a pilnému čtenáři Sira Arthura Conana Doyla a zároveň funkcionáři České společnosti Sherlocka Holmese, protože mě chytil „na švestkách“ v případě Doylova díla „Ztracený svět“. Ověřovala jsem si údaje ze dvou stran, jak je mým zvykem, a obě strany byly falešné. Příznávám se, že jsem knihu nečetla a tak jsem její děj umístila podle pramenů do Mongolska místo do Jižní Ameriky.

Těší mne reakce archiváře města Kolína i Městského muzea v Kolíně, kteří se bránili, že na svého rodáka, básníka Karla Legera nezapomínají; poslali reportáž o básníkově loňské oslavě a dokonce mi poslali fotografie básníkova hrobu a jeho pamětní desky na rodném domě, které si dovolili tímto uveřejnit.

                    

Při hledání pramenů se snažím být opatrná, ale přeci jen se stane, že mi někdy něco uteče, protože prameny se obecně opisují a nekontrolují. Někdy si je ověřuji větu po větě.
Ještě jsem si neudělala sbírku nesmyslů z těchto pramenů, ale jako „počinek“ bych vzala jeden údaj z dost váženého a velmi užívaného informačního zdroje.
U Goetha tam bylo uvedeno, že Goethe napsal báseň „Pohančátko“. Poněkud mě to udivilo a bádala jsem pro jistotu i v cizojazyčných zdrojích. Takto autor onoho zdroje přeložil Goethovu básničku „Heidenröslein“, což se překládá jako „Šípková růžička“ a patří to k základním básničkám, které se v němčině učí: „Viděl chlapec rozkvétat rudou růži v stráni...“ Kde se tedy vzalo „Pohančátko“?

Závěrem bych jen chtěla podotknout, že si většina čtenářů možná ani neuvědomuje, že Pozitivní noviny jsou novinami zcela dobrovolnými, vůbec nemají nějakou profesionální redakci, že pan vydavatel si v potu tváře vydělává zcela jinak a pro celou redakci a úpravu novin krade čas, kde se dá, a všichni autoři píší pro radost sobě i ostatním.
Nejsou tedy v týmu Pozitivních novin profesionální odborníci na posuzování uměleckých děl, ani odborníci na rodokmeny, ani jiní odborníci - jen pár nadšených lidí, kteří se snaží o „pozitivno“ a rádi by se o ně podělili se všemi čtenáři.

Děkuju všem milým čtenářům za zájem o „moje“ osobnosti, o jejichž životopisy se s nimi dělím já. 
Dobromila Lebrová

Poznámka redakce: 
... a Pozitivní noviny tímto znovu děkují paní Dobromile Lebrové za tento a stovky článků předešlých, za její neuvěřitelně plodnou a užitečnou publicistickou spolupráci, neboť její texty se stávají bohatou a příjemně se čtoucí studnicí důležitých informací o významných osobnostech, na které se mnohy neprávem zapomíná nebo o nichž se toho píše mnohem méně, než by si právem zasluhovaly.
Do další stovky pak chci popřát za všechny čtenáře i redakci paní Dobromile hodně síly, zdraví a pohody, jakož i jen samé kladné a pochvalné ohlasy a ovace na její články.

Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin

Přehled všech článků Dobromily Lebrové v Pozitivních novinách

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 02. 2010.