Tomáš Zářecký: Tu kratší a počmáranou, prosím…
Rubrika: Literatura – Fejetony
Kdyby teď za mnou přišla nějaká dívka a chtěla si se mnou domluvit rande (krásná, leč zcela fiktivní představa), asi bych se nezeptal, kde a kdy se sejdeme, ale asi bych jí stručně oznámil, že mě najde v knihovně. A pokud by se zajímala v které, odpověděl bych pouze: „V kterékoli…“ V poslední době trávím až moc času mezi regály přetékajícími knihami, v prostředí, kde i malé zakručení břicha rezonuje jako kostelní zvon. Po návštěvě takové instituce odcházím vždy obtěžkán řadou knih a teprve v šatně si uvědomím, že jsem jaksi nevzal v potaz kapacitu svého baťohu. Cestou domů poté trnu s každým podivným škubnutím na zádech a chtě nechtě si přiznávám, že ani můj baťoh, ani má nebohá záda nejsou koncipována na takovou váhu. Umiňuji si, že příště budu při výběru knih střízlivější… ![]() Jak se tedy probrat tím nikde nekončícím mořem knih? Jednou možností je tzv. metoda rychlého čtení. Stručně řečeno, jedete prstem středem stránky, sledujete jeho špičku a přitom vám ulpí v paměti okolní text. Krásná teorie, že? Ale u mě nefunguje. Vlastně nefunguje u nikoho, s kým jsem mluvil. Schválně, zkuste si ji i vy. Woody Allen údajně kdysi prohlásil, že takhle přečetl Vojnu a mír. Když se ho ptali, o čem je, odpověděl, že o nějakých Rusech… Pokud z četby mám „něco“ mít, musím číst „po svém“. Mimo jiné to znamená, že nedokážu dost dobře přeskakovat. Což autor u čtenáře jistě ocení jako dobrou vlastnost, ale buďme upřímní, pro studenta se jedná o katastrofu… Začal jsem si tedy z nabídky knih vybírat nikoli podle autorů, nikoli podle tématu, ani ne podle recenzí… nýbrž podle počtu stránek! Opravdu, toto se pro mě stalo hlavním a naprosto neopominutelným faktorem při proklikávání se on-line katalogy, v nichž bohužel chybí možnost přímého vyhledávání dle rozsahu. Samozřejmě věnuju ještě pozornost formátu (pokud možno ne větší jak A5) a velikosti písma (to víte, nechci si kazit oči). O čem knížka pojednává, je až druhotné… Psali jste si někdy do knížky poznámky? Podtrhávali jste jednotlivé řádky? Škrtali a číslovali odstavce? Ano? Barbaři! Po této malé morální vsuvce jedna krátká poznámka: i já jsem barbar. Jenže upřímně, zkusili jste si někdy číst hutnou, nepřehlednou a těžko srozumitelnou monografií bez toho, aniž byste si v textu vyznačovali, co je a co není důležité? Víte, k čemu by vám taková četba ve výsledku byla, pokud nemáte fenomenální paměť? Ano, přesně k tomu… On si za tohle může do jisté míry autor sám. Kdyby psal jasně, srozumitelně a pouze fakta, nebyl by důvod sahat po tužce. Když ale věc, kterou lze vyjádřit několika výstižnými větami, rozpitvává na třicet stran, aniž by dospěl k něčemu víc, než co by stálo v těch pár shrnujících větách, tak uznejte, nějaký ten škrtanec si zaslouží… Dobré je i to, když si do knížky dělal poznámky někdo už před vámi. Pokud zjistíte, že uvažuje zhruba stejně jako vy, stačí číst akorát to, co už pro vás nevědomky zpracoval. A to pak letíte jako blesk. Proto bych na tomto místě rád poděkoval pánovi „zelená a oranžová pastelka“ za výborný výkon v jisté pedagogické publikaci. Takže kdybych měl přirovnat půjčování knih v knihovně s nákupem, asi bych řekl: „Jednu malou tenkou a počmáranou, prosím.“ …à propos, hádejte, odkud tohle píšu? |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 01. 2009.