Tomáš Zářecký: Tu kratší a počmáranou, prosím…
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Kdyby teď za mnou přišla nějaká dívka a chtěla si se mnou domluvit rande (krásná, leč zcela fiktivní představa), asi bych se nezeptal, kde a kdy se sejdeme, ale asi bych jí stručně oznámil, že mě najde v knihovně. A pokud by se zajímala v které, odpověděl bych pouze: „V kterékoli…“ V poslední době trávím až moc času mezi regály přetékajícími knihami, v prostředí, kde i malé zakručení břicha rezonuje jako kostelní zvon. Po návštěvě takové instituce odcházím vždy obtěžkán řadou knih a teprve v šatně si uvědomím, že jsem jaksi nevzal v potaz kapacitu svého baťohu. Cestou domů poté trnu s každým podivným škubnutím na zádech a chtě nechtě si přiznávám, že ani můj baťoh, ani má nebohá záda nejsou koncipována na takovou váhu. Umiňuji si, že příště budu při výběru knih střízlivější…  Jenže ono to dost dobře nejde. K vysoké škole prostě četba odborných textů patří a při pohledu na seznam literatury mám mnohdy pocit, že bych měl číst asi stejně rychle jako Superman. Bohužel tuto vlastnost jsem, stejně jako létání a supersílu, v sobě neobjevil. Zatím…Jak se tedy probrat tím nikde nekončícím mořem knih? Jednou možností je tzv. metoda rychlého čtení. Stručně řečeno, jedete prstem středem stránky, sledujete jeho špičku a přitom vám ulpí v paměti okolní text. Krásná teorie, že? Ale u mě nefunguje. Vlastně nefunguje u nikoho, s kým jsem mluvil. Schválně, zkuste si ji i vy. Woody Allen údajně kdysi prohlásil, že takhle přečetl Vojnu a mír. Když se ho ptali, o čem je, odpověděl, že o nějakých Rusech… Pokud z četby mám „něco“ mít, musím číst „po svém“. Mimo jiné to znamená, že nedokážu dost dobře přeskakovat. Což autor u čtenáře jistě ocení jako dobrou vlastnost, ale buďme upřímní, pro studenta se jedná o katastrofu… Začal jsem si tedy z nabídky knih vybírat nikoli podle autorů, nikoli podle tématu, ani ne podle recenzí… nýbrž podle počtu stránek! Opravdu, toto se pro mě stalo hlavním a naprosto neopominutelným faktorem při proklikávání se on-line katalogy, v nichž bohužel chybí možnost přímého vyhledávání dle rozsahu. Samozřejmě věnuju ještě pozornost formátu (pokud možno ne větší jak A5) a velikosti písma (to víte, nechci si kazit oči). O čem knížka pojednává, je až druhotné… Psali jste si někdy do knížky poznámky? Podtrhávali jste jednotlivé řádky? Škrtali a číslovali odstavce? Ano? Barbaři! Po této malé morální vsuvce jedna krátká poznámka: i já jsem barbar. Jenže upřímně, zkusili jste si někdy číst hutnou, nepřehlednou a těžko srozumitelnou monografií bez toho, aniž byste si v textu vyznačovali, co je a co není důležité? Víte, k čemu by vám taková četba ve výsledku byla, pokud nemáte fenomenální paměť? Ano, přesně k tomu… On si za tohle může do jisté míry autor sám. Kdyby psal jasně, srozumitelně a pouze fakta, nebyl by důvod sahat po tužce. Když ale věc, kterou lze vyjádřit několika výstižnými větami, rozpitvává na třicet stran, aniž by dospěl k něčemu víc, než co by stálo v těch pár shrnujících větách, tak uznejte, nějaký ten škrtanec si zaslouží… Dobré je i to, když si do knížky dělal poznámky někdo už před vámi. Pokud zjistíte, že uvažuje zhruba stejně jako vy, stačí číst akorát to, co už pro vás nevědomky zpracoval. A to pak letíte jako blesk. Proto bych na tomto místě rád poděkoval pánovi „zelená a oranžová pastelka“ za výborný výkon v jisté pedagogické publikaci. Takže kdybych měl přirovnat půjčování knih v knihovně s nákupem, asi bych řekl: „Jednu malou tenkou a počmáranou, prosím.“ …à propos, hádejte, odkud tohle píšu? |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 01. 2009.
