Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (13)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (13)

Přestože jsme celé léto měli spoustu práce, chtěli jsme nejen dokončit hrubou stavbu našeho domku, ale především využít slunečného počasí a položit střechu. Jak jen bylo možné, se Simonou jsme se navštěvovaly. Třebaže jsme bydlely na opačné straně Hradiště, setkávaly jsme se téměř každý den. Obvykle při nákupech nebo v poradně pro matky a malá miminka. Někdy, když se Lubošova matka nabídla, že nám pohlídá všechny čtyři děti, jsme se sešli dokonce na večeři v podniku, kde Viktor sice nepracoval, ale mezi personálem měl spoustu známých číšníků a servírek, kteří nás obskakovali.
Ale kdykoliv nás mladí, jak jsme stále mou sestru a Viktora nazývali, někam pozvali, vždycky jsme s Lubošem váhali, zda jejich nabídku máme přijmout. Účet za naše budoucí večeře jsme okamžitě přepočítali na adekvátní množství elektrických zásuvek, klik, vodovodních kohoutů nebo kování k oknům. Nakonec jsme se přece jenom nechali přemluvit.
Simona podobné finanční problémy neměla. Od prvních dnů manželství bydleli v dokonale zařízeném domě, takže peníze, které Viktor jako číšník vydělal, nemuseli investovat, ale utrácet. Všechno jí vlastně vycházelo! Měla dům, nové auto, atraktivního muže, dvě děti, peníze…! A přece jsem jí nic z toho nezáviděla!
Dříve jsem ji znala jako drzého fracka, kterému se v rodině, na rozdíl ode mne, promíjí všechno, dokonce i odmlouvání a ranní příchody z diskoték a tanečních zábav, později i problematické zaměstnání barmanky. Simona si totiž na rodičích všechno vytrucovala, vydupala, případně vyječela. Jako vdaná žena a matka svou dětí byla najednou k nepoznání. Mateřství jí sice v žádném případě neubralo na kráse, dokonce v její tváři bylo možno nalézt nové, jistě zajímavější rysy, ale změnilo se její chování. Všimli jsme si toho s Lubošem při našich občasných setkáních. Simona totiž nikdy Viktorovi neodporovala. A každou možnou hádku už předem vzdávala.
Třeba jsme jednou přijali jejich pozvání a večeřeli ve stylové restauraci Na zámecké. Nezapírám, že jsem šla docela ráda. Viktor už předem zajistil stůl. Posadila jsem se tak, abych měla ze svého místa co nejlepší výhled na přítomné hosty. Přišla servírka a podala každému kožené desky s jídelním lístkem, abychom si vybrali. Postupně jsme je přebírali. Na Viktora zbyl poslední. Stejně jako my ostatní poděkoval a letmo se přitom podíval na dívku za svými zády. Vzápětí radostně zvolal: - Ivano… no ne, co ty tady děláš?!
Servírka ho asi také hned poznala a pozdravila se s ním.
Můj švagr okamžitě povstal ze židle a začal na ní vyzvídat, jak to, že pracuje Na zámecké, pokud si vzpomíná, naposledy se viděli asi před dvěma roky v té odporné knajpě v Plané…! Zdálo se, že zapomněl na jídelníček, na nás dva i na svou mladičkou ženu a teď se jen baví, podle mne dokonce velice důvěrně, s neznámou dívkou. Pozorovala jsem přes stůl svou sestru. Prohlížela soustředěně jídelníček a předstírala, že ji rozhovor jejího manžela nezajímá. Ani Luboš asi nevěděl, jak se tvářit, zachytila jsem totiž jeho tázavý pohled. Viktor však pokračoval v srdečném vyptávání dál. – A co Soňa? Kde ta dělá?!
- Utekla za kopečky! prozradila mu ochotně černovláska. - Ta se má. Jistě si tam nabalí nějakého pracháče…!
- Soňa se vždycky uměla vyznat v tlačenici! Prohodil zvesela můj švagr a pokračoval: - O Markétě nic nevíš…?
Servírka zavrtěla hlavou, a protože asi odhadla, že rozhovor bude ještě pokračovat, pohodlně se jednou rukou opřela o opěradlo mé židle. – Nevím, myslím, že se vdala!
- Tak Markéty je jako manželky vyložená škoda…! zasmál se nahlas Viktor.
- Taky si myslím…! Uchichtla se ta v černém.
- Co ty… máš někoho?! zajímal se Viktor.
Dřív než mu servírka stačila odpovědět, ozvala se ostře Simona: - Můžeme si konečně objednat, slečno?! Jasně, že to řekla právě teď a tímhle tónem! Kdyby takhle důvěrně s nějakou děvkou koketoval Luboš a já při tom seděla jako zaprdlice, asi bych také zakročila! V téhle chvíli jsem, stejně asi jako Simona, předpokládala, že její muž nechá zábavy s jinou a věnuje se jí, případně nám všem u stolu.
Viktor však na ni nepříčetně zařval: - Ty drž hubu, Simono, když s někým mluvím, jasný?!!!
Zůstali jsme s Lubošem jako opařeni. Zatím nikdy jsme nebyli něčeho takového svědky. Dokonce i hosté od sousedních stolů se po mém švagrovi pohoršeně otočili.
Pohlédla jsem znovu na svou sestru. Čekala jsem, že zareaguje jedině možným způsobem: zvedne se a ostentativně odejde od stolu.
Simona však pouze sklopila oči, zbrkle sáhla po kabelce, a když v ní našla kapesníček, tiše se vysmrkala.
Servírka si potom s úšklebkem zapsala naše objednávky.
- Nemyslíš, žes to trochu přehnal?! vytkla jsem svému švagrovi, když odešla od stolu.
Viktor mě patrně neslyšel. Nebo nechtěl slyšet! Nenávistně hleděl na svou mladičkou ženu a dál ji zlostně peskoval: - Jasně jsme se domluvili, že do mých osobních věcí, to slovo záměrně zdůraznil, - ti absolutně nic není, rozumíš?!!!
- Jo…! pípla Simona.
- Nepůjdeme radši domů?! navrhl Luboš.
- Ne, to bude zas v pořádku! ujistil ho Viktor.
Zůstali jsme, ale stejně ten večer za mnoho nestál.
Podobných situací jsme i později s nimi zažili víc.
- Jak si takové jednání můžeš nechat líbit?! zeptala jsem se jí jednou, když na ni Viktor ve společnosti znovu hrubě vyjel.
- Hleď si svého! doporučila mi odměřeně.
Ne, skutečně jsem Simoně nezáviděla, že všechen ten blahobyt a vcelku bezstarostný život vykupuje otrockou poslušností a možná i neláskou.
Snad jen občas ukřivděný hádek v mé duši zažárlil na její dvě naprosto zdravé děti.
Ale i nám svitla s Patričkem naděje. Třebaže jsem mu, podle pokynů lékaře – ortopéda, každý den oblékala nepohodlný aparátek, výsledky se nedostavovaly. V osmi měsících náš syn sice v postýlce stál, dokonce ji obešel, přidržuje se sítě, takže jsme se s Lubošem utěšovali, že snad přece jen bude mít nožičku v pořádku, ale když jsme přišli na běžnou kontrolu, poslal nás lékař na rentgen, a pak nad snímkem prohlásil, že bude vhodné, dostane-li se Patrikovi důkladného vyšetření na jedné z pražských klinik. Připravte se pro jistotu na to, že si vás tam třeba pár dní nechají na pozorování! upozornil mne. – Ale pane doktore, bránila jsem se už dopředu, - já bych tam teď nemohla zůstat, stavíme domek, obě babičky jsou zaměstnané, doma mám ještě dvouletou dcerku…!
- Jen klid, maminko, jistě máte hodného manžela, přece to spolu všechno hravě zvládnete! zarazil případné mé další námitky a už jenom slíbil, že mi dá vědět, až se mu klinika ozve.
Neuplynul týden a už nás vezl Luboš do Prahy. Denisku hlídala jeho matka. Té jediné zůstalo z minulého roku ještě pár dní dovolené.
Na ortopedickém oddělení dětské kliniky jsme čekali dlouho v nevlídné chodbě, než na nás přišla řada. Patrik kňoural, nebyl k utišení. Po dvou hodinách konečně z ordinace vyhlédla sestra, hnědooká, s černými vlasy nakrátko zastřiženými, a vyvolala mé jméno. – Tak co je s tebou kovboji?! Zeptal se šedovlasý lékař, kterého sestra oslovovala pane primáři, ale místo aby čekal na Patričkovu odpověď, začetl se do zprávy, jíž nás vybavil jeho hradišťský kolega. Pak mě požádal, abych své dítě rozbalila. Zase Patrikovi cvičil s nožičkami, natahoval mu je a všelijak kroutil. Když bolestivou prohlídku ukončil, vrátil se ke svému stolu, zasunul do psacího stroje naši zdravotní zprávu a vytrvale vyťukával řádek po řádku. Mezitím mi pomohla sestra Patrička zase obléknout. - Víte, co uděláme, paní Tichá?! ozvalo se konečně od stolu.
- Ne, nevím…! vyrazila jsem ustrašeně.
Primář vysunul papír ze stroje a pečlivě jej přeložil napůl.
- Vašeho chlapečka si tady necháme! Dokončil stručné rozhodnutí a povzbudivě se na mně usmál.
- Musí to být?! ptala jsem se s obavami.
- Ano! nemá totiž stále hlavici kyčelního kloubu v pořádku…!
- Ale já jsem mu aparátek opravdu poctivě nasazovala, jak mi řekl náš pan doktor, nevynechala jsem ani jeden den…!
- Já vám věřím, paní Tichá. Ale pojďte se schválně na něco podívat! Vybídl mne a rentgenový snímek, který rovněž obsahovala zásilka našeho ortopeda, zasunul do prosvětlovacího přístroje. Přistoupila jsem poslušně blíž a sledovala pohyb jeho prstu po obraze na mléčném skle.
- Bohužel, prohodil přitom, - díky vaší důslednosti se chlapci začíná kyčelní jamka tvořit asi o pět centimetrů výš, než bychom chtěli, vidíte?! Ukázal na inkriminované místo nožky!
- Ale náš pan doktor mi to tak nařídil…! Bránila jsem se a současně si s hrůzou uvědomila, že všechno trápení, které jsme skoro celý rok prožívali, nejenom že nebylo k ničemu, ale dokonce jsem Patrikovi ublížila! – Co mám teď dělat?! Ptala jsem se zoufale primáře a slzy mi přitom stékaly po tváři.
Starý pán mi položil ruku na rameno a řekl chlácholivě: - Především si v žádném případě za současný stav té nožičky nedávejte vinu! Nejen vy, ale ani váš ortoped nemohl předvídat, jak se bude ve svalu kyčelní kloub pohybovat. Takže! zopakoval ještě jednou. – Pár dní ten váš křiklounek zůstane a my se mezitím pokusíme dát hlavici jeho kyčelního kloubu do správné polohy!
- Co mu budete, proboha, zas dělat?! zvolala jsem zoufale v předtuše, že Patriček zde nejenom zůstane sám, ale navíc by měl znovu trpět.
- Zřejmě ho budeme muset operovat! oznámil mi primář zcela bez zábran, jako by šlo o maličkost. – Využijeme toho, že se nám na oddělení právě uvolnilo jedno místo! No tak, paní Tichá, přece nebudete plakat! snažil se mě uklidnit. Po tom, co jsem byla nucena právě vyslechnout, jsem se už nedokázala ovládnout a proti své vůli jsem se totiž rozplakala. Chápala jsem sice, že mi starý pán nabízí patrně nejlepší řešení, ale představa, že budou třeba Patrička operovat, že mu rozříznou nožičku a kdovíjak dál ho ještě budou trápit, mne velice rozrušila.
Primář se vrátil na své místo za stolem, a když si poznamenal Lubošův telefon do práce, který jsem mu fňukavě nadiktovala, prý, aby byla klinika ve spojení aspoň s někým z nás rodičů, zeptal se sestry: - Kde jste říkala, Eliško, že máme volno?!
- Na třistadvojce…! věděla černovláska zcela přesně.
Vzal to s přikývnutím na vědomí a potom zase dlouho ťukal do stroje. Když konečně skončil, podal složený papír sestře. – Zaveďte tam paní Tichou! A můžete pozvat dalšího pacienta!
Poděkovala jsem a vyšla s Patrikem na chodbu. Sestra, která nás měla zavést na lůžkové oddělení, oznámila další čekající mamince, že může dovnitř.
- No to je dost…! Přivítal nás skoro s úsměvnou výčitkou Luboš a zvedl se z lavice. To už si asi všiml mých opuchlých očí, přistoupil ke mně a s obavami se zeptal: - Stalo se něco?!
- Patrička budou operovat! Prozradila jsem mu a přitiskla se k němu. – Musím jim ho tady nechat!
Nevěřil, myslel, že třeba schválně žertuji. Sestra se ale snaživě ozvala: - Bude to, tatínku, jen na pár dní, pak si pro svého mazlíčka zase přijedete! Dáme vám vedět…! Pojďte, paní Tichá, pobídla mne mírně, - zavedu vás na oddělení. Všechno pak manželovi v klidu povíte!
- Ano, jistě…! souhlasila jsem. Zdolali jsme schodiště do třetího patra, kde se nacházelo lůžkové oddělení dětské ortopedie. Přečetli jsme si to z tabulky na skleněném katru.
- Tak, a teď už si vezmu toho vašeho šohaje sama! Sestra natáhla ruce, aby si ode mne Patrička převzala.
Můj šohaj mi mezitím už usnul na rameni.
Sestra ho ode mne brala do náruče velice jemně. Vůbec se nevzbudil a nepodíval se na mne těma svýma modrýma očima. Vlastně se s mámou ani pořádně nerozloučil, nevděčník! Abych ho nevzbudila, zlíbala jsem mu jenom ručičky.
Luboš jí podal tašku s jeho nejnutnějšími věcmi, které jsme vezli s sebou, a Patrikovi dal taky pusu do vlásků. Všimla jsem si, že je dojatý stejně jako já.
Stáli jsme pak spolu v otevřených dveřích katru s dívali se za těmi dvěma až do chvíle, než docela na konci chodby zašli do pokoje. Věděla jsem, že tam má Patriček sice připravenou postýlku, ale současně i to, že se mu bude stýskat po mámě…!
- Co je…?! ptal se Luboš, když viděl, že zase pláču.
Škytajíc jsem se mu svěřila s tím, o čem jsem právě přemýšlela.
Objal mě kolem ramen, přitiskl k sobě a konejšivě řekl: - To bude dobrý, Marti, uvidíš! A o Patrika se neboj, jistě nebude na pokoji sám! A sestřičky se mu budou určitě taky líbit! Vsadil bych se, že tam budou ještě hezčí, než byla tahle!
- Bídáku…!!! vyjádřila jsem nad jeho slovy své pohrdání a usmála se do slz. Bylo mi jasné, že mě Luboš takhle škádlí jen proto, aby mi zlepšil náladu. Když jsem se posléze vysmrkala do kapesníku, který mi nabídl, cítila jsem se o něco lépe.
Cestou domů jsme v autě ale stejně hovořili pouze o Patrikovi. Měla jsem vztek na hradišťského ortopeda, který mu předepsal ten přiblblý aparátek, a současně jsme se utěšovali, jak je dobře, že se Patrik konečně ocitl v rukou odborníků. Možná stokrát a do všech podrobností jsem po našem příjezdu musela pak doma vysvětlovat, proč Patriček zůstal na klinice. Lubošově matce, mým rodičům, dokonce i Simoně, která za mnou kvečeru přijela se svými dvojčaty. Všichni mě utěšovali, ať se ničeho nebojím…
Odjeli od nás pozdě večer.
Luboš po dlouhé době byl zase celou noc se mnou. Neponechal mě vedle Denisky spát samotnou. Byla jsem mu za to vděčna. Všechno mě totiž rozlítostňovalo, každá hračka nebo věc, jež patřila Patrikovi. A nejvíc prázdná postýlka, v které až dosud kousek ode mne spával.
Dny, které následovaly, mi přinášely především bolest a neklid. Pořád jsem na svého synka musela myslet. Nedařilo se mi soustředit se na práci, byla jsem nervózní, popudlivá, dokonce jsem se i několikrát utrhla na Denisku, když se loudala s oblékáním nebo nechtěla jíst.
Vzpomněla jsem si ale, jak mi těsně před odchodem z ordinace dětské ortopedie primář nabídl, že si občas můžeme zavolat, jak se našemu synovi daří. Využívala jsem té nabídky maximálně. Vždycky po obědě jsem naložila Denisku na kočárek a jela si na poštu zatelefonovat. Na klinice mě v prvních několika dnech obvykle lékaři, kteří měli na oddělení službu, ujišťovali, že s Patričkem je všechno v pořádku. Ale po týdnu mi vrchní sestra do telefonu oznámila, že se mnou chce mluvit pan primář Čábela, ten, který rozhodl o Patrikově hospitalizaci, a že mě na něho přepojí.
Vteřiny, kdy se ve sluchátku hlásila pouze praskavá dálka, se mi zdály nekonečné. Pak se ozvala moje známá sestra Eliška. – Ano, paní Tichá, předám!
Předpokládala jsem, že primáře vzápětí uslyším, ale znovu jsem byla nucena čekat. Měl v ordinaci asi pacienta. Konečně se přihlásil: - Čábela! vypálil, ale když jsem tiše řekla své jméno, pokračoval skoro víc než káravě: - Jak si to, paní Tichá, představujete?! Vy si myslíte, že se vám tady budeme o vašeho kluka starat až do maturity?!
- Ale já nevím, co…?! koktala jsem nechápavě.
- Už nejmíň dvě hodiny jste ho mohla mít doma!
Vzrušením jsme nemohla dýchat, lapala jsem po vzduchu.
- Cože…?! Vyrazila jsem potom jakoby v křeči.
Primář mi tu zprávu zopakoval podrobněji. – Nemuseli jsme ho nakonec operovat! Podařilo se nám vsadit hlavici jeho stehenního kloubu a nožku pouze zasádrovat! Váš chlapec je v pořádku, paní Tichá!!!
- Opravdu…?! zeptala jsem se. chtěla jsem tu větu slyšet znovu. Pokud možno ještě stokrát! Pro každou mámu je to ta nejkrásnější zpráva, kterou o svém nemocném dítěti může od lékaře slyšet. – Přijedeme si pro Patrička ještě dnes! oznámila jsem mu horlivě.
- Zítra ráno, ano?! určil primář nekompromisně dobu, kdy mi Patrička vrátí. Odhadla jsem, že by nemělo význam se s ním o jiném čase dohadovat. Řekla jsem mu tedy jen: - Děkuju vám, pane primáři!
Už zběžně se se mnou rozloučil.
- Tak co?! ptala se zvědavě úřednice, která mi zatím hlídala Denisku. Trochu jsme se znaly.
Prozradila jsem jí, že Patriček má nožičky v pořádku!
- No to vám přeju…! řekla ta žena upřímně a okénkem pro balíky mi prostrčila Denisku. – Ví o tom už manžel?!
Zavrtěla jsem hlavou.
- A nechcete mu zavolat?! Nabízela s úsměvem služby pošty.
- Ne, děkuju. Povím mu to raději sama!
Před poštou jsem uložila Denisku znovu do kočárku a vydala se známou cestou do Multiplexu. Vrátného jsem požádala, aby mi manžela zavolal.
Objevil se na továrenském dvoře za necelou minutu. Viděla jsem ho už z dálky. Můj příchod ho asi dost vyděsil, běžel, jako by mu šlo o život. Věděl, že dnes, stejně jako v minulých dnech, budu na kliniku volat. – Co je s Patrikem?!!! vyrazil ještě před závorou.
Schválně jsem s tou radostnou zprávou čekala, až doběhne docela k nám.
- Ne, to není pravda… ty to říkáš schválně!!! vyrážel ze sebe zajíkavě. Potom ale asi na mých očích poznal, že to, co mu říkám, není krutý žert, uvěřil a vyčerpaně mě objal. Líbal mě a v pláči zaprosil: - Povídej mi o něm…! Co ti řekli?! Nedokázala jsem to. byla jsem šťastná, že je moje dítě zase zdravé, a současně mě dojímal fakt, jak na Luboše ta zpráva zapůsobila. Tiskli jsme se k sobě jako dva milenci. Kolem chodili zaměstnanci Multiplexu, dívali se na nás a dobře se bavili. Vůbec nám na nich nezáleželo. – Vezmu si na zítřek neplacené volno! navrhl Luboš, když jsme se konečně trochu uklidnili.
- Mohl by jet se mnou možná náš táta…! nadhodila jsem jistou možnost, jak se dostat do Prahy.  
Málem se na mne rozezleně rozkřikl. – Ne, pojedeme pro Patrika všichni. Teď totiž už můžeme s sebou vzít i Denisku! dodal smířlivěji.
Ráda jsem souhlasila.
Luboš se ještě pomazlil s Deniskou, znovu mě políbil a potom se šťastným pohledem v očích na nás přes závoru zavolal: - A uvařte mi, holky, něco dobrého!!!
Obě jsme mu to hlasitě slíbily. – Budeš mít mako, táto! prozradila mu navíc Deniska.
Mako bylo maso! Její tatínek to dobře věděl. Proto také nadálku slastně zamlaskal. Zanedlouho nám ale zmizel v jedné z nízkých budov, kde se nacházela i konstrukční kancelář.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 01. 2009.