Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (11)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (11)

Patrik se narodil na jaře příštího roku, když už jsme měli stavbu pod střechou. Porodila jsem tedy chlapečka, modrookého po tátovi! a po zkušenostech s Deniskou, po celou dobu svého pobytu v nemocnici jsem z něho nespustila oči. Sestry, které se o mne staraly, si ještě pamatovaly Denisčin odvážný skok z postýlky. Patriček byl ale klidný, milý a hodňoučký. Myslím, že dodnes by ho něco tak bláznivého nenapadlo udělat! Už druhý den jsem ho ukázala Lubošovi, když za mnou přišel bledý, nevyspalý na návštěvu. Narození Syna s kamarády důkladně zapíjel. Měl velkou radost, že se mu narodil kluk, stejně jako obě babičky a můj táta. Taky jsem asi celá zářila, že se nám povedl páreček, jak říkaly ženské na pokoji. Moje štěstí však trvalo krátce. Třetí den po porodu za mnou přišel do pokoje dětský ortopéd.
 
Znovu Pátrika prohlédl, zacvičil mu všelijak s nožičkami a potom mi sdělil smutně:
- V levé kyčli má váš chlapec luxační fenomén, paní Tichá
- Co to znamená...? vyrazila jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
- Že nemá hlavici kyčelního kloubu levé nožky ve správném
postavení v kloubové jamce!
- Co že...?! vyrazila jsem ze sebe. Nerozuměla jsem okamžitě té složité větě. Zopakoval mi ji tedy znova. Stejně jsem tomu' co říkal, nechtěla věřit.
- Tak že je moje dítě mrzáček...?!!| děsila jsem se.
- Jistěže ne, paní Tichá! Postupně mu dáme nožičku zase do pořádku!
- Co s ním budete dělat?l
- AŽ vás propustí z nemocnice, přijdete s chlapečkem za mnou do ordinace, tam mu dáme třmínky a za pár měsíců by měl být zase v pořádku! ortopéd se povzbudivě usmál' dodal, že především nesmím panikařit, ale naopak s ním spolupracovat. Pak se rozloučil nejen se mnou, ale i s ostatními pacientkami na pokoji, které během našeho rozhovoru nápadně ztichly.
 
Zmocnila se mě zoufalost. Napadlo mě,že kdybych měla ještě deset dětí, určitě s nimi budu mít problémy! Deniska překonala pád z postýlky bez problémů, Patriček je ale od narození mrzáček. Jednu nožičku má kratší. Celý Život bude kulhat!!! A všichni za to budou dávat vinu mně. Možná že jsem opravdu v době těhotenství něco zanedbala! Proč jsem' já debil, do poslední chvíle pomáhala na stavbě. I když  mne všichni od práce odháněli?! Nebo je jeho postižení dědičné? Neznala jsem nikoho z našich příbuzných, kdo by trpěl nějakou pohybovou vadou! Takhle jsem se trápila a mučila! Navíc jsem musela uhýbat pohledům ostatních maminek, které vyslechly diagnózu mého Patrička, a teď mě jistě litovaly, dodávajíce v duchu šťastně: hlavně že to moje je zdravé!
 
Nemohla jsem usnout. Před půlnocí jsem zazvonila na Sestru a požádala ji o prášek na spaní. Trochu jsem se po něm uklidnila. Příští den mne z nemocnice propouštěli. Nečekal nás slavnostní příjezd s fanfárami. Lubošovi jsem o Patrikově vykloubené nožičce řekla hned v autě. Tvářil se vyděšeně. Moje zpráva ho jistě velice zarmoutila.
 
- Proboha, po kom to má?
- To není dědičné! ujistila jsem ho, neboť tutéž otázku jsem při propouštění z porodnice položila ošetřujícímu lékaři.
- A jak Se mu to tedy mohlo stát?!
Pokrčila jsem rameny stejně jako před několika hodinami doktor, který mě propouštěl. - Nevědí to. Ale řekli mi, že bude mít časem nožičku normální! zkusila jsem ho poučit a zároveň uklidnit.
- Časem, časem...! opakoval podrážděně.
- Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč zrovna my máme takovou smůlu?!
 
Z jeho hlasu jsem vycítila, že původně měla jeho otázka znít: Proč zrovna tys mi porodila mrzáčka?|!! Neodpověděla jsem mu už a jen se přitiskla k ranečku naděje, který jsem si vezla v náruči. K večeru se na vnoučka přijely podívat obě babičky a můj táta. Řekla jsem jim hned o té nožičce. Zarazily se a vyměnily si pohled zkušených žen.  Máma se pak sklonila nad postýlku, kde spal její vnouček, a prohodila:
- Stejně je to ale krásnej  kluk! A tu nožičku, obrátila se dozadu na mne a na Luboše,- mu dají doktoři do pořádku, nic se nebojte... ! - Myslíte?! zatvářila se tchyně nedůvěřivě.
- Znám moc takových dětí! Jenom u nás v práci měly ženské takové tři. A všechny teď běhají jako čiperky! Myslím  jejich děti! zasmála se. Snad nikdy předtím jsem nepocítila k mámě takovou vděčnost, jako právě v téhle chvíli. Lubošova matka si však neodpustila ještě mi připomenout:
 - Bude záležet nejvíc na tobě, Martinko!
- My to zvládneme ujistil ji Luboš a pevně mě objal kolem ramen. Pak mě přede všemi políbil do vlasů a dodal:
- V pohodě, mami! - Babi! opravila ho jemně matka a vzala do náruče Denisku, aby jí znovu ukázala spícího bratříčka.
 
S handicapem našeho druhého dítěte jsme se však nemohli smířit. Neustále jsme ze všech stran prohlíželi jeho nožičku. Vůbec se nám nezdála kratší. Jednou mu ji dokonce ten můj blázen přeměřil krejčovským metrem. Naměřil o dvanáct milimetru víc než u té druhé. Lékaři se tedy nemýlili' Po dvou měsících nás poslali z poradny pro matky, kam jsem pravidelně docházela, na dětskou ortopedii. Zde Patrikovi dali na nožičku kožené třmínky a mne poučili, jak mu je mám navlékat.
 
Nastala mi obtížná povinnost, ale nevzdávala jsem se každý den jsem Patrička do třmínků spoutávala. Zpočátku se bránil, kopal nožičkami, plakal, ale pak si, chudáček zvykl. Deniska, která mi při oblékání pokaždé asistovala, jednou prohlásila, že jsem ošklivá máma, když své děťátko tak trápím. Těžko jsem jí vysvětlovala, že ty předepsané řemínky mu mohou jen prospět. Mateřská dovolená, druhá v mém životě, nebyla tedy nijak ideální. Musela jsem se starat o své dvě malé děti a manžela, který sotvaže přišel z práce, převlékl se do montérek a dřel až do večera jako mezek na stavbě, vařila jsem pro řemeslníky, kteří postupně přicházeli na jednotlivé speciální práce, byla spojkou, nebo ještě lépe dispečerkou' mezi stavbou a dodavatelskými podniky, sháněla nesčíslném množství různých součástek, koupila za pár tisíc ojetou škodovku, abychom byli mobilnější a mnohé věci si na stavbu přivezli sami, psala stížnosti a žádosti na úřady, telefonovala, hádala se s firmami, které nám dodávaly podřadný materiál'.. to vše mě bezmezně vyčerpávalo.

 
 
Ani Luboš na tom nebyl lépe. Když jsme večer konečně ulehli, stávalo se nám občas, že jsme se dokonce ani nemilovali. V těch výjimečných chvílích jsme se jen utěšovali slovem až až  budeme mít v našem novém domečku namontováno ústřední topení' až nám obloží dlaždičkami koupelnu a záchod' až dokončíme podlahy, dveře, až budou všude vypínače a zásuvky...
 
Ale ze všech až pro nás bylo nejdůležitější to, které bylo spjato s kratší nožičkou našeho synka. A byla noc' kterou jsem se svým mužem prožívala, sebekrásnější, ráno patřila moje první myšlenka Patričkovi. Někdy jsem se přistihla, že snad budu jako moje máma. Patriček asi taky bude pro mne až do důchodu ten malý! Naštěstí jsem si svou přehnanou péči omlouvala jeho postižením. Když mu bylo necelých půl roku, nechali si mne s ním v nemocnici. o Denisku a o pracovníky na Stavbě se mezitím starala Lubošova matka. Na ortopedii začali lékaři Patrikovi nožičku natahovat. Bolelo ho to asi moc, protože plakal. A už předem se děsil každého, kdo nosil bílý plášť. Po týdnu mučení a útrap mu, chudáčkovi, nasadili kožený aparátek a s obvyklým ponaučením nás propustili domů.
 
S novou protetickou pomůckou nám začaly nepředstavitelné problémy. Několikrát za den jsem ji musela Patričkovi navlékat a zase svlékat, abych mu ošetřila na tělíčku opruzení místa. Chlapeček se aparátku bál, fňukal, naříkal, a já často plakala s ním, protože jsem mu tu nepříjemnost působila vlastně já' jeho máma. Bylo to velmi úmorné a vysilující. Vyčerpávalo to nejen mne, ale i Luboše. Stavba spěla velice zdlouhavě ke konci. Není divu. že pak býval nervózní podrážděný. Protože jsme všichni čtyři spali,v jedné místnosti, probouzel ho často v noci pláč dětí. Někdy nás všechny rozezleně okřikl. Když jsem se ohradila, byl to pro něho 'dobrý důvod k noční hádce. Jednou dokonce vztekle prohlásil, že se půjde vyspat ke své mámě.
- Klidně...l odsekla jsem mu, utěšujíc současně děti, které se probudily do pláče.
- U maminky budeš v pohodičku, hezky se vyspinkáš... a do postele si tam někoho jistě časem taky seženeš!
 - Chápej' Že tohle není život!!! Křičel na mne.
- Nevydržím tol!!
- Proč jsi začal stavět?!
- Já se do stavby nehrnul...! bránil se. Kývla jsem naoko souhlasně hlavou.
- Jistě, tobě u maminky nic nescházelo. Tak já ti něco povím' Lubošku. Asi bude nejlíp, když půjdeme od sebe! Prostě se rozvedeme! Žila jsem bez muže s jedním dítětem, dokážu to i se dvěma! Barák se prodá, peníze si rozdělíme napůl, mně zůstanou děti, ty si sbalíš věci a půjdeš! v téhle chvíli už Patrik s Denisou řvali ve svých postýlkách jako pominutí. Rodinka jak vystřižená z italského filmu! prolétlo mi hlavou.
Ne... řekl ale Luboš nečekaně vážně,
- To, čím mi ty vyhrožuješ, je přece nesmysl ! Já vás mám všechny rád' Tebe
l děti.  Nechci žít bez vás. Jenom mě, proboha, nechte někdy vyspat! zaprosil nakonec. Pak také vstal a pomáhal mi uklidnit Denisku.
 
Během příštího dne jsem o naší noční hádce dlouze přemýšlela. Uznávala jsem, že se Luboš skutečně vyspat musí, má-li bez infarktu zdolat osm hodin ve fabrice a pak práci na stavbě. A tak jsem mu do komory nastěhovala starý gauč po Zdenině babičce, který jsem už dříve objevila ve stodole. Lubošovo nové, dočasně oddělené lože jsem pak pečlivě zastlala úplně novými voňavými polštáři a prošívanou přikrývkou. Když se odpoledne vrátil domů, nevěděl, zda nebude pokračovat v obvyklém výchovném mlčení. Čekala jsem, až se v kuchyni nají, a potom jsem mu odměřeně přikázala:
- Pojď se mnou!
- Kam...?! ptal se nechápavě, ale následoval mě. Přes síň jsem ho zavedla ke dveřím komory a pokynula mu, aby vešel. Nejistě vkročil, a když spatřil vzorně připravené lůžko, pochopil a rozzářil se:
- Jsi třída, Martino! Přesně takhle jsem si to představoval! V zápětí mne objal a strhl na ty krásně nadýchané polštáře a prošívanou deku, které mi dala maminka do výbavy. Věděla jsem hned co má v úmyslu. Zkusila jsem ho napomenout:'
- Neblázni, Luboši, tady ne..'! Ale moje prosby byly zbytečné'. A tak jsme se v té maminčině damaškové nádheře už odpoledne krásně pomilovali. Nebylo to zde ovšem naposled. Luboš si zvykl spát v komoře' skoro každý večer, když děti usnuly, jsem se chodila přesvědčit, zda mu ve spaní nespadla přikrývka na zem.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 01. 2009.