Dáša Cortésová: Jaká byla Helena Loubalová (7)
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze. Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořilo pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC. Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006). Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny. |
JAKÁ BYLA HELENA LOUBALOVÁ (7)  Na turné po bývalém SSSR jsem byla společně s orchestrem Ladislava Bezubky a mezi sólisty nemohla chybět Helena Loubalová. Prožila jsem s Helenkou dva měsíce na cestách. Ona byla krásná žena a velmi příjemná kolegyně. Její pěvecký repertoár byl od operety, šansonu až po taneční písně. Navíc byla i dobrá herečka. Někteří si na ni určitě vzpomenou z filmu „Anděl na horách“. Během dvou měsíců se toho dá hodně prožít! Někdy jsme si vymýšleli jeden na druhého takzvané kulišárny, abychom si ten čas zpestřili. Několik koncertů jsme měli v překrásném přímořském městě Suchumi. Šli jsme s tátou na procházku po pláži a nasbírali jsme bílé kamínky, jeden jak druhý. Vypadaly jako nějaké tablety z lékárny. Jen tak z legrace jsme si s tátou říkali, že by to nikdo nepoznal a klidně by to snědl. Rozvíjeli jsme teorii, že všechno je jen psychika. Když věříš, že něco pomůže, tak to pomůže a může to být klidně podvod. Helenka trpěla dost často na migrénu a stalo se, že jí došly prášky, které si vezla s sebou. No a teď najednou zaklepala na naše dveře, že potřebuje něco na hlavu, nebo že se zblázní. To byla pro nás výzva, jak si naši teorii ověřit v praxi. Měla jsem kamínky krásně umyté ve skleničce od léků, tak jsem je Helence nabídla s tím, že to nesmí kousat, ale celé spolknout. Pohotově jsem Heleně podala sklenici vody a ona „prášek“ spolkla. Večer před vystoupením nám sdělila, že si vzala později ještě jeden a že už je jí dobře. To už jsme s tátou nevydrželi, začali jsme se smát a všechno jsme jí prozradili. Helena šílela, co jsme to za bestie převlečené za kamarády! Dostala strach, aby se jí něco nestalo a najednou i my jsme si uvědomili, co jsme provedli. Naštěstí vše dobře dopadlo, Helena oba kamínky „našla“ a zdraví zůstalo nepoškozeno. Ale od nás si Helča nelokla už ani kafe! To, co se stalo Heleně při koncertu, to jsem zažila skutečně jen jednou v životě. Pár minut před jejím výstupem jsme zjistili, že se jí odpáral dost velký kus podsazení u dlouhých šatů. Vždy nosím u sebe velikánský spínací špendlík pro tato nepříjemná překvapení. Ten špendlík je asi 12 cm dlouhý. Odpáraný kus byl na zadní části šatů, tak jsme ho tam dali, že to určitě nebude vidět. Helena šla zpívat árii z My Fair Lady, při které se malinko roztančila. Udělala malý krůček dozadu a v tom se to stalo. Její jehlový podpatek se dostal do kulatého očka toho špendlíku. Kdybyste to chtěli udělat, tak se v životě netrefíte! Helena si tím pádem přišlápla šaty, chtěla rychle nohu vytáhnout, ale špendlík nepovolil. Helena začala padat. Asi desetkrát se snažila tělo vybalancovat rukama, jako plavkyně. Místo zpívání začala vydávat zoufalé zvuky. Na jevišti stál Ladislav Bezubka, na tu Helenu koukal a vůbec nevěděl, co se děje. My to s tátou viděli ze strany pódia a také jsme hned nevěděli, o co jde. Bylo jasné, že Helena padá a stále se jí daří pádu zabránit. Posílala jsem tátu, ať tam běží a pomůže! Váhal, jestli se to hodí, Bezubka byl jako přibitý, a tak Helena upadla na záda a byl konec. Bylo to nejdelší padání, jaké jsem kdy viděla. Kapela skončila, v hledišti hrobové ticho. Konečně se pánové pohnuli a pomohli Heleně vstát. Ta se pohotově usmála, uklonila a řekla rusky: „To nebyl konec, já ještě přijdu!“ Za to sklidila velký potlesk. Držela se celý večer znamenitě! O pár dní později modřiny v celé své kráse. A jak víme, odražené masíčko umí pořádně bolet! Další díly najdete zde |
Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 01. 2009.
