Dáša Cortésová: Jací byli Vlachovci – II. (13)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze.
Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořili pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC.
Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006).
Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny.

JACÍ BYLI VLACHOVCI – II.

Karel VlachDovolte mi ještě jednou se vrátit k orchestru Karla Vlacha. Můj táta byl známý tím, že neměl ve své povaze střed: Buď byl moc mírný, nebo moc prudký. Hlavně často až nesmyslně bojoval za pravdu a bránil slabší kamarády. Musím mu ale přiznat, že někdy to po dobrém nešlo. Pan Vlach říkával, že by měl táta mít extra klec, ve které by byl stále připraven a teprve až kdyby šlo do tuhého, tak by byl vypuštěn.

Josef PosledníJednou urážel pana Vlacha službu konající kulturní referent. Měl řeči, že je špatné to, co kapela hraje, že jde o propagaci západní kultury atd. Všichni seděli u stolu a jedli. Táta to ovšem nevydržel. Vyskočil a pověsil toho pána za límec saka na věšák. Pánové ztuhli, chtěli ho sundat, aby nebyl malér, ale otec zařval: „Kdo ho sundá, ten půjde na jeho místo!“ Všichni sklonili hlavy a pokračovali v jídle. Pán na věšáku nejprve křičel a vyhrožoval, pak ale vysílením plakal a slíbil, že se panu Vlachovi omluví a přísahal, že se to nikdo nedoví. Až po tomto ujištění ho taťka sundal. Josef Poslední
Už minule jsem se krátce zmínila o bubeníkovi Pepíčkovi Posledním. My děti jsme ho opravdu milovali. Nikdy na nás nekřičel a přesto měl respekt. Sám děti neměl a těm našim dětským dušičkám tak dobře rozuměl! Byl to prostě náš miláček. Náš táta si nedovedl představit, že by se jeho děti nevěnovaly muzice. Podle přísloví – co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš – chtěl začít co nejdříve. Otec začínal u klasiky a říkal, že je to základ každé hudby. Jako první bylo seznamování s operou a to českou. Jak já ty opery nenáviděla! Já si tehdy zpívala „Kristýnku“ a nebo „Byl jeden Číňánek…“ a on na mě s operou??? Šíleně dlouhá a nudná, nerozuměla jsem tomu. Táta se vždycky rozzlobil, že ze mě nic nebude. Pepíček Poslední mu však oponoval! Vysvětloval mu, že musí najít cestičku, aby tak malé dítě dostalo k opeře vztah. Slíbil tátovi, že si se mnou o tom všem někdy popovídá. Milovala jsem pohádky. Pepíček věděl, že to by mohla být šance. Začal mi vyprávět děje oper, občas i něco namaloval a někdy jsme si pustili gramofonovou desku. Snažil se probudit mou fantazii, abych cítila, že slova se dají vyjádřit zároveň s hudbou.
Rudolf Cortés předvádí Dáše "ubohou Rusalku bledou"Jednou jsme šli, menší parta Vlachovců, k vodě. Samozřejmě také manželky a děti. Byli jsme u krásného jezera, sedli jsme si na deku a Pepíček Poslední mi začal vyprávět o Rusalce. Já byla napnutá, chtěla jsem všechno vědět přesně i jak ta Rusalka vypadala. Táta nás nenápadně pozoroval a musel ta slova zaslechnout. Za malou chvíli to přišlo. Plaval kousek pod vodou a najednou se vynořil před námi z vody. Na hlavě měl nějaké chaluhy a trávy z jezera a sladkým hláskem zapěl: „To jsem jááá, Rusalka bledáááá!“ Strašně jsme se lekli, ale povedlo se mu to! Na památku jsme si ho jako Rusalku vyfotografovali. Nevím, jestli to způsobilo, že dodnes mám Rusalku moc ráda. Kde ji hrají, tam spěchám. Naposledy jsem ji viděla v režii Zdeňka Trošky a zatím krásnější jsem nepoznala.
Ještě bych se ráda vrátila k Jiřímu Jelínkovi. Je všeobecně známo, že velmi pěkně maloval. V pozdější době, když už tolik nehrál a měl na malování více času, uspořádal i několik výstav.
Po koncertech padla často otázka: Co s načatým večerem? Přišel nápad, že by se mohly hrát hazardní hry. Takové maličké „Casino“ v Las Vegas. Ale vážení! Abyste si nemysleli, že se hrálo o nějaké velké peníze! Vůbec ne! Šlo spíše o to, aby si všichni připadali, jako ohromní světáci. Existuje hra, která se jmenuje „Gotes“. Sází se na různé karty a barvy. Jirka Jelínek pro tento účel namaloval tak nádherné a částečně i erotické karty na plátno, že kdo přišel do party, tak neodolal a musel si vsadit. Škoda, že je nemůžete vidět! Ani nevím, jestli se u někoho z „kluků“ zachovaly. 

    K.Lochman K.Krautgartner
 
Že byli Vlachovci muzikanti jak se patří, dokazuje i to, že někteří z nich si později sami založili orchestry. Karel Krautgartner měl svoji vynikající partu, Vlastimil Kloc měl kapelu v Radiopaláci na Vinohradech, Kamil Lochman převzal velký taneční orchestr v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.
Jo, to byly časy krásné a dobré muziky!    

Další díly najdete zde
 

Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 02. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.