Když kdysi dávno před léty, ale vlastně nedávno...

jsem jako malá holčička seděla u stolu se svým tatínkem a panem Werichem v restauraci V Jámě, která bývala jen pár kroků od divadla pana Wericha a kde si oba tito pro mne dnes velmi vzácní muži pochutnávali na veliké pochoutce tehdejší doby, na smažených žampionech s bramborem a tatarkou. 

Tato delikatesa mi mimochodem jako dítěti moc nejela, pamatuji si však nejen ta labužnická gesta pana Wericha, která tak krásně vyjadřuje ve filmu ''Byl jednou jeden král'', ale dodnes vidím ty jeho oči zúžené do čárek a na rtech spokojený úsměv.

Tím úsměvem se totiž usmíval i jeho plnovous. Netušila jsem v mládí, kdy člověk bere život jako samozřejmost a i ty smažené žampiony, na které jsem také později chodívala do Vinohradské kavárny, kde je dělali znamenitě - že jednou nejen přečtu všecko, co kdy pan Werich napsal a řekl, ale také že budu moc a moc litovat, že jsem nemohla pro něho udělat něco, co se mi pak, po pádu komunistů, podařilo udělat pro jiné lidi.

Když tento úžasný člověk totiž umíral, byla už jeho manželka Zdenička po smrti a dceři Janě zbývaly už jen měsíce do konce života. Vnučka Fanča byla příliš malá, než aby chápala a proto umíral vlastně sám, ve společnosti lidí, kteří mu pramálo rozuměli... a rozumět ani nechtěli.

Někteří mu ještě konec života ztrpčovali ''špatnou ukázkou své moci''.

Ještě dnes je mi z toho smutno nejen proto, že tento člověk po sobě zanechal moře odkazů i pro další generace, ale hlavně proto, že jsme mu byli všichni dlužní zabezpečit jeho poslední dny života ve vší úctě a důstojnosti.

Vím, že dnes si umělci přejí svůj ''domov důchodců'', kde by si na stáří mohli zavzpomínat na svá léta „kumštýřská''... ve společnosti lidí stejné profese. Bojí se stáří možná více, než většina starých lidí a bojí se lidí, kteří jim jejich stář'í "osladí".

To jen moje malá úvaha o panu Werichovi, který, právě tak jako Vlasta Burian, byl v době padesátých let vystaven komunistickým zrůdám stejně jako můj otec. Co si kde v restauraci nebo i v divadle řekli, bohužel nikdo nezaznamenal.

Byla to doba zrádná v tom slova smyslu, že mstiví a zlí lidé dokázali využít i této doby („hrůzné“ - jak pravil pan Werich) ve svůj prospěch. Aby se zavděčili komunistům, donášeli i rozhovory těchto lidí, kteří byli u komunistů na černé listině.

Jan Werich prožíval několik období v totalitě, jako i mnohý jiný umělec, který byl oblíbený u lidí, ale nikoliv u „vrchnosti'“. Přísné zákazy se střídaly s dobou uvolněnější, jak se tenkrát říkalo. Není tedy divu, že nám zbylo jen to, co bylo povoleno, nebo náhodou objeveno snad i na smetišti...(viz. Forbíny). Proto tak málo z jeho odkazu.

Přesto jeho poslední slova před smrtí zněla pozitivně „...A MĚJTE SE TU DOBŘE'“.