Olga Wister: Krutý rok, na který nikdy nezapomenou...

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Na počátku tohoto pravdivého příběhu předcházel fakt, který v dnešní době bude mladým lidem znít jak vymyšlený a celý pak jako námět k akčnímu filmu. Protože lidé mohou dnes svobodně cestovat tam, kam se jim zlíbí, aniž by se museli doprošovat českých úřadů, nebo dokonce porušit nějaké, dnes již směšné zákony a navždy opustit svou zemi.
Byly doby různé… a byly doby i hrůzné... jak pravil pan Werich. Doby, v kterých se lidé i různě chovali...
 
Srpen, rok 1968 -  okupace  tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy změnila život celému národu. Mnoha lidem bohužel i víc než je únosné, nebo dokonce je tato doba poznamenala na celý život. Byla to doba, kdy se udál tento příběh...
 
Manželé Pořízkovi se rozhodli odjet do Švédska, ale svou malou dcerušku ponechali u rodičů na Moravě. Důvod byl pochopitelný, chtěli malou holčičku ušetřit tvrdého začátku emigrace a domnívali se, že jako rodiče mají právo si dítě vyžádat. Velmi se však zmýlili, neboť veškeré legální pokusy a způsoby o vydání dítěte ztroskotaly. České úřady zkrátka malou Pavlínku za žádnou cenu rodičům nevydaly a ani mezinárodní organizace Červeného kříže nebyla schopna čelit tomuto nepochopitelnému rozhodnutí.
 
Psal se rok 1970. Doba, kdy se lidé v Československu museli jednotlivě zpovídat komunistům, jak se chovali při vstupu vojsk spojených armád. Doba, kdy slovo OKUPACE bylo zakázáno veřejně vyslovit.
Zoufalí manželé Pořízkovi se přes tuto, pro ně velice nepříznivou dobu, nevzdávali a protestovali hladovkou na veřejném prostranství ve Stockholmu - marně. Ani podepsané protestní listiny, protesty různých států a významných světových politiků neoblomily tvrdé rozhodnutí československé komunistické strany, které stále a neoblomně znělo:  DÍTĚ NEVYDÁME!
                                                                                ***
Tady však se nesmí opomenout fakt, že tehdejší československá vláda porušovala i jimi podepsanou mezinárodní dohodu a tehdejší zákon, že dítě patří a má být u svých rodičů. Jenomže to je právě ta „komunistická pravda, která vítězí“- bez ohledu na člověka a lid - hlásající jen to, co se komunistům právě do té jejich pravdy hodí. Neboť v tomto případě - požadovali, aby se rodiče navrátili k dítěti a ani se příliš netajili tím, co bude následovat a jaké konsekvence si za svůj přestupek manželé Pořízkovi (za pobyt ve Švédsku) ponesou a že trest nečeká pouze je samotné, ale dopad jejich přestupku v budoucnu neušetří ani jejich děti.
                                                                                ***
Není tedy nic výjimečného, že lidé v presu a stresu se rozhodují často tak, jak by za normálních okolností nikdy neučinili. Což jasně ukazuje i tento nevšední a pokračující případ...
Z čistého nebe se již značně vyčerpaným a zoufalým manželům Pořízkovým objevila jiskřička naděje v podobě neobvyklé nabídky dvou mladých pilotů. Christer a Göran nabídli nezištně svou pomoc - únos Pavlínky z Československa sportovním letadlem. V té době to nebyl ojedinělý případ v zemích totalitního režimu.  
Pořízkovi nabídku přijali jako jediné východisko a řešení v dané situaci. Avšak vzhledem k velmi závažnému kroku nastalo i důsledné propracování plánů a příprav. Okolnosti při plánování cesty však jasně ukázaly nezbytně nutnou přítomnost jednoho z rodičů. Rozhodnutí padlo na matku Pavlínky, která v přestrojení a v paruce se velmi podobala Švédce na fotografii falešného pasu. A tak Anna Pořízková i za cenu nebezpečí, které jí hrozilo, riskovala bez váhání vše udělat pro svou dceru. 
V ten moment ovšem netušila, že dítě - syna Jáchyma porodí ve věznici a že ještě další čtyři roky potrvá, než se se svými dětmi opět vrátí za jejich otcem a svým manželem do Švédska.
 
TAKTO VYPOVÍDAJÍ PILOTI , KTEŘÍ PO NEZDAŘILÉM „ÚNOSU PAVLÍNKY“ SKONČILI VE VĚZENÍ.
Oba hoši skutečně změnili vzhled, když se porovnají fotografie. Při porovnání následujících fotografií je zcela zjevné, jak se hoši po roku věznění změnili. 
 
JEDEN ROK VĚZENÍ V TEHDEJŠÍM KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU - pouze jeden rok...
ČLÁNEK OBSAHUJE zpověď dvou pilotů, kteří byli zadrženi v Praze při pokusu přivézt malou PAVLÍNKU POŘÍZKOVOU rodičům do Švédska.
 
"Mlácení, mučení, sadismus... mnoho jsme stihli zažít ve čtyřech vězeních v Bohunicích u Brna, Ruzyni, Olomouci a na Pankráci," vypravují CHRISTER LARSSON a  GÖRAN WICKENBERGH.
Oba švédští piloti vypráví v jednom švédském týdeníku prožitky z těchto různých čtyř vězení a to vskutku není vyprávění o dobrodružství... to je velmi vážné, krvavě vážné svědectví...
 
„Bohunice, Ruzyně, Olomouc, Pankrác - to jsou české názvy, které možná nikomu zde ve Švédsku nic neříkají. Nám však tyto názvy říkají vše o nejhorších místech na zemi. Tak můžeme i pojmenovat tato čtyři vězení v Československu, kde jsme prožili jeden rok věznění, názvy, na která nikdy nemůžeme zapomenout, ať se snažíme sebevíc, jména, která můžeme hláskovat kdykoliv, i ve snu. Znamenají pro nás - svrab, mučení, sadismus, rány, sebevraždy a popravy... ale také skoro „malicherně lidské a v našem případě skoro paradoxní“: zimu, která provrtává každý kousek těla celých 24 hodin denně.“
                                                                    
                                                                            ***      
První vězení - Bohunice u Brna - jsme zažili dokonce dvakrát. Prvně za námi zapadla železná vrata a stali jsme se sounáležitostí spolu s dalšími 350 vězni tohoto areálu. Tady jsme však ještě věřili, že nás brzy pustí. Navíc tady i vyšetřovatelé se drželi ještě „obrazně řečeno“ vcelku jemného tónu. Na naši žádost o právního zástupce nám však bylo odpovězeno, že zatím nikoliv, až po sepsání protokolu. Samozřejmě jsme byli  rozděleni, takže jsme ani nevěděli, jestli ten druhý není přeložen do jiné věznice. Göranovi se podařilo podplatit několika dolary jiného vězně, kterému řekl, že chce kontaktovat svého švédského kamaráda. Vězen propašoval dírou na WC moták, švédský pozdrav „tě bůh, kluku“ a celkem záhy přišla odpověď zpět - „bud zdráv, kámoš“, věděli jsme tedy, že jsme spolu.
Jednoho dne se však otevřela cela a bachař zakřičel německy rozkaz  „všecko spakovat“! Společná chvilka čekání na odvoz však netrvala dlouho, jen do příjezdu dvou černých volh, které nás, každého zvlášť, odvezly do Prahy. Cesta do města Prahy černou volhou však pro nás znamenala velikou naději, neboť jsme posléze zaslechli motory letadel a naivně si barvili cestu domů do Švédska.
Göran vypráví: „Seděl jsem jak na jehlách a poslouchal ten božský zvuk motoru letadla, které nás určitě doveze domů – už jsem snil a představoval si, jak se zabořím v letadle do měkkého sedadla, dám si whisky a budu pozorovat letušky... Už už jsme byli u terminálu, když tu najednou řidič odbočil do leva... Co se to proboha děje? Půjdeme rovnou na palubu letadla? zmateně jsem se rozhlížel kolem... najednou jsem však zahlédl šedivé zdi věznice... a v ten moment SVOBODA opět uletěla v dál a já v duši i v srdci rázem pochopil, že tento zlý sen ještě nekončí.''
Procitli jsme totiž ze svého sladkého snění u brány věznice Ruzyně, kde nás opět rozdělili, tak jako již dříve. Na Ruzyň jsou jen velmi ošklivé vzpomínky, vězeňský personál po nás hodil „staré známé“ hnědé tepláky a zase tu kysele zapáchající deku. Po převlíknutí jsme dostali tři dny samotku - třesoucí se zimou jsem se zabalil do deky jako jediné obrany proti blechám a švábům. Když náš nesmyslný boj proti těmto „zvířátkům“ byl již více jak nesnesitelný a jasně i viditelný na naší pokožce, prosili jsme o zdravotní pomoc, o marodku. Odvezli nás tedy do sklepení, kde nám dali proti svrabu nějakou tekutinu, kterou jsme se měli namazat a poté si lehnout na cementovou podlahu tmavé cely s velmi oslabeným zato „stálým“ modravým osvětlením.
Přišel den, kdy  jsme však byli hození přímo do ohně dění…
Byli jsme předvoláni před velice zuřivého náčelníka - vyšetřovatele, který před nás mrsknul švédský večerník Expressen a řval na nás... „TEĎ VÁS NIC UŽ NEZACHRÁNÍ - teď jste tu na doživotí, protože jste lhali, prali jste do nás ty vaše zasraný lži!“
Tlumočník ani nestačil překládat rozzuřeného náčelníka a jeho zlostně padající záplavu slov. Naše mrkající a palčivě slzící oči, zasažené  prudkým denním světlem, se snažily číst články v Expressenu... Stálo tam, jak jsme plánovali cestu do Československa za účelem přivézt s Annou Pořízkovou její dceru. Göran se vzpamatoval nejdříve a v zoufalství ze sebe vypravil:
„A těm povídačkám vy jistě sám nevěříte, že?“ což ovšem náčelníka rozlítilo ještě víc. Göran samozřejmě věděl, že je nám tato jeho chabá obhajoba v tomto momentě platná „jak mrtvému zimník“. Nečekaná rána však přišla jako blesk, který jsme skutečně neočekávali. Od švédských novinářů to byla zrada, neboť dobře věděli, že jsme již ve vězení a to, že neměli ani potuchy o středověkém zacházení s politickými vězni v českém vězení?! je bezpochyby neomlouvá. 
Pro nás to byla rána pod pás! To bylo to nejhorší, co se nám mohlo v dané situaci stát. S vynaložením veškeré síly a energie jsme se postavili  k tomu, co přijít muselo, převoz do věznice Pankrác, a čekání.
Znovu jsme dostali hnědé páchnoucí vězeňské oblečení, kysele zapáchající deku a samotku, opět zábaly do deky jako jedinému ochránci proti všemu: zimě, blechám, švábům… další stěhování do dalších věznic... znovu rány, kopance a mučení. Jedno jsme však velmi rychle pochopili - zoufalství nepomůže, teď jsme v tom sami, nelze na nikoho spoléhat. Jediné východisko je komunikace s jinými vězni a s bachaři - vždyť jsme chtěli přežít - my kluci ze Švédska, kteří neměli ani potuchy, že naši fantazii i přípravu na případnou možnost našeho dopadení a věznění realita daleko předčí. Neboť ve Švédsku bylo poukazováno na podobné metody a odstrašující podmínky politických vězňů pouze v zemích Asie, nikoliv v Evropě. Nikdo nám neřekl, že stejné metody se  používají také  v ČESKOSLOVENSKU.
„Těsně před tím, než konečně po roce přišla hodina naší svobody, jsme nabyli přesvědčení z tohoto pekla utéct, neboť jsme cítili silnou psychickou vyčerpanost, jakou jen člověk může mít po tvrdých ranách s následky, z nichž ty „zanedbatelné“ jsou, že Christer má vyražený přední zub a Göran po zásahu pěstí na spánek na jedno ucho neslyší...
Co by následovalo po našem pokusu o útěk, už nikdo z nás dnes neví, nejspíš by ani tyto řádky nevznikly...
PRO NÁS BUDOU PO CELÝ ŽIVOT NEJHORŠÍ  MÍSTA NA SVĚTĚ – věznice Pankrác... Ruzyně... Olomouc... Bohunice u Brna.
TAKTO ZAZNĚLA ZPOVĚD ŠVÉDSKÝCH PILOTŮ TĚSNĚ PO NÁVRÁTU DO SVÉ VLASTI Z KOMUNISTICKÉHO ČESKOSLOVENSKA.
Za „touhu po svobodě“ tenkrát postihy byly, jak ukázala nejednou tvrdá realitaPavlína Pořízková, což všichni dnes víme. Jestliže se v padesátých letech veřejně popravovali lidé, kteří nesouhlasili s komunisty, tak v letech 70.-tých se „popravovalo“ mnohem chytřeji a bez důkazů. Na toto téma je však již dnes mnoho expertů, kteří prostudovali totalitní režim.
                        
Dovolím si však podotknout ještě jednu velice zajímavou skutečnost. Paradoxní, ale i kuriózní na tomto životním příběhu PAVLÍNKY je, že dnes Paulina Pořízková jako nejen světová modelka, ale také herečka a spisovatelka, je považována v Česku za první českou modelku, která dobyla svět. Právě tak jako si ji přivlastňují Švédové jako švédskou modelku, herečku a spisovatelku, která pro Švédsko dobyla svět...
Pavlíně Pořízkové se podařilo proslavit tedy hned dvě země najednou. Na web-stránkách je o Pavlíně psáno v mnoha jazycích a v mnoha zemích, ale nikdo neví, co předcházelo jejímu úspěchu a nikde se nepíše o věznění dvou mladých pilotů za železnou oponou tvrdého komunistického režimu tehdejšího ČESKOSLOVENSKA.

OHLASY NA ČLÁNEK

Milá Olinko,
Tak jako jsem vděčná Pozitivním novinám za rubriku Na hraně, tak jsem vděčná všem, kteří do ní přispěli a přispívají. Kdysi jsem o tuto rubriku usilovala, ale pak jsem si vylámala zuby – těch nepotrestaných zločinů komunismu je na mne příliš a voličů této zločinecké organisace ještě víc.
Děkuji všem, kteří neztratili elán, které ještě nepoložily na lopatky výroky typu „vždyť se vlastně nic nedělo a kdo žil spořádaně, měl se dobře...“ Přesně těmito slovy byly – nikoli komunisty, ale řadovými spoluobčany - obhajovány kupříkladu zločiny bachaře Grebeníčka. Že to s tímto příběhem nesouvisí? Právě naopak, nebýt těchto lidí, nemohla být 40 let pošlapávána třeba mezinárodní práva, o nichž byla v článku řeč.
Milá Olinko, Váš příběh jde pod kůži a je dobré mít naši historii neustále na paměti. Děkuju Vám!

Blanka Kubešová, 23.03.2009

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 02. 2009.